Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #8

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Vnitřní bezpečnost, evropské volby, vztahy EU-Turecko nebo nová evropská průmyslová strategie. To jsou témata, kterým se v minulém týdnu věnovali evropští akademici. Přečtěte si následující souhrn.

Strategie vnitřní bezpečnosti EU: Soudržnější přístup k bezpečnosti EU?

The EU Internal Security Strategy: Towards a More Coherent Approach to EU Security?

Raphael Bossong a Mark Rhinard; The Swedish Institute of International Affairs

Většina strategií přijatých Evropskou unií se zaměřuje na externí záležitosti: zahraniční politiku, vnější bezpečnostní politiku, obchod, rozvoj či rozšíření. V posledních dvou dekádách se však EU musela více věnovat i interním záležitostem, které ovlivňují ty externí (např. ekonomika, politická soudržnost atd.). Amsterodamská smlouva formálně zakotvila cíl vytvořit Oblast svobody, bezpečnosti a práva (ASFJ), jejíž podoba byla postupně konkretizována programy z Tampere, Haagu a Stockholmu, a v roce 2010 schválila Evropská rada Strategii vnitřní bezpečnosti EU (ISS).

Potřebuje Evropská unie ISS? Vládní strategie slouží většinou ke dvěma účelům: signalizovat záměr a podpořit ho ve vnitřní byrokracii. Vnitřní bezpečnost ale obvykle nepotřebuje takovou strategii, neboť její cíle by měly být definovány v platných zákonech, nikoliv v motivačních prohlášeních. Některé státy však vnitřní bezpečnostní strategie přijaly (USA, Velká Británie, Nizozemsko). Důvodů může být několik: požadavek veřejnosti, lepší sdílení zdrojů nebo objasnění propojenosti vnější a vnitřní akce (například jak souvisí práce zpravodajských služeb v zahraničí s vnitřní bezpečností).  Tyto úvahy mohou být významné v souvislosti s EU, kde se vnitřní a vnější bezpečnostní politika prolínají. Zde strategie může sloužit jako vodítko pro další společné akce. ISS se však nevyhnula řada problémů.

Schválení ISS Evropskou radou provázela kritika, především ze strany Evropské komise (EK) a Evropského parlamentu, neboť byly vyloučeny z procesu formování. Ignorována byla také občanská společnost a strategii kritizoval i britský parlament kvůli nedostatečné specifičnosti. Na ISS tak bylo nahlíženo s odstupem. K tomu přispělo i to, že nedostatečně definovala budoucí cíle a fakt, že ISS vychází z tzv. procesu HARMONY, který v oblasti prohlubování spolupráce spoléhá na management administrativy, nikoliv na reálnou politickou moc a vůli. EK navíc vydala sdělení, ve kterém prezentovala vlastní chápání ISS a zaměřovala se především na boj s organizovaným zločinem a kyberzločinem. Strategie vnitřní bezpečnosti EU tak v budoucnu může fungovat spíše jako nástroj pro sladění národní a nadnárodní úrovně, neboť sama o sobě nenabízí dostatečnou kapacitu v definici hlavních zásad, cílů a prostředků k jejich dosažení a nejedná se strategii založenou na širším konsenzu.


<//span>

Volby do Evropského parlamentu 2014: Směřování ke skutečným evropským volbám?

The 2014 elections to the European Parliament: towards truly European elections?

Daniel Ruiz de Garibay; Fundación Real Instituto Elcano

V květnu 2014 proběhnou v pořadí již osmé volby do Evropského parlamentu (EP), tentokrát však budou ve srovnání se všemi předchozími volbami od roku 1979 jiné. Zaprvé se budou tyto volby poprvé řídit Lisabonskou smlouvou, která mění pravidla hry a posiluje roli EP. Druhou událostí, která má bezprostřední vliv na evropské volby, je přetrvávající hospodářská krize v Evropské unii (EU), díky níž se evropská témata stala důležitou součástí politických debat ve všech členských zemích. Na jednu stranu s sebou tyto změny nesou příležitost k evropeizaci voleb, na druhou stranu však také značná rizika.

Poprvé budou občané volit Parlament, jehož složení bude mít vliv na volbu předsedy Evropské komise (EK), která bývá označována za exekutivu EU. Každá evropská politická strana nominuje jednoho kandidáta na předsedu EK. Od kandidátů se očekává, že budou hrát vedoucí roli ve volebních kampaních a budou prezentovat politické programy svých stran v každém členském státě. Poprvé tak bude jasné, ke které evropské politické straně se hlásí politické strany členských států. Zároveň bude pro občany jednodušší vybrat si svůj preferovaný model evropské integrace. Druhou zásadní změnou je posílení EP ve smyslu posílení jeho legislativních pravomocí. EP bude také společně s Radou rozhodovat o rozpočtu EU.

Na druhou stranu mohou již zmíněné změny přinést řadu rizik. V souvislosti s hospodářskou krizí klesá popularita a důvěra v EU u části voličů, dokonce i v proevropských zemích, jako je Francie. Tento sílící antievropský diskurz může mít vliv na podporu euroskeptických a nacionalistických stran, a tedy na euroskeptičtější složení EP. Problém také může způsobit propojení mezi složením EP a předsedou EK. Role Europarlamentu, jakožto kontrolního orgánu EK, může být zpochybněna, jestliže ze strany, která v něm bude mít většinu, bude pocházet předseda EK. Lze tedy vypozorovat, že změny vedoucí k většímu zájmu o volby do EP mohou zároveň působit negativně. Z tohoto důvodu přirovnávají autoři textu vliv krize a změny vycházející z Lisabonské smlouvy k dvousečnému meči, který disponuje dvojím významem.


Mohou mít objevy zemního plynu ve východním Středomoří pozitivní vliv na vztahy Turecka a EU?

Can Eastern Mediterranean Gas Discoveries Have a Positive Impact on Turkey-EU Relations?

Ayla Gürel a Fiona Mullen; Istituto Affari Internazionali

Turecko je Evropskou unií identifikované jako klíčový tranzitní stát v rámci projektu Jižního koridoru a dobré vztahy s ním jsou tedy pro EU klíčové. Tato pozice Turecka byla ještě posílena odřeknutím původně plánovaného plynovodu Nabucco, který nahradí především turecko-ázerbájdžánský projekt transanatolského plynovodu (TANAP). Nová plynová naleziště ve východním Středomoří navíc dávají naději, že i tento region by mohl značně přispět ke snížení energetické závislosti EU na Rusku. Studie zjišťuje, jaký vliv budou mít tato nová naleziště právě na vztahy EU a Turecka.

Transport středomořského plynu do Evropy přes Turecko by měl na vzájemné vztahy nepochybně velmi pozitivní vliv. Problémem však je, že tento plyn pochází z Izraele a Kypru, tedy zemí, jejichž vztahy s Tureckem v žádném případě nejsou harmonické. Obnovování vztahů mezi Tureckem a Izraelem po incidentu s tureckou flotilou v Gaze probíhá jen pomalu a vztahy s Kyperskou republikou v podstatě neexistují z důvodu dosud nevyřešeného kyperského konfliktu. Nalezení kompromisu mezi oběma kyperskými komunitami je tak zcela klíčové pro dopravu středomořského plynu do EU.

Na druhou stranu se zde zároveň naskýtá otázka, zda potenciál velkých zisků z exportu plynu do Ruska nemůže sloužit jako motivace kyperským elitám k nalezení kompromisního řešení konfliktu. Situace je však v současnosti spíše opačná a otázky ohledně těžby plynu vedou ke zvýšenému napětí mezi reprezentanty obou komunit. Zatímco zástupci Kyperské republiky argumentují, že pouze oni mají suverénní právo těžit plyn, kyperští Turci a Turecko zastávají názor, že samotná řecká komunita nemůže legitimně reprezentovat vládu Kyperské republiky, která byla původně ustavena oběma komunitami. Oproti předpokladům se tak zdá, že nově objevený plyn u Kypru působí spíše jako překážka zásadnímu zlepšení vztahů mezi Tureckem a EU.


Jednotná vize: Základní kámen nové průmyslové politiky pro Evropu

Sharing the same vision: The cornerstone of a new industrial policy for Europe

Claire Dhéret; European Policy Centre

Průmyslová agenda, kterou se měla zabývat únorová Evropská rada (ER), byla odložena na březen. Program ER se proto „zahltil“ a existují obavy, že industriální témata nedostanou potřebný prostor. Stav evropského průmyslu je alarmující a je nutné ho řešit. V jakém se nachází stavu, co pro Evropu znamená a jaké kroky podniknout?

Klesající podíl průmyslu na HDP Unie je dlouhodobým trendem. Úpadek způsobuje zaprvé tlak vnějších rostoucích ekonomik. Ve srovnání s nimi podceňujeme aplikovaný výzkum, máme enormně drahé energie a pracovní sílu. Mnoho firem proto přesouvá výrobu mimo EU. Zadruhé průmysl negativně ovlivňuje rozdílný přístup napříč členskými státy a neexistence zastřešující evropské strategie. S tím, jak rostou rozvojové trhy, lze navíc předpokládat odchod dalších velkých firem z přesyceného trhu EU. Problémy představují také rozdílná úroveň průmyslu v jednotlivých státech, různá produktivita práce a nerovnoměrná adaptace na externí trhy. Finálně lze hovořit o zemích jako Německo, které jsou na tom průmyslově dobře, jsou exportně orientované a nejlépe zvládají i hospodářskou krizi. Opak představuje zejména jih Evropy, který charakterizuje malá industriální rozmanitost a orientace na vnitřní – krizové a slabé – trhy.

Přístup k problému se pomalu mění. Komise v dokumentu Horizont 2020 počítá s navýšením podílu průmyslu na celkovém HDP. Konkrétní postup, jak toho dosáhnout, ovšem vypracován není. Naprosto rozporuplně působí energetická politika, stále vnímající průmysl jako protiklad. Přitom proexportní industriální odvětví má schopnost odolat ekonomické krizi a každé pracovní místo v průmyslu generuje až dvě místa v návazných sektorech. Studie navrhuje tři scénáře možného postupu. Nejvhodnější má být zastřešující strategie a koordinace postupů Evropskou unií, zatímco národním státům zůstane pravomoc rozhodovat o formě dosažení stanovených cílů.

Ať už bude přijat jakýkoliv politický scénář, několik věcí je pro oživení průmyslu nutných. Unijním zájmem je vytvoření expertního nadnárodního orgánu, který se bude průmyslovými strategiemi odborně zabývat. Členské státy se musí v industriální politice institucionálně spojit a vytvářet konkrétní návrhy ošetřující především současné finanční a energetické problémy a také chybějící kooperaci mezi regiony EU. Okamžitý přínos jasné vize spočívá ve vyslání pozitivního signálu investorům a výrobcům.


Od Lampedusy po post-Stockholmský program: Komplikovanost evropské solidarity v oblasti migrace   

From Lampedusa to the Post-Stockholm Programme: Difficult European solidarity in the field of migration

Corinne Balleix; EGMONT – Royal Institute for International Relations

V souvislosti se vzrůstajícím přílivem imigrantů do členských států Evropské unie se téma migrace stává významnou součástí kampaně před květnovými volbami do Evropského parlamentu. Tato problematika, jejíž význam a aktuálnost byly posíleny nedávnou tragédií u italského ostrova Lampedusa, je využívána především krajně pravicovými uskupeními, která usilují o opětovnou nacionalizaci evropské migrační politiky. Ta v současnosti patří mezi sdílené kompetence EU a zahrnuje kontrolu hranic, azylovou politiku, legální imigraci a integraci občanů ze třetích zemí. I přes významné pokroky je však tato politika z různých stran kritizována pro svoji neefektivitu a nedostatek solidarity mezi jednotlivými členskými státy.

Právě za účelem naplňování solidarity jakožto základního principu evropské migrační politiky byla v uplynulých třiceti letech přijata řada rozličných instrumentů. Za nejvíce rozvinutou oblast spolupráce lze považovat hraniční kontroly, kde existuje například Schengenský hraniční kodex definující podmínky a formy kontrol vnějších i vnitřních hranic EU nebo několik společných informačních databází. V oblasti azylové politiky najdeme Evropský podpůrný úřad pro otázky azylu (EASO), který zajišťuje výměnu informací o dodržování lidských práv v zemích původu či přesun jednotlivých uchazečů o azyl. Výjimkou není ani sféra legální imigrace, kde dochází k postupné harmonizaci podmínek pro vstup do země a udělení trvalého pobytu.

Evropská migrační politika tedy netrpí nízkou mírou solidarity kvůli malému počtu nástrojů a opatření, nýbrž z důvodu jejich nedostatečného používání a rozvoje. Tento neuspokojivý stav je navíc zhoršován ne vždy zodpovědnou implementací společných pravidel, což může v konečném důsledku vést k ohrožení základních principů EU, jako je volný pohyb osob. Řešení této situace nesmí být redukováno na pouhé posílení hraničních kontrol, naopak musí představovat globální přístup k migraci zohledňující nejen požadavky evropského pracovního trhu, ale také imigrantů a zemí, odkud pocházejí. Jakýkoliv pokrok v této oblasti je proto podmíněn skutečnou spoluprací a aktivním zapojením třetích zemí, které musí mít pocit, že členské státy EU vnímají a respektují jejich zájmy a potřeby.


Reformou k úspěchu: Jak reformovat Evropskou unii?

Shifting EU Institutional Reform into High Gear: Report of the CEPS High-Level Group

Sonia Piedrafita a Steven Blockmans; Center for European Policy Studies

Ve světle finanční krize vyvstává otázka, jestli Lisabonská smlouva zajistila dosažení stanovených cílů, přičemž většina odborníků se shoduje, že nikoliv. Naopak stále vyvolává kontroverze mj. v souvislosti s demokratickou legitimitou jednotlivých institucí EU. Z tohoto a mnoha dalších důvodů je nutné provést zásadní reformu, problémem však je, že EU v tuto chvíli není na rozsáhlou reformu připravena. Podle posledních ukazatelů se teprve začíná zotavovat z finanční krize, zároveň však nelze na situaci rezignovat a nedělat nic.

Mezi cíle, kterých lze dosáhnout bez zásadní reformy, patří právě zvýšení demokratické legitimity institucí a EU samotné. Jedním ze způsobů, jak toho dosáhnout, je například lepší začlenění národních parlamentů do legislativních procesů přímo na evropské úrovni, a to tak, že by měl být brán zřetel na jejich názory už v navrhovací části. Tento princip, nazývaný Mechanismus včasného varování“, byl zaveden již Lisabonskou smlouvou, nicméně praxe ukazuje, že je třeba ho nadále zdokonalovat tak, aby národní parlamenty skutečně disponovaly nástrojem, jak efektivně vynucovat princip subsidiarity. Lepší spolupráce Evropského parlamentu (EP) a parlamentů národních je proto v této oblasti pro legitimitu EU zásadní.

Dalším z hlavních cílů by mělo být zlepšení samotné efektivity jednotlivých institucí EU, čehož by se mělo dosáhnout kupříkladu v případě EP zjednodušením pravidel pro kooperaci mezi jednotlivými výbory EP. Lepší spolupráce je nutné dosáhnout i mezi jednotlivými institucemi, především co se táče vztahu Komise a EP, kdy by měla Komise na začátku každého funkčního období za pomoci EP vytvořit legislativní plán tak, aby panoval v každé z těchto institucí souhlas ve věci směřování EU. Do kategorie snižování byrokracie patří mj. i omezení počtu generálních ředitelství, která na evropské úrovni představují obdobu ministerstev.