Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Zhodnocení zprávy pěti předsedů

Policy brief: "Five Presidents Report" Review

Ivo Šlosarčík; Europeum

Předseda Evropské komise Jean Claude Juncker vydal ve spolupráci s předsedy eurosummitu, Euroskupiny, Evropské centrální banky a Evropského parlamentu tzv. zprávu pěti předsedů. Jejím cílem je vytvořit určitý plán, jak dosáhnout dokončení hospodářské a měnové unie. Ten by měl všeobecně spočívat v soustředění se na finanční unii a zajištění větší kontroly ze strany Evropské unie. Předsedové evropských institucí vytvořili zprávu především proto, že si uvědomují nutnost reformy pro dlouhodobé přežití a stabilitu eura.

Zpráva pěti prezidentů obsahuje čtyři části, konkrétně ekonomickou, finanční, fiskální a politickou. V budoucnu by se měla prohloubit ekonomická integrace a zkoordinovat ekonomická politika v rámci eurozóny. Co se týče ekonomické unie, reformy se budou týkat zejména strategie v oblasti zaměstnanosti a sociální politiky. EU si klade za cíl dosáhnout vysokého procenta zaměstnanosti obyvatel ve všech věkových kategoriích, zejména pak v rámci starší populace. Mimo jiné lze pomocí koordinace politik v členských zemích EU zajistit větší odolnost trhu práce vůči nečekaným ekonomickým situacím.

Zpráva je vnímána pozitivně především díky změně přístupu, kdy se EU konečně zaměřila na institucionální reformu, která by zajistila dlouhodobou stabilitu hospodářské a měnové unie.

Aby mohly být reformy provedeny v plném rozsahu a plnily svůj účel, bude zapotřebí v určitých oblastech omezit suverenitu států a předat část pravomocí z národní na evropskou úroveň. To bude však za současné situace poměrně složité, a to zejména kvůli euroskepticismu severních a západních členských zemí. Lze tedy očekávat odmítavý postoj k hlubší integraci vyspělých ekonomik s těmi slabšími. Další kritika zprávy pěti předsedů se týká také reformy sociální politiky, jež by podle ní „znamenala vytvoření lepšího života pro všechny obyvatele.“ Takové prohlášení je totiž podle kritiků velmi ambiciózní vzhledem k absenci jakéhokoli konkrétního návrhu pro změnu. Navzdory tomu je zpráva vnímána pozitivně především díky změně přístupu, kdy se EU konečně zaměřila na institucionální reformu, která by zajistila dlouhodobou stabilitu hospodářské a měnové unie.

Jaké důsledky má příliv uprchlíků do Evropy na zahraniční politiku EU

What Europe’s Refugee Influx Means for EU Foreign Policy

Judy Dempsey; Carnegie Europe

Evropa se za poslední rok potýká s přílivem stovek tisíců uprchlíků, kteří raději riskovali své životy na cestě sem, než aby čelili válce v Sýrii a Iráku, nepokojům v Afghánistánu nebo represím v Eritreji. Tuto situaci dále komplikuje především neochota východoevropských států otevřít své hranice těm lidem, kteří hledají bezpečí a svobodu. Jako by toho nebylo ještě dost, reakce na tuto migrační krizi jeví všechny příznaky oslabení evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. Zhoršující se uprchlická situace vynesla na povrch také slabé stránky krizového managementu, který je jednou z významných oblastí zahraniční politiky Evropské unie. Jeho výhradní zaměření na použití tzv. měkké síly má závažné nedostatky a významně limituje řešení krizí v okolních státech.   

Pokud vezmeme v potaz příklad Sýrie a ponecháme-li stranou sankce proti Damašku, EU doposud nestanovila žádná pravidla pro vypořádávání se s občanskou válkou v této zemi. Bylo pouze otázkou času, kdy se předtuchy stanou realitou a kdy množství radikálních islamistických hnutí využije této šokující války. Čím déle se evropské vlády snažily vyhnout zapojení do konfliktu, tím více se stupňoval. S výhodou zpětného pohledu dnes můžeme vyhodnotit kroky EU, které ukazují, že tehdy měla jednat proti režimu prezidenta Bašára Asada efektivněji prostřednictvím tvrdé síly.

Nyní je Evropa zatížena stále rostoucí uprchlickou krizí, kterou se snaží zmírňovat nejrůznějšími opatřeními od prosazování nediskriminačního sdílení počtu uprchlíku ke zvyšování počtu zdravotních, sociálních, vzdělávacích a ubytovacích zařízení v Jordánsku a Turecku, které už přijaly miliony uprchlíků. Nicméně se stále bude jednat pouze o dočasná řešení, která postrádají širší působnost. V konečném důsledku se jako nejlepší řešení jeví změna zaměření krizového managementu, který příliš pomalu reaguje na nadcházející konfliktní situace, z měkké síly na tvrdou, a tedy na přímé zasahování.

Nediplomaté: Pravicoví populisté a jejich zahraniční politika

The Undiplomats: Right-wing populists and their foreign policies

Yehuda Ben-Hur Levy; Centre for European Reform

Krajně pravicové strany přesunuly v posledních letech svou oblast působení z výhradně národní úrovně na evropskou. Díky tomuto vývoji získaly novou platformu pro artikulaci svých zájmů a staly se tak viditelnějšími na mezinárodním poli. Vzhledem k tomu, že se tento typ politických stran, jež následně zaznamenaly značný úspěch ve volbách do Evropského parlamentu, rozmohl v mnohých západoevropských zemích, je na místě se zabývat jejich faktickým vlivem. Do doby, než populistické strany získaly posty v Evropském parlamentu, tvořilo téma zahraniční politiky a bezpečnosti spíše sekundární oblast zájmu. Nyní se však situace výrazně změnila, čemuž napomáhá i současná migrační krize.

Populistické strany se všeobecně liší v postoji k USA a NATO. Do skupiny s antiamerickým postojem zapadá např. francouzská Národní fronta. Ta silně sympatizuje s politikou Kremlu a USA naopak označuje za imperialistický stát, jehož nástrojem pro dominanci v Evropě je právě NATO. NF dokonce schvalovala události na Krymu a její členové dozorovali při referendech a volbách na Krymu a v Donbasu, přičemž jejich průběh označili za legitimní. Druhou skupinu tvoří strany, které považují Rusko za aktéra, jenž oslabuje EU. Ta má navíc na ukrajinské krizi stejný podíl jako Rusko. Sem můžeme zařadit stranu z Velké Británie UKIP. Do poslední skupiny spadá populistická pravicová strana z Dánska, jíž jakýkoliv přístup k ruské politice chybí.

Co se týče produktivity zástupců krajně pravicových stran v EP, nelze jejich vliv považovat za významný. Jejich působení v této instituci se orientuje spíše na mobilizování společnosti a aktivizování veřejné debaty. Zásadní je také přístup ostatních stran k těm populistickým. Ve Švédsku třeba zvolili strategii ignorování působení populistických stran. Tento přístup by však musely zastávat všechny strany jednotně bez výjimky, což je mnohdy nemožné. Naopak se doporučuje, aby se středové strany věnovaly tématům, jimž se věnují populisté. Ti totiž často navrhují jednoduchá a rychlá řešení, která jsou v praxi těžko proveditelná. Mnohdy se jedná o komplexní témata, jako je migrace, a je zapotřebí, aby veřejnost získala informace z více zdrojů.

Vytváření fiskálních protektorátů není cestou ke skutečné hospodářské a měnové unii

Vytváření fiskálních protektorátů není cestou ke skutečné hospodářské a měnové unii

Vít Beneš; Institute of International Relations

Na první pohled se může fiskální unie jevit jako životně důležitý nástroj pro fungování eurozóny. Zároveň však v sobě skrývá hrozby v podobě mechanismu na záchranu bankrotujících států a vymahatelných pravidel rozpočtové disciplíny, které se sice na povrchu zdají být projevem solidarity, ve skutečnosti však připravují členské státy o jejich fiskální suverenitu. Jejich tragický dopad můžeme jasně vysledovat na případu Řecka, které je konstantně připravováno o možnost naložit se svými finančními problémy podle svého z důvodu rostoucího strachu z možných následků jeho odchodu z eurozóny. Nadále jsou mu podsouvány záchranné balíčky, které jsou však schopné pokrýt pouze úroky z předešlých půjček a na reformu státního sektoru či splacení dluhů už vliv nemají.

Tento postup pouze zpomaluje nevyhnutelný řecký bankrot, který by však nemusel mít tak katastrofický scénář, pokud bychom si vzali alespoň malý příklad z přístupu federální vlády k členským státům USA. Ve Spojených státech má každý stát vlastní zodpovědnost za svou fiskální politiku a neplatí zde žádná možnost záchrany při bankrotu. Díky rozvinuté bankovní unii však možný krach nemá vliv na fungování dalších států, které nenesou zodpovědnost za finanční problémy ostatních členů federace. Již z minulosti jsou známy případy, kdy hromadně zbankrotovalo několik států, měnovou unii to však nikterak neohrozilo.

Fiskální politika je i přes tyto problémy nadále klíčovým prvkem pro zachování eurozóny, byla by proto chyba složitě vytvářet nový mechanismus, který by zaujal její místo. Jako vhodné řešení se proto jeví její nahrazení kohezní politikou, která by měla být dostatečně reformována, posílena a federalizována. Koneckonců kohezní politika má svůj účel v názvu – jejím smyslem je udržování koheze vnitřního trhu a eurozóny.  Jejím cílem by tedy mělo být vyrovnávání systémových nerovnováh a asymetrických šoků, ke kterým v měnové unii dochází. Úspěšná aplikace kohezní politiky by mohla zajistit fungující hospodářskou a měnovou unii a také ji dovést ke skutečné soudržnosti a prosperitě.

Politické strany sice již reflektují téma EU v národních volebních kampaních, každá ovšem zcela rozdílně

Parties now talk about the EU in national election campaigns, but they still tend to talk past each other

Roman Senninger a Markus Wagner; LSE European Politics and Policy Blog

Po dlouhou dobu se většina evropských politických stran vyhýbala diskusi o Evropské unii v rámci národních volebních kampaní. V poslední době se ovšem zdá, že se tento trend do značné míry změnil. Nedávné výzkumy totiž ukazují, že si politické strany stále více vybírají agendu EU jako ústřední téma hlavních volebních debat, na kterém se ovšem v rámci svých kampaní často neshodnou. Krize eurozóny, kterou následně doprovázely záchranné balíčky a realizace nezbytných reforem, tak konečně přivedla pozornost domácí politiky na záležitosti EU. Klíčovou otázkou v pochopení role EU ve vnitrostátní politice tak již není, zdali strany o tomto tématu hovoří. Místo toho je daleko užitečnější se ptát, jak dokáží politické strany reflektovat otázky unijní problematiky do národních voleb.

Analýza expertů se v této souvislosti zaměřila na tiskové zprávy politických stran v národních volbách roku 2008 a 2013 v Rakousku. Výsledky prokázaly, že téměř všechny strany adresovaly téma EU v podobné míře. Ani v případě nejvíce euroskeptické strany se neprokázalo, že by unijní agendu zmiňovala ve svých kampaních ve výrazně větší míře než její soupeři, a to i přes fakt, že problematika EU je pro tuto stranu zásadním prvkem celé její profilace. I když se tedy strany podobají jedna druhé, pokud jde o zmiňování unijní tématiky ve volebních kampaních, liší se v tom, jak o tomto tématu konkrétně hovoří. Existuje totiž mnoho možností, jak lze problematiku EU reflektovat. Proto se i vize jednotlivých politických stran v rámci národních volebních kampaní výrazně liší v názorech na konkrétní aspekty evropské integrace.

Výzkum celkově poukázal na fakt, že rakouské politické strany hovoří o Evropské unii ve svých volebních komunikacích ve velmi podobném rozsahu. Euroskeptické strany už tedy nejsou jedinými subjekty, které výrazně adresují problematiku EU v národních volbách. Nedávný vývoj v Unii, a to zejména zmiňovaná krize eurozóny, udělal z EU specifické téma domácí politiky evropských států. Z bližšího pohledu na konkrétní prvky a témata obecně vyplývá, že strany přistupují k unijní tématice různými způsoby. Zatímco tedy agenda EU opravdu vstoupila do stranické soutěže na vnitrostátní úrovni, jednotlivé politické strany mají rozdílné názory o důležitosti různých prvků evropské integrace. Ve výsledku tak politické strany prezentují EU v národních volebních kampaních zcela rozdílnými způsoby.

Americká přítomnost ve střední a východní Evropě: Důsledky pro NATO, strategická adaptace, odrazování a spojenecká solidarita

U.S. Military Presence in Central and Eastern Europe: Consequences for NATO Strategic Adaptation, Deterrence and Allied Solidarity

Artur Kacprzyk; The Polish Institute of International Affairs

Během své červnové návštěvy Evropy americký ministr obrany Ashton Carter oznámil historicky první velkou ochranu členů na východní hranici EU.  Tímto krokem započalo dlouhodobé posilování bezpečnosti ve střední a východní Evropě vůči Rusku. Dále americká vláda přislíbila spolupráci s Ruskem, například pokud jde o situaci na Blízkém východě, pokud však skončí ruská agrese vůči Evropě. Očekává se však, že se to nestane za Putinovy vlády. Do té doby tak budou USA posilovat spolupráci s členskými státy NATO a EU, což například zahrnuje rotační přítomnost amerických jednotek ve střední a východní Evropě společně se školením a cvičením jednotek členských států EU, nebo podporu jednotek rychlého nasazení (VJTF). Tímto aktem americká vláda nechce nahrazovat spojenecké mise, ale spíš tyto mise doplnit a podporovat další členy aliance v rozvoji svého úsilí při obraně. Na druhé straně je působení amerických jednotek ve střední a východní Evropě některými členy EU vnímáno jako mírně provokativní a vznikají obavy z další ruské agrese. Očekává se však, že současné americké působení a zastrašování v dané oblasti bude nejschůdnější cestou.

Trvalá přítomnost jednotek NATO a zvýšení kapacit armád spojenců v pohraničních oblastech EU dokáže do budoucna zbavit Ruska nadějí na diskreditaci aliance prostřednictvím místních válek vyvolaných Ruskem.

Trvalá přítomnost jednotek NATO a zvýšení kapacit armád spojenců v pohraničních oblastech EU dokáže do budoucna zbavit Ruska nadějí na diskreditaci aliance prostřednictvím místních válek vyvolaných Ruskem. Nadále však bude pro americké jednotky obtížná kvůli volání po zvýšeném zapojení amerických sil v jiných regionech, jako je například Asie a Tichomoří. Situaci také nepomáhají evropští členové NATO, kteří nejsou zcela ochotni si spravedlivě rozdělit podíl na obraně EU, nebo kteří značně odlišně vnímají hrozby a jejich řešení v duchu solidarity.

Proč Francie zůstává zodpovědnou za dopad migrační krize v Calais na volný pohyb

Why France remains responsible for the impact on free movement of the Calais migrant crisis

Steve Peers; LSE European Politics and Policy Blog

Snaha tisíců uprchlíků sídlících ve francouzském městě Calais dostat se skrz Eurotunel do Velké Británie vážně komplikuje dopravu, a tedy omezuje volný pohyb mezi těmito dvěma zeměmi. Otázkou je, zda je za tyto problémy zodpovědná Francie, nebo Velká Británie. Pokud na tuto záležitost nahlížíme z optiky azylové politiky EU, je větší tlak kladen právě na Francii, která například podle Dublinských a přijímacích pravidel odpovídá za vyřízení žádostí a životní podmínky uprchlíků a žadatelů o azyl na svém území bez ohledu na to, ve které zemi si o azyl požádali. Podle dostupných informací je však zřejmé, že tito lidé nemají zajištěné dostatečné ubytování, natož pak základní potřeby.

Nedostatky ze strany Francie je možné vidět také u migrantů, kteří o azyl nezažádali a v jejichž případě je zároveň velice nepravděpodobné, že se jedná o legální migranty. V této věci by správně měla Francie jednat podle směrnice o navrácení nelegálních přistěhovalců, která stanovuje, že členské státy musejí vydat příkaz k návratu a co nejrychleji zajistit jejich vyhoštění do země původu nebo tranzitu. Tato směrnice neukládá přímou povinnost migranty vyhostit, avšak v případě že tak členská země rozhodne, měla by podle toho také začít bez odkladů jednat. Z tiskových zpráv se však zdá, že francouzské orgány nevyvíjí dostatečné úsilí, aby nelegální přistěhovalce vrátily zpět v souladu s touto směrnicí.

Co se týče Velké Británie, její role je v tomto případě pouze marginální. Spojené království podle dohody „vzájemné kontroly“ vykonává hraniční dohled na francouzském území ve spojitosti s Eurotunelem. Nicméně závazky VB se dle této smlouvy nevztahují na přijímání žadatelů o azyl nebo jiných nelegálních migrantů, kteří chtějí použít tunel pro cestu do této země. Obecně řečeno, Francie jako jediná nese zodpovědnost za to, co se na jejím území odehrává. Přes tyto skutečnosti by se měla Velká Británie více podílet na hledání řešení této otázky, jelikož by případné zrušení dané smlouvy pro ni mohlo mít vážné důsledky.

Vyzbrojování Ukrajiny a Pobaltí může mít na patovou situaci ve vztahu Západu k Rusku kontraproduktivní účinky

Arming Ukraine and the Baltics could prove counter-productive in the West’s stand-off with Russia

Catherine Lefèvre; LSE European Politics and Policy Blog                  

Mezi jednu z nejspornějších otázek ve vztahu Západu s Ruskem patří vyzbrojování Ukrajiny a Pobaltí ze strany USA a jejich spojenců v NATO. Cílem v této oblasti je především snížit ruskou agresi, ovšem takové jednání se může stát v nejbližší době spíše kontraproduktivním. Na jedné straně tak stojí zastánci ozbrojování východní Evropy, především hlavní představitelé zemí a jejich vlády, na druhé straně stojí ruský ministr Sergej Lavrov, který nechává zodpovědnost za krizi na Západu. Ten si však musí být vědom faktu, že pokud bude ozbrojování pokračovat, mohou být jak USA, tak EU zodpovědné za všeobecné zhoršení vztahu Ruska s východní Evropou.

Každý členský stát má totiž k ozbrojování jiný postoj. Například Německo výrazně odmítá dodávat zbraně, zatímco Cameronova vláda by pomohla armádě se školením, ale bez smrtících prostředků. Na druhé straně členské státy východní Evropy však jednoznačně volají po vyzbrojování. Z pobaltských států je pak nejznepokojenější konkrétně Litva, která hraničí jak s Kaliningradem, tak Běloruskem, dlouhodobým ruským spojencem. Navíc je známo, že v kaliningradské oblasti jsou prováděna ruská a běloruská vojenská cvičení.

Podle EU by však Rusko nikdy přímo nezaútočilo, a to nejen kvůli článku 5 NATO. Dle odborníků by však Rusko mohlo provést invazi pod záminkou ohrožení etnických Rusů v Pobaltí. Přesto by však vojenské ozbrojování nemělo být konečným řešením. Nestalo by se totiž poprvé, že by vojenská zařízení, jako jsou tanky, vozidla a střelivo, skončila v nesprávných rukou, jako tomu bylo například s iráckými silami, kdy se vojenská pomoc dostala do rukou Islámského státu. Zbraně rovněž podporují válku a nikdo se také nemůže zaručit, že budou pobaltské státy nebo Ukrajina jednat zodpovědně. Mnohem důležitější zbraní ve vztahu s Ruskem tak bude diplomacie.