Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #7

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Je evropská hospodářská a měnová unie připravena na budoucí otřesy? Proč je v evropských institucích tak málo žen? A jak je to s cílenými sankcemi EU?

Euro – základní prvky, argumenty, perspektivy

The Euro – basics, arguments, perspectives

Rebecka Jürisoo, Cvetelina Todorova, Eoin Drea, Matthias Schäfer a Eva Rindfleisch; Centre for European Studies

Euro představuje jeden z nejdůležitějších projektů od založení Evropské unie, ke kterému se její členové zavázali. Důvody pro zavedení společné měny byly jak politického, tak ekonomického charakteru. Zaprvé bylo přijetí eura důležitým krokem směrem k dosažení fungujícího vnitřního trhu s volným pohybem čtyř svobod, dále tento projekt představoval důležitý znak evropské jednoty a identity. Členské státy se s přijetím eura zavázaly ke sdílení práv a povinností, ale také ke sdílení výhod i rizik. Dnes je 18 z 28 členů EU součástí společného měnového prostoru – eurozóny. Důležitou roli sehrává Evropská centrální banka, jejíž hlavním úkolem je udržovat cenovou stabilitu v Evropě.

Globální finanční krize spolu s evropskou dluhovou krizí nicméně potvrdily, že problémy existující v jednotlivých členských státech mohou mít vážné ekonomické dopady napříč celou EU. Krize v eurozóně však není krizí eura. Jedná se o kombinaci dluhové krize, bankovní krize a také krize konkurenceschopnosti. Kořeny těchto současně probíhajících krizí nalézáme v sériích událostí a problémů souvisejících s neudržitelnou fiskální politikou, nedostatkem ekonomických reforem a nedostatkem regulace finančních trhů a trhů práce. I v dobách krize je však více než polovina populace uvnitř eurozóny zastáncem společné měny. Dokonce i v zemích, které byly nejvíce postiženy krizí, se většina vyslovuje pro udržení eura.

Mezi největší výhody přijetí společné měny patří eliminace transakčních nákladů a rizik spojených se směnnými kurzy, dále nízká inflace, cenová stabilita, transparentnost, integrace finančních trhů a zvýšení obchodu s ostatními zeměmi eurozóny. Některé výhody eura se staly zřejmými v době finanční a ekonomické krize. Společná měna v dobách krize vylučuje přecenění, nebo naopak devalvaci měny, a tím chrání jak exportně orientované země, tak země závislé na dovozu.

V průběhu krize vyvstaly na povrch hlavní problémy eurozóny, kterým je potřeba se do budoucna vyvarovat a předejít tak dalším krizím. K zachování ekonomické stability je nutné, aby země eurozóny více koordinovaly své fiskální politiky a dále také zpřísnily dozor nad bankovním sektorem, což by měl zajistit i připravovaný projekt bankovní unie. Je rovněž třeba reformovat a posílit pravidla týkající se hospodářské a měnové unie tak, aby byly zajištěny podmínky pro vytváření hospodářské stability a růstu uvnitř EU a eurozóny. 


Kam se ztratily všechny ženy? Ženy v EEAS a v delegacích EU

Where have all the women gone? Women in EEAS and EU delegations  

Tereza Novotná; Istituto per gli studi di politica internazionale

Baronka Catherine Ashton, první unijní Vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, patří mezi nejvýznamnější ženy současné mezinárodní politiky. Když zakládala Evropskou službu pro vnější činnost (EEAS), tvrdila, že jedním z jejích cílů je zvýšení podílu žen v klíčových pozicích EEAS. Studie analyzuje, do jaké míry se jí podařilo tento cíl naplnit.

I přes zjevný pozitivní trend zůstávají klíčové pozice v EEAS obsazovány převážně muži. Mezi nejvyššími manažery jsou v současnosti pouze tři ženy a podíl žen na vyšších manažerských postech se blíží k pouhým 17 procentům. Situace není – i přes značný pokrok – lepší ani u vedoucích pozic v delegacích Evropské unie, kde podíl žen dosahuje 23 procent. Studie se věnuje i faktu, že ženy v čele evropských delegací nejsou zastoupeny rovnoměrně po celé planetě, ale je zde spíše znatelná tendence v jejich koncentraci, a to především v oblasti Blízkého východu a severní Afriky. Z delegací v zemích, patřících mezi strategické partnery EU, byly v období mezi lety 2010 a 2014 do vedoucích pozic obsazeny dokonce pouze dvě ženy.

Ze zjištěných dat je zjevné, že navzdory pozitivním trendům zůstávají ženy značně „podreprezentovány", a to především na nejdůležitějších pozicích v rámci managementu EEAS v Bruselu i v rámci delegací EU. Pokud mezi cíle EU patří podpora znevýhodněných žen v ostatních částech světa, měla by nejdříve zajistit rovnoměrné zastoupení žen uvnitř vlastního zahraničněpolitického aparátu.


Cílené sankce v režii Evropské unie: Hodnocení efektivity

The EU’s Use of ‘Targeted’ Sanctions: Evaluating effectiveness

Clara Portela; Centre for European Policy Studies

Klíčovým pojmem této analýzy jsou tzv. cílené sankce proti státům. Od těch plošných je odlišuje zejména „užší zaměření“, jedná se například o embargo na dovoz zbraní či o zmrazení účtů konkrétních vládních představitelů. Cílené sankce by měly odstranit nedostatky širokých zásahů, které často vedou k humanitárním krizím (strádání obyvatelstva) a izolaci země. Navíc jsou mnohem flexibilnější – dají se stupňovat či uvolňovat. Zeměmi, které slouží jako příklady pro studii účinků sankcí Evropské unie, jsou: Írán, Korejská lidově demokratická republika, Myanmar a Zimbabwe. U první dvojice států rozšířila EU sankcemi postih uvalený už dříve Radou bezpečnosti OSN. V dalších dvou případech se jedná o jednostranné akce Unie, reflektující nedodržování lidských práv a problémový demokratizační proces.

Sankce vůči Íránu mohou sloužit jako příklad úspěšné politiky v této oblasti. EU doplnila rezoluce Rady bezpečnosti o své vlastní články, obsahující zejména finanční a obchodní postihy, které mají největší vliv. Byly navíc cíleny na páteřní strukturu režimu – ropný průmysl. Úspěch dokazuje zvolení Hassana Ruháního prezidentem a dohody podepsané na podzim 2013 v Ženevě. Dozajista napomáhá také zapojení Ruska a Číny do společného postupu OSN, neboť tyto mocnosti mohou výrazně zvýšit efektivitu postihů. Výsledky u zbylých tří zemí už tak optimistické nejsou. Severní Korea je naprosto unikátní případ: Jelikož čelí určitému druhu sankcí již od 50. let 20. století, další restrikce nemají téměř žádný vliv. U Myanmaru a Zimbabwe přispěl k vývoji „správným směrem“ (z hlediska Západu) víceméně až nátlak regionálních sousedů, potažmo organizací (ASEAN, SADC), které předtím dlouhou dobu postižené státy podporovaly.

Evropská unie by měla preferovat zavádění především finančních a komoditních sankcí před vytvářením tzv. „blacklistů“ zaměřujících se na jednotlivce. Rozhodně je žádoucí zavést monitorovací systém, který umožní lepší plánování a cílení sankcí na ta nejzranitelnější místa vládnoucích režimů. Takovou kapacitou Unie v současnosti nedisponuje, což snižuje účinnost opatření. V případě Myanmaru jsme po téměř 20 let nesledovali výraznější změnu, přičemž ani EU na to nedokázala adekvátně zareagovat. Poslední činností, kterou Rada EU ne vždy dostatečně zvládá, je informování zainteresovaných subjektů o svém postupu. Lépe musí vysvětlovat své konání médiím, evropské veřejnosti, ale i obyvatelům cílových zemí a svým regionálním partnerům. Předejde tak zkresleným informacím, podkopávajícím důvěru k EU mezi občany postižené země, i rozhořčení mezi obyvateli osmadvacítky. Ve druhém případě jsou publikace o Íránu a Severní Koreji prvním krokem správným směrem.


<//span><//span>

EU a politika ochrany kyberprostoru; EU a spolupráce v kyberprostoru

EU cyber-defence: a work in progress; The EU and it’s (cyber) partnerships

Neil Robinson, Patryk Pawlak a Catherine Sheahan; European Union Institute for Security Studies

Kyberprostor jako místo, ve kterém dochází k výměně informací, se stal pro lidstvo v poslední dekádě absolutně nepostradatelným. Zároveň je to však místo, kde jsou jednotlivci, i celé státy nepřetržitě vystaveny riziku zneužití citlivých dat. Je tedy logické, že se ho tyto státy snaží ovládat. Ve světle odhalení tajného programu americké výzvědné služby NSA se jedním z hlavních témat na prosincovém summitu v Bruselu stala právě i ochrana kyberprostoru. Oficiální politika Evropské unie je v této otázce postavena na argumentu, že základní práva a svobody jednotlivce je potřeba chránit jak ve světě reálném, tak i v tom kybernetickém.

Mimo vojenské využití, ve kterém je dlouhodobě nejúspěšnějším státem Čína, se kyberprostor stává cílem organizovaného zločinu. „Kyberzločin“ je tak podle Europolu čím dal častěji součástí portfolií zločineckých organizací. Zároveň odhaduje, že výnos převyšuje zisk z celkového světového obchodu s marihuanou, kokainem a heroinem dohromady. Boj s kyberzločinem je tak bohužel jedinou oblastí, kde existuje nějaká snaha o spolupráci mezi hlavními hráči.

Jednou z hlavních výzev EU v oblasti kyberbezpečnosti je vzdělávání nových talentů a následná schopnost o ně soupeřit se soukromým sektorem, který je většinou takovému expertovi schopen nabídnout podstatně víc, než sektor státní. Přestože se EU teprve snaží pochopit, jak ke kyberprostoru přistupovat, už teď je jasné, že mimo institucionální otázky bude právě dostatek profesionálů hlavním klíčem k úspěchu.

Implementace makroekonomických ozdravných programů v eurozóně: Současné výsledky

Implementation of the Macroeconomic Adjustment in the Euro Area: State-of-play

Daniel Gros, Cinzia Alcidi, Ansgar Belke, Leonor Coutinho a Alessandro Giovannini; Centre for European Policy Studies

Hodnocením prošly čtyři ekonomiky států, které potřebovaly finanční podporu Evropské unie a kde byl Program makroekonomického ozdravení (dále jen Program) aplikován: Řecko, Irsko, Portugalsko a Kypr. Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a EU vytvořily neformálně tzv. trojku, která měla pomoci tyto ekonomiky vyrovnat. Zatímco Řecko a Portugalsko tížily především extrémně vysoké rozpočty, nízké národní úspory a nízká konkurenceschopnost, Irsko se ocitlo v krizi především kvůli situaci na finančních trzích. Na Kypru měla krize specifický charakter, neboť dvě největší kyperské banky výrazně prodělaly kvůli investicím do řeckých dluhopisů.

V Portugalsku a Irsku podle tohoto hodnocení Program zapůsobil víceméně v souladu s očekáváním. Ačkoliv fiskální korekce způsobovaly mnoho problémů a pochyb trhu o budoucím úspěchu, následovalo zotavení především v oblasti exportu. Nicméně domácí poptávka zůstává stále utlumena. Export je tak v Irsku a Portugalsku v současné době klíčovým indikátorem pro míru zotavení, i když se tento indikátor může někomu jevit jako marginální. V Portugalsku se od roku 2012 snížila rychlost zadlužení v poměru k HDP, což je následek nevyhnutelných strukturálních reforem. Irsko i přes zvyšující se export zůstává v problémech především v oblasti zahraničního dluhu (který má výrazně vyšší než Řecko) a dluhu domácností. Zdá se, že podobný vývoj, tedy nejprve postupný nárůst exportu, nastane na Kypru. Nutno však podotknout, že Program běží v zemi zatím poměrně krátce.

Řecko stojí mimo tento scénář vzhledem k hluboké a dlouhotrvající recesi. Situaci zhoršuje fakt, že zde dlouho neprobíhaly nutné strukturální reformy. V Řecku navíc neroste míra exportu, a to navzdory snížení mezd, což si lze vysvětlit tím, že řecká ekonomika zůstává silně zkreslená i přes měnící se situaci. Zdá se, že fiskální problém byl vyřešen, avšak není patrný pokrok v oblasti konkurenceschopnosti ekonomiky a kvality správy a řízení státu.

Je Evropská hospodářská a měnová unie připravena na budoucí otřesy? Přehled dostupných opatření

Is the EMU ready for future shocks? An overview of available backstops

Xavier Vanden Bosch; Egmont – Royal Institute for International Relations

Od roku 2008 byla postupně přijímána opatření, která si kladla za cíl posílit odolnost Evropské hospodářské a měnové unie (EMU) vůči potenciálním budoucím krizím. Tento proces vedl ke zvýšení flexibility EMU a zlepšení její schopnosti absorbovat vnitřní i vnější šoky, které mohou systém trvale poškodit či jej dokonce zničit. Mezi zásadní hrozby tohoto typu patří bankovní krize, které jsou často spjaty s dlouhotrvajícím obdobím nadměrného růstu úvěrů, potažmo úvěrových bublin, státní dluhové krize plynoucí z rozpočtové nerovnováhy a krize platební bilance spojující oba předchozí typy.

V bankovním sektoru bylo zásadní, že se Evropské centrální bance (ECB) podařilo zajistit dostatečné množství likvidity dostupné jednotlivým finančním institucím. V případě vážnějších problémů se solventností by mělo napříště pomoci Nařízení o jednotném mechanismu pro řešení problémů bank (SRM) a s ním spojený jednotný fond pro řešení problémů (SRF). Tyto nové instrumenty mají ECB pomoci upevnit její ústřední roli a přispět ke stabilizaci celého bankovního sektoru. V otázce státní dluhové krize zůstávají alespoň prozatím nástroje, jako jsou rozpočtová omezení či dluhové brzdy, v rukou národních vlád. To však nevylučuje využití Evropského stabilizačního mechanismu (ESM), který by měl však nově zahrnovat také restrukturalizaci dluhu se zapojením soukromého sektoru.

Nedostatečná efektivita některých opatření v rámci současné struktury EMU je dána přirozenou neochotou členských států postoupit některé významné exekutivní pravomoci na evropskou úroveň. I přes jistá slabá místa je však možné považovat existující opatření za životaschopná, a to především díky možnosti jejich okamžitého rozšíření v případě potřeby. Zvyšování odolnosti EMU v nejrůznějších směrech by mělo být i nadále jedním z hlavních cílů evropského integračního procesu, a to s přihlédnutím ke všem potenciálním rizikům a dostupným možnostem.