Národnostní (etnické) menšiny v EU

Krátce

Soužití různých skupin ve společnosti patří k nejdůležitějším tématům současnosti, a to nejen v rámci EU. Nabylo na aktuálnosti zejména v souvislosti se vzrůstající globalizací, migrací a konkrétně v Evropské unii s rozvojem volného pohybu osob a vytvářením oblasti svobody, bezpečnosti a práva. Ochrana a práva menšin spadají pod oblast lidských práv, jejichž ochrana se postupně dostává do popředí i v rámci EU a doplňuje tak původně primárně ekonomické zaměření Evropské unie o nový a velmi důležitý aspekt.

Nejnovější vývoj a další kroky

  • 2000: Charta základních práv EU, směrnice 2000/43/EC o rovném zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ, směrnice o zákazu diskriminace v zaměstnání 2000/78/EC
  • 2002 – 2006: Akční program boje se sociální exkluzí
  • 2001 – 2006: Akční program pro boj s diskriminací
  • 2007: „Evropský rok rovných příležitostí pro všechny – směrem ke spravedlivé společnosti“

Souvislosti

Ačkoli témata z oblasti lidských práv patří tradičně spíše do působnosti Rady Evropy, dnes je i existence Evropské unie nemyslitelná bez dodržování principů zajišťujících základní práva. Pokrok se zprvu odvíjel zejména od nutnosti vyrovnat se s problémy, které brzdily utváření jednotného vnitřního trhu. Proto byla tématu lidských práv věnována větší pozornost až v souvislosti s rozvojem pracovního a sociálního práva. Díky vývoji těchto oblastí postupně vznikala evropská antidiskriminační politika, která nabývá stále komplexnější podoby. V evropském právu byl několikrát potvrzen zákaz diskriminace z důvodu občanství (národnosti – „nationality“) a pohlaví. Především téma rovnosti mezi muži a ženami představuje dlouhodobě jednu z hlavních priorit evropských politik. Postupně se ochrana před diskriminací začala týkat širšího okruhu osob a vytvoření inkluzívní a interkulturní společnosti poskytující stejné příležitosti všem se stalo jednou z priorit EU.

Situace a postavení menšin ve společnosti je tématem obsáhlým a je předmětem studia mnoha vědních oborů. Z právního pohledu spadají práva etnických (národnostních) menšin do kategorie lidských práv a svobod. Představují místo setkání práva evropského, mezinárodního a národního, stejně jako práv individuálních a skupinových.

Termín „menšina“ není nijak univerzálně definován, a to ani v evropském právu, ale nejvíce užívanou bývá definice Francesca Capotortiho sestavená pro OSN v roce 1971. Podle ní je menšinou početně menší, nedominantní skupina občanů příslušného státu, vlastnící nějaké etnické, náboženské nebo lingvistické znaky odlišující je od zbytku populace, která musí projevit náznak společného úsilí o zachování své kultury, tradic, náboženství nebo jazyka. Podmínky počtu a státní příslušnosti již dnes nejsou většinou považovány za tolik významné.

Neexistují ani jednoznačné definice termínů „národnostní“, „národ“, „národnost“, „etnický“, „etnikum“, „rasa“, „rasový“ apod. Obecně lze říci, že termín „rasa“ je dnes mnohdy považován za přežitý sociální konstrukt bez reálného obsahu, ale stále se běžně používá, především v anglickém jazyce a v anglosaských zemích, kde bývá užíván hlavně jako synonymum k výrazům „národ“, „národnost“, „etnikum“. Evropská unie se k tomuto výrazu vyjádřila v preambuli (článek 6) ke směrnici 2000/43/EC, implementující princip rovného zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ, kde EU uvádí, že „odmítá teorie, které usilují o uznání existence odlišných lidských ras. Použití termínu ‚rasový původ‘ v této směrnici neimplikuje uznání takovýchto teorií.“ Organizace spojených národů se po druhé světové válce snažila nahradit termín „rasová menšina“ termínem „etnická menšina“, nikoli však příliš úspěšně, termín „národnostní menšina“ začala používat zejména Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Existuje značné množství definic těchto pojmů, ale v praxi bývají mnohdy, a to i v materiálech EU, užívány jako synonyma. Neexistence přesné definice pojmu (národnostní, rasová, etnická) „menšina“ však nesnižuje oprávněnost požadavku dodržovat právní normy týkající se menšin.

Práva menšin bývají nejčastěji řešena na individuální bázi, a to i v evropském právu, neboť evropské právo práva skupinová nezná. Co se týče národního práva, odborníci nejsou jednotní v názoru na to, zda jsou či nejsou menšinová práva čistě vnitřní záležitostí státu. Postavení menšin záleží na tom, jak který stát k tomuto tématu přistupuje. Většinou je podmínkou pro nárok na menšinová práva státní občanství, některé země však úplně odmítají uznávat oficiálně existenci menšin (například Francie či Španělsko).

V případě lidských práv, tedy i práv menšin, se Evropský soudní dvůr neřídí jen právem obsaženým v komunitárním unijním pilíři. Jako vodítka při rozhodování mu slouží i pilíř mezinárodněprávní, kam patří zejména ustanovení Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a Evropské sociální charty (dokumenty Rady Evropy) a case-law Evropského soudu pro lidská práva, ale také obecné právní zásady členských států. Kromě toho jsou členské státy Evropské unie i signatáři nejdůležitějších mezinárodních dokumentů o lidských právech, a to Evropské úmluvy o lidských právech, Všeobecné deklarace lidských práv, Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a Mezinárodního paktu o ekonomických, kulturních a sociálních právech Spojených národů.

Mnohé státy přistoupily i k mezinárodním právním normám zaměřeným na ochranu menšin či na zaručení jejich práv (především k Mezinárodní úmluvě o odstranění všech forem rasové diskriminace, Deklaraci o právech příslušníků národnostních, etnických, náboženských a jazykových menšin OSN či k Chartě pro regionální a menšinové jazyky nebo Rámcové úmluvě o ochraně národnostních menšin Rady Evropy).

Primárními prameny ochrany lidských práv, respektive menšin v rámci acquis communautaire jsou:

  • článek 12 (zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti – i států mimo EU)
  • článek 13 Smlouvy o založení Evropského Společenství (možnost Rady přijímat opatření zakazující diskriminaci z důvodu pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace)
  • článek 6 (respekt EU k právům z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv)
  • článek 7 Smlouvy o Evropské unii (při porušení čl. 6, odst. 1 členským státem možnost pozastavení jeho členství)
  • článek 46 Smlouvy o Evropské unii (pravomoc ESD zajistit respektování lidských práv orgány EU)
  • článek 7 Smlouvy o Evropské unii (doplněn v Nice o mechanismus preventivního upozornění)

Sekundárními prameny práva jsou především jednotlivé směrnice, zejména ty, které se týkají volného pohybu osob a zákazu diskriminace. Kromě toho patří mezi prameny i akty sui generis, například Charta základních práv EU, ale i evropské občanství, pramenem práva je i konstantní judikatura ESD. V prosinci roku 2000 byla v Nice vyhlášena Evropským parlamentem, Radou a Komisí Charta základních práv EU. Jejím cílem je zahrnout práva občanů EU, tj. práva politická, ekonomická, sociální, osobní a občanská. Její článek 21 zakazuje mimo jiné diskriminaci z důvodu příslušnosti k národu, národnostní menšině, etnické či rasové skupině.

Ze sekundární legislativy z oblasti lidských práv je pro menšiny důležitá především směrnice o rovném zacházení bez ohledu na rasový nebo etnický původ (Council Directive 2000/43/EC implementing the principle of equal treatment between persons irrespective of racial or ethnic origin, OJ L180 of 19 July 2000). Důležitá je i směrnice o zákazu diskriminace v zaměstnání (Council Directive 2000/78/EC establishing a general framework for equal treatment in employment and occupation, OJ L303 of 2 December 2000).

Tzv. rasová směrnice z 29. 6. 2000 se odvolává na právo všech osob na rovnost před zákonem a na nediskriminaci, uznané hlavními mezinárodními úmluvami, a zdůrazňuje důležitost dodržovat svobodu sdružování. Směrnice uvádí, že ženy jsou často oběťmi několikanásobné diskriminace. V čl. 2, odst. 2 a) je definice přímé diskriminace (méně příznivé zacházení s jednou osobou z důvodu rasy nebo etnického původu než s druhou), v čl. 2, odst. 2 b) pak diskriminace nepřímé (neutrální zacházení vyvolává znevýhodnění osob určitého rasového či etnického původu v porovnání s ostatními osobami, pokud se nejedná o praktiky ospravedlněné legitimním cílem) a čl. 2, odst. 3 se zabývá obtěžováním („harrasment“), které má být rovněž považováno za diskriminaci, jde-li o narušení důstojnosti či vytváření nepřátelského prostředí v souvislosti s příslušností druhé osoby k určité rase. Platnost směrnice se vztahuje na oblast veřejného i soukromého sektoru (čl. 3). Čl. 5 se zabývá možností užití pozitivní akce, čl. 8 přesunem důkazního břemene na obviněného z diskriminace (nikoli v trestních věcech).

Rasová směrnice platí v těchto sférách (čl. 3): zaměstnání, vzdělání, organizace zaměstnanců, sociální ochrana, zdravotní péče, přístup ke zboží a službám, včetně bydlení. Netýká se zacházení s občany („nationals“) třetích zemí v souvislosti s jejich pobytem. Článek 9 upozorňuje na to, že by státy měly zavést opatření k zabránění „victimisation“, tj. pronásledování osob v reakci na jejich účast při odhalování diskriminace. Čl. 13 požaduje vytvoření subjektů podporujících rovné zacházení, čl. 15 určuje, že členské státy mají za povinnost stanovit systém sankcí za porušování této směrnice, a ty musí být efektivní, přiměřené a odrazující. Směrnice byly doplněny ještě rozhodnutím o zahájení Akčního programu proti diskriminaci na léta 2001 – 2006.

V duchu myšlenky Evropského roku proti rasismu (1997) a v souladu s Akčním plánem proti rasismu (1998) usiluje Evropská komise o vytvoření koherentní strategie zapojení antirasistického přístupu do evropských politik. Již se to podařilo v případě řady politik, například zaměstnanosti a sociálních věcí či v oblasti zahraničních vztahů. Existuje i mnoho programů a projektů, jejichž součástí je boj s rasismem či podpora menšinových skupin, především Akční program boje se sociální exkluzí (2002 – 2006) a Akční program pro boj s diskriminací. Od Kodaňských kritérií z roku 1993 je ochrana menšin i podmínkou přijetí státu do EU.

Evropský parlament každý rok vydává zprávy o situaci v oblasti lidských práv, někdy i o právech národnostních menšin. Síť nezávislých odborníků na základní práva, vytvořená Evropskou komisí roku 2002, podává výroční a další zprávy o stavu lidských práv v členských státech a celkově v EU a poskytuje konzultace. Nařízením Rady č. 1035/97 byl uzákoněn vznik Evropského monitorovacího centra rasismu a xenofobie „European Monitoring Centre on Racism and Xenophobia“ (EUMC). Cílem této instituce je shromažďovat a analyzovat informace o těchto jevech a poskytovat porady orgánům EU a členským státům. V jejím rámci byla vybudována Evropská informační síť pro oblast rasismu a xenofobie RAXEN. Tato síť slouží ke shromažďování dat z jednotlivých států pomocí „National Focus Point“, národních sběrných míst, které se mohou skládat z jedné či několika lokálních institucí, vybraných ve veřejné soutěži. Zpráva Komise Radě, Evropskému parlamentu a dalším orgánům EU o činnosti EUMC (COM [2000] 625 final) uvádí, že výzkum se má týkat hlavně volného pohybu osob, informací a médií, výchovy, vzdělávání a mládeže, sociální politiky, volného pohybu zboží a kultury. V roce 2003 dospěla Evropská rada v Bruselu k rozhodnutí o možné přeměně EUMC na „Human Rights Agency“ (Fundamental Rights Agency) a 30. 6. 2005 přijala Komise dva návrhy: nařízení Rady o zřízení „Agentury pro základní práva“ a rozhodnutí Rady ohledně posílení pravomocí této Agentury .

Zelená kniha Equality and non-discrimination in an enlarged European Union byla pokusem o shrnutí posledního a načrtnutí budoucího vývoje politického a právního rámce EU v oblasti rovnosti a nediskriminace. Rok 2007 je vyhlášen „Evropským rokem rovných příležitostí pro všechny – směrem ke spravedlivé společnosti“. Podle komisaře Špidly se do budoucna počítá s novým evropským antidiskriminačním rámcem, protože se ukazuje, že zatím je dopad směrnic a akčního programu poměrně malý.

Vedle etnických (národnostních) a „rasových“ skupin jsou, obzvláště v Evropské unii, důležité i jazykové menšiny. Evropská unie věnuje jazykům zvláštní pozornost, neboť postupující evropská integrace vyžaduje od občanů členských států i evropských institucí multilingvismus a zároveň je důležité podporovat rozvoj všech evropských jazyků, aby nedošlo kvůli převaze některých více užívaných jazyků k zániku jiných. Podle odhadů pravidelně hovoří, většinou vedle státního oficiálního jazyka, menšinovými či regionálními jazyky kolem 40 milionů osob. Definice menšinového jazyka užívaná v EU vychází z Evropské Charty regionálních nebo menšinových jazyků Rady Evropy.

Jde o „jazyk tradičně užívaný částí populace státu, který není dialektem oficiálních jazyků státu, jazykem migrantů ani uměle vytvořeným jazykem.“ Klíčovým tématem ve spojitosti s multilingvismem je výuka jazyků.

EU používá dvacet oficiálních jazyků (viz Oficiální jazyky EU), od 1. 1. 2007 k nim přibude irština. K menšinovým jazykům viz odkazy: Menšinové evropské jazyky, Regionální a menšinové jazyky EU, Regionální a menšinové jazyky v nových členských státech.

Podporu menšinových jazyků zaručuje článek 22 Charty základních práv EU a z iniciativy Evropského parlamentu byla zahájena i praktická (hlavně finanční) podpora této oblasti prostřednictvím různých projektů a programů a financování Evropské kanceláře pro méně užívané jazyky a Informační sítě Mercator. V rámci EU se tomuto tématu věnuje kromě Evropského parlamentu zejména Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu Evropské komise. 26. září bylo prohlášeno Evropským dnem jazyků, rok 2001 byl Evropským rokem jazyků.

Otázka národní identity byla řešena i v souvislosti se zavedením evropského občanství ve Smlouvě o Evropské unii. Po počátečních nejasnostech kolem statusu evropského občanství se v Amsterdamské smlouvě objevila jeho přesnější definice, která stanovuje, že evropské občanství nenahrazuje, nýbrž doplňuje občanství členského státu. Evropské občanství je zakotveno ve Smlouvě o Evropském společenství, čl. 17 – 22. Článek 22 dává Radě pravomoc zavést pro evropské občany nová práva.

Témata

Antisemitismus

Antisemitismus je považován podle odborníků z EUMC za jednu z nejskrytějších forem rasismu. Zvýšený výskyt jeho projevů byl zaznamenán od roku 2000 a EU tomuto problému věnuje značnou pozornost. Na základě výzkumů dospěla odborná veřejnost ke konsensu, že se nejedná o „nový antisemitismus“, jen o nové projevy a nové antisemity. Zjistilo se, že neexistuje jednotná definice antisemitismu a že i výzkum tohoto problému je nedostatečný, protože tento jev monitoruje soustavně jen Německo a Francie.

Po konzultacích s odborníky a židovskými organizacemi vytvořily EUMC a OSCE/ODIHR „pracovní definici antisemitismu“: „Antisemitismus je určité vnímání Židů, které může být popsáno jako nenávist k Židům. Slovní a fyzické projevy antisemitismu jsou zaměřené proti židovským či ne-židovským jedincům a/nebo jejich majetku, proti institucím židovské komunity a proti náboženským předmětům.“ Takovýto projev antisemitismu se může navíc zaměřovat na stát Izrael, chápaný jako židovské společenství.

Projevy antisemitismu jsou trestné tehdy, je-li to dáno zákonem toho kterého státu (například v některých zemích popírání holocaustu nebo šíření antisemitských materiálů).

Romové

Romové tvoří největší evropskou menšinu (3 – 4 miliony lidí). Často bývají vnímáni jako součást celku kočovných skupin, přestože odhadem více než polovina Romů žijících v EU nekočuje. Jedná se o rozmanitou skupinu osob, dělící se na mnoho podskupin a klanů. Ty však mají, a to jak ve starých, tak v nových členských zemích mnoho společných rysů – jejich členové patří k nejchudším, nejvíce diskriminovaným a nejméně vzdělaným a zaměstnaným obyvatelům států Unie, kteří mají rovněž výrazně horší zdraví než většinová populace. Tento stav má, zdá se, různé příčiny, ale jisté je, že velkou vinu na něm nese po staletí praktikovaná diskriminace a perzekuce ze strany majoritní společnosti. Jisté je i to, že náprava tohoto stavu bude zdlouhavá a nelehká.

Pozornost na tuto skupinu svých občanů Unie zaměřila v 70. letech 20. století v Evropském parlamentu, výrazněji se jí začala zabývat od 80. let 20. století, a to především problematikou vzdělávání kočovníků a Romů. Zájem o problémy Romů stále vzrůstá, výrazně v souvislosti s posledním rozšířením EU. Evropská komise, která je například členem Řídicího výboru pro Dekádu začleňování Romů 2005 – 2015, nechala vypracovat zprávu o situaci Romů v rozšířené Evropské unii a vytvořila speciální koordinační skupinu, která má zajistit, aby byly politiky a programy týkající se Romů náležitě koordinovány. Ve skupině je zastoupeno čtrnáct různých ředitelství Komise, mezi které patří ředitelství pro zaměstnanost a sociální věci, ředitelství pro rozšíření a vnější vztahy, výchovu a kulturu, spravedlnost a lidská práva, zdravotní péči, regionální politiku či rozvoj venkova. Romové nejsou opomenuti ani v Akčním programu proti diskriminaci, zabývá se jimi EUMC v několika svých dokumentech, například ve výroční zprávě EUMC 2003/2004, a mnoho dalších orgánů EU. Speciálně pro Romy jsou určeny i různé projekty financované ze strukturálních fondů. Romové jsou také podporováni různými programy, například Komise zahájila program odborných stáží pro romské absolventy.

V roce 2004 doporučila ve své zprávě o stavu základních práv v EU v roce 2003 „Síť odborníků na základní práva Evropské unie“ přijetí směrnice o Romech – „směrnice speciálně určené k podpoře integrace Romů“, a to na základě pravomocí plynoucích z čl. 13 Smlouvy o Evropském společenství, a 25. 4. 2005 vydal Evropský parlament rezoluci „O situaci Romů v Evropě. Zvyšování povědomí o „anti-cikánství“ a „romofobii“.“

Žadatelé o azyl a uprchlíci

Příliv imigrantů i do zemí, které dříve byly zeměmi emigrantského charakteru (Irsko, Itálie, Španělsko atd.), ilustruje naléhavost nutnosti zavést efektivnější management migrace. Unie by měla z přílivu nových obyvatel těžit při dosahování svých cílů stanovených v Lisabonské agendě a při tom nesmí být opomíjeny mezinárodní závazky členských států i proklamace Evropské unie ohledně lidských práv. V roce 2000 představovali občané třetích zemí okolo 4% celkové populace EU.

Od Amsterodamské smlouvy se snaží Unie o vybudování „oblasti svobody, bezpečnosti a práva“. Vízová, azylová a imigrační politika se v roce 1999 přesunula mezi společně rozhodované politiky a summit v Tampere stanovil v tomto roce cíle, které měly vést k vytvoření jednotné evropské politiky v této oblasti. Pokrok byl dosud uskutečněn především v případě partnerství se zeměmi původu migrantů, práva občanů a jejich rodin volně se pohybovat a pobývat v zemích EU, společné vízové a přistěhovalecké politiky či v případě jednotné správy vnějších hranic. Zároveň však mnoha cílů ještě Unie nedosáhla, zejména v oblasti integrace přistěhovalců. Komise zdůrazňuje, že pro usnadnění pozitivní integrace je důležité udělení státního občanství a možnost přihlásit se k národnosti dotyčné země. Viz současný rámec pro integraci do EU.

Státy Unie jsou vázány Ženevskou úmluvou o právech a ochraně uprchlíků z roku 1951 a jejím Protokolem z roku 1967. Definice statusu uprchlíka je v článku 1 Ženevské konvence založena na tzv. oprávněném strachu z perzekuce kvůli rase, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo kvůli politickému názoru žadatele. Klíčovým se stal tzv. princip non-refoulement z článku č. 33. Každá žádost o azyl musí být posuzována individuálně.

 

Stanoviska

Členské státy

Členské státy zaujímají k menšinám, a tudíž i k právní úpravě jejich postavení a jejich problémů, různý postoj, většinou v souladu s dlouhodobou státní politikou vůči nim, vycházející zejména z ústavy daného státu. Obecně lze rozdělit státy dle jejich postoje na ty, které existenci menšin vůbec neuznávají, a ty, které ji nějakým způsobem oficiálně uznávají. Některé státy, které oficiálně neuznávají existenci etnických (národnostních) menšin, mají právně vymezeno postavení některých menšinových skupin obyvatel, definovaných na základě jazyka, „rasy“ (v případě Británie) či svébytné kultury. Státy neposkytující menšinám ochranu jsou: Belgie, Dánsko, Francie, Itálie, Lucembursko, Řecko, Španělsko, Portugalsko.

I tyto státy však, v souladu s politikou Evropské unie, postupují proti diskriminaci a různými způsoby podporují nekonfliktní soužití všech skupin společnosti. Francie navíc, spolu s Británií, Nizozemskem, a částečně Irskem a Švédskem, patří k zemím, které mají nejkvalitnější antidiskriminační politiku a právní rámec.

Některé země evropskou legislativu neimplementují dostatečně či včas – Rakousko, Finsko, Německo, Řecko a Lucembursko kvůli tomu zažalovala Komise v roce 2004 u Evropského soudního dvora.

Evropská komise

EK podporuje v mnoha směrech vznik inkluzívní a spravedlivé společnosti. Nejaktivnější jsou v tomto směru především Generální ředitelství pro zaměstnanost, sociální věci a rovné příležitost, vzdělávání a kulturu, justici, svobodu a bezpečnost, výzkum, rozšíření a zahraniční vztahy.

Evropský parlament

EP je iniciátorem mnoha aktivit týkajících se lidských práv i práv menšin, vydává výroční zprávy o stavu lidských práv v EU a v poslední době například vyvolal diskusi o budoucím vývoji politiky rovnosti. Vznikla zde i platforma „Anti-racism and Diversity Intergroup.“

Některé strany Parlamentu podepsaly Chartu evropských stran pro nerasistickou společnost. Ta byla vytvořena roku 1998 Národní kanceláří proti rasové diskriminaci v Nizozemsku za podpory Evropského parlamentu, Migration Policy Group a města Utrecht a finanční podpory Evropské komise. Přistoupit k ní mohou jen ty strany, které prokáží, že jednají v souladu s jejími principy, zejména když odpovědně řeší problémy spojené s rasovým, etnickým nebo národnostním původem či náboženstvím, usilují o spravedlivé zastoupení menšin v řadách strany, staví se proti rasistickým a xenofobním tématům a projevům, prosazují lidská práva a nediskriminaci a nespolupracují s extrémně pravicovými stranami. Jde o tyto strany: Evropská liberální, demokratická a reformní strana (ELDR), Strana evropských socialistů (PES), Evropská federace stran Zelených (EFGP), parlamentní skupina Evropské strany lidové (EPP Group), parlamentní skupina Evropských socialistů (PSE Group).

Média

 

Podle odborníků (např. z EUMC) mají média značný vliv na formování postojů a názorů veřejnosti, mnohdy i nezáměrný. Z výzkumů evropských médií, provedených EUMC, vyplývá, že média převážně posilují negativní postoje vůči menšinám a migrantům. V každé „staré“ členské zemi přináší i seriózní tisk neobjektivní a přehnaně negativní informace o příslušnících menšin, zejména o kriminalitě páchané těmito osobami a o neschopnosti integrace či přílišném počtu azylantů.

Mnohdy dochází k přílišnému zobecňování – zejména k prezentaci jednotlivých menšin a skupin migrantů jako jednoho celku či naopak zdůrazňování rozdílu mezi nevítanými „nově příchozími“ a „starými“ menšinami, jakož i ke kategorizaci lidí pouze podle vzhledu, propagaci negativních stereotypů, především pomocí spojování informací o určitém etnickém (národnostním) původu osoby a informací o určitém nelegálním jednání, a také pomocí používání obecných výrazů jako nálepky (například výrazu „imigrant“ jako hanlivého), zlehčování případů násilí motivovaného rasistickým či xenofobním smýšlením pachatele a obviňování jeho obětí, vykreslování přílivu azylantů a jiných migrantů jako hrozby pro majoritní společnost, neposkytování prostoru pro vyjádření reprezentantům menšin či migrantům, popisování těchto osob nikoli jako individuálních lidských bytostí, ale pouze jako části homogenního celku, poskytování přílišného prostoru jen určité etnické (národnostní) skupině či popisování negativních událostí bez zkoumání příčin a souvislostí. V některých zemích chybí v mnoha médiích o menšinách a migrantech jakékoliv pozitivní informace (hlavně v Rakousku, Itálii, Španělsku, Dánsku, částečně v Lucembursku). Byl však prokázán i pozitivní vliv, který měla na společnost některá média uvádějící pozitivní informace a zdůrazňující jednotu všech lidí (například v Nizozemsku a Británii). Nejčastěji bývají negativně vykreslováni Romové (Sinti) a azylanti.

Veřejné mínění

Z průzkumů EU vyplynulo, že roste počet lidí, kteří nechtějí multikulturní společnost (zhruba čtvrtina evropských občanů) nebo kteří si myslí, že již dosáhla svých limitů (přibližně dvě třetiny občanů). Čtyři pětiny respondentů jsou proti udělení občanských práv legálním imigrantům. Odpor k imigrantům a azylantům pociťují lidé hlavně ve Středozemí (nejvíce v Řecku) a na východě Evropy, zde také většina lidí považuje odlišná etnika za hrozbu. Ukázalo se, že negativní postoje vůči příslušníkům jiných etnik, národností a „rasy“, stejně jako vůči migrantům, zastávají nejvíce lidé ve společnosti znevýhodnění – chudší, méně vzdělaní, ale také spíše venkované než lidé z města a mnohdy starší lidé.