Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Budování společné důvěry – doporučení pro české předsednictví Visegrádské skupiny

Building Common Trust – Recommendations for the Czech Presidency of the Visegrad Group

Adéla Denková, Vít Dostál, Kryštof Kruliš a Jakub Kufčák; Asociace pro mezinárodní otázky

Česká republika se v rámci svého předsednictví Visegrádské skupiny, které začalo 1. července tohoto roku, hodlá zaměřit především na posílení spolupráce a utužování vzájemných vztahů. Tento přístup se jeví jako nezbytný v době, kdy je ohrožena soudržnost V4 tváří v tvář rozdílným reakcím na ruskou agresi na Ukrajině. Z tohoto důvodu se chce Česká republika orientovat na oblasti, jako je energie, Východní partnerství, digitální agenda a obrana, které představují hlavní stavební kameny sounáležitosti V4.

Navzdory tomu, že je obrana už dlouhou dobu součástí agendy této skupiny, nedošlo zatím k naplnění navrhovaných ambiciózních plánů. S ohledem na tuto skutečnost by měla Česká republika posunout nynější spolupráci nad rámec stávajícího projektu, kterým nadále zůstává společná Visegrádská bojová skupina EU. Hlavním úkolem českého předsednictví však bude zřízení permanentních brigád, aby tak došlo k zachování stávajících vojenských struktur s ohledem na blížící se uvolnění aktivních záloh bojové skupiny, ke kterému má dojít v polovině roku 2016. Dalším krokem by pak měla být dohoda mezi členy V4 na pravidelných vojenských cvičeních s cílem sladit národní rozhodovací mechanismy pro následné nasazení jednotek v reálných situacích. 

Jeden z klíčových problémů, kterým V4 dlouhodobě čelí, tkví v neochotě jejích členů dodržovat stanovené priority týkající se rozvoje vojenských kapacit. I když se zpočátku zdálo, že ambice v této oblasti povedou k vytvoření společných bojových základen, nic z toho se nevyplnilo a dnešní cíle jsou naopak mnohem konzervativnějšího rázu. Proto bylo překvapením, když se znovu otevřela debata o společné obraně vzdušného prostoru, a to i navzdory tomu, že jednání začala více než před čtyřmi roky. Úkolem českého předsednictví bude především najít odpovědi na tyto výzvy a zabránit tak zhoršující se bezpečnostní situaci. Tato snaha povede k rozvoji regionálního přístupu V4 k obraně a zlepší jak česko-polské vztahy, tak také profil České republiky před nadcházejícím summitem Severoatlantické aliance ve Varšavě.

Zahrnutí Íránu do evropské agendy

Engaging with Iran: A European agenda

Ellie Geranmayeh; European Council on Foreign Relations

Evropa může posunout vztah s Íránem v rámci jaderného programu, což by jí umožnilo prosazovat zájmy v celé řadě otázek, zejména pokud jde o deeskalaci konfliktů na Blízkém východě. Evropa očekává v této regionální politice komplikace, ovšem největší země EU jsou k této iniciativě nakloněny a podporují jednání s Íránem a Saúdskou Arábií zaměřené především na snížení napětí a podporu bezpečnosti. Prohlubování diplomatických a hospodářských vztahů by pak mohlo pokračovat také v otázce energetiky. Fakticky to pak znamená přechod od politiky kontroly a omezování k otevřenější politice zapojení.

Unie by v této oblasti měla především nalézt způsob, jak si Írán získat na svoji stranu. Proto by se například měla odklonit od ideologických témat. Lepší vztahy mezi Evropou a Íránem by totiž umožnily spolupráci v mnoha oblastech a znamenaly by lepší prostředí pro položení základů regionálního urovnání. Tuto iniciativu Evropa silně podporuje a je ochotna vyjednávat i s dalšími klíčovými regionálními aktéry. K dosažení této fáze však bude EU muset vytvořit jak formální politickou strukturu, tak i strukturu organizační pro lepší angažovanost Íránu. Co se však týče geopolitické reality, měla by Evropa počítat s tím, že Írán neukončí podporu od místních aktérů, jako je například Hizballáh. Unie by tak neměla od počátku přehlížet tyto problémy v jednání a měla by začít vnímat tento vztah komplexněji než jako ad hoc spolupráci. Měla by se pak mimo jiné distancovat od zvýhodňování jedné či druhé strany v regionální politice na tomto území a ukázat především svoji flexibilitu a nestrannost. V následujícím roce bude také na prodej „Obamovo dědictví“, tedy angažovanost USA v této oblasti týkající se jaderného vypořádání. EU tak má příležitost demonstrovat ambiciózní roli, kterou může hrát ve vypořádávání se s novými výzvami.

Evropská migrační agenda: Quo vadis?

European Migration Agenda: Quo Vadis?

Sönke Schmidt; Foundation for European Progressive Studies

Tragédie u ostrova Lampedusa, která se stala v roce 2013, předznamenala současnou migrační krizi. Počty lidí, kteří během své cesty za vidinou lepšího života zemřeli, dosáhly bezprecedentních čísel. Celá situace může být také považována za jednu z dalších prověrek akceschopnosti a efektivnosti Evropské unie jakožto globálního aktéra. Jean-Claude Juncker při svém zvolení do čela Evropské komise zahrnul právě migrační politiku do deseti bodů, kterými se chce během své funkce nejvíce zabývat. Vzhledem k situaci byla Komisí v květnu letošního roku přijata Evropská migrační agenda, která obsahuje analýzu současného stavu ve Středomoří společně s krátkodobými a střednědobými cíli.

Problém Agendy však vyvstává právě z postupů řešení, jelikož zde chybí priority dlouhodobého charakteru. Komise tak upozaďuje všeobecnou reformu migrační politiky, která je sice zapotřebí, ale k jejímu dosažení chybí konsenzus mezi členskými zeměmi. Agenda tedy slouží zejména k co nejrychlejšímu zmírnění situace, avšak stále zde nejsou obsaženy postupy, které by také mohly krizi zmírnit. Těmi jsou např. usnadnění podání žádosti o azyl mimo území EU, což by azylantům kompenzovalo znemožnění cesty do Evropy skrze pašeráky.

Součástí Agendy jsou také čtyři pilíře pro lepší vypořádání se s migrační politikou. První z nich tvoří omezení podnětů pro ilegální migraci, která si klade za cíl předcházet migraci tím, že bude efektivně regulovaná a kontrolovaná. Toho lze dosáhnout pomocí zamezení pašeráctví s lidmi. Další konkrétní postupy v této oblasti by měly být Evropskou komisí představeny v nadcházejícím Světovém humanitárním summitu v Istanbulu příští rok. Druhým pilířem je kontrola vnějších hranic EU, která však vyvolává mnoho otazníků spojených zejména s budoucností agentury FRONTEX, na níž se členské země neumí dohodnout. Vybudování společné azylové politiky pak tvoří pilíř třetí. V této oblasti by měl být vytvořen společný systém, jelikož zde doposud chyběl. Kupříkladu pouze 5 % azylantů je v současnosti evidováno v zemi příjezdu otiskem prstu, což by EU měla řešit. Posledním pilířem je politika legální migrace, která je všeobecně vítaným jevem, co se týče přílivu vzdělaných a kvalifikovaných pracovních sil.

Nový přístup Evropské unie k hrozbám a pozice NATO

New Threats, New EU and NATO Responses

Margriet Drent, Rob Hendriks a Dick Zandee; Netherlands Institute of International Relations – Clingendael

Na současné dramatické změny bezpečnostního prostředí v Evropě se snaží rychle reagovat jak Evropská unie, tak i Severoatlantická aliance.  V evropském prostoru se jedná především o situaci na Ukrajině, zatímco v mimoevropském prostoru, který Evropu také ovlivňuje, se jedná především o oblast států MENA a pokračující expanzi Islámského státu. EU a NATO tak potřebují novou strategii. Obě organizace se potýkají s problémem, jak reagovat na tzv. hybridní hrozby z ruské strany. Se změnami v bezpečnostním prostředí také zůstává na pořadu dne téma, jakou roli má hrát NATO v EU. Evropská unie se totiž potýká s komplikacemi v řešení hrozeb diplomaticko-politického charakteru týkajících se hospodářské, obchodní a energetické politiky s třetími státy.

Pro řešení bezpečnostní krize v Evropě byly načrtnuty následující body. Jednak EU v roce 2016 přijme novou zahraniční politiku, kde by měl být ukotven význam SBOP v rámci bezpečnosti. Dále SBOP potřebuje do budoucna autonomní vojenské plánování a provádění, užší zapojení Finska a Švédska jakožto nečlenů NATO, podrobnější zaměření na oblast Pobaltí a Středomoří a rozvoj námořní aktivity. V rámci hybridní hrozby Ruska by měla EU řešit začleňování ruskojazyčných menšin v Pobaltí, politika sousedství by měla začít využívat nástroje SBOP a všechny členské státy EU by měly vytvořit komunikační strategii, která potlačí ruskou propagandu. Co se týče hybridní hrozby z jihu, EU by si měla klást za cíl narušit propagandu IS na internetu a v sociálních médiích, kde islamisté lákají občany EU k zapojení. V otázce migrace má být podpořena další integrace vnitřní a vnější bezpečnosti. Tato integrace se již prokázala v novém vojenském provozu EUNAVFOR, díky čemuž tak mohly jednotky SBOP pomoci misím Frontexu.

NATO se vrátila k původnímu významu článku 5 Washingtonské smlouvy prostřednictvím nového akčního plánu RAP. V současné době RAP nejvíce pomáhá pobaltským státům ve vojenské připravenosti před ruským aktivismem. V hybridní hrozbě by měl být rozvíjen vlastní kyberprostor, informační a strategické komunikace a méně známé psychologické operace. Aby však NATO dokázala čelit hybridním hrozbám, neměla by kopírovat mise EU, ale otevřít se k přístupu komplexnosti unie a spolupracovat s ní. Jelikož je Berlín Plus mrtev, měl by být do budoucna právě vyřešen vztah EU-NATO. V současné době je však nejrychlejším řešením stálá komunikace mezi vysokou představitelkou Mogheriniovou a tajemníkem NATO Stoltenbergem.

Evropská centrální banka a finanční krize: Rigidní teorie versus pragmatický přístup

The ECB and the financial crisis: Rigid theory vs a pragmatic approach

Cemal Karakas; The European Parliamentary Research Service

Hlavním cílem Evropské centrální banky (ECB) je dosažení stabilní inflace v Hospodářské a měnové unii (HMU). Během finanční krize se ECB rozhodla čelit ekonomickému propadu pomocí zvyšování a následně poté snižování úrokových sazeb a množství peněz v eurozóně. Kromě toho také zahájila program tzv. kvantitativního uvolňování, který má poskytnout likviditu trhům, jež se ocitly v hospodářské recesi, a přispět tak k opětovné stabilizaci ekonomik členských států EU. Právě s takovým přístupem ovšem nesouhlasí řada odborníků a politiků. Odpůrci zmíněných opatření obviňují ECB ze zanedbávání svého nestranného mandátu v rámci HMU a z přílišného prosazování stabilní inflace.

Měnová politika Evropské centrální banky je jednoznačně v souladu s filosofií monetární ekonomické teorie. Samotný monetarismus je ovšem často kritizován za silnou obhajobu tržního liberalismu a podporu sociálních nerovností a také za svůj negativní postoj vůči opatřením fiskální politiky, jako jsou například hospodářské stimulační balíčky nebo minimální mzdy. Nástup mezinárodní finanční a ekonomické krize ovšem monetarismus do jisté míry zpochybnil a vyvolal tak diskusi o aplikaci vhodnějšího ekonomického přístupu pro boj proti hospodářské recesi. Keynesiánský model prosazující zvyšování veřejných výdajů a opatření fiskální politiky tak v současné době zažívá svůj návrat.

Existuje mnoho dat či odborně zpracovaných výzkumů, jež se týkají problematické situace v eurozóně. Ucelený přístup, který by přinesl jednoznačné řešení této krize, však nadále chybí. Stoupenci monetarismu ani keynesiánství doposud nebyli schopni představit udržitelné a dlouhodobé východisko, které by ukončilo finanční a ekonomickou krizi v HMU. Evropská centrální banka nicméně byla nucena učinit jistá opatření a na krizi nějakým způsobem reagovat. Zdali však ECB reagovala příliš pozdě či neefektivně, nebo naopak udělala správná rozhodnutí, zůstává podnětem k další debatě.  Obecně lze ovšem tvrdit, že díky přizpůsobení a rozšíření svých nástrojů ECB demonstrovala v této složité pozici značně pragmatický postoj.