Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #25

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Transatlantické vztahy, budoucnost evropské obrany a dopady prezidentských voleb na vztahy EU a Turecka. To jsou témata, kterým se v minulém týdnu věnovaly přední evropské think-tanky. Český think-tank Evropské hodnoty připravil pro čtenáře EurActivu jejich přehled.

Tak blízko, ale přitom tak daleko: Evropská a americká podpora demokracie

So Close, But Yet So Far: European and American Democracy Promotion

Nelli Babayan a Thomas Risse; Istituto Affari Internazionali

Přestože rétorika Spojených států a Unie v oblasti podpory demokracie je více než zřejmá, předpoklad transatlantického partnerství na bázi společné koordinace a spolupráce v této oblasti podpory je v krátkodobém horizontu spíše nereálný. Mezi těmito západními mocnostmi je sice možné pozorovat náznaky sbližujících se identit a zájmů s ohledem na strategie a nástroje podpory demokracie, které by mohly vést k významnému transatlantickému spojenectví, nicméně chybí zde institucionalizované a systematizované sladění těchto aktivit. Více než aktivní podpora demokracie ve vztahu k třetím zemím je však na obou stranách Atlantiku upřednostňováno partnerství v oblasti ekonomické, obchodní či bezpečnostní spolupráce. Co stojí za nezájmem obou stran prohlubovat vzájemnou spolupráci v prosazování demokracie ve světě?

Evropská „Obamamánie“, oceňující odklon od tendencí G. W. Bushe „vyvážet demokracii silou“, vyprchala po špionážní aféře, která otřásla americko-německými, potažmo transatlantickými vztahy. Zájmy sbližující Unii a Spojené státy se tak omezily na obdobné cíle: stabilizovat své sousedství, zajistit bezpečnost hranic a rozvíjet mezinárodní obchod.

Prosazování demokratických reforem se tak dostává na druhou kolej za strategické zájmy, což dokazuje například americká podpora Hluboké a komplexní dohody o volném obchodu Unie s Gruzií, Moldavskem a Ukrajinou, kterou USA ocenily i dodatečnými finančními prostředky pro Moldavsko a Gruzii na podporu rozvoje právního státu a přeorientování obchodu na západní trhy. Součinnost v podpoře demokracie je omezena na krizové situace, při kterých dochází k ohrožení mezinárodní bezpečnosti, jak dokazuje například stávající ukrajinská krize. Během této krize byly podporovány prodemokratické akce, ty však nebyly doplněny o efektivní ekonomické sankce, které by postihly strategicky významné ruské společnosti, dodávající energii do EU či vojenskou techniku do USA.

Omezená podpora demokracie je také dána upřednostňováním stability před prosazováním hodnot liberální demokracie a lidských práv. Na jedné straně rostoucí sklony americké veřejnosti k izolacionismu vedou k neochotě americké administrativy užívat vojenské síly k humanitárním účelům. Vnímání EU je v tomto ohledu rozporuplné; zatímco například Spojené království by bylo ochotno užít sílu v zájmu prosazování demokracie, Německo je v tomto ohledu zdrženlivé. Právě z těchto důvodů je dnes prohlubování transatlantické spolupráce v prosazování demokracie nereálné.  


Financování evropské obrany: Příležitost pro Evropskou investiční banku?

Financing European Defence: Time to Call the European Investment Bank?

Daniel Fiott; The Institute for European Studies 

Financování programů zaměřených na výzkum a vývoj nebylo v Unii nikdy dražší, a jinak tomu není ani ve zvláště citlivém sektoru evropského obranného průmyslu. I přes plánované zvýšení vojenských výdajů některých členských zemí EU, souvisejících s krizí na Ukrajině, obecně obranné rozpočty v Unii klesají, přičemž high-end technologie jsou stále dražší. Nabízí se tedy otázka, nakolik je Evropská technologická základna obranného průmyslu (European Defence Technological and Industrial Base; EDTIB) udržitelná tváří v tvář klesajícím výdajům na investice do obranného výzkumu a vývoje, který je zásadní pro unijní bezpečnost a průmysl.

Jednou z odpovědí je využití Evropské investiční banky (EIB), která by mohla financovat vojenské průmyslové iniciativy v rámci EU. EIB může nabídnout obrannému průmyslu dostatečný kapitál. Jen v minulém roce poskytla projektové úvěry ve výši 71,7 miliard eur. EIB je většinovým akcionářem Evropského investičního fondu (EIF), který nabízí celou řadu finančních produktů pro malé a střední podniky. EIB i ve spolupráci s EIF by vedle poskytnutí kapitálu mohly například nabídnout záruky malým a středním podnikům, aby jejich projekty byly více atraktivní i pro ostatní investory. Další cestou, jak zlepšit obranný výzkum a vývoj, mohou být pobídky na podporu projektů dvojího užití, tedy technologie aplikovatelné jak pro civilní, tak i pro vojenský sektor. Velký potenciál mají také investice do regionálních klastrů, tedy do míst s koncentrací podniků a výzkumných center specializujících se na specifické oblasti technologií. Tyto iniciativy by mohly v konečném důsledku posílit mezinárodní konkurenceschopnost zapojených podniků.

Přestože EIB svými aktivitami nemůže nahradit obranné rozpočty členských států EU, má potenciál nabídnout sérii užitečných nástrojů ke zlepšení EDTIB. Zároveň však musí překonat celou řadu politických či procedurálních překážek, neboť EIB má při poskytování financí mnoho omezení. Část těchto omezení vychází také ze skutečnosti, že v Unii neexistuje dlouhodobá vize pro investice v oblasti obrany, riziko spojené s financováním projektů je tak vyšší než například v USA.


Mají vztahy EU a Turecka šanci na lepší zítřky?

A Turkey Road Map for the Next EU Foreign Policy Chief

Marc Pierini; Carnegie Europe 

V posledních letech lze jen těžko nalézat nějaké mezníky ve vztazích EU a Turecka, pokud ovšem nepokládáme za důležité bezpočty telefonních hovorů a příležitostí ke společnému focení, které za tu dobu proběhly mezi předními představiteli obou stran. Přístup Unie k jednání s Tureckem lze označit za nesystematický a spíše než s politickým nastavením měl co dělat s byrokratickými složitostmi. Stejně tak řešila Ankara svoji hustou síť vazeb s Bruselem spíše fragmentovaně a se zdánlivým přesvědčením, že z toho pro ni vzejde něco pozitivního.

Nyní však oba aktéři čelí zhoršující se geopolitické situaci. Fakt, že Turecko, považované ze strany EU i NATO za pilíř stability ve vysoce těkavém regionu, sousedí s rozbouřeným Irákem a Sýrií, je snad pro Unii jasným signálem, aby se svému jihovýchodnímu sousedovi začala komplexně a aktivně věnovat. Ovšem v současnosti je EU zaneprázdněna výběrem čelních představitelů svých institucí. Jedná se i o postu Vysokého představitele pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, pro kterého bude Turecko běžnou agendou. Nicméně jasná stanoviska k otázkám víz pro turecké občany, situace syrských uprchlíků, celní unie EU-Turecko nebo potenciálního vstupu Turecka do Unie lze těžko nalézat nejen u Vysokého představitele, ale napříč unijními institucemi. Avšak příčiny problematických vztahů je nutné hledat i na druhé straně – postupné osekávání tureckého právního státu logicky vyvolává otazníky nad pevností vládní motivace přibližovat se členství v EU. Turecko navíc 10. srpna čekají prezidentské volby a průzkumy veřejného mínění prokazatelně ukazují na vítězství stávajícího předsedy vlády Erdoğana, který je strůjcem současné kolísavé politiky své země.

Neutěšená vřava na Středním východě již nedává prostor dále marnit potenciál bilaterálních vztahů Ankary a Bruselu. Je na čase definovat komplexní plán, který jako klíčový element vzájemného dialogu obsáhne priority zahrnující nejen syrskou krizi či úspěšnou spolupráci ve vzdělávání, ale například i ožehavou kyperskou otázku. Nezbývá tak než doufat, že nový turecký prezident a promíchání kartami ve vedení EU poskytnou živnou půdu pro zlepšování vztahů.


Proces přijetí zemí západního Balkánu do EU a řecké předsednictví 2014

The Western Balkan and EU Accession Process and the Greek Presidency 2014

Pavlos Koktsidis, Ioannis Armakolas, Maja Maksimovic a Bledar Feta; Hellenic Foundation for European and Foreign Policy 

Od pádu komunismu a konce válek v bývalé Jugoslávii se Řecko snažilo hrát hlavní roli v procesu zajištění míru a rekonstrukce poměrů v tomto regionu. V devadesátých letech minulého století pak přijalo roli hlavního podporovatele integrace států jihovýchodní Evropy do EU. V tomto kontextu byla přijata roku 2003 během řeckého předsednictví tzv. Soluňská agenda pro západní Balkán, která posunula proces začlenění států bývalé Jugoslávie do EU.

Od ledna do června tohoto roku Řecko opět předsedalo Unii, což pro něj znamenalo možnost revidovat Soluňskou agendu a navázat na ni. Avšak ačkoli se rozšíření stalo klíčovým prvkem skupinového programu cílů předsednictví Irska, Litvy a Řecka, zůstalo nakonec přece jen zastíněno ostatními prioritami.

Očekávání spjatá s řeckým předsednictvím nicméně nezmizela a balkánské země doufaly, že Athény se zaslouží o opětovné prosazování politiky rozšíření. Vzhledem k nynější situaci (socioekonomické problémy, dluhová krize, rozšířený skepticismus ohledně přístupu nových států) se však Řecko rozhodlo nezahrnout ji mezi priority předsednictví. Politici ovšem zdůraznili, že se budou snažit o zprostředkování spojení mezi Balkánem a EU.

Nynější situace vypadá následovně. Černá Hora je rozhodnuta pokračovat s nezbytnými reformami, Srbsko se rozhodlo pro normalizaci vztahů s Kosovem, což mu otevřelo cestu k vyjednávání s Unií, Albánii se dostalo statusu kandidáta na konci řeckého předsednictví, Bosnu a Hercegovinu dle Řecka „brzdí“ Daytonská dohoda, avšak Unie k ní již zaujala pozitivnější postoj, Kosovo vede dialog se Srbskem (dle Athén je stabilizace jejich vztahu stěžejní pro situaci v regionu) a Makedonii zabrzdilo Řecko navzdory dobrým vztahům a podpoře Komise vyjednávání kvůli sporům ohledně názvu republiky.

Je zřejmé, že je nyní diskutováno o jedněch z „nejsložitějších“ kandidátů – vzhledem k jejich politické, socioekonomické a institucionální situaci. Kromě těchto problémů se však země Balkánu potýkají ještě s jedním, a sice faktem, že rozšíření nebylo pro EU nikdy méně prioritní, než je nyní. Řecko však svým předsednictvím tomuto regionu jednoznačně pomohlo a díky sérii iniciativ ukázalo, že stále hraje důležitou roli v procesu začleňování zemí jihovýchodní Evropy do EU.


Stejně jako eurozóna, ani „librozóna“ není optimální měnovou oblastí

The ‘Poundzone’ is just as sub-optimal a currency area as the Eurozone

Waltraud Schelkle; LSE European Politics and Policy Blog 

Z úst odpůrců společné evropské měny lze často slyšet jedno teorií ověřené klišé: státy EU netvoří optimální měnovou oblast a členství v eurozóně tak není výhodou. Patří mezi ně i britský skeptický tábor, jejž stmeluje tento argument hájící vlastní měnovou nezávislost. Vždyť eurozóna není tak jednotná jako Británie a coby měnová unie se nemůže udržet pohromadě. Při hlubší analýze ovšem dojdeme ke zcela opačným závěrům. Ani Velká Británie totiž zdaleka netvoří optimální měnovou oblast – a přesto je na celém jejím území využívána jedna měna.

Optimální měnová oblast by měla být tvořena regiony, které nejsou hluboce specializovány do určitého užšího sektoru. V opačném případě totiž dochází k nerovnoměrné absorpci vnějších šoků. Při absenci autonomní monetární politiky nedojde k vyrovnání šoku pohybem měnového kurzu, a tak se musí zasažený stát spolehnout na dostatečnou mobilitu pracovní síly, která by předešla ztrátám zaměstnání a poklesu reálných mezd. Sama Velká Británie je však důkazem, že teorie v praxi tak dokonale nefunguje. I přes snahy kontrovat vypuknuvší krizi devalvací zakusila hlubší propad než většina evropských zemí. Zatímco některé britské regiony náraz krize poměrně dobře ustály, průmyslový sever Anglie a přehřívající se jihovýchodní území dominované sektorem služeb krize silně zasáhla.

Srovnáme-li kupříkladu rozdíly v kupní síle mezi nejchudším a nejbohatším regionem, je Velká Británie dokonce méně jednotná než EU. Obdobné platí také o rozdílech v příjmech a jde-li o disperzi nezaměstnanosti, regionální odchylky od národního průměru uvnitř některých členských států jsou vyšší než odchylky regionů v celé EU27 od unijního průměru. Z hlediska parametrů optimální měnové oblasti je Británie co do ekonomické struktury silně rozdělena na sever a jih a tuto disparitu krize ještě prohloubila. Ukazuje se také ale, že mobilita pracovní síly není řešením pro optimalizaci měnové oblasti. Přinejmenším v případě Británie nevedla ke snížení příjmových nerovností – naopak může mít opačný efekt. Když tedy může mít nejednotná Velká Británie společnou měnu, proč zavrhovat eurozónu?


Moldavské tažení proti korupci: Nesmělé vykročení na dlouhou cestu

It has only just begun: EU and anticorruption institutions in Moldova

Ludmila Gamurari a Cristian Ghinea; European Policy Centre

Podpis asociační dohody Moldavska s EU vzbudil v obyvatelích této chudé východoevropské země naděje, že se konečně podaří nastartovat tolik potřebný boj proti rozsáhlému korupčnímu prostředí. Vskutku, jedním z hlavních požadavků Unie, na jejichž realizaci je ochotná významně přispět financemi i svým know-how, je reforma justice a posílení protikorupčních institucí.

Prounijní premiér Iurie Leancă, který se chopil funkce během vládní krize v roce 2012 a již tehdy tažení proti korupci zahájil, názory Unie sdílí. Jeho vláda prosadila spolu s několika protikorupčními zákony vznik Národního protikorupčního centra (NPC) a Národní komise integrity (NKI), která se zabývá střety zájmů a nezákonným obohacováním. Zejména díky motivaci z EU, která na reformu soudnictví bezprecedentně přislíbila 60 milionů eur, se již objevují první úspěchy: První zkorumpovaní soudci byli odsouzeni či donuceni k opuštění postů a do pozic Vrchního státního žalobce, hlavy NPC, NKI a dokonce ministra spravedlnosti jsou jmenováni první reformisté, často se zkušenostmi z nevládních protikorupčních organizací.

Nepříjemným problémem těchto perspektivních institucí je ovšem jejich slabost, podfinancovanost a nejasné vymezení pravomocí navenek i dovnitř (zejména v NKI), stejně jako nedostatečná obrana politickému nátlaku. Všechny odhalené případy, které se dostaly před soud, se týkaly pouze malých ryb. Vyšetřování ministrů a jiných vysoce postavených nebyly nikdy dotaženy do konce, přičemž politické strany se uchylovaly ke zpochybňování nezávislosti těchto institucí. Problematický je i zastaralý právní řád, který za korupci umožňuje uložit pouze poměrně chabé tresty. Nejasné rozdělení pravomocí a nešťastně určený vyšetřovací postup, kdy se na vyšetřování korupce musí podílet jak NPC, tak Protikorupční státní zastupitelství, navíc vede k soupeření institucí. V současnosti rovněž hrozí i vybočení ze samé proreformní cesty, neboť po listopadových volbách pravděpodobně zvítězí buď komunisté, nebo strany s oligarchickým pozadím, které nejsou vůči protikorupčním opatřením zdaleka tolik vstřícné.

Moldavsko se podpisem asociační dohody nicméně zavázalo k dalším reformám v následujících letech, zejména posílení stávajících institucí a vyjasnění jejich působnosti a zajištění nezávislosti celého soudnictví. Ve střednědobém horizontu ale musí EU podpořit Moldavsko v přijímání ucelenější protikorupční politiky a v implementaci hlubších reforem, a to: 1) spojením NPC a Protikorupčního státního zastupitelství a zamezením tak vzájemnému konkurování, 2) vyjasněním kompetencí v NKI a umožněním samostatně ukládat tresty za korupci a 3) novelizací trestního řádu ve smyslu více odstrašujících trestů za korupční jednání. Jedině omezení korupce otevře cestu k dalšímu rozvoji Moldavska.