Nadnárodní kandidátky pro eurovolby by mohli zneužít populisté, říká Svoboda

© EPP Group 2019

Členským státům EU může být relativně jedno, kdo evropské zákony navrhuje. Kdyby to byl vedle Evropské komise i Evropský parlament, těžilo by z toho i Česko, říká bývalý europoslanec za KDU-ČSL a odborník na evropské právo Pavel Svoboda.

Jak silný je ve skutečnosti Evropský parlament (EP)?

Z historie vidíme, že postavení Evropského parlamentu se neustále posiluje. Začínal jako poradní orgán bez rozhodovacích pravomocí a postupně, i za spolupráce Soudního dvora EU, svoje postavení posiloval. Využívá k tomu zejména své rozpočtové pravomoci.

Velkým přelomem byla v tomto ohledu Lisabonská smlouva, která z Evropského parlamentu udělala plnohodnotný orgán, který spolu s Radou EU rozhoduje o legislativních návrzích. Předpokládám, že historie se nezastavila a tento trend bude pokračovat. Snaha získávat nové a nové pravomoci je evidentní.

Můžete krátce shrnout, co všechno tedy může Evropský parlament v současné době dělat?

Evropský parlament je spoluzákonodárcem téměř všech právně závazných aktů, tedy když odhlédneme od tzv. prováděcích a delegovaných aktů Evropské komise a aktů v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Kromě toho hraje roli v ostatních vnějších vztazích EU, kde je velmi aktivní.

Novou předsedkyní Evropského parlamentu je Roberta Metsolaová

Maltská lidovecká poslankyně Roberta Metsolaová, kandidátka nejsilnější lidovecká frakce, byla dnes zvolena novou předsedkyní Evropského parlamentu. Získala 458 hlasů z celkem 690 odevzdaných. Ve svém úvodním projevu připomněla odkaz Václava Havla.

Silnější Parlament by Česku prospěl

Co ale Parlament nemůže, to je samotné navrhování směrnic nebo nařízení. To může jen Evropská komise. Těžila by podle Vás EU z toho, kdyby europoslanci tuto možnost měli? Je to téma, o kterém se opět mluví.

Já se domnívám, že ano. Mělo by to podle mě za důsledek větší legitimitu přijímaných aktů, a to díky tomu, že by se EP připodobnil vnitrostátním parlamentům. Samozřejmě by to narušilo dosavadní model, kde za většinou návrhů stojí Komise, ale myslím si, že tomu nic nebrání.

To je ovšem pozice právníka, moje pozice jako politika může být o něco „barevnější“. Některé návrhy extremistů v Evropském parlamentu zleva i zprava mě jako konzervativce naplňují obavami. Za tu dobu, co jsem v křesle europoslance seděl, jsem vyslechl opravdu zvláštní nápady.

Říkáte, že této změně nic nebrání. Na druhou stranu, byla by k tomu potřeba změna smluv EU. Myslíte, že by členské státy něco takového dovolily?

Máte samozřejmě pravdu, žádalo by si to změnu smluv. Budiž ale řečeno, že například v otázce evropských voleb Parlament navrhovací pravomoc má, takže by nešlo o úplnou novinku.

Domnívám se, že pokud by Rada, složená ze zástupců vlád členských států, zůstala spoluzákonodárcem, tak by jí mohlo být relativně jedno, kdo legislativu navrhuje.

Samozřejmě pokud půjdeme do technických detailů, tak bude záležet na tom, jestli má Parlament dostatečný aparát, aby mohl dělat stejně kvalitní rešerše a přípravy, jako dělá Komise. Odpověď je v tuto chvíli ne.

Ještě bych podotknul, že se bavíme o právu Evropského parlamentu jako celku podávat legislativní návrhy. Doba nenazrála tak daleko, abychom mohli vůbec uvažovat o tom, že by to mohli dělat jednotliví europoslanci nebo politické frakce, jak je to u národních parlamentů.

Těžila by z této změny nějak Česká republika?

Pro Českou republiku by to mohlo mít přínos. Vzhledem k tomu, jak slabé postavení máme v aparátu Evropské komise, tím mám namysli počet a postavení českých úředníků, tak prosazovat do návrhů český pohled je poměrně těžká disciplína. Kdyby měl právo navrhovat legislativu Evropský parlament, tak tam by se cestou politických dohod dalo docílit více.

Na druhou stranu, Česká republika byla dosud ve vztahu k posilování nadnárodních evropských institucí, a především Parlamentu, spíše zdrženlivá.

V institucích EU chybí „český pohled na věc“, Bruselu dominují úředníci z jižní Evropy

Mezi úředníky v Bruselu pracují zejména národnosti ze „starých“ členských států EU, systém zvýhodňuje především země jižní Evropy. Naopak Češi nebo Bulhaři nemají dostatečnou reprezentaci, což je problém při prosazování zájmů.

Nadnárodní kandidátky má smysl otestovat

Kromě této změny jednají europoslanci také o tématu reformy voleb do Evropského parlamentu, které jste už zmínil. Jak se vlastně nyní liší od běžných voleb do národních parlamentů?

Začnu jejich obsahem, který souvisí s menší atraktivitou evropských voleb. Na evropské úrovni se nerozhoduje o výši daní, o sociálních benefitech, o zdravotním zabezpečení, což lidé považují za to nejdůležitější na činnosti vnitrostátního parlamentu.

Pokud jde o proces, tak tady máme problém. Současný volební model je řekněme hybridní, protože nadnárodní orgán je volen na základě vnitrostátních kandidátek, nikoliv kandidátek celoplošných, celoevropských. To je anomálie, která volá po nějakém řešení.

Druhá věc je, jestli lze aplikovat vnitrostátní demokratický volební systém na kontinentální rozměr EU. Demokracie byla vytvořena pro řecká města a čím je celek větší, tím jsou kandidáti méně známí a volič k nim má méně bližší vztah. To je i důvod, proč některé velké státy zvolily federativní uspořádání, které tento problém do určité míry řeší.

Jednou ze změn, o kterých se mluví, jsou nadnárodní kandidátky. Dává Vám něco takového smysl?

Obecně a politicky bych pro ně byl, protože španělský lidovec je pro mě přijatelnější než český komunista.

Je ale potřeba zvažovat i jiné ohledy. Z pohledu voliče je podstatné, aby se v jakékoliv kandidátní listině „shlédl“. Pokud by se volilo jen na základě nadnárodních kandidátek, tak by z toho mohly těžit velké členské státy, protože právě jejich zástupci často drží vedení evropských politických stran, což by mohlo ovlivnit sestavování těchto kandidátek. Potom je zde otázka kroužkování, kde by počet obyvatel mohl výsledek ovlivnit.

Z nadnárodních kandidátek by mohli překvapivě těžit i populisté, protože se svojí agresivní medializací by byli schopní vytěžit tento systém více, než by odpovídalo jejich skutečné síle. Nesmíme také zapomínat na to, že by tyto kandidátky mohly být cílem finanční podpory některých nežádoucích zemí jako Rusko nebo Čína, které už extremistické politické síly v Evropě podporují.

Financování kampaní představuje problém obecně. Kandidát z malého chudého státu by měl vždy těžší ufinancovat celoevropskou kampaň.

Největší problém ale vidím jinde. Lidé volí toho, kdo za nimi přijede. Záleželo by tedy na velikosti volebních obvodů – kdyby byly přiměřeně malé, aby europoslanci nestrávili druhou polovinu volebního období jezděním napříč celou EU v rámci kampaně, tak pak možná.

Mluví se i o tom, že by se tímto způsobem volila jen část europoslanců.

Kdyby národní i nadnárodní kandidátky fungovaly v souběhu, tak by europoslanci zvolení na těch nadnárodních mohli mít pocit, že mají silnější mandát, a tudíž i nárok na nejvyšší funkce v Evropském parlamentu.

Tento hybridní model by ale podle mého názoru i tak mělo smysl otestovat.

Evergreenem je také systém tzv. spitzenkandidátů. Ve volbách v roce 2014 se využil, o pět let později se jím ale státy neřídily. Můžete popsat, co se pod tímto pojmem skrývá?

Problém unijní demokracie je v tom, že jednotlivé politické proudy nejsou v eurovolbách spojeny s konkrétní tváří. Právě systém spitzenkandidátů toto řeší, evropské politické strany dopředu daly najevo, kdo je jejich kandidátem na post předsedy Evropské komise.

Myslím si, že to těm volbám může prospět, problém je ale právní zakotvení. Evropská rada (sdružuje prezidenty a premiéry, pozn. red.) má totiž při vybírání předsedy Komise pouze přihlédnout k výsledkům voleb, není ale vázána konkrétními nominacemi jednotlivých politických stran. V roce 2019 sice Evropská rada přihlédla k vítězství lidovců, současná šéfka Komise Ursula von der Leyenová je totiž z této politické rodiny, ale spitzenkandidátem Evropské lidové strany byl někdo jiný (Manfred Weber, pozn. red.).

#jasnovEU – díl 4: A toho Junckera zvolil kdo?!

Znáte Junckera? A víte, kdo ho volil? Vydali jsme se po stopách demokratického deficitu a narazili na deficit zájmu o EU.

Jakou šanci dáváte tomu, že se podaří prosadit některé ze změn už pro příští evropské volby v roce 2024?

Změn, o kterých se mluví, je celá řada. Některé z nich by vyžadovaly zásah do smluv EU, takže ty jsou mimo hru, to je teď nereálné. Počítám s tím, že bude opět snaha vrátit do hry spitzenkandidáty. O tom, že by mohly uspět nadnárodní kandidátky, mám velké pochybnosti.

Jak zatraktivnit eurovolby

Sám už jste zmínil menší atraktivitu voleb do EP, téměř všude po Evropě k nim chodí průměrně méně lidí. Jaké za tím stojí důvody?

O obsahu pravomocí EU už jsem mluvil, nerozhoduje o těch nejdůležitějších věcech. Druhá okolnost, která snižuje atraktivitu, je podsekávání autority EU vnitrostátními politiky. Dochází totiž k nacionalizaci unijních úspěchů a bruselizaci vnitrostátních selhání. Když se něco podaří, tak za to můžeme my, národní politici. Když se něco nepodaří, tak za to může zlý Brusel. To je bohužel praxe v mnoha státech.

Jak to změnit?

Především vrcholní národní politici musejí být poctivější ve své prezentaci užitečnosti evropské spolupráce.

Z širšího pohledu je potřeba posílit postavení evropských politických stran. Pomohlo by například to, kdyby se národní politické strany, patřící do stejné evropské rodiny, rozhodly kandidovat společně. Například v Evropské lidové straně jsou dnes zastoupeny STAN, KDU-ČSL a TOP 09, dříve tam byla i ODS a kdo ví, jestli se tam ještě nevrátí. Je tedy otázka, jestli by nebylo lepší, aby minimálně ty tři strany kandidovaly rovnou společně.

Zároveň si myslím, že evropská integrace má budoucnost v evropských regionech, vnitrostátních i přeshraničních, a volby do EP by se tedy měly odehrávat na jejich úrovni. Evropské regiony jsou totiž teritoriem mnoha sdílených zájmů, díky čemuž by kandidátky, politické programy i volby samotné byly pro voliče srozumitelnější a čitelnější.

Konference o budoucnosti Evropy dala slovo občanům. Jaké z ní mají dojmy Češi?

Konference o budoucnosti Evropy je v plném proudu. Osm stovek Evropanů už začalo diskutovat o tom, jakou budoucnost si pro evropskou sedmadvacítku představují. Část z nich již své představy řešila také s politiky.