70 let evropské obranné politiky. Bude konečně funkční?

european army

© Shutterstock / Niyazz

Společná obrana a bezpečnost se stává jednou z hlavních priorit evropské integrace. Její kořeny však sahají až ke konci druhé světové války. Od té doby však společná spolupráce v této oblasti spíše zaostávala. Situace se ale začala v posledních letech měnit, a to zejména kvůli ruské hrozbě a migrační krizi. Otázkou zůstává, zdali současné ambiciózní návrhy a iniciativy budou v nejbližší době skutečně realizovány a jestli se z Evropské unie stane silný hráč i v oblasti obrany a bezpečnosti.

Historie evropské bezpečnostní a obranné politiky

První pokusy o evropskou armádu

Kořeny společné bezpečnostní a obranné politiky evropských zemí můžeme vypozorovat prakticky ihned po skončení druhé světové války. Političtí lídři evropských států si byli vědomi toho, že další krvavý konflikt takovýchto rozměrů by evropský kontinent odsoudil k zániku. A východní hrozba v podobě Sovětského svazu také nebyla ničím, co by se dalo přehlížet. Mezi evropskými státníky se proto začalo velmi rychle diskutovat, jak v následujících dekádách zajistit bezpečnost evropských států.

Prvním krokem těchto jednání, která pokračují dodnes, byla smlouva z Dunkerque mezi Británií a Francií z roku 1947, která měla za cíl vytvoření společné obranné aliance. Hned v následujícím roce se k této myšlence připojily i státy Beneluxu, což mělo za následek vznik Bruselského paktu, který měl mimo jiné za úkol zajištění vojenské spolupráce a kolektivní obrany.

Vytvořením Severoatlantické aliance v roce 1949 však před západoevropskými politiky vyvstala otázka, zdali se cestou čistě evropské obranné politiky vůbec vydávat. Návrh Evropského obranného společenství francouzského předsedy vlády Reného Plevena z roku 1950 ale mluvil jasně. Tzv. Plevenův plán počítal kromě jiného i s vytvořením jednotné evropské armády. Zapojit se měla Francie, Itálie, země Beneluxu a západní Německo. Samotná smlouva byla podepsána v roce 1952. Nikdy však nevešla v platnost, a to z důvodu zamítnutí ratifikace francouzským parlamentem. Celý projekt tak pohřbila paradoxně země, která jej celý od počátku iniciovala. Výsledkem poválečných snah o společnou obrannou a bezpečnostní politiku tak nakonec bylo přetvoření Bruselského paktu v tzv. Západoevropskou unii v roce 1954. Unie se postupně rozrostla na 10 členů a oficiálně zanikla 31. března 2010. Její pravomoci a funkce postupně přešly na orgány Evropské unie.

shutterstock_403142968

© Shutterstock / Dmitry Kalinovsky

Nefungující společná politika

Rokem 1954 tak skončilo poválečné „hledání“ společné evropské obranné politiky. Obnoveno však bylo v 70. letech vytvořením evropské politické spolupráce, která se stala předchůdkyní Evropské rady, tedy v současné době velmi dobře známých evropských summitů. Tato jednání byla do struktur Evropských společenství zakotvena přijetím Jednotného evropského aktu v roce 1987. Tyto společné (byť neformální) diskuze ohledně palčivých mezinárodně-politických témat se během let velice osvědčily, což mělo za následek vznik oficiální společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP) v rámci Maastrichtské smlouvy v roce 1993.

Společná zahraniční a bezpečnostní politika tvořila 2. pilíř nově vytvořené chrámové struktury EU. Jednalo se tedy o spolupráci čistě mezivládní, kdy pro přijetí jakýchkoli závěrů či postojů bylo třeba dosáhnout jednohlasné shody mezi všemi státy. Spolupráce to tedy byla značně neefektivní.

Zahradil: Dokud budou evropské státy aktivními členy NATO, nemusí se Evropa vnějších hrozeb obávat.

Změnit to měla Amsterodamská smlouva z roku 1999. Ta mimo jiné vytvořila post Vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku, který měl na starosti SZBP koordinovat a vést. Stejně tak byl do primárního práva zakotven institut posílené spolupráce, díky kterému se skupina členských zemí v určitých oblastech (včetně bezpečnostních, obranných a vojenských) může oddělit do zbytku států a více spolupracovat, či se v jistých ohledech více integrovat. Amsterodamská smlouva rovněž přinesla možnost tzv. konstruktivní absence, která umožňovala členským státům vzdát se v otázkách SZBP práva veta, aniž by musela s daným návrhem souhlasit. Pro daný návrh takový stát nehlasoval, nezabránil však jeho přijetí. Smlouva z Nice z roku 2003 pak znamenala vytvoření evropské bezpečnostní a obranné politiky mezi členskými státy, díky které může Unie vysílat vojenské mise do zahraničí.

Obrana a bezpečnost stranou

Státy Unie však po celou dobu nezapomínaly na NATO, která si v otázkách kolektivní bezpečnosti stále udržuje jasný primát. V roce 2002 byla přijata série dohod mezi NATO a EU s názvem Berlin Plus, které značně posunuly a zefektivnily vzájemnou spolupráci mezi těmito dvěma celky.

Kromě vysílání vojenských misí a užší spolupráce s NATO však SZBP v prvních letech nového tisíciletí nepřinášela příliš úspěchů. Vytvoření Evropské obranné agentury v roce 2004, která měla za cíl posílit budoucí rozvoj evropské bezpečnostní a obranné politiky, bylo sice důležitým krokem, oblast společné obrany však byla i nadále spíše upozaďována.

Debaty ohledně budoucnosti SZBP se začaly opět více objevovat s příchodem Lisabonské smlouvy v roce 2009. Jednalo se o období českého předsednictví v Radě EU. I proto se ministři obrany členských zemí několikrát sešli v Praze. Jedno z takových setkání proběhlo v březnu a mezi hlavní témata patřilo mimo jiné zlepšování vojenských schopností EU a spolupráce s NATO. Již tehdy byla společná obrana a bezpečnost jednou z priorit České republiky.

Weiss: Unie a její členské státy potřebují být schopní posilovat stabilitu ve svém okolí.

Samotná Lisabonská smlouva vstoupila v platnost 1. prosince 2009 a v oblasti SZBP přinesla mnoho změn. Na jejím základě vznikl mimo jiné post Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, který se stal nově jednak předsedou Rady pro vnější vztahy, ale také místopředsedou Komise pro vnější vztahy a vedoucím nově vzniklé Evropské služby pro vnější činnost. Samotný Vysoký představitel má od té doby na starosti zastupování EU ve věcech SZBP, nicméně výrazné pravomoci v zastupování EU navenek má rovněž předseda Evropské komise a stálý předseda Evropské rady.

Lisabonská smlouva zavedla i institut stálé strukturované spolupráce v oblasti obrany, na které se mohou členské státy EU podílet. Několik zemí se tak může spojit a převzít iniciativu například při tvorbě sil rychlé reakce EU, tzv. Battlegroups, nebo spolupracovat v oblasti vojenského průmyslu. Právě na tuto novinku zavedenou Lisabonskou smlouvou navazují i závěry poslední Evropské rady, která se konala ve dnech 22. a 23. června 2017 v Bruselu.

Po skončení „kolotoče“ debat a jednání ohledně změn, které přináší Lisabonská smlouva, se však téma evropské bezpečnosti a obrany opět silně upozadilo a nebyla mu věnována prakticky žádná pozornost. Ministři obrany zemí EU sice v září roku 2010 opětovně vyzvali k posílení evropské obrany a Británie a Francie o měsíc později vyjádřily vůli zahájit „novou éru obranné spolupráce“, k výraznějším posunům však nedošlo.

Rusko, migrace, Trump a šok

Jistou výjimku v tomto „období ticha“ a poměrně výrazných škrtů v oblasti výdajů na obranu mezi členskými státy představuje například setkání Evropské rady v prosinci 2013, na kterém vystoupil i tehdejší generální tajemník NATO Anders Fogh Rasmussen.

„Pokud neposílíme naše odhodlání k vlastní obraně, riskujeme, že se o nás Spojené státy přestanou zajímat a Evropa a Spojené státy se od sebe vzdálí. To není to, co by kdokoliv z nás chtěl,“ uvedl tehdy Rasmussen. Možná si ani neuvědomoval, jak blízko je pravdě. Téma možného odklonu Spojených států od EU v otázkách bezpečnosti kvůli neplnění závazků členských států NATO ohledně výdajů na obranu totiž začalo opět rezonovat o tři roky později, tedy v době zvolení Donalda Trumpa novým americkým prezidentem.

Svůj pohled na věc Rasmussen zopakoval a rozšířil i v nedávném rozhovoru pro EurActiv.cz, ve kterém upozornil na stále přetrvávající mezery v evropské obraně.

defence

© Shutterstock / DarwelShots

Nešlo však jen o Donalda Trumpa a jeho předvolební rétoriku ohledně budoucnosti vztahů mezi USA a EU. Od roku 2013 totiž velmi výrazně roste napětí mezi západem a Ruskou federací, a to zejména kvůli ukrajinské krizi. Série krvavě potlačených demonstrací a následných politických změn na ukrajinské politické scéně vyvolaly velmi tvrdou reakci Moskvy, která od té doby podporuje a vyživuje vojenský konflikt na východě Ukrajiny. Důležitým zlomem v evropském vnímání nových bezpečnostních hrozeb přicházejících z východu pak byla ruská anexe Krymu z jara roku 2014. Velmi nestabilní situace na Blízkém východě a v některých afrických zemích pak zapříčinila již několik let trvající rozsáhlou migrační krizi. A k tomu všemu přidejme nové hrozby hybridní, které se v posledních letech stávají běžnou součástí mocenské politiky.

„Evropa čelí především hrozbě nestability v okolních regionech. Z ní vyplývá řada dalších problémů, jako je terorismus, organizovaný zločin či nekontrolované migrační vlny. Unie a její členské státy potřebují být schopní posilovat stabilitu ve svém okolí,“ upozorňuje Tomáš Weiss z Institutu mezinárodních vztahů Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.

Weiss: Vojenská síla není tím, čím by Unie měla Rusku vzdorovat, ale bylo by dobré, kdyby své diplomatické a ekonomické snahy mohla nějakou věrohodnou vojenskou silou podepřít.

„Unie také čelí přímé výzvě Ruska, které svojí anexí Krymu otevřeně popřelo mezinárodní právo. Vojenská síla není tím, čím by Unie měla Rusku vzdorovat, ale bylo by dobré, kdyby své diplomatické a ekonomické snahy mohla nějakou věrohodnou vojenskou silou podepřít,“ dodal.

Nové hrozby připomíná i europoslanec Jan Zahradil (ODS, ECR). „V bezprostředním sousedství EU sílí nestabilita a Evropa čelí migračním vlnám, které nedokáže efektivně kontrolovat, což může mít velmi negativní dopady v budoucnosti,“ myslí si.

Počet migrantů přicházejících do Evropy se od léta 2015 výrazně snížil  a po neúspěchu uprchlických kvót navržených Evropskou komisí se společná strategie přesunula více na ochranu hranic, repatriaci neúspěšných žadatelů o azyl a vytváření azylových center mimo území EU. Tento směr evropské migrační politiky potvrdily hlavy států na zasedání Evropské rady 28. června 2018, kde migrace byla nejprobíranějším tématem. K tomuto obratu došlo hlavně kvůli rozkolům uvnitř německé vládní koalice CDU-CSU o německém přístupu k migraci, přetrvávající opozicí V4 a také kvůli převzetí italského ministerstva vnitra protievropskou Ligou Severu v rámci nové vládní koalice s populistickým Hnutím pěti hvězd. Tvrdší přístup k migrační politice je také klíčovým tématem rakouského předsednictví, které převzalo kormidlo evropské politické agendy 1. července 2018 a zvýšený důraz na ochranu vnějších hranic tak v Bruselu přetrvává.

Ovšem největší rozruch v oblasti evropské bezpečnosti nedávno způsobily výroky amerického prezidenta Donalda Trumpa na summitu NATO. Ten již během své volební kampaně hanil evropské členy za příliš nízké výdaje na obranu a celkově zpochybňoval americké členství v NATO. Stejných, ale přeci jenom méně určitých výroků, se dostalo například německé kancléřce Angele Merkelové během návštěvy Spojenných států 25. dubna 2018 či ostatním hlavám států NATO na loňském summitu. Dalším markantním výstupem, který uvedl evropské spojence do pozoru, byl letošní summit NATO z 11. a 12. července, kde Trump nepřímo pohrozil, že pokud evropští členové nepřistoupí k ročním výdajům na obranu odpovídajícím 4 % HDP z nynějšího průměru 1,5 %, (a to především nákupem amerických zbrojních systémů), USA by podle Trumpa mohly z aliance vystoupit. Trump ve svém závěrečném projevu tuto možnost ale přeci jenom označil za předčasnou.

Další debakl ale nastal několik dní po summitu, kdy Trump konzervativní zpravodajské televizní stanici Fox News sdělil, že nevidí důvod, proč by USA měly bránit před invazí nejnovějšího člena NATO, Černou Horu. V rozhovoru, který mnozí komentátoři přirovnali ke slovům bývalého britského vládního předsedy Nevilla Chamberlaina o „dalekém a neznámem Československu“ na vrcholu sudetské krize, označil Černou Horu za agresivní provokatéry a tím destabilizoval podstatu článku 5 Washingtonské dohody (koaliční smlouva NATO). Princip kolektivní obrany je efektivní pouze tehdy, pokud případný agresor uvěří, že ostatní spojenci člena v ohrožení podpoří.

Izolaconismus Trumpovy administrativy a zdrženlivý přístup k tradičnímu bezpečnostnímu rámci Severoatlantické aliance byl zjevný již od začátku Trumpova funkčního období. Nejistoty a odlišné strategické priority na obou stranách Atlantiku, které Trumpovo zvolení představují, daly záminku evropským zemím posílit vzájemnou vojenskou spolupráci. Evropská obranná spolupráce se tak rozproudila už koncem roku 2016, kdy Evropská komise předložila 30. listopadu 2016 Evropský obranný plán a co se Evropská rada v prosinci téhož roku shodla na potřebě upevnit evropské obranné kapacity. Impulz byl tak silný, že sotva o rok později došlo v rekordním čase k založení evropského obranného fondu a aktivaci článku PESCO. Bezprecedentní tempo implementace potvrdil řecký generál Mikhail Kostarakos, předseda Vojenského výboru EU (European Military Committee), který 24. ledna 2018 sdělil Evropskému Parlamentu, že rychlost pokroků v oblasti stálé strukturované spolupráce je nebývalá a vůbec neodpovídá tradičnímu rytmu evropské integrace. „Co by normálně trvalo roky tady trvá měsíce“, řekl Generál Kostarakos.

Současná evropská debata

Několik let ignorování a podceňování rostoucích hrozeb přicházejících ze zahraničí tak vyvrcholilo v potřebu rychlé akce a rychlého a efektivního jednání o budoucnosti evropské obrany a bezpečnosti. Za počátek této nové éry uvažování o vlastní bezpečnosti a o tom, že mírové uspořádání v Evropě není takovou samozřejmostí, jak by se mohlo na první pohled zdát, můžeme pokládat společné prohlášení EU a NATO z Varšavy z července roku 2016, které má za cíl ještě více posílit vzájemné vazby obou celků.

Chmelař: V bezpečnostní a obranné politice leží kompetence na straně států, nikoliv Komise.

Za větší mezník však můžeme považovat neformální Bratislavský summit, který se konal v září roku 2016. Na něm hledaly hlavy států a předsedové vlád EU odpovědi na otázky, jak posílit důvěru občanů v EU a kam dál s integračním projektem jako takovým. Přijaté Bratislavské prohlášení zmiňuje právě i nutnost posílit spolupráci v rámci vnější bezpečnosti a obrany a zahájit provádění červencového společného prohlášení EU a NATO.

Kladení důrazu na NATO je velice důležité i pro Zahradila. „Dokud budou evropské státy aktivními členy NATO, nemusí se Evropa vnějších hrozeb obávat,“ uvedl.

Ovšem velký krok vpřed se udál v prosinci roku 2017, kdy se členské státy a Rada EU rozhodly aktivovat článek 42 Lisabonské smlouvy, který tak zahájil stálou strukturovanou spolupráci v rámci obrany jinak známou pod anglickým akronymem PESCO. O zahájení procesu požádaly členské státy už v listopadu, ale teprve 11. prosince 2017 Rada EU oficiálně aktivovovala článek 42 Lisabonské smlouvy, a posvětila tak zahájení stálé strukturované spolupráce.  Členské státy, kromě Dánska, Malty a Velké Británie, oddsouhlasili prvních 17 projektů, na kterých se mohou státy dobrovolně podílet. V této fázi nejsou projekty ještě konkretizovány, ale jedná se především o výcvikové programy, rozvoj technologií a zlepšení koordinace na bojišti. Jednotlivé projekty vždy vede jeden členský stát, a to často ve specializacích, ve kterých daná země vyniká (např. Estonsko a Litva v kyberbezpečnosti či Řecko a Itálie v námořní ochraně hranic). Irsko a Portugalsko původně s účastí váhaly, ale těsně před podepsáním dohody se k iniciativě připojily.

I když Rada pouze oficiálně zahájila celý proces a odložila konkrétní přípravy a návrhy projektů až na březen 2018, prosincové Radě se podařilo dohodnout hlavní zásady a povinnosti, kterou by se stálá strukturovaná spolupráce měla vést. Například se účastnící státy dohodly na pravidelném navyšování obranných rozpočtů či na pravidlech o řízení sekretariátu PESCO a jednotlivých projektů.

Zpráva Evropského parlamentu

Od září 2016 by se někomu mohlo zdát, že obrana a bezpečnost je snad nejdůležitějším tématem evropské integrace. Již v listopadu 2016 ministři obrany členských zemí vyjádřili svůj souhlas s tím, aby byla Evropská unie v oblasti obrany a bezpečnosti soběstačnější. Jen o pár dní později Evropská služba pro vnější činnost zveřejnila komplexní globální strategii EU, která obsahuje implementační plán evropské obrany a bezpečnosti a ještě ten měsíc přijal Evropský parlament zprávu o bezpečnostní a obranné politice, jejíž součástí je návrh na zlepšení spolupráce v rámci evropských ozbrojených sil.

Europoslanci ve zprávě kladou důraz mimo jiné na to, že vytvořením jednotného operačního střediska a upevněním vzájemné koordinace by se mezi armádami ušetřilo přes 26 miliard eur ročně. Parlament rovněž požádal členské státy, aby v budoucnu společně investovaly do nákupu obranných prostředků či letadel a apeloval na zavedení tzv. evropského obranného semestru, v rámci kterého by členské státy konzultovaly své plány.

Europoslanci však požádali i o vytvoření společné obranné politiky Unie a apelovali na jednotlivé státy, aby na obranu vynakládaly 2 % HDP. Během tří let by dle zprávy měl vzniknout i evropský výzkumný program na obranu s rozpočtem ve výši 500 milionů eur ročně.

V prosinci 2017 Evropský parlament přijal další usnesení, ve kterém uvítal zavedení PESCO. Podle zprávy Parlament věří, že možnosti které tato spolupráce nabízí, jsou neomezené. Dále Parlament v dokumentu požaduje, aby se kyberbezpečnost stala jedním z hlavních pilířů společné obranné politiky. Parlament také vyžaduje, aby se v rámci struktury Evropské komise vytvořilo generální ředitelství (DG) pro bezpečnostní politiku a také požaduje, aby vzniklo sjednocenné velitelství pro veškeré vojenské operace a pro řízení společných projektů v rámci PESCO.

Michael Gahler, německý lidovecký europoslanec a zpravodaj tohoto usnesení  řekl, že Evropský parlament o spuštění stálé strukturované spolupráce usiloval dříve než členské státy a Komise, a to už od vydání zprávy o stavu Společné obranné a bezpečnostní politiky (SBOP) z roku 2010. Podle Gahlera hrál Parlament hrál klíčovou roli v ustanovení Evropského obranného fondu, a to už například tím, že zahrnul pilotní programy pro rozvoj obranného průmysl již v rozpočtu pro rok 2015 a 2016.

Evropský obranný fond

Tím však nebyl listopadovým návrhům konec. Na konci měsíce totiž Evropská komise stačila zveřejnit zcela nový návrh na vytvoření Evropského obranného fondu, který oficiálně zřídila na počátku června letošního roku.

Důležitou součástí celé iniciativy má být zejména investiční fond pro obranu a také ukončení regulací, které rozpočtu EU a jednotlivým rozvojovým bankám neumožňují investovat do vojenského výzkumu. Zřízený fond by vládám členských zemí umožňoval, aby do něj jednak přispívaly, jednak si z něj i půjčovaly. Finanční prostředky do něj vložené by měly být k dispozici zejména pro společné obranné programy, mezi které můžeme zahrnout například nákup a vývoj armádních dronů, vojenských helikoptér či válečných lodí.

„Členské státy by mohly ušetřit mnoho financí díky vzájemné spolupráci. Několik z nich se například rozhodne investovat do výroby dronů a na závěr jich společně pořídí dvacet. Kdyby takový výzkum prováděla pouze jedna země, koupila by třeba jen jeden nebo dva bezpilotní letouny,“ prohlásil tehdy místopředseda Komise pro zaměstnanost, růst, investice a konkurenceschopnost Jyrki Katainen

V současném finančním rámci EU se účinnost fondu teprve zkouší a probíhá v experimentální fázi, od roku 2020 by ale měl být EDF plně operativní. Fond se skládá ze dvou částí, výzkumné a vývojové, tedy již zmíněného programu EDIDP. Na výzkumnou část, která je financována čistě z evropského rozpočtu, je až do roku 2020 uvolněno 90 milionů eur a pro období 2021–2027 má nový víceletý finanční rámec poskytovat obrannému výzkumu půl miliardy eur ročně. Vývoj je naopak z 80 % financován členskými státy a z 20 % z rozpočtu EU. Investice do vývoje do roku 2020 tedy tak odpovídají sumě 2,5 miliardy eur a od roku 2020 by měly dosáhnout 5,5 miliardy eur ročně.

Podmínkou pro udělení grantu je účast alespoň tří členských států na jednom projektu. EU přispěje pouze na projekty, kde členské státy slíbí zakoupit finální verzi produktu.

Cílem obranného fondu není vytvořit samostatný obranný rozpočet, který by nahradil národní vojenské programy či rozpočty. Podle Komise je EDF způsob, jak přehledněji a efektivněji nakládat s evropskými výlohami na obranu. Komise odhaduje, že příliš národně orientovanými vojenskými zakázkám dochází ke zbytečným ztrátám mezi 25 až 100 miliardami eur ročně.I když Komise zadala předběžné obranné projekty už v roce 2017 a celý koncept se už rozbíhá, největšího úspěchu se na poli evropské spolupráce v oblasti obranného průmyslu dostalo 22. května 2018, kdy bulharské předsednictví dosáhlo předběžné dohody s Evropským parlamentem o schválení Evropského programu rozvoje vojenského průmyslu, takzvaného EDIDP. Ten bude v letech 2019 a 2020 investovat půl miliardy eur do evropských vojenských projektů, a stává se tak podpůrnou silou k docílení evropské obranné Unie. Jedná se tak o předskokana daleko rozsáhlejšího Evropského obranného fondu (EDF), který by měl vstoupit v platnost v roce 2021. Parlament už vše ratifikoval při svém plenárním zasedání ve Štrasburuku začátkem července.

„Evropská rada v závěrech přivítala akční plán, který zveřejnila Komise, a který zahrnuje i evropský obranný fond, který by měl pomáhat zejména vědě a výzkumu v oblasti obrany,“ uvedl tehdy pro server EurActiv.

„Pokud jde o tzv. Battle Groups, Česká republika zde zveřejnila svou iniciativu. Snažíme se prosazovat, aby společné jednotky byly snáze nasaditelné, pokud bude potřeba. Zatím byly vytvářeny jako instituce, která nebyla prakticky použita. Naším cílem je odstranit bariéry, které brání tomu, aby tyto jednotky byly snáze použitelné,“ dodal.

shutterstock_449431963

Bílá kniha a diskuzní dokument o obraně

Reálných kontur však začalo nové uvažování o zahraniční a bezpečnostní politice nabývat v březnu roku 2017. Evropská komise tehdy představila dlouho očekávanou Bílou knihu, která v sobě zahrnuje pět obecných scénářů možného vývoje evropské integrace. Jen pár dní na to pak ministři zahraničních věcí Unie vyslovili souhlas s vytvořením stálého velitelství evropských misí.

Zahradil: Jsem přesvědčen, že Evropské komisi žádná diskuse o budoucnosti evropské obrany nepřísluší. Takové úvahy patří o několik kilometrů dále, na ústředí NATO.

Na Komisí zveřejněnou Bílou knihu volně navázal i evropský summit v Římě, který se konal symbolicky ve dnech 24. a 25. března, tedy přesně 60 let od podpisu Římských smluv. V přijaté deklaraci se klade mimo jiné důraz na „bezpečnou a chráněnou Evropskou unii“.

Nejdůležitější momenty se však v tomto ohledu odehrály teprve v červnu. V prvním týdnu Evropská komise v návaznosti na Bílou knihu zveřejnila tzv. diskuzní dokument, který nese název „Budoucnost evropské obrany“. Dokument je součástí série návrhů Komise, které mají zemím EU pomoci v rozhodování o tom, kam nasměřovat evropskou integraci. Součástí představeného dokumentu jsou tři scénáře možného vývoje v oblasti evropské obrany a bezpečnosti směřující k roku 2025. Scénáře nesou názvy „bezpečnostní a obranná spolupráce“, „sdílená bezpečnost a obrana“ a „společná bezpečnost a obrana“.

Podle prvního scénáře by členské státy rozhodovaly o potřebách bezpečnostní a obranné spolupráce na dobrovolném základě a případ od případu, jako je to nyní. Druhý scénář je ambicióznější a počítá s náročnějšími společnými operacemi na moři, ve vzduchu i na zemi. EU by podle něj ale hrála významnější úlohu i v kybernetické obraně, ochraně hranic a v boji proti terorismu.

Nejambicióznější třetí scénář by EU umožnil realizovat náročné bezpečnostní a obranné operace, které by vyžadovaly hlubší integraci obranných sil jednotlivých členských států. Unie by nesla větší odpovědnost za vlastní obranu a se Severoatlantickou aliancí by se v této odpovědnosti vzájemně posilovala.

Konference o obraně v Praze

Vláda Bohuslava Sobotky pohlížela na představený dokument pozitivně, stejně jako v případě Bílé knihy se však nepřikláněla k žádné specifické variantě.

„Stejně jako u předchozích diskuzních dokumentů dává Komise především impulzy pro rozhodování členských států. Ostatně v bezpečnostní a obranné politice leží kompetence na straně států, nikoliv Komise. Stejně jako v případě Bílé knihy o budoucnosti EU nebudeme upřednostňovat jen jeden ze scénářů, který Komise navrhuje, zvolená varianta bude kombinovat různé navrhované přístupy,“ uvedl tehdy pro server EurActiv státní tajemník pro evropské záležitosti Aleš Chmelař.

Chmelař: Musíme být schopni použít sílu, pokud to bude nutné.

Poněkud vyhraněnější názor na věc měl však Jan Zahradil. „Jsem přesvědčen, že Evropské komisi žádná diskuse o budoucnosti evropské obrany nepřísluší. Takové úvahy patří o několik kilometrů dále, na ústředí NATO,“ prohlásil.

Na náměty Evropské komise navázala i mezinárodní konference o obraně, která se konala 9. června v Praze a které se zúčastnil i předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker či Vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová. Celá konference se pak nesla v duchu přesvědčení o nutnosti posílit obranu Evropy a podpořit iniciativy přijaté různými institucemi a orgány EU v posledních měsících.

Celý dosavadní koloběh návrhů, iniciativ a jednání o budoucnosti evropské obrany a bezpečnosti byl prozatím završen na Evropské radě, která proběhla ve dnech 22. a 23. června 2017 v Bruselu. Představitelé členských států se zde jasně shodli, že je nutné zahájit výše zmíněnou stálou strukturovanou spolupráci. V rámci ní se mají členské země do tří měsíců dohodnout na společném seznamu kritérií a závazků, jakož i na konkrétních projektech, které by chtěly uskutečnit.

„Jedná se o historický krok, neboť tato spolupráce umožní Evropské unii postupovat směrem k hlubší integraci v oblasti obrany. Chceme, aby byla tato spolupráce ambiciózní a inkluzivní. Každá země EU, která se k ní chce připojit, je tedy vítána,“ uvedl na tiskové konferenci předseda Evropské rady Donald Tusk.

Summit dále uvítal zřízení Evropského obranného fondu a vyzval k rychlému dosažení dohody ohledně návrhu na zřízení evropského programu průmyslového rozvoje v oblasti obrany.

Společné tanky

Devatenáctý Francouzsko-německý summit konaný 19. července do velké míry zaručil prosincové zahájení stálé strukturované spolupráce (PESCO). Předmětem summitu nebyly pouze evropské bezpečnostní návrhy jako jsou PESCO či Evropský obranný fond. Navrhly se i bilaterální projekty jako je například vývoj nové generace společného tanku, který by vystřídal stárnoucí vozový park modelů Leopard 2 a Leclerc. Francie a Německo se dále dohodly na spojení národních systémů velitelství pozemních vojsk (KMW a Nexter) v jednu společnou ústřednu. Oba státy také odsouhlasily vývoj společného stíhacího letounu.

Macronův historický projev na pařížské Sorbonně

Francouzský prezident Emmanuel Macron 29. září 2017 přednesl v hlavní posluchárně známé univerzity projev, ve kterém navrhoval „společné intervenční síly, rozpočet a obrannou doktrínu na evropské úrovni.” Jeho slova tak odpovídala dlouhodobé francouzské představě o ambicióznější a provozuschopnější SOBP. Příkladem Macronových návrhů je Evropská intervenční iniciativa, ve které se francouzský prezident snaží prosadit evropské jednotky rychlého nasazení nezávislé na EU a NATO. Takový vojenský spolek by pomohl odhodlané skupině členských států dosáhnout lepší akceschopnosti a pozemního uplatnění kdekoliv na evropském kontinentě. Jedná se tak o Macronovu představu o vícerychlostní Evropě.

Ministři obrany se poprvé setkávají ve formátu PESCO

Koncept společné obrany se dostal o krok dál 6. března 2018, kdy se poprvé setkali ministři obrany ve formátu PESCO. Bulharské předsednictví totiž považovalo tuto oblast jako jednu ze svých priorit. Náměstek bulharského ministra obrany a vysloužilý generál Atanas Zapryanov sdělil v lednu při zasedání podvýboru EP pro bezpečnost a obranu SEDE, že není na co čekat a že reformy SBOP musí jít za každou cenu vpřed. Podle Zapryanova by jednotlivé reformní komponenty mohly pokračovat nezávisle na sobě a zamezilo by se tak zbytečnému zdržování.

Ministři během schůzky schválili sedmnáct společných programů, které byly po čtyřměsíčních přípravách dokončeny. Rada během těchto jednání přijala dlouhodobý plán, nebo-li roadmap, který slouží jako návod a rozvrh pro další fáze potřebné k plnému ustanovení PESCO.Návod například určuje, do kdy musí být zrevidovány národní implementační plány. Ty mají vyhodnotit pokrok jednotlivých států v plnění dohodnutých závazků a určených cílů. Rada se také předběžně dohodla na pravidlech a podmínkách řízení společných projektů. Nejvíce se ale členským státům zalíbil nizozemský návrh o zjednodušení přepravy vojenské techniky uvnitř EU, takzvaný „vojenský Schengen“, ke kterému se podepsalo hned 24 členských států.

Slovensko například vede projekt nepřímé dělostřelecké podpory, ke kterému se zatím přidala pouze Itálie. Očekávaný projektem je také EUFOR EUROCROC. Projekt, který vede Německo, má za účel připravit společnou infrastrukturu, koordinační systémy a celkové logistické zajištění pro budoucí pozemní kontingent o síle 60 tis. mužů. Podobný návrh na vytvoření společné armády o stejné velikosti se objevil již v roce 1999 na evropském summitu v Helsinkách v podobě takzvaných Helsinki 2003 headline goals, podle kterých měla EU do roku 2003 vytvořit evropskou intervenční sílu o 60 tis. vojácích (se zálohami a rotujícími jednotkami dosahující síly až 180 tis. mužů), která by mohla být vyslaná do 60 dní kdekoliv a světě. Tato intervenční síla by byla schopna vydržet zároveň v jednom těžkém konfliktu a jedné mírové misi na dvou různých bojištích zároveň, a to až po dobu jednoho roku. Nakonec se ale od konceptu ustoupilo a od roku 2007 EU raději přistoupila k méně nákladným bojovým skupinám o síle dvou brigád (1500 mužů). V této povinnosti se členské státy dobrovolně střídají, a udržují tak designované jednotky v pohotovosti v případě potřeby.

Vysoká představitelka Federica Mogheriniová během jednání také navrhla založení European peace facility, tedy finančního nástroje pro podporu mírových iniciativ. Navrhovaný fond o hodnotě 10,5 miliardy eur by byl financován příspěvky členských států a podpořil by společné mise SBOP či působení vojsk partnerských zemí a organizací v mírových misích (EU například financuje nasazení jednotek Africké Unie v Somálsku a Súdánu).

Červnová rada nebyla pouze o migraci

I když jednání červnové Evropské rady (28. až 29. června) ovládly hlavně debaty o migrační politice, obraně se také dostalo značné pozornosti. Hlavy států se dohodly například na předložení nových projektů PESCO na příštím zasedání Rady v listopadu 2018 a také vytvoření nové strategie pro civilní a humanitární mise v rámci SBOP, kterou by měli státy odsouhlasit do konce roku. Rada také pověřila Vysokou představitelku EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, Federicu Mogheriniovou, aby její úřad do konce roku sepsal akční plán pro boj s dezinformacemi a přišel s návrhy, jak tomuto fenoménu lépe čelit.

NATO a EU chválí spolupráci

Těsně před zahájením summitu NATO, který se konal 11. až 12. července v Bruselu, podepsal Donald Tusk s generálním tajemníkem NATO Jensem Stoltenbergem společné prohlášení oceňující dosavadní spolupráci mezi oběma institucemi. Ta se zakládá na společné dohodě z roku 2002, takzvané dohodě Berlin Plus, která je o spolupráci a společném sdílení vojenských prostředků. Oba představitelé ocenili výsledky spolupráce v rámci 74 společných projektů, jako je například 20 projektů v oblasti kyberbezpečnosti či společného hlídkování Středomoří.

Budoucnost evropské obrany a bezpečnosti

Budoucnost a konkrétní kroky jsou stále něčím, co nelze zcela předvídat. Vše se bude odvíjet od dalších jednání a předložených návrhů. Pokračování debat o budoucnosti evropské obrany se očekává na podzim letošního roku.

Weiss: Domnívám se, že ve veřejné diskuzi se často objevuje zcela umělá bipolarita mezi NATO a EU.

„Země EU musí být aktivnější, akceschopné, musí navyšovat své výdaje na obranu a především vylepšit efektivitu vydávání těchto peněz. Musíme být rovněž schopni použít sílu, pokud to bude nutné. Potřebujeme budovat tzv. strategickou autonomii, tedy schopnost vést samostatně mise a operace v našem bezprostředním i širším sousedství,“ myslel si o budoucnosti evropské obrany Aleš Chmelař. Připomněl však i zásadní roli NATO.

„NATO i nadále zůstává jedním ze základních pilířů evropské bezpečnostní struktury. Lepší spolupráce s NATO je samozřejmě také součástí této debaty. O tom, že jde o spojené nádoby, dnes už nikdo nepochybuje,“ dodal.

Tomáš Weiss pak připomněl možnost posílené spolupráce, která je podle něj nejpravděpodobnějším scénářem.

„Žádný z členských států není sám o sobě obranyschopný, takže nezbývá než spolupracovat. Ale tato spolupráce bude nejspíš probíhat v rámci malých skupin, klidně i jen dvojic nebo trojic zemí, které budou společně nakupovat, společně cvičit a zvyšovat důvěru a interoperabilitu mezi svými ozbrojenými silami,“ domníval se.

Stejně jako Chmelař však zdůraznil roli Aliance. „Domnívám se, že ve veřejné diskuzi se často objevuje zcela umělá bipolarita mezi NATO a EU. My si mezi nimi nevybíráme. My potřebujeme budovat ozbrojené síly, které jsou nasaditelné v obou rámcích, společně s partnery,“ dodal.

Ambiciózní vizi má i německá kancléřka Angela Merkelová. „Evropa musí vzít svojí obranu do vlastních rukou.“