Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #13

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (logo do analýz)

Rozpočet EU, aktuální situace na Ukrajině, prodej evropského občanství na Maltě, to jsou témata, která zaměstnávala evropské analytiky. Přehled těch nejzajímavějších studií, které vyšly v minulém týdnu, pro Vás připravil český think-tank Evropské hodnoty.

Norské odmítnutí členství v EU zemi nedalo větší možnost na sebeurčení, spíše naopak

Norway’s rejection of EU membership has given the country less self-determination, not more

Erik O. Eriksen; LSE European Politics and Policy Blog

V letošním roce si Norsko připomíná nejen dvousetleté výročí své ústavy, ale také dvacáté výročí Dohody o Evropském hospodářském prostoru (EEA), která dodnes definuje formu norského přidružení k Evropské unii. Studie se zaměřuje na pozici Norska ve vztahu k Unii a analyzuje její možné alternativy.

Členské státy EU se rozhodly navzájem sdílet svou suverenitu a na oplátku získaly možnost spolurozhodování ve společných záležitostech. Vytvořily společný právní i politický systém, společný trh a v neposlední řadě i společnou měnu. Evropané mohou svobodně cestovat, pracovat, studovat či investovat kdekoli sami chtějí. Zrušení hranic a celních bariér vytvořilo z EU největší trh na světě. Tato fakta nemohli zodpovědní norští politici ignorovat, a tak i přes většinově odmítavý přístup svých občanů v referendu o vstupu do EU v roce 1994 přijali ještě ten samý rok Dohodu o Evropském hospodářském prostoru, tu nejrozsáhlejší mezinárodní smlouvu, ke které se Norsko kdy připojilo a která zaručuje přístup k vnitřnímu trhu EU nejen pro Norsko, ale také Island a Lichtenštejnsko.

Dohoda EEA má však velmi výrazné ústavní dopady, protože v realitě znamená, že Norsko plnohodnotně participuje na vnitřním trhu EU, ale nemá možnost spolurozhodovat o důležitých rozhodnutích, která však musí respektovat. Lze tak říci, že známé heslo americké války za nezávislost „žádné zdanění bez zastoupení“ v Norsku rozhodně neplatí, země poslouchá a platí, ale setrvává bez zastoupení v rozhodovacích orgánech. Formálně ústava porušena nebyla, protože Norsko zůstává suverénním státem, který kdykoli může smlouvu vypovědět a pokračovat sám. To však není příliš realistické, protože vzdát se přístupu k tak obrovskému trhu by zemi ekonomicky velmi poškodilo. Současná forma norského přidružení k EU však výrazně omezuje demokratičnost vlády v Norsku a ve výsledku vede k naprosto opačnému výsledku, než kterého chtěli občané svým „ne“ v referendu dosáhnout.

Autor upozorňuje, že Norsko spadlo do integrační pasti, ze které není úniku. Cesta ven skrze členství v Unii je blokována převažujícím skepticismem Norů vůči EU. Žádná politická strana si tak referendum o přistoupení Norska nedovolí přidat na svou agendu a možnost vstupu bez referenda je nemyslitelná. Druhá cesta ven vede skrze odstoupení od EEA, nicméně ta by, jak již bylo uvedeno, uvrhla Norsko do velmi komplikované finanční situa


Ukrajina: Otázka sankcí po ženevských jednáních stále otevřena

Ukraine: after the Geneva Conference, the issue of sanctions remains

Olivier Marty; Robert Schuman Foundation

V současné době mají Evropská unie i Spojené státy americké zavedenu řadu sankcí postihujících Ruskou federaci, zejména kvůli její aktivitě na Krymu. Opatření jsou zatím účinná. Ruská ekonomika zpomaluje, sledujeme odliv kapitálu a váhání investorů. V návaznosti na vývoj krize a dodržování závěrů ženevských jednání jsou ve hře další restrikce.

I přes dubnové dohody z Ženevy Rusko situaci na Ukrajině, byť již ne tak otevřeně, destabilizuje. USA se nechaly slyšet, že jsou připraveny své sankce zesílit například v energetickém nebo finančním sektoru. Unie se snaží nezůstat pozadu, její možnosti spočívají v rozšíření tzv. „blacklistů“ (seznam sankcionovaných osob či institucí), zákazu ruského importu, který jsme schopni substituovat, a v redukci investic a půjček směřujících na východ. Vše by mělo tvořit nadstavbu pro nutnou ekonomickou a politickou pomoc Ukrajině. Pozorujeme však (vysvětlitelnou) opatrnost a váhání EU ve věci tvrdších sankcí. Mezi členskými státy existuje široké spektrum ekonomických vazeb na Rusko. V tomto ohledu dokonce Evropská rada vyžaduje před jakýmkoliv zpřísněním sankcí vypracovat analýzu jejich pravděpodobných důsledků.

Výrazným faktorem současné krize je aspekt energetický. Důsledky toho, co se stane, když Rusko uzavře kohoutky, jsme měli možnost vidět v nedávné minulosti. Na Ukrajinu preventivně začaly proudit tzv. zpětné dodávky plynu z Unie. Stanovený cíl hovoří o pokrytí až poloviny roční ukrajinské spotřeby. Energetická hrozba zároveň vyvolala silný impuls pro Energetickou unii v rámci EU. Evropská rada již vyzvala Komisi k vypracování rozhodného plánu. Ve zmíněném tématu velice aktivně vystupuje Polsko, mimo jiné představilo šest bodů pro větší energetickou soběstačnost (například větší důraz na fosilní zdroje a zapojení sousedních zemí EU do energetického společenství).

Jaké jsou tedy vyhlídky? Evropská unie bude s největší pravděpodobností opatrná v zavádění dalších sankcí vůči Rusku, probíhající krize však představuje příležitost k ráznému kroku ve společné energetické politice.


Rozpočet EU a rovnováha moci mezi Evropským parlamentem a národními vládami

The EU Budget and Balance of Powers between the European Parliament and the EU Governments

Sara Hagemann; Swedish Institute for European Policy Studies

Mezi tradiční příčiny, které komplikují sestavování unijního rozpočtu, patří: a) úzce stanovené národní zájmy, které jsou často navzájem v konfliktu, b) různě veliká míra důvěry, kterou jednotlivé členské státy vkládají do rukou svých reprezentantů, což samozřejmě ovlivňuje jejich schopnost vyjednávat, c) často nereálné požadavky, které jsou kladeny na bedra těchto reprezentantů, a ti jsou tak prostředím tlačeni ke hmatatelným výsledkům, tedy k něčemu, co mohou po návratu prezentovat. Takto se podstatným způsobem eliminuje jakákoliv možnost solidarity a konstruktivního konsensu, který by měl fungovat na principu „dnes přivezu domů trofej já, příště, až ti bude na něčem záležet, na oplátku ji nechám tobě.“

Přestože vytváření rozpočtu EU bylo dosud otázkou dojednávání na půdě Rady, nově do tohoto procesu díky Lisabonské smlouvě může mluvit i Evropský parlament, a přestože výklad jeho pravomocí v této sféře stále není zcela jasný, je to významný krok směrem k nazírání na vytváření rozpočtu nikoliv pouze z pohledu zájmů jednotlivých členských států, ale také z pohledu zájmů EU samotné. Okamžik, kdy je Evropský parlament postaven na stejnou úroveň jako Rada, je ve schvalování bližších specifik rozpočtu. K těmto jednáním dochází většinou na jaře (tento rok dojde ke zpoždění kvůli volbám do Evropského parlamentu). Tato pravomoc dává Parlamentu možnost aktivně kontrolovat, jestli jsou plněny priority rozpočtu, a popřípadě je ad hoc modifikovat.

Co se týče nových změn, Evropský parlament prosadil přesouvání nevyužitých prostředků v určitém resortu do dalšího období nebo jejich využití v jiných, prioritních sektorech namísto dosud praktikovaného vracení do národních rozpočtů. Další zásadní změnou by v budoucnu měla být synchronizace volebních období s rozpočtovým cyklem tak, aby se zvýšila míra odpovědnosti europoslanců.


Summit ve Vilniusu jako měřítko pro politiku Východního partnerství

The Vilnius Summit and Ukraine’s Revolution as a Benchmark for EU Eastern Partnership Policy

Tomislava Penkova; Istituto per gli Studi di Politica Internazionale

Po summitu ve Vilniusu v listopadu 2013 lze pozorovat tři jevy, které by měly být hodnoceny: a) moment překvapení a zklamání poté, co Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu, b) ozývající se hlasy, že Východní partnerství (VP) potřebuje změnu nastavení, c) existence klíčové role a vlivu Ruska na VP po vypuknutí ukrajinské krize.

I když Evropská unie očekávala od jednání ve Vilniusu samá pozitiva, první negativní signál se objevil již v září, kdy Arménie vyjádřila přání vstoupit do celní unie s Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem. Největší šok pak přišel poté, co Janukovyč odmítl podepsat asociační dohodu. Evropská politika do té doby byla příliš sebevědomá a Ukrajinu vystavovala jako modelovou zemi, ve které startuje reformy. EU však zcela nepochopila místní poměry, zatímco Rusko zvolilo pragmatičtější přístup. Po nepodepsání asociační dohody EU zvýšila zájem o Moldavsko a Gruzii, které de facto převzaly na krátkou dobu roli modelových zemí. Po událostech na Majdanu se Ukrajině jakýmsi způsobem tato role vrátila.
Z bezpečnostní krize by pro EU mělo plynout šest ponaučení.

Zaprvé, partneři VP se liší a jejich status se může měnit i nadále. Zadruhé, EU by měla udržovat vysokou úroveň politické angažovanosti. Zatřetí by měla zvýšit podporu občanské společnosti, podnikatelské komunity a místních orgánů v partnerských zemích, Začtvrté  lépe vysvětlit podstatu svých hodnot. Zapáté musí EU ochránit partnery před vnějším tlakem (myšleno především Rusko) a zašesté, postsovětské země se nevyvíjejí v politickém vakuu, a dialog s Ruskem je tak nutný. Hlavní slabinou Východního partnerství je totiž právě to, že nabízí pouze výběr mezi dvěma možnostmi, avšak vymezování se proti Rusku může být riskantní. Postsovětské republiky potřebují mít dobré vztahy se všemi vlivnými sousedy. EU by proto měla uzpůsobit svoji politiku potřebám partnerských zemí, nikoliv potřebám svým.


Kolik stojí občanství EU? Maltské občanství na prodej

How much does EU citizenship cost? The Maltese citizenship-for-sale affair: A breakthrough for sincere cooperation in citizenship of the union?

Sergion Carrera; Centre for European Policy Studies

Koncem roku 2013 si Malta zasloužila nebývalou pozornost, když maltský parlament schválil zákon iniciovaný vládou Josepha Musacata, dle kterého si mohou občané ze zemí mimo EU koupit maltské občanství. Občané musí k jeho získání utratit na Maltě předepsaným způsobem 1,15 milionů eur. Tato situace vedla zároveň k vlně kontroverzních reakcí, neboť koupí maltského občanství získá „nový majitel“ zároveň občanství EU a s ním také možnost volného pohybu a právo usadit se kdekoliv v rámci celé Unie. Jedná se tak o případ stavící EU do zvláštní pozice bez možnosti zásahu, neboť otázka udělování národního občanství je plně v rukou členských států.

Prodej maltského občanství by dle oficiálního stanoviska vlády měl přispět k hospodářskému rozvoji země. Maltský premiér zdůraznil, že by tento program mohl přinést až 30 milionů eur za rok na finanční rozvoj země a také přilákat na ostrov občany, kteří by zde mohli investovat. Znepokojení nad touto situací projevili představitelé EU.  Místopředsedkyně Evropské komise Viviane Reding celou situaci odsoudila ve svém projevu počátkem ledna, Evropský parlament zase ve svém usnesení přijatém 16. ledna. Koncem měsíce se konalo setkání mezi zástupci maltské vlády a Evropské komise, na kterém byl mezi představiteli dojednán kompromis. Krom povinných investic přibývá uchazečům o občanství podmínka setrvání jednoho roku na Maltě. Vláda se dále zavázala, že zatím nevydá více než 1800 nových občanství. 

Navzdory přijetí kompromisu mezi EU a Maltou zůstává Malta nadále Unii trnem v oku. Malta se však hájí tím, že přijetí programu o občanství není v rámci EU ojedinělou záležitostí. Například program přijatý na Kypru počátkem roku 2013 nabízí zrychlené nabytí státního občanství v případě nabídky několika druhů investic. Obdobné programy existují rovněž v Bulharsku, Rakousku a Irsku. Přestože není Malta jediným státem, který odměňuje investory trvalým pobytem, usnesení přijaté Evropským parlamentem v půlce ledna, vystupující proti těmto programům, vysloveně jmenuje pouze Maltu. Nepřímo pak vyzývá členské státy, které přijaly programy umožňující přímý nebo nepřímý prodej občanství EU, aby je uvedly do souladu s jejími hodnotami.


Ukrajina a Evropská unie: Proměna Asociační dohody v příběh se šťastným koncem    

Ukraine and the EU: turning the Association Agreement into a success story

Kataryna Wolczuk; European Policy Centre

Asociační dohodu mezi Evropskou unií a Ukrajinou (AA) je možné vnímat jako důsledek dvou zásadních politických a společenských otřesů – Oranžové revoluce v roce 2004 a nedávných masových protestů vedoucích k sesazení prezidenta Viktora Janukovyče. Ten první umožnil zahájit proces vyjednávání o AA, ten druhý vydláždil cestu k jejímu podepsání. Asociační dohoda, zahrnující také vytvoření zóny volného obchodu (DCFTA), obsahuje detailní a závazná ustanovení, na jejichž základě je Ukrajina povinna změnit svůj právní řád a charakter jednotlivých politik podle unijního vzoru. Právě implementace acquis communautaire je dvousečnou záležitostí. Na jedné straně představuje vzhledem k politické a ekonomické situaci Ukrajiny velmi složitý proces se značnou finanční náročností. Na straně druhé je však cestou, jak zreformovat a zmodernizovat státní instituce a vytvořit vhodné prostředí pro udržitelný ekonomický růst.

Ať už se na Asociační dohodu díváme jakkoliv, je evidentní, že představuje několik klíčových výzev, kterými by se Evropská unie měla nadále zabývat a zajistit tak efektivnější přístup nejen k Ukrajině, ale i k dalším zemím Východního partnerství. První výzvou jsou značné politické a ekonomické náklady, které musí Ukrajina krátkodobě a střednědobě nést, přičemž hmatatelné pozitivní výsledky se objeví až v delším časovém horizontu. Druhým problémem je nízká odbornost a způsobilost ukrajinských představitelů, kteří jsou v procesu vyjednávání poměrně laxní a v problematice EU se převážně neorientují. To se samozřejmě odráží i v míře a kvalitě veřejné diskuze. Třetí záležitostí je nedostatečný systém podpory ze strany Evropské unie, která nijak nereflektuje náklady spojené s implementací právního řádu EU.

Tyto výzvy jsou navíc významně komplikovány politikou Ruské federace, která je připravena a odhodlána Ukrajinu opakovaně trestat za její prozápadní orientaci. Původně technická záležitost se tak postupně stává především politickým a geopolitickým tématem. Rusko, disponující širokou paletou nástrojů, využívá slabých míst ve strategii EU vůči východním partnerům. Neustále proto zdůrazňuje okamžité zisky z případné spolupráce v rámci Euroasijské unie a velmi umě využívá hospodářské a energetické závislosti Ukrajiny. Vzniká tak zcela nový politický kontext, který by Evropská unie měla ve svém vlastním zájmu co nejdříve reflektovat.