Brusel zveřejnil novou ekonomickou strategii, reakce jsou rozporuplné

Předseda Evropské komise José Manuel Barroso včera představil novou desetiletou ekonomickou strategii „Evropa 2020“. Oproti předchozí Lisabonské strategii je stručnější, sleduje menší počet cílů a zavádí přísnější kontrolní mechanismy, které by měly zajistit její naplňování. Kritici ale namítají, že pokud členské státy nebudou ochotné cíle plnit, ruka Bruselu na ně bude krátká.

Pokud by se novou strategii podařilo Evropské unii naplnit, mohl by se hospodářský růst sedmadvacítky zvýšit „přinejmenším o 2 % HDP“, prohlásil předseda Evropské komise José Manuel Barroso, který včera v Bruselu dokument s názvem Evropa 2020 představil. Přiznal ale, že vzhledem k hospodářské krizi, fiskálním problémům Řecka a s nimi souvisejícím napětím v eurozóně, by bylo „příliš riskantní“ o konkrétních číslech spekulovat.

Krize prý ale na druhou stranu přiměla skeptičtější evropské vlády zmírnit svůj odpor k silnějšímu hospodářskému dohledu ze strany EU. „Situace se změnila. Jsme na sobě závislí více než kdykoliv předtím a hospodářské politiky proto potřebujeme koordinovat také více než kdykoliv předtím“, dodal Barroso.

Dokument má nahradit neúspěšnou Lisabonskou strategii pro růst a zaměstnanost z roku 2000, která slibovala, že do roku 2010 z Evropské unie učiní „nejdynamičtější znalostní ekonomiku na světě“. Dnes, zdá se, jde především o to, aby Evropa přestala zaostávat za svými největšími světovými konkurenty. Vzhledem k unijní rétorice posledních let zřejmě nepřekvapí, že EU chce svou konkurenceschopnost založit na inovacích a „zeleném růstu“. Novinkou má být přísnější kontrola plnění národních programů reforem, které členské státy pravidelně předkládají Komisi.

O konečné verzi strategie a o tom, jak silné páky na vlády Brusel skutečně dostane, mají premiéři a prezidenti členských zemí rozhodnout za tři týdny na summitu EU (25.-26. března).

Pět hlavních cílů

Strategie definuje na evropské úrovni pět hlavních cílů, které si členské státy budou muset přizpůsobit v závislosti na své „startovní pozici“. Podle dokumentu by vlády měly do roku 2020:

  • zvýšit míru zaměstnanosti osob v produktivním věku (20-64 let) ze současných 69 % na 75 %;
  • navýšit investice do výzkumu a vývoje na 3 % unijního HDP;
  • splnit klimatické cíle „20, 20, 20“, tj. zvýšit podíl obnovitelných zdrojů na energetickém mixu na 20 %, snížit emise skleníkových plynů o 20 % a zvýšit energetickou účinnost o 20 %;
  • snížit podíl osob, které předčasně ukončí vzdělávání ze současných 15 % na 10 % a zvýšit v mladší generaci podíl osob, které mají vyšší než středoškolské vzdělání na 40 %;
  • snížit počet obyvatel ohrožených chudobou o 20 milionů ze současných 80 milionů.

Některé cíle, jako například zvýšení zaměstnanosti nebo nárůst výdajů na vědu a výzkum, obsahovala už původní Lisabonská strategie. Plnění klimatických cílů ukládá členským státům unijní legislativa.

„Některé prvky naší strategie znáte už z minula (…) Neomlouváme se za to. Nebyly by tam, kdybychom je v posledních deseti letech plnili pořádně,“ prohlásil předseda Komise.

Strategie počítá dále se sedmi „vlajkovými iniciativami“. Společný postup má Evropská unie přijmout v oblastech, jako jsou inovace, mládež, digitální agenda, efektivní využívání zdrojů, průmyslová politika, odborné znalosti a pracovní místa nebo boj proti chudobě.

Kontrola plnění a Pakt stability a růstu

Nejbolestivějším místem dosluhující Lisabonské strategie je nedostatek vůle členských států plnit její cíle. Evropská unie na druhou stranu nemá žádný účinný mechanismus jak vlády k plnění donutit. Takzvané národní plány reforem, které státy od roku 2005 pravidelně předkládají Evropské komisi, nejsou závazné a Komise může vládám dát pouze doporučení.

Jak v nedávném článku pro týdeník Euro napsal senátor za ODS a bývalý vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, „národní plány jsou jen byrokratickým cvičením. Většina zemí jim nevěnuje pozornost a v konfrontaci s domácími politikami často končí na periferii zájmu“.

Na podobné námitky Komise zareagovala návrhem, podle nějž by se plány měly vyhodnocovat souběžně s fiskálními stabilizačními plány přijatými v rámci Paktu stability a růstu, jehož součástí je i známý požadavek na maximální deficit veřejných financí ve výši 3 % HDP. Tím by prý došlo k „propojení prostředků a cílů“.

Takový záměr ale s velkou pravděpodobností narazí na odpor členských států. Ukazuje to i dopis, který předsedovi Evropské komise zaslala před několika dny německá kancléřka Angela Merkel. Ta se obává, že jakékoliv pokusy propojovat cíle ekonomické strategie s Paktem stability budou mít za následek „zbytečné zpolitizování“ fiskálního dohledu (EurActiv 3.3.2010).

Barroso se ale podobné interpretaci brání. „K žádnému překrývání nedojde“, prohlásil předseda Komise. Oba procesy prý zůstanou „oddělené“ a „integrita Paktu stability a růstu tak zůstane zachována“.

Varování členským státům

Evropská komise bude národní programy reforem, v nichž se členské státy zavazují k přijetí kroků směřujících k plnění strategie vyhodnocovat jednou ročně a bude je předkládat Evropské radě složené z vrcholných představitelů členských států a vlád. Jako orgán stojící na pomezí mezi členskými státy a Evropskou unií má Evropská rada podle Komise nejlepší předpoklady k tomu, aby se dohledu nad plněním reforem ujala.

Komise hodlá státům předkládat návrhy na přijetí nápravných kroků podobně, jako je tomu v případě Paktu stability a růstu. „Komise zašle každé členské zemi svá doporučení. Zároveň budeme vydávat ‚varování‘ v případě, že reakce vlád nebude dostatečná. Strategii Evropa 2020 budeme vyhodnocovat souběžně s vyhodnocováním Paktu stability a růstu,“ uvedl Barroso.

Právní váhu měla dosud pouze tzv. „doporučení“, která jsou součástí Paktu stability a růstu. S Lisabonskou smlouvou ale Unie získala nový nástroj – „varování“, které vyšle členským zemím ve chvíli, kdy se hospodářská politika vlády příliš odkloní od hlavních směrů hospodářské politiky EU.

Zůstává ovšem otázkou, nakolik účinný tento mechanismus bude. K tomu, aby EU mohla jedné zemi vyslat „varování“, bude potřebovat shodu členských zemí, podobně jako v případě Paktu stability a růstu, kde podobný systém evidentně příliš nefunguje. Členské státy totiž z politických důvodů nejsou ochotné přijímat opatření namířená proti některému z nich.

Tohle není žádná pětiletka

Reakce na zveřejněnou strategii jsou rozporuplné. Socialisté v Evropském parlamentu (S&D) jí obviňují z nedostatku ambicí. Podle místopředsedy S&D pro ekonomiku a sociální věci Stephena Hughese jsou návrhy Komise „málo zelené“, chybí jim důraz na zaměstnanost a „celkově jsou tak nějak vlažné“.

Podle sociálnědemokratických poslanců, kteří jsou součásti frakce S&D, dokumentu Evropa 2020 „schází sociální dimenze“. „Věříme tomu, že konečný materiál, který bude schválen, bude lepší než první teze Komise, které byly příliš obecné a chyběly zde pasáže sociální oblasti a podpory růstu“, říká k tomu v tiskovém vyjádření šéf delegace ČSSD v Evropském parlamentu Jiří Havel.

Senátor Alexandr Vondra (ODS) ve zmíněném článku v týdeníku Euro uvádí, že „sebelepší evropské plánování nic nevyřeší“ pokud členské státy samy nebudou ochotné si „doma udělat pořádek“. Pouze se tím prý zvýší „byrokracie a podvážou lidské zdroje“.

Kritiku si dokument vysloužil také od evropských Zelených, kteří návrh označili za „krátkozraký pokus“ o definici vize pro rok 2020. Strategie se prý „rigidně“ soustředí na HDP jako na kritérium hospodářského rozvoje. Růst HDP podle europoslanců Clauda Turmese a Phillipa Lambertse nezajišťuje automaticky vyšší sociální rovnost, lepší ochranu životního prostředí nebo šťastnější život.

Návrh si naopak pochvalují evropští liberálové z frakce ALDE. Je podle nich „ambiciózní a realistický“. Liberálové, kteří tradičně usilují o silnější evropskou integraci ale dodávají, že by bylo třeba zavést účinnější mechanismy, které by zajistily dohled nad členskými státy. Dohledu by se podle nich spíše než Evropská rada měla ujmout Evropská komise, neboť, jak říká předseda ALDE a bývalý belgický premiér Guy Verhofstadt, „členským zemím bude vždycky chybět politická vůle k sebekritice“.

Nejmenovaný vysoce postavený úředník Evropské komise pro EurActiv uvedl, že strategie Evropa 2020 není žádná pětiletka. Připomněl tak doby pětiletých plánů řízených z Moskvy, kdy státy neměly jinou možnost než je (alespoň na papíře) implementovat. „Tady jde o politickou vůli,“ řekl zástupce Komise. „A jak jednou řekl Gorbačov, nedostatek vůle dějiny potrestají“, dodal.