Mirek Topolánek o českém předsednictví: Moderování evropské diskuse je ambiciózní plán!

zdroj: Vláda ČR.

Předseda vlády Mirek Topolánek poskytnul krátce před startem půlročního českého předsednictví v Radě EU EurActivu rozhovor, ve kterém mluví o svých ambicích v čele EU. Česká republika bude řešit otázky, které jí významným způsobem přesahují, říká premiér a připomíná, že díky předsednictví dostává ČR šanci mluvit do věcí, do nichž nikdy v minulosti mluvit nemohla.

  • Místopředseda vlády pro evropské záležitosti Alexandr Vondra minulý týden uvedl, že české předsednictví bude především „moderativní“. Považujete to za dostatečně ambiciózní, zejména s ohledem na právě končící a velmi aktivní francouzské předsednictví?

Nemám pocit, že by francouzské předsednictví v dané chvíli dělalo něco víc, než že by moderovalo evropskou diskuzi. Situace, kdy došlo ke dvěma úplně nenadálým událostem, které nakonec musela Francie řešit, může potkat i nás. Jedná se jednak o případ Gruzie–Rusko a jednak o poměrně výrazné dopady finanční krize. Je velice reálné, že se některé země dostanou do vážných problémů. Například lotyšský pokles z plus 10% HDP na mínus 5% je natolik dramatický, že se může stát, že budeme muset řešit úplně stejný problém, jako řešil Sarkozy.

Mluvíme ale o něčem, co si samozřejmě nikdo nepřeje, ale co musíme být schopni minimálně organizovat a řešit. Jinak je to ale standardní moderování.

Plán předsednictví považuji za ambiciózní. Chceme přijít s několika úplně novými, případně staronovými směry evropské politiky, jako je energetická bezpečnost nebo východní dimenze evropské politiky. V tomto smyslu nemám pocit, že by náš plán obsahující moderování evropské diskuse byl málo ambiciózní.

  • Přijde české předsednictví s nějakou výraznější iniciativou (podobně jako Francie přišla se Středomořskou unií, reformou obranné politiky nebo imigračním paktem), tj. nějakou iniciativou, s níž by si Evropa mohla české předsednictví snadno identifikovat a zapamatovat?

Jak jsem právě řekl, půjde zejména o východní dimenzi evropské politiky. Po dohodě s Nicolasem Sarkozym se budeme snažit vybalancovat zahraniční politiku a evropskou politiku sousedství tak, aby se neorientovala pouze na jižní sousedy ale i na východní. Obě oblasti jsou velmi senzitivní. Členy Unie pro Středomoří jsou vedle členských států EU také země na severu Afriky a země na středním východě. Fakticky se jedná o velmi citlivou oblast, která sousedí s Evropou a která je zdrojem takových problémů, jako je například terorismus, migrace nebo chudoba. A východní dimenze není o nic méně komplikovaná.

Do východní dimenze patří samozřejmě i dialog s Ruskem. Rusko dnes představuje v evropské politice určitý nový prvek a velkou výzvu. Jeho politika je asertivní a projevuje se snahou zasahovat do evropské politiky a to jak do bezpečnostní tak i energetické. Rusko se touží znovu stát supervelmocí, takže pro nás je to obrovský úkol a zároveň určitý „pilotní projekt“. Máme ale silné spojence – švédsko-polskou iniciativu, celou střední a východní Evropu, ale i skandinávské země nebo státy jako je Holansko.

Druhou a významnou výzvu představuje energetická bezpečnost. V tomto směru jsem rád, že máme ten „energeticko-klimatický rok“ za sebou a dostáváme se do fáze velmi seriózní diskuze o vzájemném propojení sítí, o příhraničních profilech, o alternativních dodávkách nebo o diverzifikaci dodávek energií.

V Bruselu se na pozadí Evropské rady také uskuteční „trojkový“ summit (vyjednávací „trojku“ tvoří premiér, případně prezident předsedající země, předseda Evropské komise a vysoký představitel EU pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku; pozn. ed.) se zeměmi jižního energetického koridoru – Kazachstánu, Azerbajdžánu, Turkmenistánu a tranzitními zeměmi – Ukrajinou, Gruzií a Tureckem. Každá z těchto tří zemí má své specifikum. To je tedy druhá obrovská výzva. Příští rok by měl být ve znamení diskuzí o nových projektech. Skutečnost, že došlo k uvolnění 5 miliard eur z přebytku evropského rozpočtu na projekty tohoto typu, je pouze dokladem toho, že Unie toto téma vnímá velmi silně.

O nic menší výzvou není ani plán na zahájení přípravy přístupové smlouvy s Chorvatskem. Chorvatsko podle mého bude na jistou dobu poslední zemí, která má šanci se v krátké době dostat do Evropské unie. Další výzvy představují přípravy na prosincová jednání v Kodani a implementace plánu na oživení ekonomiky (financial recovery plan) do březnové Rady. To jsou všechno témata, která významným způsobem přesahují Českou republiku a v některých ohledech i Evropskou unii.

K tomu bych ještě přidal pozvání nového amerického prezidenta Baracka Obamy do Evropy, summit ve Washingtonu nebo summit G20 v Londýně, na němž bychom měli zastávat společnou pozici Evropské unie. Pouze když vyjmenuji tyto oblasti, tak se podle mého jedná o výzvy, které České republice dávají šanci mluvit do věcí, do nichž do této chvíle vůbec mluvit nemohla.

  • Česká vláda se po krajských a senátních volbách nachází v oslabené pozici. Z Bruselu proto zaznívají obavy jak bude vláda schopna vést Evropskou unii a zároveň doma bojovat o přežití? Mohl byste jejich obavy nějakým způsobem vyvrátit?

Poté, co se nám podařilo schválit rozpočet a další, zcela klíčové zákony, si vůbec nemyslím, že vláda bojuje o přežití.

Kdybych chtěl být velmi ironický, tak vláda v demisi by v dané chvíli Evropskou unii vedla lépe, než vláda, která doma musí pořád realizovat nejrůznější kroky programového prohlášení. Nicméně k tomu podle mého nedojde. Věřím, že se s opozicí dohodneme na klidu zbraní během českého předsednictví.

Nemám ale pocit, že by tato vláda měla slabší mandát než vláda Jiřího Paroubka opírající se o hlas poslance Kota nebo vláda Václava Klause, který měl pouze 99 z 200 poslanců ve sněmovně. Posledních 12 let je situace stále stejná. Jedinou anomálií byla opoziční smlouva, která ale nebyla natolik pozitivní, abych nad ní musel jásat. Z tohoto pohledu si vůbec nemyslím, že by pozice vlády byla horší než v posledních 12 letech. České předsednictví tím nepochybně ohroženo nebude.

  • Český prezident má v zahraničněpolitické oblasti velmi omezené pravomoci, svými vystoupeními ale může jednání nepřímo ovlivňovat. Argument, že se prezident vyjadřuje jako soukromá osoba, nemusí partneři v Evropě chápat stejným způsobem jako veřejnost v České republice. Můžete se k těmto obavám nějak vyjádřit?

Český prezident nikdy není úplně soukromá osoba. V tomto smyslu doufám, že dojde ke koordinaci našich politik během nadcházejícího půl roku. Mám na mysli zahraniční, nebo spíše domácí politiku, protože ve chvíli, kdy jsme členem Evropské unie, je pro nás evropská politika spíše domácí, než zahraniční politikou. To je možná jádro toho sporu.

Permanentně se v Unii snažím vyvracet obavy z toho, že by Václav Klaus chtěl nějakým způsobem jednání poškodit. Je to demokrat a profesionál a kdyby měl řídit některé ze summitů, zejména v oblastech vnějších vztahů (bez ohledu na to, zda budou probíhat v Praze nebo někde jinde), nevidím v tom žádné riziko a své partnery v Evropě o tom standardně ubezpečuji.

„Fascinace Klausem“, je, jak někdy říkám partnerům, obsedantní. Upozorňuji je, že vnímají více formu než obsah, že si všímají spíše jeho výroků než jeho politiky za posledních dvacet let. Jde ale spíše o medializaci. V praktické politice by to nemělo působit žádné vážné problémy.