Obchodní politika EU pokračuje i bez Spojených států

© Shutterstock / Travel mania

Společná obchodní politika je oblastí, kterou se Unie snaží rozvíjet již několik desetiletí. I když se může zdát, že v poslední době je éra liberálního mezinárodního obchodu spíše na ústupu, EU chce i nadále obchodní vztahy se třetími zeměmi rozvíjet. A nutno říct, že se jí to daří.

Historie obchodní politiky EU

Kořeny společné obchodní politiky Evropské unie sahají až k samotným počátkům evropské integrace. V roce 1957 se šest stávajících členů tehdejšího Evropského sdružení uhlí a oceli rozhodlo založit takzvané Evropské hospodářské společenství (EHS), jehož cílem bylo postupné vytvoření celní unie a jednotného vnitřního trhu.

K úplnému odstranění cel a k vytvoření společného celního sazebníku vůči třetím zemím nakonec došlo v roce 1968, čímž bylo dotváření celní unie prakticky dokončeno. V té době se rovněž vlády Francie, Německa, Itálie a zemí Beneluxu rozhodly postoupit realizaci společné obchodní politiky na nadnárodní úroveň. EHS od té doby v rámci obchodní politiky vystupovala vůči třetím zemím jako jeden celek, a proto ani dnes žádný členský stát EU nemůže uzavírat mezinárodní obchodní dohody podle svého vlastního uvážení.

Zájem na společné obchodní politice potvrdila v roce 1993 i Maastrichtská smlouva a o čtyři roky později se v Amsterdamu členské země Evropské unie rozhodly tuto oblast ještě posílit. Ve stejném duchu se nesla i smlouva z Nice z roku 2000, která unijním orgánům poskytla více kompetencí pro vyjednávání obchodních dohod se třetími zeměmi.

Smlouva z Nice kromě jiného definovala samotný cíl společné obchodní politiky. Je jím především snaha o harmonický rozvoj světového obchodu, odstraňování restrikcí v mezinárodním obchodě a snižování celních bariér. Stejně tak má uplatňování společné obchodní politiky posílit konkurenceschopnost Unie ve světě.

Obchodní dohody EU: Od Japonska až po Jižní Ameriku

Evropská unie obchoduje s téměř celým světem. Následující shrnutí obsahuje to nejdůležitější, co se v oblasti společné obchodní politiky EU v současné době odehrává.

Síla parlamentů

Změny však přišly i s podpisem Lisabonské smlouvy, která v tomto ohledu výrazně posílila Evropský parlament. Smlouva stanovuje, že souhlas europoslanců je třeba u schvalování dohod o přidružení, u dohod vytvářejících zvláštní institucionální rámec či u dohod, které mají významný dopad na rozpočet EU a na které se vztahuje běžná legislativní procedura.

Fakticky to tedy znamená, že souhlas parlamentu je nutný u všech obchodních dohod, což je také přístup, který europoslanci k realizaci společné obchodní politiky zaujali. Již v roce 2004 byl v rámci parlamentu zřízen i výbor pro mezinárodní obchod, jehož postavení od té doby rovněž výrazně posílilo.

ep

© Shutterstock / Ikars

 

Při sjednávání mezinárodních obchodních dohod však mají významnou pozici i parlamenty jednotlivých členských zemí Unie, což se potvrdilo například v roce 2006 během vyjednávání smlouvy o spolupráci mezi Unií a Ruskem. Odpůrcem přijetí této smlouvy byla tehdy Varšava, která její ratifikaci odmítala z důvodu ruského embarga na dovoz polského masa a rostlinných produktů. Polský Sejm tak zapříčinil nedojednání smlouvy.

Evropané však v tomto ohledu mají zřejmě v živé paměti hlavně nedávnou zkušenost se sjednáváním obchodní dohody s Kanadou (CETA) či s ratifikací asociační dohody s Ukrajinou (DCFTA).

Nejnověji sílu národních parlamentů EU potvrdil i Soudní dvůr EU. Ve svém judikátu z května 2017 totiž definitivně rozhodl o tom, které části mezinárodních smluv EU spadají do výlučných politik Unie a která naopak do politik sdílených s členskými státy. Právě ustanovení spadající do tzv. sdílených pravomocí musí vedle Rady EU a Evropského parlamentu schválit i všech 38 národních i regionálních parlamentů v celé EU.

Evropská unie, především pak Evropská komise, společnou obchodní politiku vždy podporovala a považovala ji za nedílnou součást unijního hospodářského růstu. Nejinak tomu je u Komise současné, která si posilování mezinárodního obchodu určila jako jednu z priorit pro rok 2017, bez které se budoucí ekonomický růst Unie neobejde. V roce 2015 pak Komise v souvislosti s důležitostí obchodní politiky zveřejnila novou koncepci pro zahraniční obchod.

„Strategie navazuje na předcházející politiku, která má být aktivní, otevřená a zaměřená na odstraňování překážek obchodu a otevírání nových trhů. To je důležité i pro Českou republiku, která je výrazně orientovaná na export,“ myslí si o přístupu Komise ke společné obchodní politice ředitelka odboru obchodní politiky a mezinárodních ekonomických organizací na ministerstvu průmyslu a obchodu Lucie Vondráčková.

Hartman: Obchod s třetími zeměmi je bezpochyby jedním z hnacích motorů hospodářského růstu v EU a pro Českou republiku je snaha o posílení exportních aktivit na trhy mimo EU pozitivní.

O důležitosti aktivní obchodní politiky Unie je přesvědčen i zástupce ředitele České podnikatelské reprezentace při EU Tomáš Hartman. „Obchod s třetími zeměmi je bezpochyby jedním z hnacích motorů hospodářského růstu v EU a pro Českou republiku je snaha o posílení exportních aktivit na trhy mimo EU pozitivní,“ uvedl.

Na druhou stranu je ale opatrný, pokud jde o přílišné zaměření na zahraniční obchod. „EU by neměla zapomínat ani na podporu obchodu v rámci EU, tedy na zlepšování podmínek a odstraňování překážek na jednotném trhu, který zdaleka nefunguje ideálně,“ dodal.

Různé podoby spolupráce

Při realizaci společné obchodní politiky Evropská unie uzavírá více typů mezinárodních smluv, které se však dají shrnout do tří základních kategorií.

První skupinou je výše zmíněná celní unie. Ta v současnosti kromě členských zemí EU zahrnuje i Turecko, San Marino a Andorru. Dobré je v tomto ohledu zmínit, že s Tureckem máme dohodu o celní unii uzavřenou již od roku 1995, nevztahuje se ale na všechny druhy zboží. I proto v současnosti Brusel s Ankarou vyjednává novou podobu smlouvy, která by byla rozsáhlejší. Komise návrh na modernizace celní unie s Tureckem navrhla v prosinci 2016. Nyní se návrh projednává v Radě EU.

Druhou skupinou jsou obchodní dohody, díky kterým jsou vzájemné celní bariéry buďto odstraněny, nebo výrazně zredukovány. Ve vztahu ke třetím zemím však tyto státy nepoužívají jednotný celní sazebník, tarifní omezení si tak vůči nečlenům dohody mohou jednotlivé státy upravovat samy. Smlouvy, které spadají do této kategorie, nesou obvykle názvy jako asociační dohoda, (hluboká a komplexní) dohoda o volném obchodu, asociační a stabilizační dohoda či dohoda o ekonomickém partnerství a jejich cílem je především posílit vzájemné ekonomické vztahy a podpořit obchodní výměnu.

Jedním z příkladů může být i Evropský hospodářský prostor. Ten kromě zemí EU tvoří země Evropského sdružení volného obchodu, tedy Island, Lichtenštejnsko, Norsko a Švýcarsko. To sice členství v tomto prostoru odmítlo v celostátním referendu, díky mnoha bilaterálním smlouvám s EU však je i přesto součástí jednotného vnitřního trhu, který zmíněné státy spojuje.

Země, které chtějí být součástí jednotného vnitřního trhu, tedy trhu, který si zakládá na volném pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu, však musí plnit pravidla stanovená Evropskou unií. Pokud tedy stát má zájem být součástí jednotného vnitřního trhu a není členem EU, musí se podřídit pravidlům, na jejichž sjednávání nemá žádný vliv.

Zajímavé v tomto ohledu bude sledovat britské vyjednávání o odchodu z Evropské unie. Britové se totiž nechali již mnohokrát slyšet, že pravidla vnitřního trhu respektovat nehodlají. Následně se objevily i náznaky, že nechtějí zůstat ani v celní unii.

Unie uzavírá obchodní dohody s celým světem. Vděčí za to i protekcionismu Donalda Trumpa

Pravidla globálního obchodu se mění a může za to především americká administrativa. Ze změny ale paradoxně těží i Evropa, která právě připravuje obchodní dohody například s Japonskem a Singapurem.

Ratifikace dohod trvá roky

Obchodní dohody spadající do druhé kategorie má EU sjednané i s dalšími evropskými zeměmi, zejména na Balkáně. Jedná se především o stabilizační a asociační dohody s Albánií, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Makedonií, Srbskem a Kosovem. Asociační dohoda byla sjednána s Moldavskem a Gruzií. Hluboká a komplexní dohoda o volném obchodu byla dojednána s Ukrajinou.

Společná obchodní politika EU má však globální dosah. Asociační dohody Unie uzavřela s Alžírskem, Egyptem, Izraelem, Jordánskem, Marokem, Palestinou, Tuniskem, s Chile nebo se Střední Amerikou, což je území zahrnující státy Guatemalu, Belize, Honduras, Salvador, Nikaraguu, Kostariku a Panamu. V první polovině roku 2018 pak Unie úspěšně završila modernizaci asociační dohody s Mexikem.

trade

© Shutterstock /tonjung

 

Dohody o ekonomickém partnerství (Economic Partnership Agreement, EPA) Unie uzavírá výhradně se státy v Africe, v Karibiku a v Pacifiku. Takové smlouvy mají za cíl zejména podporovat regionální integraci a zajistit téměř volný přístup na evropské trhy, a to bez požadavku reciprocity.

Pokud jde o konkrétní státy, jedná se o CARIFORUM, sdružující 15 zemí v Karibiku, Kamerun, Pobřeží Slonoviny, Madagaskar, Mauricius, Seychely, Zimbabwe a Jihoafrické rozvojové společenství (South Africa Development Community, SADC) zahrnující Angolu, Botswanu, Lesotho, Svazijsko, Mosambik, Malawi, Tanzanii, Zambii a Zimbabwe. Pokud jde o Jihoafrickou republiku, s ní má Unie sjednánu jinou formu obchodní dohody.

V neposlední řadě je dobré zmínit dohody o volném obchodu (Free Trade Agreement, FTA) a obchodní dohody (Trade Agreement, TA), které má EU v současnosti dojednané s již zmíněnou Ukrajinou, dále pak s Jižní Koreou, Kolumbií, Peru a s Ekvádorem. Ta je nyní v tzv. provizorní platnosti. Jako úspěšně dojednanou bychom v tomto ohledu mohli brát i dohodu s Kanadou (CETA), kterou již schválil Evropský parlament. I ta však bude v provizorní platnosti do doby, než ji schválí všechny národní a regionální parlamenty. To je ale procedura trvající i několik let.

Vyjednávání této dohody je dobrým příkladem výše zmíněné moci parlamentů členských států. A v tomto případě nejen těch národních, ale i těch regionálních. Podobný problém nastal i v případě ratifikace asociační dohody s Ukrajinou, ke které se odmítavě postavili Nizozemci v celostátním referendu.

Zahradil: Zvláště jihoasijský region je pro nás nesmírně zajímavý. Vzájemný obchod s tímto regionem posiluje prosperitu na obou stranách.

Po zmíněném rozhodnutí Soudního dvora EU však unijní vyjednavači během jednání rozdělují nové obchodní dohody na část spadající do výlučných pravomocí a na část spadající do pravomocí sdílených, kam bychom mohli zařadit především ustanovení týkající se ochrany investic a řešení investičních sporů. Dohody týkající se otázek investic se tak vyjednávají a následně i schvalují zvlášť a problémy jako v případě dohody CETA by se proto již objevovat neměly.

Díky tomu mohla Komise v červenci 2018 podepsat dohodu o volném obchodu také s Japonskem a v říjnu se Singapurem. Obě smlouvy sice čekají na konečné schválení Evropským parlamentem, díky oddělení investiční části však již k platnosti nebude třeba čekat na rozhodnutí na národních úrovních.

Třetí skupinou smluv v oblasti obchodní politiky jsou smlouvy o partnerství a spolupráci, které poskytují obecný rámec pro bilaterální ekonomické vztahy, nicméně celní tarify nemění ani neredukují. Takové dohody Unie prozatím uzavřela s Ruskem, Arménií, Irákem, Kazachstánem, Ázerbájdžánem nebo s Papuou Novou Guineou a s Fidži. V červenci 2018 se pak Rada EU rozhodla udělit Komisi mandát k vyjednávání smlouvy o partnerství a spolupráci s Uzbekistánem.

O svůj vliv ve Střední Asii bojuje Rusko i Čína. Do zápasu by ale měla vstoupit i EU

Oblast Střední Asie má v dnešním světě velký význam. Ruské snahy o obnovení vlivu v post-sovětském prostoru a čínské plány na vybudování Nové hedvábné stezky budou bez spolupráce tohoto regionu neúspěšné. Důležitost této oblasti vnímá i EU. Třeba česká vláda zde brzo hodlá vyslat dvě podnikatelské mise.

Obchodní politika pokračuje i bez USA

Zajímavé je ale podívat se i na některé další obchodní smlouvy, které Evropská unie v současné době vyjednává. K finálnímu podpisu se blíží například několik let vyjednávaná dohoda o volném obchodu s Vietnamem nebo dohoda o volném obchodu s jihoamerickým sdružením států Mercosur, který tvoří Brazílie, Argentina, Uruguay, Paraguay. Zapomenout bychom ale neměli ani na méně známé smlouvy jako je třeba dohoda o ekonomickém partnerství s regionem Západní Afrika a s východoafrickými zeměmi (East Africa Community, EAC), které již jsou vyjednané, avšak stále nevstoupily v platnost.

Podle Zahradila je ale pro EU zvlášť důležité vyjednávání obchodních dohod s jihovýchodní Asií. Unie se v současnosti snaží vyjednat dohody o volném obchodu bilaterálně s některými zeměmi ASEAN, což se prozatím povedlo jen u zmíněného Vietnamu a Singapuru. Rozhovory však pokračují s Indonésií a Filipínami. Na druhou stranu rozhovory s Thajskem a Malajsií jsou v této chvíli spíše zamrzlé.

„Zvláště jihoasijský region je pro nás nesmírně zajímavý. Vzájemný obchod s tímto regionem posiluje prosperitu na obou stranách a na straně našich partnerů navíc funguje jako ta nejlepší možná rozvojová pomoc,“ myslí si Zahradil.

Podobně zablokovaná jsou ale i jednání o volném obchodu s Indií. Do roku 2012 proběhlo celkem jedenáct kol jednání, od té doby však proces spíše stagnuje. To stejné se dá říct o další velké obchodní dohodě, kterou v posledních letech unijní vyjednavači připravovali. Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) je, alespoň prozatím, v nedohlednu.

Na opačném konci světa se ale vše odvíjí úplně jinak. Rada totiž v červnu 2018 udělila Komisi mandát k vyjednávání dohod o volném obchodu s Austrálií a Novým Zélandem.

Podrobnější informace o současném dění v rámci společné obchodní politiky EU naleznete na stránkách Evropské komise.