Antonio Missiroli: Riziko rozpočtového provizoria nemohu vyloučit

Antonio Missiroli, vedoucí Sekce evropského dialogu, BEPA

„Evropský parlament měl v rozpočtových záležitostech vždy silné postavení a Lisabonská smlouva v tomto ohledu zas tak mnoho nového nepřinesla,“ říká v rozhovoru pro EurActiv Antonio Missiroli, vedoucí Sekce evropského dialogu ve Sboru evropských politických poradců Evropské komise (BEPA; z angl. Bureau of European Policy Advisers), který od roku 2005 do 2010 pracoval jako ředitel studií v European Policy Centre v Bruselu.

  • V minulosti jste pracoval jako novinář a komentátor mezinárodního dění a událostí v Evropské unii. Jsou zkušenosti, které jste načerpal ve svých předchozích zaměstnáních, pro Vaši současnou profesi výhodou nebo spíše nevýhodou? 

V mém případě je hodnocení trochu předčasné, protože v BEPA působím teprve několik měsíců. Obecně řečeno si ale myslím, že pro Komisi je přínosem, když může profitovat z lidí, kteří do ní přicházejí zvenku. A to proto, že si s sebou přinášejí rozdílné zkušenosti a jiné pohledy na věc. 

Pro mě osobně, jako bývalého komentátora dění v EU, je obzvlášť velmi zajímavé vidět pěkně zevnitř, jak věci skutečně fungují: získávám tak komplexní obrázek toho, jak EU vypadá a funguje. 

  • Určitě se mnou budete souhlasit, když řeknu, že v Evropské unii patří v současné době k nejdiskutovanějším tématům otázka unijního rozpočtu pro příští rok. Jednání, která v této souvislosti probíhala, však zamrzla na mrtvém bodě a instituce mají jen velmi omezený čas, v podstatě do Vánoc, na to, aby našly kloudné řešení… 

Ano, máte pravdu. V podstatě „normální“ roztržka ohledně velikosti rozpočtu se zkomplikovala poté, co Evropský parlament přišel s požadavkem na to, aby byla explicitně a formálně vymezena jeho role v tomto rozhodovacím procesu (což se ostatně píše i v zakládajících smlouvách), ale i v diskusích o podobě budoucího víceletého finančního rámce. 

Smlouvy totiž v případě dlouhodobého rozpočtu nepřisuzují europarlamentu spolurozhodovací pravomoci (jako při hlasování o každoročním rozpočtu). Jedná se v podstatě o dohodu mezi Evropskou komisí, která představí rozpočtový návrh, a především pak členskými státy.  

S tímto dodatečným požadavkem přišel Evropský parlament při příležitosti smírčího řízení, což samozřejmě diskusi o podobě rozpočtu pro rok 2011 značně vykolejilo. Situace se ještě více zamotala poté, co se některé členské státy postavily proti. 

  • Máme tedy za tím hledat posílenou roli Evropského parlamentu, o kterou se postaralo přijetí Lisabonské smlouvy?  

Evropský parlament měl v rozpočtových záležitostech vždy silné postavení a Lisabonská smlouva v tomto ohledu zas tak mnoho nového nepřinesla. 

  • Jak se k otázce rozpočtu stavíte vy? Existuje podle Vás nějaká šance, že meziinstitucionální dialog tuto zapeklitou situaci stihne vyřešit včas? 

V tento moment existuje podle mého názoru určitá pravděpodobnost, že nějaké pragmatické řešení ohledně velikosti rozpočtu pro rok 2011 se skutečně do konce roku nalézt podaří. Chci tím říct, že tato konkrétní záležitost má určitě své řešení. 

Otazník ale visí nad tím, zda se Evropskému parlamentu podaří uspět v jeho tažení a získá přímý vliv na vývoj diskusí o víceletém rozpočtu. Pokud bych si zahrál na věštce, řekl bych, že pořád máme dostatek času před tím, než vůbec debata o tomto rozpočtu odstartuje.  

Z tohoto důvodu lze tyto diskuse (a už vůbec nemluvím o rozhodovací proceduře) zatím minimálně na nějakou dobu odložit. Znamená to tedy, že členské státy mohou tuto otázku od současných jednáních o ročním rozpočtu úplně oddělit. Bude to ale složité, nezdá se totiž, že by Evropský parlament chtěl v této otázce nějak zásadně ustoupit, dokud alespoň nezíská záruky ohledně metody.

  • Za necelý týden se mají sejít zástupci obou stran, europarlamentu a členských států, aby společně diskutovali o novém návrhu, který nedávno představila Evropská komise. Pokud se jim nepodaří dosáhnout nějakého přijatelného kompromisu, Evropská unie se přiblíží rozpočtovému provizoriu, jinak řečeno objem rozpočtu pro příští rok bude stejný jako letos a bude uvolňován ve dvanácti pravidelných stejně vysokých splátkách. Je to něco, s čím se Unie setkává poprvé, nebo už má s podobným stavem nějaké zkušenosti? 

Rozhodně se jedná o novou zkušenost v současném kontextu, a to jak právním, tak politickém. Vzpomínám si, že v osmdesátých letech, tedy přesně v době, kdy britská premiérka Margharet Thatcher vymáhala na Evropském společenství „své peníze“, se také nepodařilo v otázce rozpočtu najít meziinstituciolnální shodu. Rada byla zablokovaná (avšak měla jen dvanáct členů) a bylo to poprvé, co se uplatnilo rozpočtové provizorium. 

  • A nyní, jak velké je riziko, že se bude něco takového opakovat?  

Pokud se zvěsti o tom, že se mezi institucemi rýsuje dohoda o velikosti objemu financí na příští rok, zakládají na pravdě, bude se podle mě vše odvíjet od toho, zda se podaří najít shodu ohledně role Evropského parlamentu v otázce víceletého finančního rámce.  

V opačném případě nemohu riziko rozpočtového provizoria vyloučit. Pokud by k tomu skutečně došlo, dopady budou pouze krátkodobé. Když přihlédneme k tomu, se teď odehrává v eurozóně a potažmo v celé EU, situace by byla opravdu vážná a kontraproduktivní. Nemyslím si, že by si to někdo přál. 

  • Zmiňujete dopady toho, kdyby se unijním institucím nepodařilo v otázce rozpočtu najít společnou řeč. Pojďme se podívat na konkrétní věci – co taková Evropská služba pro vnější činnosti (EEAS), která shodou okolností začíná platit od dnešního dne (1. prosince)? 

V případě unijní diplomatické služby dojde pouze ke zpomalení nebo částečnému odložení v jejím plnohodnotném fungování. Rozpočet pro rok 2010 má pro EEAS vyčleněnou zvláštní kapitolu, která ale platí pouze pro prosinec. Stejně tak tomu je u rozpočtu pro rok 2011, avšak s tím rozdílem, že to platí pro celý rok. Pokud by skutečně došlo na rozpočtové provizorium, financování by bylo velmi omezené, protože EEAS v roce 2010 jednoduše neexistovala.   

Platy zaměstnanců, kteří budou do EEAS teprve přesunuti (ze sekretariátů Evropské komise a Rady EU; pozn. red.), ale budou vyplaceny tak jako tak. Rozpočet na administrativu je zajištěn řekněme z 80 %. Jedná se pouze o provozní rozpočet, který nebude k dispozici, dokud se instituce nedohodnou.  

  • A co jiné ambice Evropské unie?  

Současná rozpočtová krize má dva aspekty – technický a politický. Technický, v tomto případě mám na mysli například hodně diskutovaný nárůst rozpočtu o 2,9 % (z většiny by se ale jednalo o přirozený nárůst), je podle mého někdy příliš zveličovaný. Pokud by Evropská unie upadla do rozpočtového provizoria, i tak by stále bylo na financování běžného provozu EU. V žádném případě by nedošlo k nějakému odstavení či paralýze „vlády“, jak jsme mohli pozorovat například v USA za vlády prezidenta Billa Clintona. Jediné, co se může stát, je, že dojde k odložení či zpomalení určitých nových iniciativ a platby, které jsou vypláceny členským státům, budou prozatím odsunuty. 

  • V tomto případě mluvíte o platbách, které jsou vypláceny v rámci společné zemědělské politiky (SZP)?  

Ano, pokud bude rozpočtové provizorium trvat déle než do února příštího roku, Komise nebude schopna proplatit členským státům platby, které vyplatily svým zemědělcům. A toto je právě ten důvod, proč se někteří lidé domnívají, že rozpočtové provizorium bude trvat maximálně do února…  

  • Před chvíli jste vysvětlil technický aspekt rozpočtové krize, jaký je ten druhý – politický? 

Politický aspekt celé krize ohledně rozpočtu je mnohem důležitější. Pokud se instituce nedohodnou, vyšlou tím špatný signál mezinárodním trhům, evropským občanům a okolnímu světu. Eurozóna se nyní nachází pod obrovským tlakem a my se ani nedokážeme shodnout nad malým nárůstem rozpočtu?