Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #26

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Energetická bezpečnost, francouzsko-německý motor integrace nebo dozvuky eurovoleb a sestavování nové Komise. To jsou témata, kterým se v minulém týdnu věnovaly přední evropské akademické instituce. Český think-tank Evropské hodnoty přináší pro čtenáře EurActivu jejich přehled.

Německo a politická unie v Evropě: Bez Francie ani ránu

Germany and political union in Europe: nothing without France

Miguel Otero-Iglesias; Elcano Royal Institute 

Německo hraje zásadní roli v ekonomické a politické stabilitě evropského kontinentu. Z Berlína se stal i díky zkušenostem z druhé světové války největší zastánce federální Evropy. V průběhu posledních 25 let se Německo neúspěšně snažilo završit poslední fázi evropské integrace a vytvořit politickou unii. Berlín pravidelně narážel na odpor řady členských států v čele s Francií, pro které je takový zásah do národní svrchovanosti zatím nepřekonatelnou překážkou. Krize eurozóny nabídla Německu jedinečnou příležitost opět zintenzivnit své snahy o politickou unii, kterou však Berlín tentokrát odmítl využít. Jaké jsou možné důvody tohoto odmítnutí? Došlo ke zvratu v německém odhodlání budovat federální Evropu?

Lze nabídnout tři možné důvody, proč se Německo nesnaží využít krizi eurozóny k prohloubení evropské integrace. První vychází z přesvědčení, že se Německo pomalu stává „normální“ evropskou mocností. Nová generace německých politických elit se necítí omezena Německou historií a podobně jako Velká Británie nebo Francie je více nakloněna ochraně vlastních národních zájmů. Druhé vysvětlení vychází částečně z prvního, neboť vedle změny v myšlení německých politických elit došlo v uplynulých desetiletích i k poklesu podpory pro politickou unii mezi německou veřejností.  Vzestup tohoto euroskepticismu v Německu je ztělesněn vznikem protievropské strany AlternativefürDeutschland, která otřásla politickým zřízením v Německu a změnila politický diskurs v zemi. 

Tato vysvětlení poukazují na dva nesporné trendy v německé politice, nicméně nejsou zcela přesvědčivá. Poslední volby do Evropského parlamentu naopak ukázaly, že Německo je i nadále odhodlané k federalizaci Evropy. Jak politický establishment, tak i široká veřejnost například podporovali logiku Spitzenkandidaten. Německou neochotu usilovat o politickou unii vysvětluje třetí důvod. Ten je založen na argumentu, že se Německo vzhledem ke své historii zdráhá být hegemonem, který by díky svému postavení Unii dokázal vnutit své představy i přes zdrženlivost ostatních členských států včetně Francie. Navzdory důležitosti ostatních členských států EU je po padesát let evropská integrace poháněna především francouzsko-německou spoluprací. Německo má stále nakročeno k další integraci, ale nechce ji prosazovat bez podpory Francie. Je tedy otázkou, zda Francie dokáže znovu hrát aktivnější roli v evropské integraci a překoná svou současnou letargii, neboť bez angažující se Francie k politické unii nedojde.


Vážně Rusko bolí sankce EU?

Further EU sanctions against Russia

Ewa Fischer a Jadwiga Rogoża; Centre for Eastern Studies 

Na začátku srpna vstoupil v platnost třetí, doposud nejrozsáhlejší balíček sankcí schválený Radou EU, který cílí na vybrané sektory ruské ekonomiky, firmy a jedince napojené na ruskou vládní garnituru. Je patrné, že rozsah sankcí je omezený a doprovází jej řada výjimek. Svou povahou se sankce ani nepokouší skutečně podlomit ruský obchod. Místo toho mají odradit ruské autority od další eskalace konfliktu na Ukrajině. V krátkodobém horizontu tedy nelze dopad na ruskou ekonomiku považovat za markantní, avšak z dlouhodobého hlediska je důvěryhodnost Ruska na mezinárodní scéně dále podkopávána, s čímž se propadá i jeho atraktivita pro zahraniční investory. Oproti tomu na světlo vystupují makroekonomické problémy, jako pokles HDP, oslabování rublu či růst inflace.

Snahu Unie trestat Rusko za jeho agresi pociťují například největší ruské banky ve vlastnictví státu (Sberbank, Gazprombank nebo Rosselkhozbank), kterým je omezován přístup na evropské kapitálové trhy. V nadcházejících měsících sice tyto instituce nepocítí nějaké významné finanční dopady plynoucí z restrikcí, protože mají prostředky ke splacení většiny svých finančních závazků, avšak problémy jim mohou nastat v roce 2015 a později. V té době se totiž o slovo přihlásí splatnosti nejvyšších dřívějších úvěrů. Na banky vlastněné státem tak mohou padnout ruské devizové rezervy ve výši 480 miliard amerických dolarů. Oproti tomu soukromé společnosti a banky by se měly v lepším případě připravit na prodej aktiv, v horším případě na bankrot.

Postupné propadání Ruska do mezinárodní izolace si v žádném případě nepřipouštějí Kremlem ovládaná média. Vládou vedená mediální kampaň neúnavně bagatelizuje dopady sankcí a naopak zdůrazňuje ruskou rezistenci vůči vnějším vlivům. V kolotoči uvalování sankcí navíc Moskva nehodlá zaostávat. Po uvalení embarga na dovoz některých druhů zboží a zemědělských plodin nově hrozí, že všem evropským leteckým přepravcům znemožní přelety Sibiře. Koho tedy budou nakonec sankce bolet nejvíc?


Politiky pracovního trhu a kapitálová mobilita v teorii a v HMU

Labor policies and capital mobility in theory and in EMU

Giuseppe Bertola; Centre for Economic Policy Research 

Historický vývoj na evropském kontinentu vedl k utvoření specifických sociálních politik, pro něž je typickým označením „stát blahobytu“. Jednou z jeho charakteristik je značná regulace pracovního trhu ze strany státu, která má za důsledek snižování zaměstnanosti i produktivity v zájmu udržení vyšších úrovní mezd. Nárůst konkurence, který bylo možné zaznamenat také při vytvoření evropské hospodářské a měnové unie, nicméně vedl k tlaku na vlády ve prospěch deregulace a vstříc tržním silám laissezfaire. A jak dokazuje vývoj uvnitř HMU, míra deregulace v jednotlivých zemích není shodná.

Tuto situaci lze zachytit v ekonomickém modelu, jenž s odchylkami počítá. Jejich existence je odvozena od souvztažností především mezi hospodářskou integrací, mezinárodními rovnováhami a politikou zaměstnanosti v rámci jednotlivých členských států v HMU. Národní politiky trhu práce mohou mít za cíl chránit mzdy sociálních skupin s významným vlivem na politickou reprezentaci například skrze kolektivní vyjednávání nebo stanovení minimálních mezd, čímž ale snižují zaměstnanost. Po zachycení tohoto mechanizmu je sledováno, jak se bude politika pracovního trhu měnit při mobilním kapitálu a nemobilní práci v prostředí mezinárodní konkurence, kde neexistují kompenzační transfery.     

Model poukazuje na rozdíly v intenzitě reakcí jednotlivých zemí na pohyby kapitálu, jež vychází z odlišností v kapitálové vybavenosti politicky významných sociálních skupin. Odliv či příliv kapitálu tedy na jednu stranu způsobí závod ke dnu v reformách pracovního trhu, ne však totožně ve všech zemích.  Předpovědi učiněné na základě vytvořeného modelu se shodují s empirickými poznatky z HMU, v níž docházelo k postupnému ekonomickému sbližování evropských zemí. Závěrem lze z modelu usoudit, že konkurence mezi jednotlivými sociálními a pracovně tržními systémy není optimální, a proto by i přes obtíže při hledání shody měla existovat společná unijní politika pro pracovní trh.


Konec tajemství: Spitzenkandidaten experiment a nová šance pro evropský stranický systém

Overthrowing secrecy: The Spitzenkandidaten experiment and a new chance for a European party system

Roberto Baldoli, Stefan Gänzle a Michael Shackleton; The Centre for European Policy Studies  

Volba předsedy Evropské komise byla v letošním roce jiná než všechny předešlé. Jednalo o první užití nového systému nazývaného Spitzenkandidaten. Předseda Komise je podle této metody, kterou zavedla Lisabonská smlouva, vybrán na základě výsledku voleb do Evropského parlamentu. Jeho osoba má konkrétně pocházet ze strany, která v těchto volbách zvítězila. Tato metoda činí výběr předsedy Komise transparentnějšími demokratičtějším,. Do budoucna se pak počítá také s tím, že nový předseda bude díky ní známější veřejnosti.

Na druhou stranu by se dalo namítnout, že nové demokratické prvky zavedené do procesu určování předsedy Komise s sebou nesou nevýhodu – rovnováha v samotném úřadu se nyní více nakloní směrem k předsedovi Komise a přispěje tak ještě více k procesu prezidencializace. V tomto ohledu je nicméně nutné vzít v úvahu, že předseda stále nemůže jednat bez národních států, jelikož ty navrhují jednotlivé komisaře. Nejedná se tedy o nijak velký „výkyv“. Druhou možnou námitkou je vytvoření jakéhosi paradoxu, kdy se volba předsedy stala otevřenější a průhlednější, přičemž tradiční vyjednávání o komisařích a portfoliích zůstává za zavřenými dveřmi.

Polemizovat bychom mohli také nad změnou vztahu mezi předsedou Komise a EP. Vzhledem k tomu, že hlava Komise vzešla z vyjednávání evropských politických stran, je nyní pod tlakem. Následovat by totiž mělo prosazování takové politiky, která byla hlásána během kampaně. Předseda by tak měl získat postavení bližší funkci premiéra. Ačkoli se předseda stal více než vyjednavačem mezi rozdílnými zájmy institucí, politické nastavení EU je stále daleko od parlamentní demokracie národních zemí.

Radikálně tedy nedošlo ani ke změně rovnováhy uvnitř Komise, ani k velkému nárůstu pravomocí předsedy. Opravdová změna se totiž odehrála v procesu, nikoli ve výsledku – určení předsedy je nyní volbou skutečných panevropských stran.


Jsou klíčem k podpoře procesu Spitzenkandidáta média?

Coverage of the Commission President candidates in the Spanish media shows the Spitzenkandidaten process had a wide reach across Europe

Miguel Otero-Iglesias a Kristina Lani; LSE European Politics and Policy Blog

Volby do Evropského parlamentu v roce 2009 byly tradičně koncipovány jako volby druhého řádu, ve kterých byly národní kampaně zaměřeny především na domácí záležitosti. Při letošních volbách do EP, kdy hlavní frakce v EP navrhly svého Spitzenkandidáta (vedoucího kandidáta) na pozici předsedy Evropské komise (EK), lze naopak pozorovat výraznou orientaci na evropská témata. Díky procesu navrhování Spitzenkandidáta měli občané EU poprvé možnost výrazněji promluvit do složení EK. Ze studie, která porovnává zájem španělských, německých a britských médií o kampaň Spitzenkandidáta, vyplývá, že média mohou hrát výraznou roli v podpoře tohoto procesu. Zájem médií o kandidáty na předsedu EK byl ve Španělsku i Německu srovnatelný a zároveň mnohem výraznější než v případě Velké Británie. Vlivem tohoto mediálního pokrytí byla španělská veřejnost více informována o jednotlivých kandidátech na předsedu EK.

Graf č. 1: Počet článků v německém a britském tisku, které zmiňují jména jednotlivých kandidátů na post předsedy Evropské komise

Graf č. 2: Počet článků ve španělském tisku, které zmiňují jména jednotlivých kandidátů na post předsedy Evropské komise

Bylo tak vyvráceno všeobecné přesvědčení zakořeněné především v britských politicích, a to že Jean-Claude Juncker či Martin Schulz jsou mimo Německo naprosto neznámí. Informovanost španělské veřejnosti nesnížil ani fakt, že po volbách do EP ochladl zájem tamních médií o aktuální dění kolem kandidátů do nové EK. Vliv na to do velké míry měla i skutečnost, že se do debaty kolem jmenování Jean-Claude Junckera zapojila zejména Angela Merkelová a David Cameron, zatímco španělský předseda Mariano Roy se k tomuto tématu příliš nevyjadřoval.

Kritika britské vlády vůči způsobu navrhování kandidátů na pozici předsedy EK, který podle jejich přesvědčení neumožňuje plné zapojení evropských občanů, se na základě výsledků pozorování ve Španělsku a v Německu zdá lichá. Logika procesu nominace Spitzenkandidáta byla v těchto zemích chápána pozitivně. Je otázkou, jak by dopadla Velká Británie, pokud by tamní média o jednotlivých kandidátech na předsedu EK více informovala.


Energetická bezpečnost: Jaké možnosti jsou k dispozici?

European energy supply security in Light of the Ukraine Crisis

Christian Hübner; Konrad Adenauer Stiftung 

EU si po ukrajinském budíčku uvědomila vlastní zranitelnost potencionálním omezením ruských dodávek zemního plynu do Evropy a začala se zabývat možnostmi větší diverzifikace zdrojů této suroviny k zajištění vyšší energetické bezpečnosti. Dodávky plynu jsou však závislé na existenci složité a nákladné infrastruktury, jejíž dobudování by bylo možné nejdříve ve střednědobém horizontu.

Plyn je do Evropy možno dovážet pěti koridory, žádný z nich však není bezproblémový. Nejbližší, tedy severozápadní koridor vede z Norska. Tento člen Evropského hospodářského prostoru a druhý největší dodavatel plynu do EU má možnost ještě dodávky navýšit, ovšem jen do určité míry. Východní koridor vedoucí z Ruska je zatížen zejména nespolehlivými dodávkami skrze území Ukrajiny, přes kterou jich v současnosti putuje až 50% objemu. Problematická je ovšem i výstavba obchvatů Ukrajiny – dokončený Nord Stream a budovaný a pozastavený South Stream, oba s ústím v západní Evropě – a to kvůli obavám států střední a východní Evropy ze ztráty výhodných pozic tranzitních zemí, ačkoliv jim to v budoucnu nabídne možnost odběru ruského plynu od západních států za nižší ceny. Právě schopnost Ruska využívat závislosti států k vyjednání vyšších cen je další problém. Plánovaný jihovýchodní koridor s plynovody Nabucco nebo TAP vedoucími z Kavkazu a Středního východu, ale i nová naleziště u Kypru, nabízí možnost zužitkování místních rezerv a významného rozšíření vazeb na místní státy, ovšem trvalá nestabilita regionu opět sráží vůli k realizaci. Nejdůležitější zemí jižního regionu je Alžírsko, třetí největší dodavatel plynu do EU, které by mohlo ještě zvýšit svůj význam, kdyby se stalo tranzitní zemí nebo začalo těžit své obrovské zásoby břidlicového plynu. I zde však překáží zejména nestabilita a terorismus spolu s vysokou mírou korupce.

Zajímavou možností pro EU je pak vytvoření transatlantického koridoru. V takovém případě by bylo ovšem nutné od základů vybudovat odpovídající infrastrukturu na obou březích Atlantiku, přičemž výhodnost takového projektu je sporná. To celé ovšem za předpokladu, že by státy Severní či Jižní Ameriky chtěly svůj plyn exportovat a že by EU dokázala konkurovat nabídkám z Asie.

Samotná Unie zatím rozvíjí vztahy s důležitými hráči a Komise v rámci své Evropské strategie energetické bezpečnosti navrhuje například rozšíření zásobníků nebo integraci trhu s energiemi, ovšem jednotlivé státy mají v tomto směru různé představy o jejím fungování. S občanskou válkou na Ukrajině nicméně volání po energetické integraci znatelně sílí.