Zastropování není opatřením proti velkým zemědělcům, ale podporou venkova

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

zastropování

@ Shutterstock.com

To poslední, co naše zemědělství potřebuje, je zakonzervování současného nevyhovujícího stavu. Zastropování dotací je v zájmu všech, říká Asociace soukromého zemědělství.

Z četných vyjádření představitelů velkých zemědělských podniků i našich ministrů zemědělství k budoucnosti Společné zemědělské politiky EU (SZP) po roce 2020 by se mohlo zdát, že o budoucnosti našeho zemědělství rozhodne jen a pouze možné (ne)zastropování (krácení přímých plateb průmyslovým zemědělcům). Česká republika proto dlouhodobě o odmítnutí  zastropování usiluje a dokonce se zdá, že by se to mohlo povést. Alespoň tak se vyjádřil ministr zemědělství v demisi Jiří Milek po posledním jednání na půdě EU o podobě SZP.

Pokud by se to přitom skutečně povedlo (což zdaleka není jisté a je třeba počkat na výsledek intenzivních diskusí o SZP a postoj Evropské komise, který lze očekávat zhruba v polovině letošního roku), je třeba konstatovat, že prosazení takového postoje situaci v našem zemědělství nijak zásadně nevylepší. Zastropování proto nelze vnímat jako opatření proti velkým zemědělským podnikům, což se bohužel děje. Je to ale jinak – poslední, co naše zemědělství potřebuje, je zakonzervování současného nevyhovujícího stavu, k čemuž zastropování vede. A na to Asociace soukromého zemědělství ČR (ASZ ČR) dlouhodobě upozorňuje.

Průmyslovým zemědělstvím k degradaci půdy a vylidňování venkova

Více než čtvrt století měly naše průmyslové zemědělské podniky na to, aby využily „komparativní výhodu své velikosti“, což je po celou tu dobu mantra obhajoby jejich existence. Výsledkem je ale prohlubující se deficit agrárního zahraničního obchodu, klesající „rozměr“ českého zemědělství a zejména živočišné produkce, pokračující degradace zemědělských pozemků především vinou vodní eroze a utužování půd těžkou zemědělskou technikou a postupné vylidňování venkova – to vše za situace, kdy proudí do průmyslových podniků více a více peněz. Samotná, a celkem už dost dlouhá praxe tak ukazuje, že taková struktura nepředstavuje správný koncept rozvoje oboru a naopak prohlubuje problémy našeho zemědělství v porovnání se zemědělstvím v EU, od něhož se stále více vzdaluje – a v soutěži s ním prohrává.

Stehlík: Veškeré statistiky OSN i EU konstatují, že zemědělská produkce ve světě i v EU stojí na rodinných farmách. Bez jakékoli ideologie to znamená, že je na základě známých skutečnosti třeba podporovat takový koncept i u nás.

„Veškeré statistiky OSN i EU přitom konstatují, že zemědělská produkce ve světě i v EU stojí na rodinných farmách. Bez jakékoli ideologie to znamená, že je na základě známých skutečnosti třeba podporovat takový koncept i u nás,“ říká předseda ASZ ČR Josef Stehlík.

Rozdíl není ve velikosti, ale ve způsobu hospodaření

Rozdíl mezi průmyslovými zemědělci a sedláky ale není ve velikosti, jak je často prezentováno, nýbrž v přístupu k zemědělskému hospodaření a vazbě zemědělce k místu, kde podniká.

Šebek: I rodinné farmy mohou být, a jsou, velké, na rozdíl od podniků právnických osob jde ale o podniky, které mají a budují mezigenerační vazby.

„I rodinné farmy mohou být, a jsou, velké, na rozdíl od podniků právnických osob jde ale o podniky, které mají a budují mezigenerační vazby a od svých předků přejatá hospodářství se sedláci snaží ve vlastním zájmu předat následující generaci v pokud možno lepším stavu, než v jakém je přejímali. To je sama podstata rodinného hospodaření. Z té pak vyplývá vše následující, především pak snaha rozvíjet podniky tvorbou na zemědělskou prvovýrobu navazujících činností a tedy vytvářením pracovních míst jako nezbytné podmínky obecného rozvoje venkova,“ upozorňuje tajemník ASZ ČR Jaroslav Šebek.

Jak společná zemědělská politika ovlivňuje český venkov? Zhlédněte video >>>>

Podporu zaměstnanosti v praxi také znamená využívání místních lidských a surovinových zdrojů, čili lokálních řemeslníků – živnostníků. Tradiční a nedílnou součástí selského hospodaření je aktivní účast v místních samosprávách, kulturních spolcích a spoluvytváření atmosféry a identity obce nebo území, na kterém zemědělsky hospodaří. A konečně je to i výroba regionálních, lokálních, skutečně českých potravin, a tím i podpora rozumného patriotismu a v konečném důsledku také aktivní podíl na zajištění „potravinové soběstačnosti“ země.

Nejen podnikat, ale v daném místě i žít 

Takovou angažovanost není přitom možné od průmyslových zemědělců čekat – v místě, kde podnikají, nežijí, a nemají tedy motivaci se podílet na všech uvedených činnostech. Klasický argument, že se také průmysloví zemědělci snaží o odpovědné hospodaření, není samozřejmě úplně lichý – někteří se tak skutečně chovají, ale především a pouze v zájmu svého byznysu bez dalších, dnes bychom řekli „veřejně prospěšných“ činností.

Hynek Fajmon: Musíme omezit dotace pro velké podniky a zachránit český venkov. Více >>>>

„Odpovědné hospodaření“ v podání průmyslových zemědělců se navíc redukuje v drtivé většině jen na agrotechnická opatření, například střídání plodin nebo dodržování zásad DZES. Často to tak není vlastní přesvědčení, ale pouhá snaha dodržet podmínky pro čerpání dotací. Kromě toho, jak je také již z praxe vidět, pouhé střídání plodin téměř nic neřeší, především z hlediska prevence rizik sucha nebo již zmíněné eroze. Zásadním řešením je totiž zvýšení pestrosti a členitosti krajiny a zmenšení nepřerušovaných půdních bloků. Nejsme v USA, kde lze nepřehledné lány polí zemědělsky využívat. Jednak je krajina ČR kopcovitá, jednak velmi zabydlená – máme po Francii nejvyšší hustotu malých sídel na kilometr čtvereční. Tomu pak musí odpovídat zemědělské hospodaření – a paradoxem je, že právě zmiňovaná kulturní krajina a hustota sídel by v praxi měla vést k tomu, že by mělo být hospodaření na rodinných farmách právě v ČR základní zemědělskou strukturou na rozdíl od některých zemí EU, nebo jejich částí. Je to ale naopak.

Zastropování je v zájmu úplně všech

Postupující eroze, která nepochybně postupovat bude, pokud se stávající přístup průmyslových zemědělců ke krajině (podpořený nezastropováním) nezmění, nakonec negativně dopadne i na ně. Tenčící se svrchní vrstva ornice povede, a někde již vede (viz jižní Morava) k tomu, že na stále rozsáhlejším území naší země nebude možná konkurenceschopná, minimálně rostlinná produkce, protože degradovaná půda nevygeneruje dostatečný hektarový výnos. Čelit tomu lze průmyslovým hnojením, jenže limity obsahů jeho pozůstatků v půdě se stále zpřísňují a zpřísňovat budou, nehledě na to, že následné použití pesticidů, herbicidů, insekticidů a dalších „idů“ zvyšuje náklady na produkci, a tím opět snižují výslednou konkurenceschopnost. Již platný odpadový zákon a jeho další připravované verze navíc dále zpřísní použití statkových hnojiv, materiálů z čistíren odpadních vod nebo z vybagrovaných rybníků a vodních toků při aplikaci na zemědělskou půdu, takže ztráty zemní hmoty z pozemků bude stále obtížnější kompenzovat. Kumulace klimatických a legislativních vlivů přitom průmyslové zemědělce zasáhne nejvíce. To vše znamená, že zastropování (ještě napotřetí) není negativní, ale pozitivní krok, který je v zájmu zemědělství v ČR, a to v zájmu úplně všech.

Asociace soukromého zemědělství ČR proto důrazně vyzývá vládu a vedení ministerstva zemědělství, aby si tato rizika uvědomily a chovaly se při tvorbě zemědělské politiky ČR ve prospěch všech, včetně naší krajiny. V opačném případě budou naši představitelé přímo zodpovědní za všechny negativní důsledky vyplývající z podpory průmyslového zemědělství a další ztrátu konkurenceschopnosti našeho zemědělství.

Autorem komentáře je mediální oddělení ASZ ČR.