Bude hůř. Musíme se připravit na dopady klimatických změn, a to rychle

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

Bude hůř, varují znovu a důrazněji vědci z Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC). V únorovém reportu opět bijí na poplach, tentokrát dokonce o něco silněji než dříve. Jak jejich zprávu komentují přední čeští experti na klimatické změny? 

Odborníky oslovila komunikační platforma Co bude dál?.

Kateřina Davidová, výzkumná pracovnice v Institutu pro evropskou politiku EUROPEUM a analytička Centra pro dopravu a energetiku

Nejnovější zpráva mezivládního panelu pro klimatickou změnu IPCC vyšla v době, kdy ruské tanky útočily na Ukrajinu. Může se zdát, že tyto dvě události spolu nesouvisí, opak je ale pravdou. Společným jmenovatelem obou jsou fosilní paliva a naše neutuchající závislost na nich.

Zpráva IPCC nám s novou a větší jistotou říká, že pokud oteplování naší planety překoná hranici 1,5°C oproti předindustriální době, dojde k nevratným změnám v ekosystémech a dopady na lidské společnosti budou z dnešního pohledu nepředstavitelné.

Již nyní jsme spalováním fosilních paliv zapříčinili oteplení o 1°C, máme tedy jen velmi malé okno na to, abychom nevratným změnám zabránili. Čas je v tomto ohledu zásadní. Čím déle budeme se snižováním emisí otálet, tím nákladnější změny budou – a tím méně efektivní bude naše adaptace. Ukončit naši závislost nejen na ruském plynu a ropě, ale na fosilních palivech obecně, by tak mělo být naší nejvyšší prioritou. Závisí na tom jak naše krátkodobá, tak i dlouhodobá bezpečnost.


Romana Březovská, analytička výzkumného centra AMO

V současnosti se necháváme překvapit řadou událostí – ať už pandemií nebo válkou v Evropě. Jak si ale vysvětlit nečinnost v oblasti zmírňování změny klimatu a (ne)přizpůsobování se negativním dopadům, které globální jev doprovází a na jehož dopady jsme upozorňováni pravidelně a čím dál důrazněji?

Aktuální text hodnotící zprávy IPCC shrnuje poznatky vědecké obce a jasně informuje o tom, že ať se dnes dějí jakékoliv neblahé události, změna klimatu je bude jen zesilovat. Stěžejní je tak co nejvíce zabránit dalšímu přikládání do kamen příštích nevratných a zlomových momentů a snažit se stát – klimaticky – odolnějšími.


Yvonna Gailly, ředitelka Ekologického institutu Veronica

Druhý díl 6. zprávy IPCC hovoří jasně: už dnes jsou strašlivé důsledky oteplení vyvolaného využíváním fosilních paliv zřejmé. A budou ještě mnohem horší. Jak moc, to závisí výhradně na tom, kolik fosilních paliv ještě spálíme a jak rychle od nich zcela upustíme. Takto důrazná a hrozivá slova zaznívala už při představení této části reportu od generálního tajemníka OSN i vědců, kteří vedli zpracování zprávy. A člověk v kontextu posledního dění nechápe, proč hrozby nejsou brány smrtelně vážně.

Je to, myslím, poprvé v historii reportů IPCC, kdy se druhý díl věnuje dopadům a  adaptaci v absolutním sepětí s mitigací, se snižováním emisí a razantní transformací zejména energetiky. A to je dobrá zpráva. Úsilí ve zvládání klimatické krize musí být společné. Bez rychlé mitigace není myslitelná opravdu udržitelná, trvalá a důstojná adaptace. Nesmíme připustit polovičatá řešení – ta jen ubírají drahocenný čas a peníze.


Vojtěch Kotecký, Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy

Největším přínosem IPCC je, že ve svých zprávách posbírá a utřídí enormní množství malých a velkých poznatků. Pokud potřebujete něco vědět a klimatická věda to v minulých letech počítala, stačí nalistovat příslušnou kapitolu. (Nebo jste to radši vědět nechtěli. Namátkou rizika horečky dengue v Evropě.)

Zpráva potvrzuje, jak rozumné bylo rozhodnutí snížit emise natolik, aby průměrná teplota nevyrostla více než o 2 °C. IPCC potvrzuje, že v dopadech na každodenní životy a ekonomiku by byl mezi světem teplejším o 2 a 3 °C velký rozdíl. Je to vidět u povodňových rizik, sucha i dalších rozměrů.

Pokud růst teplot zastavíme na plus 2 °C, musíme se stále naučit žít ve světě o 2 °C teplejším. Což vůbec nebude snadné. Potřebujeme nově spravovat krajinu, proměnit města, vylepšit zadržování vody v půdě, posílit robustní ochranu proti rizikům. A nejspíš s tím bude více práce než se snižováním naší závislosti na uhlí, ropě a zemním plynu.


Zuzana Vrbová, výzkumnice v Centru pro klimatické právo a udržitelnost AV ČR

Na dopady změn klimatu je třeba se připravit, ať už například budováním protipovodňové infrastruktury či vývojem a aplikací vhodných druhů hospodářských plodin. Velmi důležitý, zprávou zmiňovaný fakt je ten, že schopnost přizpůsobit se změnám se bude s rostoucí teplotou zhoršovat. Propojení mitigace a adaptace je tak zcela zásadní.

Alarmující je potom sdělení, že ekosystémy budou postupně ztrácet schopnost pohlcovat uhlík, čímž se z pohlcovačů stanou jeho zdroji. To klimatickou změnu urychlí.

Doufám, že ČR i díky aktuální zprávě začne aplikovat kvalitní adaptační opatření. V těch zaostáváme, přičemž se nás ale díky geografické poloze budou následky změn klimatu týkat více než jiných evropských zemí. Adaptační strategie ČR byla vydána v září a nyní je třeba ji přeložit do konkrétních opatření. Je nutné především přehodnotit hospodaření s vodou a velkoplošný model polního zemědělství, který jsme zdědili po minulém režimu.


Hana Müllerová, Vedoucí Centra pro klimatické právo a udržitelnost, Ústav státu a práva AV ČR

Zpráva dobře ukazuje, jak se pohled IPCC z původně „pouze“ klimatologického postupně rozšiřuje o společenskovědní aspekty problému. Pozornost se věnuje dokonce i etickému a právnímu konceptu klimatické spravedlnosti, který je chápán jako jeden z důležitých principů pro řešení klimatické krize. Nejvíc mě ovšem zaujal pojem „rozvoj odolný vůči klimatické změně“.

Jsme totiž zvyklí na pojem udržitelný rozvoj, a tento nový pojem ho vlastně doplňuje o klimatickou dimenzi. Klimaticky odolný rozvoj má integrovat mitigaci a adaptaci pomocí promyšleného plánování, které zohlední vzájemné souvislosti, dlouhodobé hledisko, ale i rovnost, zranitelnost některých skupin a regionů a snižování chudoby.

Zpráva zdůrazňuje, že dosavadní rozvoj klimaticky odolný moc není, ale potřebujeme to rychle změnit, protože naše nynější rozhodnutí předurčí náš manévrovací prostor v budoucnosti, a možnosti klimaticky odolného rozvoje se neustále zužují s tím, jak se snižuje pravděpodobnost, že svět ještě může zvládnout omezit oteplování k hranici 1,5 °C.


Josef Schwarz, ekonomický poradce, Zastoupení Evropské komise v České republice

Zprávu jsem dočetl s velkým znepokojením – hlavně proto, že jde o nejspolehlivější a nejaktuálnější vědecké posouzení toho, jak nás měnící se klima ovlivňuje. A co bychom v této oblasti měli udělat.

Zpráva IPCC jen potvrzuje, že snížení čistých emisí do roku 2030 alespoň o 55 % a dosažení klimatické neutrality do roku 2050 jsou nezbytnou cestou. Zelenou dohodu pro Evropu potřebujeme jako sůl.

Aktuální kontext podtrhuje její význam i ze strategického hlediska: čím rychleji dosáhneme energetické soběstačnosti, tím lépe! Ačkoli zpráva IPCC varuje, že důsledky klimatické změny nejcitelněji zasáhnou hlavně jižní Evropu, mimořádné meteorologické jevy, které jsme zaznamenali vloni na území České republiky, dokazují, že ani naše část Evropy nezůstane ušetřena.


Bedřich Moldan, český geochemik, ekolog, publicista a politik, Centrum pro otázky životního prostředí, Univerzita Karlova

Poslední zpráva IPCC varuje, že pokud nedojde k razantní redukci emisí skleníkových plynů v blízké budoucnosti a k dalším opatřením s cílem posílení propadů uhlíku, budou koncentrace v atmosféře dále nebezpečně růst. Změna klimatu se všemi hrozivými následky se proto ještě výrazně prohloubí a adaptační opatření potom rozhodně neodvrátí nejvážnější důsledky.

Bohaté státy sice budou vynakládat na tyto účely velké prostředky, ale ani to nebude stačit, a chudší země budou neúnosně trpět. V globálním měřítku hrozí masová migrace a ekonomický chaos. Jedinou cestou je bezprostředně se soustředit na veškerá adaptační opatření a zejména posílit klimatickou spravedlnost, to znamená účinně pomoci nejvíce ohroženým zemím.


Michaela Pixová, sociální geografka, vědecká pracovnice na vídeňské univerzitě BOKU (Univerzita přírodních zdrojů a aplikovaných věd o životě)

Z nejnovější zprávy IPCC čiší již neskrývaná frustrace dvěstěsedmdesátičlenného autorského vědeckého týmu. Jak z pokračující devastace životních podmínek na Zemi, tak i z naprosté neadekvátnosti politické reakce na hrozby, kterým čelíme.

Do roku 2100 budou klimatické podmínky ohrožovat život minimálně poloviny světové populace. Hrozí devastující ztráty ekosystémových služeb, bez kterých lidstvo nemůže na Zemi přežít. Této doby se přitom dožijí i děti současných elit, které v řešení této krize nejen selhávají, ale dokonce jí prohlubují svou neochotou k zásadním systémovým změnám.

Zpráva je unikátní v tom, že klima řeší v návaznosti na další zemské procesy a ekosystémové služby, především biodiverzitu. Naději představuje zavedení striktní ochrany přírody na 30 až 50 % plochy zemského povrchu. Osobně jsem však přesvědčena, že bezpečné existence lidstva na Zemi nebude možné dosáhnout bez současného opuštění růstové ekonomiky a procitnutí lidstva z jeho zaujetí sebou samým a z falešné představy o naší nezávislosti na přírodním světě.


Jonas Skutka, executive coordinator at Rewilding Academy, Wageningen University & Research

Příroda nám po staletí slouží. Urychleným rozvojem posledního století se ale ocitáme na pokraji surovin a služeb, které můžeme po přírodě ještě vyžadovat. Touha po rozvoji ohrožuje zdravé přírodní ekosystémy, a jejich služby, na kterých je lidstvo závislé. Zároveň rozvoj ohrožuje i zázračnou schopnost sebeobnovy ekosystémů.

Je to jako s lidmi – k dospívání potřebujeme alespoň 15 let, aby se naše populace rozvinula, nejde to rychleji. Přírodním ekosystémům také prospívá alespoň dekáda k sebeobnově. Proto je potřeba přírodě začít „vracet“ a spolupracovat s ní jako se spojencem. Vyrovnat tempo ekonomického rozvoje s kapacitou sebeobnovy ekosystémů, aby nám naše přírodní života-podpůrné systémy stačily.

Zpráva IPCC WG2 se tím zabývá: nastiňuje, jak můžeme s ekosystémy spolupracovat. Jen pevně doufám, že se už i ona WG2 zaměří na jasnější komunikaci o ideálním průběhu spojenectví s přírodou. Nabízí totiž zajímavá, dostupná a efektivní řešení problémů vzpjatých s klimatickou krizí – a věda už to ví. Potřebujeme ovšem pevná rozhodnutí a plnění závazků na základě jasného porozumění, jak s ekosystémy spolupracovat. Potřebujeme víc než  „omezit emise skleníkových plynů“.