Budoucnost EU řeší i čeští poslanci. Musí se zabývat názory občanů

© PSP ČR

Do celoevropské debaty o budoucnosti EU je zapojeno na 108 národních zákonodárců ze všech členských států. Ti přitom nemají na unijní agendu velký vliv a ukazuje se to i v samotné Konferenci o budoucnosti Evropy. Z debaty samotné mají poslanci smíšené pocity.

Konference o budoucnosti Evropy (COFOE) je podle zástupců Evropské komise i odborníků na evropskou politiku „bezprecedentní“ platformou pro diskusi Evropanů o dalším směřování unijního projektu. Občané však nejsou jedinými aktéry diskusního cvičení. Zapojeni by měli být jak zástupci evropských, tak národních, regionálních či lokálních institucí a segmentů společnosti.

Mezi nimi jsou i zákonodárci z 39 národních parlamentů a jejich komor ze všech 27 členských států, kteří figurují v tzv. plenárních zasedáních konference, kde se svými politickými kolegy, zástupci neziskových organizací a občany diskutují jednotlivé nápady na změny EU. 

„Evropské a národní parlamenty jsou nejpočetnější skupinou reprezentovanou v rámci Konference – jde o více než 200 lidí. Díky tomu máme při této konferenci bohaté spektrum různých politických názorů na budoucí směřování EU,“ vyzdvihla roli zákonodárců česká europoslankyně a místopředsedkyně Evropského parlamentu (EP) Dita Charanzová (ANO, RE), která má v předsednictvu EP na starosti právě vztahy s národními parlamenty.

„Zásluhou zástupců parlamentů je debata při zasedáních Konference také dynamičtější, protože někteří se nebojí rozporovat občanské názory,“ dodala. 

Jako příklad vzájemné interakce mezi občany a zákonodárci uvedla zkušenost z lednového plenárního zasedání konference, na němž podle ní „mnoho poslanců vytýkalo občanům fakt, že jejich návrhy v rámci zelené transformace ignorují finanční a sociální dopady na nejchudší vrstvy obyvatel“.

Střet nápadů občanů s realitou

Výtky k průběhu diskuse má i poslanec Jaroslav Bžoch (ANO), který se na plenárních zasedáních účastní pracovní skupiny pro otázky migrace. 

„Mohu souhlasit s tím, že na migraci se nelze dívat jen negativně a např. i my v České republice podporujeme pracovní migraci do odvětví, kde máme volná místa. Na druhou stranu se diskuze ve skupině vede jako bychom byli zpět v roce 2015. Diskutující nerozlišují mezi žadatelem o azyl, migrantem, a pracovníkem, který má již vízum a jede za prací do země EU,“ zhodnotil diskusi na dotaz redakce Bžoch. 

Dodal, že se v jeho skupině často skloňovalo slovo solidarita, ale diskuse se stáčí zejména k přerozdělování žadatelů o azyl mezi země EU a nic nového nenabízí. (Článek vč. citací byl zpracován ještě před vypuknutím rusko-ukrajinského konfliktu a s tím související nové migrační vlny z východu Evropy, pozn. red.)

Místopředsedkyně Senátu Jitka Seitlová (KDU-ČSL) byla v rámci plenárního zasedání zapojena do pracovní skupiny pro změnu klimatu a životní prostředí. Na rozdíl od Bžocha hodnotila návrhy skupiny kladně.

„Zaujalo mě zejména omezení nadměrné produkce a dovozu módních výrobků nízké kvality z neetické výroby v třetích zemích nebo zálohové systémy na sklo, plasty, hliník a další komodity, které by mohly velmi napomoci nedostatku surovin a vzácných kovů v Evropě. V České republice jsou sice zálohové systémy možné, ale zatím zcela nedostatečně využívané. Pokud by byl tento systém na úrovni celé EU, určitě by to přispělo k jeho vyšší efektivitě,“ popsala některé z návrhů „své“ skupiny česká senátorka.

I Charanzová vítá některé z prodiskutovaných nápadů, a to konkrétně ze skupiny pro digitální transformaci, které je členkou. Pod drobnohledem jsou zde například digitální vzdělávání, ochrana údajů, digitální zdravotnictví nebo pohyb dat.

„Osobně se mi asi nejvíce líbí myšlenka vzniku digitální evropské občanky, ale také skoncování s tzv. neodůvodněným zeměpisným blokováním (geo-blocking), kvůli kterému dnes nemůžeme využívat některé služby na internetu, protože jejich provozovatel to nedovoluje,“ uvedla česká europoslankyně na dotaz redakce. 

Právě geo-blocking, kvůli němuž například nelze sledovat televizní programy mimo země jejich původu, je podle Charanzové problém, na který europarlament dlouhodobě upozorňuje.

Evropané podporují ideje Zelené dohody, žádají více spolupráce, informací i silnější Unii

Konference o budoucnosti Evropy (COFOE) ukazuje, co občany EU trápí i jaká navrhují řešení. Otázkou ale zůstává, jak budou doporučení od zhruba 800 občanů, kteří se tohoto bezprecedentního mnohojazyčného cvičení účastnili, vyslyšeny.

Poslanci chtěli více prostoru

Na plenárním zasedání by mělo národní zákonodárce reprezentovat 108 lidí, tedy necelá čtvrtina z celkového počtu 449 účastníků. Realita je ale trochu jiná. Každý stát a jeho zákonodárný orgán totiž, zdá se, vysílá jiný počet svých členů. Vyplývá to ze zprávy říjnového zasedání, která je přístupná na digitální platformě COFOE. 

České zastoupení by mělo být vyvážené, protože za každou parlamentní komoru se účastní dva zástupci. U jiných států tomu tak ale vždy není. Tak například za pěti-a-půlmilionové Finsko, půlmilionovou Maltu či desetimilionové Maďarsko se účastní čtyři zástupci jednokomorového parlamentu. Za osmdesátimilionové Německo či devítimilionové Rakousko také čtyři zákonodárci za obě komory parlamentu. Za šedesátimilionovou Itálii se však druhého plenárního zasedání, které se konalo v říjnu loňského roku ve Štrasburku, účastnili jen tři zástupci dvoukomorového parlamentu. Za Estonsko, které má 1,3 milionů obyvatel a jednokomorový parlament, se stejného setkání účastnilo dokonce pět parlamentních zástupců. 

Reprezentanti národních parlamentů byli také minimálně z počátku z plenárních zasedání poněkud rozpačití.  „Účastníci se shodovali na chaotičnosti organizace, příliš krátkém časovém prostoru pro vyjádření delegátů hraničícímu s neúctou – mnoho z nich vážilo dlouhou cestu a pak jim byla přidělena minutová dotace,“ vyplývá ze senátního zápisu druhého plenárního zasedání konference. 

Podle zápisu bylo s nevolí přijímáno také pravidlo, že za delegaci by měl mluvit jen jeden její zástupce. Delegace jsou totiž složeny z členů různých politických uskupení, pro něž může být obtížné nelézt společný hlas. 

Podle Bžocha je konference jednostranná, protože se „bere největší ohled na názory občanů a EP, ale nereflektují dostatečně situace, která reálně je v EU,“ je přesvědčený poslanec. 

Ani složení a diskuse pracovních skupin, v rámci kterých by měly národní parlamenty projednávat dílčí otázky potenciální reformy EU, nefunguje tak, jak by mělo. Zástupci národních parlamentů si stěžovali zejména na pravidlo, že v každé pracovní skupině musí být jen jeden člen parlamentu. Stížnost přišla například od italské poslankyně, která se kvůli pravidlu „nevešla“ do pracovní skupiny zabývající se otázkou migrace, protože do jejího čela už byl zvolen italský poslanec.

Konferenci bude řešit i české předsednictví

Senátorka Seitlová je nicméně s konferencí spokojená. „Sama jsem překvapena výsledky občanských panelů, které dávají velkou řadu podnětů a pro nás politiky jsou také dobrým zrcadlem toho, jak občané Evropu vnímají. Role národních parlamentů je podle mého názoru až v hodnocení reálnosti toho, jak náměty v praxi využít,“ uvedla pro EURACTIV.cz. 

Právě otázka, co dělat s výstupy konference, je od počátku jejího trvání otevřená a ožehavá. Zatímco unijní instituce, konkrétně EP a Komise, by byly podle svých počátečních pozic nakloněny změně smluv, zástupci některých členských států, jejichž iniciativa a následný jednomyslný souhlas by pro revize byl nezbytný, však mají opačný názor.

„Neměli bychom v tuto chvíli předbíhat, proces je v plném proudu. Každopádně nápadů bude jistě dost. Nesmí však chybět politická vůle, aby se ty nejdůležitější, na kterých bude většinová shoda, také realizovaly. Z mého pohledu se ale tato část jeví jako nejsložitější, protože občané chtějí navíc změnit smlouvy EU, kdy je třeba jednomyslného schválení všemi dvaceti sedmi státy,“ myslí si Charanzová. 

Stejně jako Bžoch se domnívá, že tato „pokonferenční“ část spadne do rukou českého předsednictví, které začíná v polovině roku, tedy jen pár měsíců po plánovaném jarním uzavření současného cyklu konference. 

„Z plenárního zasedání (konaného v lednu, pozn. red.) je zřejmé, že některá doporučení bude možné brzy zohlednit a nějak je vypořádat, zároveň ale na plénu zaznívala spousta názorů a nápadů, které bude v rámci EU jen těžké prosadit. Některé by navíc vyžadovaly i změnu smluv, což v současné době nevidím jako reálné,“ popsal své zkušenosti Bžoch. 

Ve většině případů jsou do procesu ratifikace změn smluv EU zapojeny právě i národní parlamenty, v některých případech (např. v Irsku) je může doplňovat i referendum podle pravidel jednotlivých zemí.

Reportáž: Lidé řešili ve Varšavě budoucnost EU, na neočkované čekalo zklamání

Do mrazivé Varšavy se sjely téměř dvě stovky unijních občanů, aby pokračovaly v historicky novém úkolu. Evropané zde představili svá finální doporučení k tomu, jak by měla v budoucnu evropská integrace vypadat. Věří, že budou jejich podněty vyslyšeny?

Češi na plenárních zasedáních konference

Národní parlamenty měly v průběhu evropské integrace jen malou roli. Ta se začala postupně proměňovat a posilovat od 90. let.

Již do Konventu o budoucnost Evropy, který probíhal mezi lety 2002-2003 s cílem vytvořit evropskou ústavu a s nímž je COFOE často srovnávána, bylo zapojeno 30 zástupců národních parlamentů, dva za každý z tehdejších 15 členských států Unie. Kromě toho tu své parlamentní zastoupení mělo i 13 kandidátských států, mezi nimi i Česko, které mohly vyslat jako své pozorovatele bez hlasovacího práva rovněž dva účastníky.

Vrcholem rostoucí role národních parlamentů pak byla Lisabonská smlouva z roku 2007/2009, která přiřkla zákonodárným orgánům členských států několik individuálních a kolektivních pravomocí.

Díky tomu mají pravidelně získávat návrhy právních aktů a dalších dokumentů unijních institucí, které mohou národní poslanci diskutovat.

Vůči nim také mohou podat námitky formou tzv. barevných karet (formálně nazývaného mechanismu včasného varování). V případě, že třetina zákonodárných orgánů členských států nebude v rámci osmitýdenní lhůty od předložení legislativního aktu EU souhlasit s daným návrhem kvůli porušení tzv. principu subsidiarity (každý jednokomorový parlament má dva hlasy, při dvoukomorových parlamentech má každá komora jeden hlas), spustí se tzv. žlutá (či oranžová) karta. Na základě ní by Komise (a v případě vyššího počtu nesouhlasících parlamentů také EP a Rada) měla daný návrh opětovně přezkoumat a rozhodnout, zda jej zachová, pozmění, nebo stáhne. Doposud však žlutá karta byla úspěšně využita pouze třikrát (oranžová ani jednou), kdy se vůči 1) návrhu nařízení Monti II (o výkonu práva na kolektivní akci v rámci svobody pohybu) v r. 2012, 2) návrhu nařízení na založení Evropského úřadu veřejného žalobce v r. 2013 a 3) návrhu revize směrnice o vysílání pracovníků v roce 2016 ohradil dostatečný počet národních zákonodárných orgánů. Další případy nesouhlasících parlamentů s legislativou EU již úspěšné nebyly, přestože se o to některé z nich opakovaně pokoušejí, jak vyplývá z výročních zpráv Evropské komise.

Národní parlamenty mají být rovněž podle platných evropských smluv informovány o nových přihláškách o členství v EU a o revizích unijních smluv.

V poslední dekádě pak přibylo národním zákonodárcům několik kontrolních rolí souvisejících s dílčími aktivitami či agenturami EU, zejména v takových citlivých oblastech, jako jsou hospodářská a měnová politika, oblast justice a vnitřních věcí nebo zahraniční a obranná politika EU. Podílejí se tak například na kontrole aktivit Europolu, Eurojustu a nově také Pohraniční a pobřežní stráže Frontex.