Základní práva občanů EU

zdroj: FreeDigitalPhotos.net; autor: stockimages

Evropská občanská práva jsou obsažena v Listině základních práv EU, která byla deklarována v roce 2000 v Nice a sedm let poté novelizována v rámci dotváření Lisabonské smlouvy. Ta začátkem prosince 2009 vstoupila v platnost a Listina se tak stává pro členské státy právně závazným dokumentem. Česká republika, Polsko, Irsko a Velká Británie si ale vyjednaly výjimky z její působnosti.

(Zveřejněno 15.12.2009; neaktualizováno)

Každý občan členské země EU má kromě občanství národního i komplementární občanství EU, které ustavila již Římská smlouva v roce 1957. Občané členských zemí díky této „instituci“ získávají nová práva vážící se k fungování Unie.

Mezi základní práva občana EU patří volný pohyb a pobyt na území Unie, možnost pracovat ve všech členských zemích (zde platí výjimky – například Německo a Rakousko dosud zcela neotevřely své pracovní trhy pro „nové členské země“), právo působit jako samostatně výdělečně činná osoba a poskytovat služby v celé EU, právo na studium či výzkum kdekoliv na území sedmadvacítky, aktivní i pasivní volební právo do Evropského parlamentu a v místě bydliště i do místních zastupitelstev (přesná pravidla pak určuje daný členský stát), dále právo podávat petice do rukou Parlamentu, možnost využít konzulát cizí země pokud v místě pobytu občana není diplomatické zastoupení jeho vlasti, právo na volný přístup k unijním dokumentům či v neposlední řadě právo obracet se na evropského ombudsmana či Evropskou komisi se stížnostmi.

Petiční právo

Občané mohou buď samostatně, nebo ve skupině předložit Parlamentu petici ve věci, která se jich osobně dotýká a zároveň spadá do některé z oblastí činnosti Unie. Petiční právo se vztahuje i na společnosti a organizace se sídlem v kterémkoliv ze členských států. Předloženou petici projednává Petiční výbor Parlamentu, který rozhodne, zda je petice tzv. přípustná či nikoliv (pokud je například podána neoprávněnou osobou, není předložena v úředním jazyce či se jedná o oblast působnosti evropského ombudsmana). Nejčastější tematikou petic jsou spotřebitelské otázky, záležitosti vnitřního trhu, zaměstnanosti, životního prostředí, sociální politiky či právě občanských práv občanů EU.

Evropský ombudsman

Evropský ochránce práv šetří domnělé nesprávné úřední postupy unijních institucí, především Parlamentu, Rady a Komise. Nezávislý a nestranný ombudsman jedná hlavně na základě upozornění občanů či subjektů, které stížnost předkládají, může ovšem začít šetření také z vlastní iniciativy. Jeho pravomoci však nezasahují do činnosti Soudního dvora, Soudu prvního stupně a Soudu pro veřejnou službu. Funkce ochránce práv byla oficiálně zřízena Maastrichtskou smlouvou, prakticky je uplatněna od roku 1995. Nyní tento úřad již šest let zastává Nikos Diamandouros.

Přístup k Soudnímu dvoru

Hlavním úkolem Evropského soudního dvora v Lucemburku je konzistentní výklad evropského práva. Obracet se na něj mohou občané, kteří napadají správnost rozhodnutí některého orgánu Unie, které se dotklo jejich osoby (tzv. přímý postup), nemohou však napadat jiné fyzické či právnické osoby ani členské státy. Evropský soudní dvůr též vykládá unijní práva při soudních procesech, které se konají v členské zemi na vnitrostátní úrovni a týkají se věcí EU.

Jako možná prevence peticí, žalob a stížností občanů a jiných subjektů, ať již do rukou ombudsmana, Evropského parlamentu či soudů může sloužit tzv. korespondence s občany – elektronická služba, kterou zavedl Parlament a která slouží k předkládání návrhů, kladení dotazů a vyjadřování názorů. Další služba, která v EU pomáhá tvořit prostředí „přátelské k občanům“, je síť takzvaných SOLVIT center, jež jsou v každém členském státě a neformálním způsobem řeší právní problémy fyzických osob či podnikatelů, které se domnívají, že úřady jiných členských zemí nerespektují jejich práva coby občanů Unie. SOLVIT centra jsou bezplatnou alternativou k často vleklým a finančně náročným soudním řízením. Pro svou neformálnost se však nevyužívají, pokud již bylo zahájeno soudní řízení.

Volební právo

Občané Unie, jimž bylo přiznáno volební právo, se mohou kdekoliv zúčastnit voleb do Evropského parlamentu či do něj kandidovat. Je možné volit buď v zemi původu, nebo v zemi aktuálního pobytu. Konkrétní podmínky pak určuje volební zákon daného státu (někde jsou například volby povinné). Aktivní i pasivní volební právo je uplatnitelné po celé Unii i ve volbách do místních zastupitelstev. Co se týče volebního práva ve volbách vyšší úrovně, určuje podmínky opět legislativa konkrétní členské země. Tato práva vycházejí již z Římské smlouvy, dále je upřesňují směrnice z let 1993 a 1994.

Listina základních práv EU a vyjednané „výjimky“

Od chvíle, kdy Lisabonská smlouva vstoupila v platnost, se stala Listina, která je její součástí, pro členy EU právně závazným dokumentem. Během procesu ratifikace se právě tento dokument stal předmětem polemik, které vyústily v prosazení výjimky z jeho působnosti (respektive speciálního režimu jeho uplatnění) pro Polsko, Irsko, Velkou Británii a Českou republiku. Pro tyto platí pro aplikaci Listiny základních práv EU zvláštní režim.

Češi si výjimku vyjednali „za pět minut dvanáct“, především na základě argumentace prezidenta Václava Klause, který se obával možných dopadů Listiny na Benešovy dekrety, a to ve věci majetkových nároků sudetských Němců. Dokument totiž kromě jiného zakazuje hromadné vyhoštění a stanoví právo, že každý má nárok vlastnit zákonně nabytý majetek, jehož nesmí být zbaven (pokud se nejedná o veřejný zájem, tehdy je nutné poskytnout spravedlivou náhradu).

Zmíněná ustanovení podle prezidenta Klause mohla způsobit, že by evropská judikatura v budoucnosti napadla platnost dekretů. Prezidentovi odpůrci však tvrdí, že jsou tato práva zcela identicky obsažena v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a že je tedy výjimka zbytečná. Krom toho se většina odborníků shoduje na tom, že Benešovy dekrety přijaté před více než šedesáti lety nespadají do časové působnosti práva EU. Tak dekrety v minulosti již posoudil Evropská soud pro lidská práva (tehdy ve vztahu k článkům Evropské úmluvy o lidských právech).

Listina obsahuje i sociální práva, kvůli nimž výjimku požadovalo Polsko a která se nelíbila ani české pravici. Katoličtí Poláci se obávali, že akceptace Listiny by mohla v budoucnu ohrozit jejich nezávislé rozhodování o společensky citlivých záležitostech jako euthanasie či potraty. Někteří poslanci ODS zase argumentovali tím, že lidská práva již dostatečně ošetřují jiné mezinárodní úmluvy a Unie by je proto neměla dále specifikovat a už vůbec ne „uzákoňovat“ sociální práva (obsažená v hlavě IV Listiny). Právě vyjednaná výjimka vylučuje vymahatelnost těchto sociálních práv.

Neplatí ovšem, jak stále proklamují některá média a dokonce i politikové, že Listina nebude pro ČR (stejně jako Polsko, Irsko a Velkou Británii) platit vůbec a čeští občané se proto stanou Evropany „druhého řádu“. To tvrdí například někteří čeští sociální demokraté či odboráři. K Listině bude pouze připojen Protokol o uplatňování Listiny, který stanoví speciální režim výkladu dokumentu pro dané státy. Podle právníků ale jde jen o přesnější interpretaci Listiny, čili o nadbytečný dokument, jehož faktický právní dopad na české občany je nulový. „Listina je dokument, který má být měřítkem činností EU a pro členské státy bude relevantní pouze tam, kde budou jednat v mezích působnosti Unie. Výjimka pak tuto skutečnost jen opakuje, byť jinými, mnohem výstižnějšími slovy. Nepřináší tedy nic navíc, ale také nic nebere,“ řekl ČTK právník z Masarykovy univerzity David Sehnálek.