#jasnovEU – díl 4: A toho Junckera zvolil kdo?!

Znáte Junckera? A víte, kdo ho volil? Vydali jsme se po stopách demokratického deficitu a narazili na deficit zájmu o EU.

Seriál #jasnovEU vážně i nevážně osvětluje některá sporná témata spojená s EU. Inspiraci čerpá na sociálních sítích.

V poslední době je u nás hodně obav o demokracii.

Někteří mají neblahý pocit z toho, že vláda bez důvěry provádí čistky ve státní správě, že prezident, designovaný premiér nebo místopředseda Sněmovny znevažují práci novinářů a útočí na veřejnoprávní média nebo že se skrze sociální sítě (kterým my Češi nadprůměrně důvěřujeme) valí slušná záplava dezinformací. Jsou to obavy o demokracii českou.

Pak jsou tu obavy o demokracii evropskou.

V této otázce panuje řada zmatků. Na jejich podhoubí se živí fenomén zvaný „demokratický deficit EU“.

Už se červenáte? Nevadí. S demokratickým deficitem EU je to složité. Obecně se soudí, že existuje. Ale každý si ho vykládá trochu jinak. Můžeme se na to podívat blíž.

Proč se země zbavují svých pravomocí

U takových složitých problémů je vždy dobré najít si správného viníka. Pojďme to tedy na chvíli svést na mezinárodní spolupráci:

Řada zemí světa v průběhu historie zjistila, že se vyplatí s ostatními státy spolupracovat a vzájemné konflikty řešit za stolem spíše než na bitevním poli (zvlášť od doby, kdy je možné lidi poměrně snadno zabíjet hromadně). Pokud se ale země stane členem mezinárodní organizace, částečně se tím zbavuje možnosti rozhodovat zcela samostatně o vlastní politice, protože musí brát ohled i na zájmy svých partnerů.

Evropská unie je v tom zvlášť specifická, protože vytvořila model spolupráce, jaký svět neviděl. Sice někdy hrozí, že se stane pionýrem slepých uliček, ale na druhou stranu to už od roku 1993 dotáhla docela daleko (a co teprv od počátku 50. let, kdy celá evropská integrace a spolupráce začala).

Zvláštní charakter EU je dán mimo jiné tím, že na jejím řízení se podílí jak nadnárodní instituce nezávislé na členských státech (především Evropská komise a Evropský parlament), tak mezivládní instituce, kde spolu jednají právě členské státy (Rada EU sdružující ministry a Evropská rada sdružující šéfy států a vlád).

Země na EU přenesly v řadě oblastí své pravomoci. Udělaly to dobrovolně, jak se občas zapomíná.

„Zmenšil“ se tím ovšem například prostor pro autonomní jednání jejich vlastních národních parlamentů (jakkoliv ty potom hrají zásadní roli třeba při přejímání evropských směrnic do národního práva).

EU má sice občany volený Evropský parlament, který může vyzvat Komisi, aby k nějakému tématu připravila legislativu, a tuto legislativu pak paralelně s Radou ministrů schvaluje. Jenže jako plnohodnotného zástupce unijních občanů ho mnoho lidí nevnímá. A tady jsme na stopě našemu tajemnému demokratickému deficitu.

Deficit parlamentní

Poslední volby do europarlamentu zaznamenaly jen 42% účast. V některých zemích to bylo daleko horší než v jiných. Například v Česku přišlo jen 18 % voličů. Kromě toho se v předvolební kampani často omílají spíše domácí než celoevropská témata. Takže vlastně ani neběží o to, co se pak v Bruselu a Štrasburku reálně řeší. V reálu pak navíc europoslanec musí vyvažovat mezi názory politické strany, za kterou byl zvolen, nadnárodní politické frakce, do které jeho strana patří, a zájmy své vlastní země.

Jedním z nápadů, jak přiblížit Parlament „evropskému lidu“, je vytváření nadnárodních kandidátek, kde by bylo možno volit europoslance nezávisle na jejich domovské zemi. Příležitost k vyzkoušení teď nabízí brexit a blížící se evropské volby na jaře 2019.  Kvůli odchodu Britů se totiž v Parlamentu uvolní některá místa. Vznikl návrh, aby se pro část z nich vytvořila na zkoušku právě taková nadnárodní kandidátka. Zatím to ale vypadá, že na takové nápady EU není připravena. Za všechny pár názorů ve vláknu pod tímto příspěvkem:

Kvůli blížícím se volbám se ale řeší ještě jedno důležité téma. Jak vybrat šéfa Evropské komise, tedy nástupce Jeana-Claudea Junckera.

Komise se někdy zjednodušeně nazývá „evropská vláda“. A stejně jako u nás vzniká vláda na základě parlamentních voleb, měla by i evropská vláda vzejít z nějakých voleb, ne?

Deficit komisní

Vraťme se teď na chvíli k úvodnímu tweetu o tom, jak Merkelová s Junckerem bez demokratického mandátu mění Evropu. Pro zjednodušení na chvíli zapomeňme na Angelu Merkelovou (ta ať si důvěru Bundestagu řeší doma, stejně jako si ji řeší Andrej Babiš, který s Merkelovou o reformě azylového systému na evropské půdě vyjednává). A podívejme se na výměnu několika názorů ohledně nevoleného Junckera (mimochodem, vlákno pod zmíněným úvodním tweetem stojí za prostudování celé).

Podobně zde:

Nebo jednoduše:

Orientujeme se? Za Junckerem stojí většina poslanců Evropského parlamentu zvolených v přímé volbě. K tomu ještě dodejme, že na jménu předsedy Komise se musí shodnout Evropská rada – takže šéfové národních vlád.

Teď si uděláme malý skok stranou. Samozřejmě se přemýšlí, jak udělat z předsedy Komise „trochu víc premiéra“, který by „trochu více vycházel z europarlamentu“. Tomu procesu se říká „vedoucí kandidáti“ nebo po německu (!) „Spitzenkandidaten“. Politické skupiny v Parlamentu před volbami jmenují své kandidáty na šéfa Komise a pak po Evropské radě žádají, aby vybírala právě a jen z těchto osobností.

U Junckera to tak proběhlo a nyní Parlament volá po tom, aby se tento postup zopakoval. Jenže to se zase nezamlouvá prezidentům a premiérům v Evropské radě, kteří nechtějí, aby jim europoslanci něco diktovali. Někdo by to okomentoval takto:

Tady už se dostáváme k hlubším otázkám evropské integrace. Silnější Evropský parlament v jistém smyslu znamená oslabení členských zemí. Posílit přímo volený Parlament obecně může znamenat posílení demokratické legitimity EU, ale také je to krok k federalizaci Evropy. S tím by jistě nesouhlasili euroskeptici, kteří naopak demokratizaci EU vidí v omezení spolupráce na nutné minimum a navrácení pravomocí do rukou členských zemí. Oba názory jsou legitimní. Ale pojďme dál, protože to je trochu jiná debata.

Ještě je tu jeden důležitý argument:

Kde jsou ti lidi?

Už je to trochu trapné, že? Jak se v Česku nakonec vždycky dobereme k tomu, že o EU víme málo a moc pro zlepšení neděláme. Nebo – dosud jsme nedělali. Nápady některých politiků na uspořádání referenda o členství v Unii ale najednou daly dobrý důvod, proč se o EU bavit. Nás to baví a další díly #jasnovEU už chystáme.

V době dopisování tohoto textu jsou ale tři hodiny ráno a úměrně k rozkrývání demokratického deficitu roste deficit spánkový. Proto už jen pro dokreslení situace některé zbývající maličkosti.

Zákonodárná iniciativa znamená, že právě Komise je oprávněna podat legislativní návrh. Obvykle to ovšem začíná tak, že se objeví problém, o kterém si někdo myslí, že by se měl řešit. Mohou to být členské země, europoslanci, region, občanské sdružení nebo třeba podnikatelská asociace. Legislativa pak vzniká po konzultacích s těmito a dalšími hráči.

Nevolení byrokrati (v tomto případě míněni eurokomisaři) jsou navrhováni členskými zeměmi a schvalováni Evropským parlamentem. Soudní dvůr rozhoduje o tom, zda členské země nebo evropské instituce porušují či neporušují evropskou legislativu, kterou si předtím odhlasovaly.

A prý je dokonce v EU i opozice (EK je Komise, EP je Parlament a EC je Rada):

A úplně na závěr:

Hezký víkend. (A příště si z toho napíšeme diktát.)