Maroš Šefčovič: Brusel jsme my všichni

Zdroj: Evropská komise.

Pokud by byla nynější slovenská vláda součástí složitých jednání o půjčce Řecku, dívala by se na to jinak, uvažuje v rozhovoru pro EurActiv místopředseda Evropské komise a eurokomisař pro interinstitucionální vztahy a administrativu Maroš Šefčovič.

  • Evropská unie prochází nelehkým obdobím. Stojí před ní velké úkoly, na které, jak se zdá, pravidla Lisabonské smlouvy ne zcela postačují. Zároveň však poslední Eurobarometr ukázal, že podpora EU mezi občany klesá. Je to jen nezbytný důsledek těžké ekonomické a sociální situace, nebo pokračování trendu klesajícího nadšení pro integraci, se kterým se Unie neumí dlouhodobě vypořádat?

Procházíme úvodním obdobím fungování Lisabonské smlouvy, které je charakteristické jistým přizpůsobováním se novým pravidlům. Je evidentní, že navzdory dlouhému jednání o novém institucionálním rámci – trvalo to více, než deset let, než došlo na jeho realizaci, si musíme zvykat na nová pravidla. Je to přirozený proces. Obrovská institucionální změna musí přinést určitá napětí, ale ta budou překonávána tím, že se zautomatizují.

Dále tato obrovská změna nastala v době krize, která je podle všech ukazatelů nejhorší za posledních 80 let. Museli jsme na ni reagovat velmi rychle, i některými netradičními řešeními a nástroji. Pozitivním důsledkem bylo, že krize významně zenergizovala členské státy a Radu. Ukázala, že problémy musíme řešit společně. Výsledkem jsou opatření, která by byla před šesti nebo dvanácti měsíci nemyslitelná.

Na propadu podpory veřejného mínění se do značné míry odrazil fakt, že se průzkum dělal v době vrcholící krize. Když jsme si porovnali historická data, veřejná podpora neklesla více, než když praskly jiné "bubliny" – například internetová. Není třeba si zakrývat oči ani před tím, že je důležité hledat prostředky, jak do evropského dění zapojit občany. Také proto, abychom si připomněli, že věci, které někdy považujeme za přirozené a dané, jsou zde díky Evropské unii – cestování bez hranic, jednotný platební prostor, možnost volně studovat prakticky kdekoli v Evropě. Problémem je, že skeptické názory považují obrovské výdobytky integrace za automaticky dané.

  • Při problémech, které musela EU v nedávné době řešit – energetická bezpečnost, regulace finančního sektoru, apod. – bylo vždy receptem "více evropské spolupráce". Současně však krize tlačí vlády k tomu, aby prosazovaly tzv. národní zájmy. Cítíte posilování nebo oslabování evropské solidarity?

Na to neexistuje jednoznačná odpověď. Je však pravdou, že je třeba každodenně prosazovat evropské myšlenky. Když se ekonomická situace v Evropě zhorší, jsou zde vždy přítomny reflexy oživující protekcionismus, snažící se o jednoduchá řešení, která v krátkodobém horizontu možná i nějaký výsledek přinesou, ale dlouhodobě by byly obrovskou ztrátou.

Velkým vítězstvím uplynulého období je, že se Evropské komisi podařilo zabránit snahám znovu znárodnit některé politiky, podařilo se udržet jednotný trh. Prezident Evropské komise Barroso použil v nedávném vystoupení „o stavu Unie“ na půdě Evropského parlamentu velmi přesné heslo: buď budeme plavat spolu, nebo se utopíme každý zvlášť. Vidět je to i na diskusích v rámci G20: Evropa je vyslechnuta tehdy, když mluví společně. Není takové evropské země, která by mohla být sama globálním hráčem. Faktem je, že ekonomická situace vytváří tlak na prosazování národních zájmů. Někdy to vede k ne zcela férové hře, když je za všechno dobré odpovědná vláda, a za všechno zlé Brusel. Brusel je prezentován jako nějaká vnější síla, ale neuvědomujeme si, že jsme jím vlastně my všichni. V Bruselu jednají naši ministři, poslanci zvolení v našich zemích.

  • Jednou věcí je politická rétorika – každá vláda si bude přisvojovat úspěchy a z negativ vinit jiné. Druhou však ochota spolupracovat, připojit se ke konkrétním řešením. Ani ta však není všude v EU stejná. Je odpovědí vícerychlostní Evropa?

Vícerychlostní Evropa již do značné míry existuje. Počet členských zemí EU je jiný, než v eurozóně, kde je spolupráce mnohem užší. Jiný počet zemí je v Schengenu. Formuje se skupina zemí, která chce blíže spolupracovat v oblasti rodinného práva, další iniciativy chtějí spustit užší spolupráci v jiných oblastech spravedlnosti a vnitra. Rozmanitost do určité míry k Evropské unii patří. Dá se říci, že dosud neměla nějaký negativní vliv. Skupina „pionýrů“ vytvořila určitý standard, dostatečně atraktivní pro ostatní členy, aby se k němu chtěli přidat. Důležité je, aby podobná spolupráce nepřekročila hranici, za kterou bude negativně ovlivňovat celek. Pokud nese jednoznačný evropský zájem, bude nositelem dynamiky, k níž se mohou ostatní členské země přidávat.

Osobně si myslím, že to bude pokračovat. Vzhledem k opatřením, které Komise navrhla v oblasti hospodářské a finanční politiky, se bude spolupráce mezi zeměmi eurozóny, jakož i ostatními členskými státy EU nadále prohlubovat. Krize nám ukázala míru propojenosti našich ekonomik, která vyžaduje novou úroveň koordinace.

  • Horkým tématem bude reforma rozpočtu EU. Jakou šanci dáváte návrhu na vytvoření nových vlastních zdrojů Unie, ať už v podobě evropské daně, nebo jiné?

Evropská komise již v době příprav předchozí finanční perspektivy dostala od Evropské rady úkol, aby v poločase naplnění finanční perspektivy připravila analýzu revize rozpočtu, která se má týkat všech aspektů – výjimek, míry financování politik, včetně posouzení možnosti posílení vlastních zdrojů Unie. Máme tedy jednoznačný závazek. Komise na této zprávě velmi intenzivně pracuje a měla by být zveřejněna nejpozději začátkem října.

  • Jaké vlastní zdroje navrhne?

Naší filozofií je, že bychom se měli snažit získávat prostředky z těch činností, které by zde bez Evropské unie nebyly. Z přidané hodnoty, kterou EU přináší. Samozřejmě, nebude to snadný úkol. Velmi dobře si pamatuji obtížnou debatu o vlastních zdrojích před pár lety, když jsme jednali o této finanční perspektivě. Komise poskytne údaje o příjmech a výdajích, rozhodnutí je však na bedrech členských států a Evropského parlamentu. Na jedné straně nám několik ministrů říká, že by uvítali zvýšení vlastních zdrojů, protože by to snížilo příspěvky členských zemí, na straně druhé chtějí mít ministři financí formování rozpočtu pod kontrolou a jakýkoliv nový zdroj by raději viděli jako zdroj národního rozpočtu, ze kterého by se to mohlo přerozdělit na EU. Komise musí všechno zvážit, ale zatím bych nerad mluvil o detailech.

  • Nové členské země nezajímá jen výše rozpočtu EU, ale i jeho charakter – nakolik bude redistributivní. Není žádným tajemstvím, že velcí přispěvatelé prosazují, aby se více zaměřil na konkurenceschopnost a nové priority, jako jsou energetika a výzkum, a méně na vyrovnávání regionálních rozdílů. Který názor podle vás zvítězí?

V jednáních o novém rozpočtu se bude prolínat několik významných okolností. První je, že budou probíhat v období náročné fiskální konsolidace. Evropská komise bude podporovat, aby rozpočet odrážel priority v programu EU 2020. Zároveň je nám však jasné, že bez adekvátní politiky soudržnosti, nelze budovat úspěšnou Evropskou unii. Stírání rozdílů je jednou z klíčových politik, bez ní nemůže Unie fungovat.

Zároveň je nám jasné, že bez zaměření se na podporu inovační ekonomiky si Evropská unie nebude moci zachovat svoji konkurenceschopnost, a tedy ekonomický růst nutný pro udržení kvality života. Musíme najít způsob, jak podporovat nové priority identifikované ve strategii Evropa 2020 a současně vytvářet Evropu úspěšných regionů.

Diskuse o čistých přispěvatelích a čistých příjemcích je však velmi nezdravá. Odráží jen účetnický pohled. Také čistí přispěvatelé v globálu profitují z toho, že se nové členské země dostávají na jejich úroveň. Tyto benefity je těžko vypočítat, ale přesto jsou zde. Na politiku soudržnosti je nutné pohlížet z tohoto pohledu.

  • Jak vnímáte z tohoto pohledu rozhodnutí slovenské vlády nepřipojit se k půjčce Řecku?

Uvědomuji si, jaká je to na Slovensku citlivá otázka. Vím také, v jakém kontextu se formoval názor současných představitelů vládní moci. Jsem přesvědčen, že kdyby byly součástí složitého rozhodovacího procesu, kdy nešlo jen o záchranu Řecka, ale také o stabilizaci společné měny a evropského, zda vlastně i světového hospodářství, tak by se na tuto věc dívali jinak. Slovensko, podobně jako i ostatní nové členské státy, dokázalo za šest let členství v EU díky principu solidarity, který je jedním z hlavních pilířů evropské integrace, pozvednout životní úroveň svých občanů. Je proto důležité, aby byl tento princip zachován i v dalším období – v průběhu příštího finančního výhledu.

  • Jak změnila Lisabonská smlouva fungování evropských institucí?

Nejvýraznější změnou je, že dochází k novému uspořádání vztahů mezi Evropským parlamentem a Radou. Parlament v úvodu roku jednoznačně ukázal, že chce kompetence využívat naplno a je připraven jít do velmi tvrdých střetů. Některé členské země přijaly nový, asertivní Parlament s velkým překvapením. Postupně si však zvykají na to, že v otázkách legislativních a finančních jsou Evropský parlament a Rada na stejné úrovni. Na všech svých jednáních v Parlamentu a Radě zdůrazňuji, že Lisabonskou smlouvu jsme schválili, proto musíme respektovat pravidla, která přinesla. Musíme překonat nelehké období zvykání si na nový systém a Evropská komise musí hrát roli mediátora konfliktů.

  • Co to „zvykání si“ znamená konkrétně?

Například lepší časovou koordinaci. Komise slíbila rychlé vypracování návrhu na evropskou občanskou iniciativu. Přesto, že to bylo složité, přišli jsme s ní už před Velikonocemi. Dokonce se nám v rámci Rady podařilo v červnu, ještě před koncem španělského předsednictví, dosáhnout politické dohody. Evropský parlament následně nominoval své zpravodaje, čímž se vytvořily podmínky pro další diskusi a hledání konsenzu na úrovni všech tří institucí.

  • Které další změny v Unii jsou ještě významné?

Je jí například nová, zenergizovaná, Evropská rada se stálým předsedou. Nový formát šéfů států a vlád více vyhovuje, protože umožňuje otevřenější diskuse. Evropská rada začala pracovat v novém formátu v době mimořádně napjaté situace. Týmový duch a pocit toho, že je třeba jednat, je díky tomu mnohem silnější. Současně je samozřejmě cítit, že Evropská rada pocítila jisté charisma mezivládního způsobu vládnutí.

Pozitivně vnímám nárůst zájmu národních parlamentů o dění v Bruselu. Uvědomují si, že dostaly nové možnosti vyjadřovat se k EU. Možná i díky krizi je tam však zároveň cítit, že chápou důležitost evropské legislativy pro národní fungování. Proto se zajímají o možnost ovlivňování procesu jejího přijímání. Za pozitivní považuji, že atmosféra jednání s nimi je mnohdy mnohem pozitivnější, než by se dalo očekávat na základě zpráv v médiích, které prezentují národní parlamenty jako nějaké kritiky Bruselu. Komise je vnímá jako spojence, důležité partnery.

  • Před pár dny měl v Evropském parlamentu předseda Komise projev o „stavu Unie“. Znamená to tedy, že oficiálním představitelům EU, jemuž je třeba volat, když chceme znát názor Unie, je Barroso a ne van Rompuy?

Takto jednoduché to v Unii není. Mimochodem, tak jednoduché to není ani ve Spojených státech. Komu je třeba volat do USA, když chceme diskutovat o otázce klimatických změn? Je to ministr životního prostředí, Bílý dům, Kongres, nějaká agentura?

Evropská unie je entitou sui generis. Stojí na spolupráci a dělení pravomocí. Spolupráce mezi předsedou Evropské rady Hermanem van Rompuyem a předsedou Evropské komise José Manuelem Barrosem je velmi dobrá. Oba mají enormní zájem na koordinaci, a také na základě smlouvy mají dost jasně dělené pravomoci: van Rompuy komunikuje jménem EU otázky týkající se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a Barroso komunikuje v oblastech komunitárních politik – zemědělství, obchod, energetika… Mezinárodní společenství tuto dělbu práce přijalo.

Vystoupení předsedy Komise o stavu Unie jsme prosadili proto, abychom zkvalitnili programování, zvyšovali předvídatelnost toho, co EU dělá. Projev poskytuje výhled toho, co chce Unie dělat v následujícím období. Barrosův projev se setkal s velkým zájmem jak v Evropském parlamentu, tak v množství mediálních výstupů. Je jistým otevřením politické sezóny, které odstartuje proces diskuse o pracovním programu Komise na rok 2011.