#jasnovEU – díl 6: Jak kvůli EU (ne)musíte zabít svou želvičku

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Bude mít EU na rukou krev našich domácích mazlíčků? A kdo je neempatický? V dalším díle #jasnovEU jsme se podívali na zákaz takzvaných nepůvodních invazních druhů.

Seriál #jasnovEU vážně i nevážně osvětluje některá sporná témata spojená s EU. Inspiraci čerpá na sociálních sítích.

Když se na Twitteru pustíte do debat o EU, snadno se vám stane, že jste označeni za nějakou zrůdu. V tomto případě za neempatické hovado a vymytý mozek.

O co jde? O zákaz takzvaných nepůvodních invazních druhů. Zní to divně, takže vám může být jasné, že se jedná o evropskou regulaci. A je to vážný problém. Jen se musíte rozhodnout mezi dvěma interpretacemi, které vysvětlují, proč je to vážný problém:

Interpretace č. 1: Kupte si medvídka mývala, ale EU vám ho zabije:

EU vytvořila dlouhý velký seznam zvířat, která zakáže (protože zakazovat, to je pro EU něco jako dýchat).

Takže jestli chováte mývaly, budete je muset zabít. Jako tento pán, jehož příběh popisuje článek v britském bulváru:

Pan Moiser vede malou zoo na jihozápadě Anglie, ve které mimo jiné chová dva mývaly jménem Missy a Rocky. Mývalové se ovšem ocitli na unijním seznamu zakázaných druhů – zvířat a rostlin, které původně nepatří do evropské přírody a páchají v ní škodu.

Tito medvídkovití savci pocházejí ze Severní Ameriky a na evropském území s nimi mají špatnou zkušenost hlavně v Německu. Podle anglického článku se tam přemnožili poté, co během druhé světové války utekli z bombardované kožešinové farmy. V českých médiích se objevuje spíše ta verze, že je vypustil sám majitel, který už neměl na krmení. K podobným událostem nejspíš došlo na více místech. Podle všeho za to každopádně může lidská touha po kožešinách a válka. A dnes mývalové na některých místech v Německu ničí ptačí populace, vyhánějí místní zvěř a také ničí majetek lidí.

Jenže panu Moiserovi logicky záleží spíše na jeho Missy a Rocky. Nikoho neohrožují. Ale obává se, že je kvůli evropskému seznamu zakázaných druhů bude muset zabít. Nebo přemístit do záchranné stanice či výzkumného zařízení.

Podobně na tom asi budou chovatelé ondater, muntžaků, raků mramorových nebo želv nádherných. Zkrátka všech zvířat, která se nacházejí na propíraném seznamu (jehož původní verze byla ještě rozšířena).

Uznejte, že pokud tohle schvalujete, jste

hovado


Interpretace č. 2: Jestli nechceme, aby evropská zvířátka vymírala, musíme je chránit (aneb Tahle země je naše):

Zde si pomůžeme kvalitně zpracovaným příspěvkem České televize, který doporučujeme k prostudování:

EU vytvořila seznam zakázaných zvířat a rostlin, který zahrnuje několik desítek z celkových cca patnácti set nepůvodních invazních druhů. Tyto druhy mohou významně ohrožovat původní zvířecí, hmyzí a rostlinné obyvatele evropské přírody – třeba raky, veverky nebo slunéčka sedmitečná. Také mohou ničit zemědělskou úrodu a páchat další hospodářské škody. Případně škodit lidskému zdraví –  jako třeba sršeň asijská, která je agresivnější než ta naše.

Proč se to řeší na úrovni EU? „Problém invazních nepůvodních druhů byl identifikován jako možné ohrožení biodiverzity již dříve. Avšak teprve poté, co si členské státy nechaly provést analýzy možných rizik, z nichž vyplynulo, že na boj s invazními druhy vynakládají stále větší množství peněz, rozhodly se jednat společně,“ vysvětloval v minulosti český europoslanec ČSSD Pavel Poc, který měl vytváření seznamu na starost za Evropský parlament.

A co zabíjení zvířat? Jak dodává ve zmíněném anglickém článku mluvčí Evropské komise: „EU po nikom nechce, aby zabíjel mývaly. Rocky, Missy a další zvířecí miláčkové mohou ve své zoo rodině zůstat.“

„Nařízení předpokládá, že lidé, kteří chovají živočichy zapsané na unijním seznamu, si je mohou ponechat, respektive nechat je dožít, ale neměli by je dále rozmnožovat, obchodovat s nimi v rámci Evropské unie a pochopitelně by měli zabránit jejich úniku do volné přírody,“ upřesnil České televizi ředitel druhové ochrany ministerstva životního prostředí Jan Šíma.

Požadavek na (humánní) usmrcení se týká zvířat u komerčních chovatelů, kteří ovšem mohou živočichy prodat nekomerčnímu chovateli či předat do zoologické zahrady či podobného zařízení.


Co na to všechno samotní chovatelé a pěstitelé? Mávají rukou. Že prý se to s regulací zase tolik přehánět nemusí.

A na závěr klasický argument par excellence. Aneb: když nemáte co rozumného říct, tak tam dejte uprchlíky.

Hezký zbytek dne.