V muzeu Quai Branly – africkém Disneylandu

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

CafeBabel.com

Smrt dvou mladíků z předměstí a následné nepokoje otřásly 27. října 2005 francouzskou vírou ve vlastní model sociální integrace. Vyjadřuje nové muzeum domorodého umění v Quai Branly nový přístup Francie vůči její postkoloniální přítomnosti?

Během nepokojů vyhrožoval Sarkozy deportací všech zadržených. Náměstek francouzského ministra práce, Gerard Larcher, svaloval vinu, zcela absurdně, na polygamní rodiny. Naproti tomu Héléne Carrére d’Encausse, tajemnice Francouské akademie, tvrdila, že příčinou nepokojů byl fakt, že se lidé z Afriky ve Francii chovali stejně jako se chovají doma. Sdělení je stále stejné: nejste odsud, buď se polepšíte, nebo budete posláni zpět domů.

Všeobecné občanství a institucionalizovaný rasismus

Za rasismem obsaženým v těchto tvrzeních se skrývá myšlenka o tom, co znamená být Francouz. Zatímco Anglie a Amerika prosazují s odlišnými výsledky menšinovou politiku, není možné nalézt zmínku o právech francouzských Afričanů. Co naleznete místo toho, jsou zmínky o právech Francouzů. Je to omamný ideál: absolutně všeobecné občanství. Problém vzniká ve chvíli, kdy je tento model obsažen ve společnosti, která projevuje institucionalizovaný rasismus a vylučuje část populace. V takovém systému neexistuje menšinové postavení, ze kterého by bylo možné vést kampaň za náležité místo ve společnosti.

Podle francouzského filosofa Jacquese Ranciéra politika začíná tehdy, kdy se vyloučený dožaduje přijetí ve společnosti. Avšak oni se nedožadují pouze části svého koláče – nepožadují podíl v existující veřejné sféře, spíše požadují reorganizaci společenství jako takového – stejně, jako se během velké francouzské revoluce revolucionáři nechtěli stát členy aristokracie. Namísto toho se rozhodli (konkrétní skupina lidí ve společnosti), že povstanou a budou mluvit za celou společnost. Lidé z předměstí vloni v listopadu nepožadovali větší podíl společnosti. Namísto toho rozbíjeli vlastní auta, vlastní školy – zapojili se do sebedestruktivního scénáře, který zosobňoval jejich společenskou vyloučenost. Požadovali opětovné jednání na téma společnost obecně. Takový posun bude vyžadovat změnu ve francouzském sebepojetí. Jedním z nejlepších míst, kde tuto změnu hledat je nové muzeum Quai Branly – skladiště předmětů, které představují památku francouzské koloniální minulosti.

Vstupujeme do ZOO

Muzejní exponáty. Dalo by se říci, že tu žijí. Jsou to předměty, které mají předešlý život, který shrnuje vzpomínky. Muzeum je postaveno před důležitý úkol: jak tyto předměty znovu oživit? Tento život po životě je vytvořen naaranžováním, roztříděním a srovnáním. Co položit vedle čeho a s jakou informací. Muzea nám předkládají svou verzi historie, nabízí nahlédnutí do časů minulých, které jsou interpretované přítomností.

Když vstoupíme do muzea, jsme konfrontováni s francouzským pochopením své vlastní koloniální minulosti a své post-koloniální přítomnosti. Když procházíte kolem, rozsáhlá skleněná stěna odděluje hluk vnějšího světa od muzea samotného. Skrze tuto zeď vidí člověk do opravdové džungle, afrického Disneylandu. Aby se člověk mohl dostat k hlavní sbírce, musí vystoupat nahoru dlouhým schodištěm. Cestou zahlédne zlomek historie muzea samotného. Skleněnou věž zaplněnou předměty, které nejsou vystavené. Hudební nástroje jsou narovnané ve skleněné skříňce jako lékařské vzorky. Střípky historie.

Tato vitrína ukazuje to, čím muzea byla: vědeckým vyčíslením jiné kultury, předměty byly součástmi schematu. Potom, co člověk odhalí část minulosti muzea, setkává se s jeho přítomností. Řada širokoplošných obrazovek, které ukazují sled exotických krajin a usměvavých hnědých tváří. Muzeální MTV. Tito lidé na obrazovkách ilustrují usměvavý multikulturalismus bez obsahu. Video se nám snaží říct, že my všichni žijeme ve stejném světě, světě obrazů a zjevů. Na druhé straně jsou tu předměty bez lidí, udržované jako pozůstatky.

Kdyby předchůdce muzea Quai Branly, Muzeum člověka, bylo navrženo proto, aby vystavovalo rozdílnost lidské přirozenosti (v koloniálním rozvrhu), potom je muzeum Quai Branly Duchampem v době menšinové politiky. Vše stojí odděleně – propojení mezi jednotlivými kulturami není nikdy ukázáno. Jean Nouvel, architekt muzea říká, že chtěl vytvořit muzeum, které by bylo „prosté západních forem“. Proto zmizela zábradlí a schodiště. Namísto toho je vše temné. Jak procházíte hnědou centrální stezkou, které Nouvel říká „had“, malá světla ozařují tento podivně tematický park. Masky tajných společností západní Afriky jsou vystaveny za zdí, která má vypadat jako kmen stromu. Jako by evokovala lesy, ve kterých se masky používaly. Neevokuje, pouze se zdají ještě vzdálenější.

Ačkoliv to není francouzská kultura, která zde má být vystavena, je to ta jediná, jejíž přítomnost je cítit všude. To napovídá i plakát muzea. Ukazuje sochu z Tichomořských ostrovů, která je postavena do středu Place de la Concorde, s nápisem, les cultures sont faites pour dialoguer. Kultury jsou stvořeny pro dialog – za našich podmínek. Vaše objekty, náš výklad smyslu.

Dát život

V muzeu Quai Branly není žádná historie. Naznačuje, že zbytek světa existuje jako řada exotických předmětů, které mají být obdivovány, nebo jako série fotogenických tváří, které zdobí televizní stěny. Předměty bez lidí lze snadno obdivovat. Lidi bez objektů lze snadno asimilovat.

Není třeba tvrdit, že muzeum by mělo jednoduše odsuzovat kolonialismus (i když alespoň jedna zmínka by byla vhodná). Dobré muzeum by mělo zpochybňovat významy, které spojujeme s předměty – mělo by učit veřejnost zpochybňovat chápání předmětu jako uměleckého díla a jako účelného předmětu, muzeum by mělo zpochybnit předmět jako muzejní kus. A konečně, muzeum musí ukázat historii předmětu.

Sarkozy vstupuje do předměstí s příslibem obnovy řádu a pořádku. Z francouzské televize se na nás dívají rozčílené tváře. Iniciační masky zírají z umělého pralesa. Auta vybuchují a malé, zakrnělé halvičky se objevují v šeru. Všechny tyto věci jsou francouzské, žádná z nich však takto prezentovaná není. Muzeum Quai Branly je odkazem propasti v rámci francouzské společnosti mezi realitou našeho vzájemného propojení a vnímáním toho „Jiného“, který je vlastně náš soused.