Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy #12

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (logo do analýz)

Volby do Evropského parlamentu, vztahy EU a Ruska či výročí vstupu deseti nových členských států do EU. To je jen ochutnávka z nejzajímavějších témat studií předních evropských think-tanků a politologických institucí, kterou každý týden zpracovává český think-tank Evropské hodnot.

Volby do Evropského parlamentu 2014: Cesta k evropské krajní pravici?

European Elections 2014: Towards “a” European far right?

Magali Balent a Corinne Deloy; Robert Schuman Foundation

Zhoršená ekonomická a sociální situace v rámci členských států Evropské unie přirozeně vede k nižší důvěře obyvatelstva v sílu a akceschopnost jednotlivých institucí EU. Tento výchozí stav je živnou půdou pro nejrůznější krajně pravicová uskupení, která se objevují napříč Evropou a jimž jednotlivé průzkumy veřejného mínění předpovídají výrazný nárůst hlasů v květnových volbách.

Hlavními prvky, které spojují prakticky všechny současné krajně pravicové strany, jsou společný názor na EU a sdílený vztah k národní identitě. Evropská unie je chápána jako zcela neefektivní organizace, která prostřednictvím jednotné měny euro způsobila ekonomický propad jednotlivých členských států. Instituce EU jsou z perspektivy krajní pravice vnímány jako mocenský nástroj v rukou evropských gigantů v čele s Německem, přičemž jejich hlavním cílem je likvidace klasických národních států. Základní prioritou krajně pravicového politického programu je obrana národní identity, která je zpravidla definována na etnicko-kulturním základu. Naopak zásadní odlišnosti lze pozorovat v původu jednotlivých stran. Najdeme zde uskupení navazující na fašistickou ideologii a rasové teorie, dále strany moderní krajní pravice zaměřující se daňové a imigrační politiky či uskupení vycházející spíše z konzervativního a liberálního směru. Tato rozmanitost se následně projevuje v odlišném charakteru prosazovaného nacionalismu a v různorodém programovém zaměření.

Krajně pravicová uskupení v Evropském parlamentu (EP) dosud disponují 47 mandáty, přičemž pouze 26 poslanců je sdruženo v politické skupině Evropa svobody a demokracie (EFD). O heterogenitě této skupiny mimo jiné vypovídá i vůbec nejnižší stranická disciplína, která dosahuje pouhých 48,9 % (průměr celého EP je přitom 83,1 %). Jedním z řešení tohoto problému, který znemožňuje EFD kvalitně vyjednávat a uzavírat kompromisy, je dohoda šesti stran z listopadu 2013, jež má zajistit lepší spolupráci nejen v předvolebním období. Tento pragmatičtější přístup potlačující vzájemné ideologické rozpory by měl zajistit co možná nejefektivnější přeměnu predikovaného volebního úspěchu v reálný politický vliv.


EU a Rusko: Nespolečné prostory

The EU and Russia: Uncommon spaces 

Ian Bond; Centre for European Reform

Je to již 14 let od doby, kdy se Vladimir Putin stal poprvé prezidentem Ruské federace. Ta se během této doby stala méně demokratickou, méně ekonomicky liberální a méně spolehlivou zemí, přičemž politika Evropské unie vůči Rusku byla od 90. let založena na představě, že se země postupně stává čím dál „evropštější“. Po letech rozčarování a klamání sebe sama nastal čas, kdy Evropané musí akceptovat realitu. Je pravdou, že Rusové jako jednotlivci se „evropštějšími“ skutečně stávají, o čemž svědčí i počet mladých vzdělaných a mezinárodně orientovaných Rusů, žijících v Londýně či jiných evropských metropolích. Ruská vláda nicméně nejenže volí zcela odlišný politický i ekonomický směr od zbytku Evropy, ale také aktivně vystupuje proti evropským hodnotám a zájmům EU.

Studie analyzuje politiku EU vůči Rusku od rozpadu Sovětského svazu a doporučuje její zásadní reformulaci ve vztahu k ochraně zájmů EU optikou čtyř společných prostorů, definovaných na summitu EU a Ruska v roce 2003 v Petrohradu, kterými jsou prostor hospodářské spolupráce, prostor svobody a vnitřní bezpečnosti, otázky mezinárodní bezpečnosti a spolupráce v oblasti vědy, vzdělávání a kultury. Autor upozorňuje, že EU musí přestat lpět na naději, že rozdíly mezi Moskvou a Bruselem jsou jen důsledkem špatné komunikace. Vláda Vladimira Putina si je totiž velmi dobře vědoma svých zájmů, které bude prosazovat i v případě, že budou neslučitelné se zájmy Evropské unie, a EU by se měla chovat stejně. Ruské elity potřebují EU do té míry, že nemají žádný zájem, jak pravil již Chruščov, ji pohřbít. Cílem Moskvy však je oslabit vliv Unie v ruském pohraničí a zajistit, že evropská představa o právním státu a efektivních multilaterálních institucích se zde nebude rozšiřovat na úkor Ruskem preferované velmocenské politiky.

EU by měla k Rusku přistupovat spíše jako ke strategickému soupeři a občasnému taktickému spojenci než jako k partnerovi sdílejícímu stejné hodnoty a cíle. Autor si je však zároveň vědom, že nalézt v tomto přístupu vnitřní soudržnost bude velmi náročné, protože část členských států, včetně některých největších, se bude raději soustředit na dobré ekonomické vztahy s Ruskem, než aby s ním politicky soupeřila. Pokud ale Evropané chtějí žít ve společnosti založené na pravidlech a principech, nemohou samolibě Rusku dovolit, aby ve východním sousedství Unie podkopalo principy, které z Evropské unie udělaly maják prosperity a politické svobody. Vztah mezi Ruskem a EU musí být vztahem mezi dvěma rovnými, nikoli vztahem mezi medvědem a dvaceti osmi zajíci.


Bezpečnost občanů a Evropská unie: Přehled evropských bezpečnostních systémů a role EU v budování sdílených kapacit krizového řízení

Civil Security and the European Union: A survey of European civil security systems and the role of the EU in building shared crisis management capacities

Kolektiv autorů; The Swedish Institute of International Affairs

Trendy ve vývoji bezpečnostních politik národních států a doporučení pro Evropskou unii představují hlavní části této studie. Ta čerpá primárně z unijního projektu ANVIL, který shromáždil data o bezpečnostních systémech a jejich dopadu na EU z více než dvou desítek evropských států. Závěry projektu jsou v práci shrnuty a rozšířeny.

Bezpečnostní politikou státu dnes nerozumíme vojenskou sílu, nýbrž zejména ochranu a připravenost na různé hrozby, povodněmi počínaje a nukleární havárií konče. Od konce studené války prošly bezpečnostní systémy značným vývojem a proměnou. Dnes jsou soustředěny především na přírodní nebezpečí. Je patrná snaha mít univerzální strategii pro více druhů hrozeb (byť často jen na papíře) a armáda se do řešení krize zapojuje téměř pouze na příkaz civilního sektoru. Je také třeba vzít v potaz  geografická specifika – zatímco ve střední Evropě je například největší míra zapojení dobrovolníků do krizových struktur, na západě jsou zase odpovědné bezpečnostní složky více decentralizovány. Naopak soukromý sektor je téměř ve všech státech zřídkakdy zapojen do bezpečnostních složek  (výjimku tvoří menší země s nedostatečnými prostředky). Analýzu efektivity vynaložených prostředků (tedy zpětnou vazbu) kromě ojedinělých případů nevypracovává nikdo.

A jaká je situace v rámci přeshraniční spolupráce a na úrovni EU? Až na výjimky má každý stát bilaterální dohody o pomoci se všemi svými sousedy. V kontextu EU funguje tzv. Civil Protection Mechanism (EU CPM; mechanismus civilní ochrany Společenství), nově je doplněn systémem Emergency Response Coordination Centre (ERCC; středisko pro koordinaci odezvy na mimořádné události). Problém u státních smluv i unijních systémů je totožný – ač fungují dobře, země o pomoc žádají málo (pokud vůbec) a jsou ochotny ji spíše poskytovat.

Mezi bezpečnostními politikami sledovaných zemí panuje značná diverzita. Závěrem lze shrnout, že standardizace je nechtěná, zejména z důvodů komplexity a rozdílnosti hrozeb v různých částech Evropy a skvěle fungujících a unikátních systémů Unie by měla zejména podporovat a pomáhat – zajistit přijetí společných cílů na národní úrovni, avšak prostřednictvím mechanismů typických pro každý stát. Jednu z mála oblastí, ve kterých je intervence EU žádoucí, představuje chybějící společná krizová terminologie a univerzální rámec pro analýzu efektivity. Studii uzavírá definování několika opomíjených témat pro možné budoucí průzkumy. Je to například otázka, jakým způsobem hodnotit efektivitu bezpečnostních systémů, a význam decentralizace či politiky konvergence pro krizový management států.


Učení se z vlastních chyb: Finanční podpora zemí Východního partnerství

Learning from the Past Experiences: Ways to Improve EU Aid on Reforms in the Eastern Partnership

Elžbieta Kaca, Anita Sobják a Konrad Zasztowt; The Polish Institute of International Affairs

Finanční pomoc je důležitým nástrojem zahraniční politiky, a proto není překvapením, že státy Východního partnerství (Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina) získávají od Evropské unie nezanedbatelné částky výměnou za příslib provedení různých reforem. Nejčastějším způsobem, jak jsou tyto státy podporovány, je pak přímé vyplácení finanční pomoci do státního rozpočtu cílového státu. Problém však většinou vyvstane s implementací dané legislativy, kde se v těchto zemích projevuje velké množství nedostatků. Jedním z nich je často nedokonalá nebo absentující občanská společnost, která by na tento proces dohlížela a kritizovala by případné chyby.

Ukrajina, která se potýká nejen s kritikou netransparentnosti, získala z tohoto důvodu za období 2007-2013 například místo původně dohodnutých 389 milionů euro pouze 111 milionů euro (na energetiku, udržitelný rozvoj, odstraňování obchodních bariér, dopravu apod.). Zároveň existuje mezi Ukrajinou a Evropskou unii rozdíl v chápání rozpočtové pomoci. Na Západě je tento nástroj chápán jako způsob, jak přiblížit cílové země v určitých standardech Evropské unii. Největší problém je pak spatřován v tom, že Ukrajina touto pomocí v mnoha případech nahrazovala vlastní financování, přestože ho měla těmito prostředky pouze doplňovat, a i když jde na Ukrajině v současnosti o daleko závažnější otázky, tento fakt může z dlouhodobého hlediska pro Ukrajinu znamenat problém.

Pro zlepšení finanční pomoci, která proudí z EU, je třeba provést několik změn. Především by měly být proti dřívějšku zásadně zvýhodněny ty země, které mají v úmyslu podepsat asociační dohodu s EU. Zároveň je nutné lépe zapojit ministerstva v cílové zemi, která jsou zodpovědná za daný resort, v němž má dojít k reformě. Všechny reformy by měly klást důraz na to, aby byly už od začátku veřejně projednávány s co největším množstvím stakeholderů tak, aby měly dostatečnou podporu. 


Užití Komise ve Smlouvě o stabilitě: Zákonnost mandátu v rámci práva EU

The Use of the Commission in the Stability Treaty: Legality of the Mandate under EU Law

Panagiota Makri; European Student Think Tank

Finanční krize, která zasáhla Evropu, odhalila rozdíly ve struktuře ekonomik jednotlivých zemí Hospodářské a měnové unie (HMU). Posilování Paktu stability a růstu pomocí nástrojů, jako jsou balíčky six-pack a two-pack, nebo Paktu euro plus postupně ztratilo důvěru. Ve stejné době začaly státy v Evropské unii vytvářet mechanismy jako například Evropský nástroj finanční stability, jenž měl pomoci zadluženým státům, které si již nemohly půjčit na trzích. Situace vyžadovala užší spolupráci, což ale znamenalo vytvořit komplexnější a přísnější pravidla fiskální unie.

Úpravy stávajících smluv EU se zdály nereálné, neboť jakýkoliv pokus vetovala Velká Británie. Ostatní státy se tak rozhodly pro změnu strategie a dohodly se na Smlouvě o stabilitě, koordinaci a správě v Hospodářské a měnové unii (dále Smlouva o stabilitě), která stála mimo právní rámec Evropské unie a měla tedy mezinárodněprávní charakter. V praxi se takové smlouvy zdají efektivnější a snadněji uplatnitelné. Klíčovou roli pro aplikaci této smlouvy měla hrát Evropská komise. Takový krok není v rozporu s právem EU a fungování podobných mechanismů se již řešilo v některých dokumentech (například Směrnice 2011/85 nebo Nařízení 473/2013). Články 7 a 8 Smlouvy o stabilitě se zdají být na první pohled v kontradikci s právem EU, ale je nutné si uvědomit, že v žádném případě nemohou modifikovat právo EU a nemohou být tedy uplatněny v případech, kdy by byly s ním v rozporu.

Formálně se tedy nevytváří žádné obavy o protiprávnosti vztahu k právu EU. Na Smlouvu o stabilitě by se spíše mělo nahlížet jako na reflexi současných pravomocí Komise vycházejících ze smluv o EU. To, že se státy dohodly i mimo právní rámec EU, je nutné respektovat jako aspekt současné evropské reality. Avšak ze současného stavu se zdá, že reforma smluv o EU je v budoucnu nevyhnutelná.


Deset let členství v EU v nových členských státech: Úpadek demokracie, odpovědného vládnutí a konkurenceschopnosti

Ten Years of the EU Membership in the New Member States: Decline in democracy, good governance and competitiveness

Attila Ágh; Foundation for European Progressive Studies

Před deseti lety jsme byli svědky doposud největšího rozšíření EU o státy střední a východní Evropy, jež mají společné nejen datum vstupu do Unie, ale i řadu historických milníků a především vývoj posledních dvaceti let. Zhodnocení dosavadního vývoje nových členských států v EU lze proto provést pouze v kontextu událostí v těchto posledních dvou dekádách. Nové členské státy si v tomto období prošly třemi krizemi, které měly bezprostředně negativní dopady na sociální vnímání, demokracii, odpovědné vládnutí a konkurenceschopnost. Jedná se o krizi transformační, související s přechodem k demokracii na počátku devadesátých let, o post-vstupní krizi, která souvisí se změnami nutnými po přistoupení k EU, a o globální ekonomickou krizi.

Výchozím bodem pro pochopení zhodnocení vývoje členských států v EU a také důsledků tří krizí jsou změny v sociální sféře. Počátkem devadesátých let byli lidé nuceni přejít k západnímu sociálnímu modelu a ocitli se tak v novém světě plném nejistoty.  Hlavním důvodem, stojícím za autorem označovanou trojitou krizí, je následný vznik sociální nesoudržnosti a problémy s institucionalizací, které vedly k celkovému selhání demokratizace a evropeizace. Západní instituce byly sice členskými státy přejaty, nedošlo však k jejich ukotvení v sociálně-kulturním prostředí. V průběhu členství také docházelo ke zvětšující se sociální a regionální nerovnosti, vedoucí k všeobecné deziluzi a nedůvěře v politické instituce a politické elity.

Klesající sociální soudržnost v průběhu devadesátých let fakticky ovlivnila vývoj demokracie v následující dekádě. Nejistota, růst nezaměstnanosti a sociální fragmentace vedly k nespokojenosti s novou demokracií, a vytvářely tak živnou půdu pro vznik národně sociálního populismu, který proces demokratizace a evropeizace potlačoval. Demokratický deficit souvisel dále se slabostí stranického systému členských států. Stranické systémy byly zpočátku ovlivňovány vnitřní i vnější evropeizací a jejich hlavním cílem byl přechod k demokracii a vstup do EU. Poté, co však těchto cílů strany dosáhly, přestaly řešit důležitá témata, jasné cíle a vize a zaměřily se spíše na negativní dopady členství v EU.

Pokles odpovědného vládnutí navazuje na slabost a nestabilitu stran, které nejsou schopny vytvořit stabilní, dlouhotrvající vlády se silným politickým vedením a s vhodnou strategií pro demokratizaci a evropeizaci. S poklesem odpovědného vládnutí nebo chybějícím výkonem demokracie souvisí také pokles konkurenceschopnosti a udržitelnosti socioekonomického vývoje v posledních deseti letech.