Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Vytváření nového strategického energetického partnerství mezi EU a Tureckem

Designing a new EU-Turkey strategic gas partnership

Simone Tagliapietra a Georg Zachmann; Bruegel

Současná ukrajinská krize přenesla problematiku energetické bezpečnosti zpět do popředí zájmů EU. Tento proces vyvrcholil vytvořením energetické unie s pěti základními principy: energetická bezpečnost, solidarita a důvěra, plně integrovaný vnitřní energetický trh, zvýšení efektivnosti, dekarbonizace a výzkum nových technologií. V rámci energetické bezpečnosti jsou definovány další dílčí cíle, mezi které patří i klíčová diverzifikace zdrojů. Partnerství EU a Turecka v oblasti energetiky lze tudíž označit za nutné.

Jižní koridor (SGC) je nejdůležitějším projektem EU a Turecka, který má zabezpečit dodávky fosilních paliv. Cílem je zajistit i druhou cestu těchto dodávek pro východní členské státy Unie. SGC se stal prioritním projektem po selhaní projektu Nabucco, který měl vést plyn přes Černé moře. Nově plánovaná cesta by tedy měla vést skrz turecké území a pokračovat dále přes Řecko. Jak pro EU, tak i pro Turecko se jedná o jedinečnou možnost snížit energetickou závislost na Rusku. Z toho důvodu je pro EU naprosto nezbytná větší spolupráce s Tureckem v této oblasti. Při dnešní mezinárodní situaci by byl hlavním dodavatelem Ázerbájdžán, který často zmiňoval touhu dostat se na evropský trh. Nabízí se ale i možnost dalšího rozšíření k Turkmenistánu, popřípadě i Íránu. Pro Evropskou unii skrývá projekt SGC obrovský potenciál zabránit Rusku realizovat své zahraničněpolitické zájmy vydíráním Evropy prostřednictvím přerušení dodávek energie.

I Rusko se snaží navýšit svůj vliv v tomto regionu. Na začátku roku 2014 avizoval Vladimír Putin vybudování nového plynovodu, tzv. Turkish Stream, který má za úkol obejít nestabilní Ukrajinu a poskytnout nejen Turecku, ale i EU novou alternativu. Dodavatelem by ovšem stále bylo jen Rusko, které by si tímto zajistilo kontrolu nad všemi dostupnými cestami. Pro Turecko je lákavé, že by celý projekt byl financován jen z ruské strany. To by však na druhou stranu mělo jen minimální vliv. Z toho důvodu je pravděpodobnější, že bude Turecko následovat cestu SGC. Ovšem pro EU je nezbytné nabídnout Turecku takové podmínky, které se jeho představitelům budou zamlouvat.

Vzhůru k nové Evropské politice sousedství

Towards a new European Neighbourhood Policy

Heinrich-Böll-Stiftung; Heinrich Böll Foundation

EU je politickou unií fungující na principech společných zájmů a ochotě spolupracovat, avšak Evropská politika sousedství, která by měla být postavena na stejných základech, je vnímána zcela jinak. V této oblasti se projevuje nedostatek politické vůle, což následně vede k neefektivní reakci v případě takových událostí, jako byly například Arabské jaro nebo ukrajinská krize, jež zastihly EU zcela nepřipravenou. Z tohoto důvodu je nutné, aby Evropská politika sousedství prošla výraznou změnou a nebyla již nadále pouze prázdnou frází založenou na politické nutnosti spolupráce. Vzhledem k velkým geopolitickým změnám jak ve východním, tak v jižním sousedství, je na čase vnést do této oblasti určitou politickou perspektivu založenou na důkladné analýze, klíčových evropských hodnotách a porozumění vzájemným potřebám EU a sousedních států, která by stanovila reálné cíle pro každý sousední stát a region zvlášť.

Středem Evropské politiky sousedství jsou zejména zahraniční vztahy, nicméně je nutné, aby EU své styky s těmito zeměmi budovala také v regulérních oblastech. Jedná se zejména o obchod, energetiku a bezpečnost, jež spadají do oblasti zájmu i jejích sousedů, což může vést k prohloubení vzájemných vztahů. Z těchto sektorů je nejvýznamnější bezpečnost, která stále více nabývá na důležitosti, a proto by měla být také její podpora hlavním zájmem členských států. Navzdory tomu, že je oficiální součástí Evropské politiky sousedství, je k bezpečnosti stále přistupováno spíše jako k položce na seznamu povinností. EU nyní musí čelit stálým nepokojům na své východní a jižní hranici, nemluvě o situaci na Blízkém východě, proto by se měla EPS postavit reálným hrozbám a nevybírat pouze ty nejjednodušší elementy, kterými se bude zabývat. Jejím hlavním zaměřením by tedy měly být právě dlouhodobé konflikty, které nepodléhají jednoduchým řešením, a zaměření na nalezení určité rovnováhy v těchto krizových situacích, která by posléze mohla vést k nastolení stability v sousedství EU.

Růst a stabilita eurozóny: Dvojí výhoda z prohloubení jednotného evropského trhu se službami

Growth and Euro Area Stability: The Double Dividend of a Deepened European Single Market for Services

Anna auf dem Brinke, Katharina Gnath a Jörg Haas; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Nedávné iniciativy jednotného trhu Evropské komise mají kromě ekonomického růstu také jiný užitek, který je často přehlížený. Prohloubení jednotného trhu pro zboží a služby totiž může navíc snížit nerovnováhu v eurozóně a omezit zranitelnost vůči krizím. Z takové integrace plynou dvě výhody: růst a stabilita. Jednotný trh je považován za hlavní a nejdůležitější prvek Evropské unie. Když se občas zadrhává politická integrace, s ekonomickou stránkou a jejími výhodami souhlasí většina členských států. Dokonce i Britové, kteří v brzké době uspořádají referendum o setrvání v Unii, nechtějí především odejít kvůli jednotnému trhu. Cameronův kabinet však často kritizuje přílišnou evropskou byrokratizaci a uzavřenost.

Dobře fungující jednotný trh může poskytnout automatický způsob korekce konkurenceschopnosti a míry inflace v členských státech. Pokud se zaměříme na klíčový prvek další integrace, přichází na řadu služby, a to z následujících důvodů. Na jednotném trhu se služby podílí oproti zboží zcela minimálně. Tento nedostatek v integraci se pak odráží v cenové hladině států a v tom, že cena stejného druhu služeb se pohybuje v každém státě v jiné hodnotě. Celkový rozvoj služeb by měl vést k potupné konvergenci cen, především ve státech se sdílenou měnou. Služby jsou nejdynamičtější části ekonomiky v EU. V roce 2014 představovaly přínos 75 % HDP EU a zaměstnávají 70 % obyvatel Unie.

Junckerova komise si je vědoma, že systém prohlubování může napomoci potenciálu růstu a odolnosti vůči krizím, především v odvětví služeb, a proto ji aktivně podporuje. Přichází tak s novou sadou legislativních návrhů. Zaprvé chce Komise zajistit úplnou implementaci a vymáhání stávajících předpisů služeb, zcela odstranit překážky přeshraniční spolupráce a integrovat také hodnotový řetězec, včetně marketingu, údržby a prodejních servisů. Nakonec chce Komise předložit návrhy v oblastech, kde obchodování brzdí vnitrostátní předpisy, dále pak v oblasti uznávání kvalifikací a praxí v jiných členských státech. Návrhy se mimo jiné budou zabývat otázkou pojištění a dalšími dílčími nedostatky v oblasti služeb.

Lucemburské předsednictví Rady EU: Přehled priorit

Luxembourg EU Council Presidency: Overview of priority dossiers

Dora Boytha; European Parliamentary Research Service

V první polovině roku 2015 bylo předsednickou zemí Lotyšsko. Na jeho místo nyní pro období dalších šesti měsíců nastoupí Lucembursko. Oficiální seznam priorit, kterými se chce tato nová předsednická země zabývat, bude představen 8. a 9. července premiérem Xavierem Bettelem.

Již teď je však agenda, která se bude během lucemburského předsednictví řešit, poměrně zřejmá. Především má Lucembursko zájem o vytvoření investičního plánu v oblasti pracovních míst, růstu a investic. Plán by pak mohl být uskutečnitelný od září roku 2015. Dále Komise chystá předložit návrh na reformu strategie Evropa 2020. V této souvislosti lucemburské ambice spočívají zejména v prosazování navýšení investic do výzkumu a vývoje, stejně jako do vzdělání. Vzhledem k aktuální situaci bude během následujících šesti měsíců jedno z nejdůležitějších samozřejmě také téma migrace. Bude se vyjednávat především o reformním balíčku o ochraně dat. V této oblasti již částečné dohody dosáhlo lotyšské předsednictví v březnu, ale konečná verze návrhu by měla být schválena pod vedením Lucemburska. Mimo jiné by měla být během července vytvořena zpráva týkající se prevence radikalizace a náborů obyvatel Evropy do fundamentalistických hnutí.

Co se týče ekonomických témat, bude se v následujících šesti měsících vyjednávat zejména o dohodě TTIP s USA a CETA s Kanadou. Zde by Lucembursko z pozice předsednického státu mohlo sehrát významnou roli jako mediátor vyjednávání v citlivých politických oblastech, a tak by se celý proces uzavírání těchto dohod mohl urychlit. Do konce roku 2015 se také bude jednat v oblasti energetiky, která je úzce spojena s tématem životního prostředí. Právě na toto téma se bude v prosinci 2015 konat mezinárodní konference v Paříži, kde bude zhodnocen dosavadní vývoj a nastíněn postup do budoucna.

Špatná viditelnost a konstrukční chyby brání potenciálu evropské občanské iniciativy

Poor visibility and design flaws are hampering the potential of the European Citizens’ Initiative

Sergiu Gherhina and Adriana Groh; LSE European Politics and Policy Blog

Lisabonská smlouva zavedla evropskou občanskou iniciativu, která měla za úkol zlepšit a rozšířit zapojení široké veřejnosti do tvorby politik EU.  Po tříletém fungování však iniciativa ztratila svůj predikovaný potenciál kvůli špatné znalosti občanů a dalším konstrukčním chybám. Jako první problém se jeví špatná informovanost o iniciativě. Tento nadnárodní prvek přímé demokracie nebyl zkrátka dostatečně propagován, a proto u lidí nevzbudil žádný rozruch, protože většina o ničem neví.

V nedávném webovém průzkumu byli respondenti z Německa a Spojeného království dotazováni na občanskou iniciativu. I přes velmi malý vzorek byly některé výsledky udivující. Na otázku, zda by využili iniciativu, odpovědělo kladně 10 % Němců a 26 % Britů. Navzdory nižší úrovni znalostí o EU v Británii jsou Britové odhodláni využít iniciativu třikrát více než Němci. Tento paradoxní výsledek ukazuje, že britský euroskepticismus je silnější, než německý eurooptimismus. Britové by následně iniciativou bránili rozhodovacím procesům v EU, spíše než podporovali prohlubování integrace. Upřednostnili by tak osobní pocity a státní zájmy před celospolečenským dobrem. Na otázku, jestli by iniciativu využilo v budoucnu, odpovědělo kladně mnohem méně respondentů. Vysvětlit si tuto odpověď lze nevěřícností, že inciativa je účinným nástrojem. Za tři roky pouze tři iniciativy dosáhly milionu podpisů, ani jeden však neprošel legislativním procesem.

Stávající výzkum ukázal, že občané touží po lepším zastoupení v EU. Občanská iniciativa je však v současné době nedostatečným prvkem s mnoha chybami, které je nutno opravit. Obyvatelé mají navíc malou motivaci iniciativu používat, pokud ví, jak funguje a jaké jsou naděje pro její úspěšnost.

Vytlačení Velké Británie z EU spíše než Brexit?

Could it be ‘Brexpulsion’ rather than ‘Brexit’?

IainBegg; The Swedish Institute for European Policy Studies

Koncem roku 2017 proběhne ve Velké Británii referendum o setrvání země v Evropské unii, které by mohlo vyústit v její odchod z EU – tzv. Brexit. Hlavní strategií současného premiéra Davida Camerona je vyjednat nové podmínky britského členství a poté doporučit občanům hlasovat pro setrvání v Unii. Samotný prostor pro vyjednávání je ovšem značně omezený, což je dáno poměrně dlouhým seznamem již existujících britských výjimek.  I když jsou spojenci Velké Británie k některým jí navrhovaným reformám nakloněni, je nutné podotknout, že při konečném hlasování již několikrát upřednostnili širší zájem Unie před partikulárními britskými požadavky. Nabízí se tedy možnost, že členské státy již nebudou ochotny tolerovat další britské nároky, a naopak tuto zemi z EU postupně vytlačí. 

V průběhu posledních měsíců se objevilo mnoho spekulací o tom, jak konkrétně chce Británie změnit podmínky svého členství, a také o tom, v čem by jí ostatní státy a instituce Unie byly připraveny vyhovět. Z hlediska širší interpretace nároků Velké Británie lze obecně říci, že tato země chce zastavit veškeré aktivity EU, jež vedou směrem k posílení politické unie. Její primární snahou je naopak znovu plně obnovit národní autonomii států v rámci EU, a to především prostřednictvím posílení pravomocí národních parlamentů. Otázka ovšem je, zda dlouhotrvající britský antagonismus k prohlubování aktivit Unie již nepřerostl ve zřetelnou překážku, jež brání realizaci nezbytných reforem nutných k funkčnosti a efektivitě Unie jako celku.

Není novinkou, že postoj Velké Británie k Evropské unii se dá označit za dlouhodobě nejistý a neochotný k novým krokům, které vedou k vyšší formě politické integrace. V současné době se však nabízí otázka, zdali vlastně stojí za to udržet Velkou Británii v EU. Zatím byla odpověď většinou kladná, i když ji vždy doprovázely jasné výhrady týkající se určitých nerealizovatelných požadavků Británie. V případě, že se odpověď na danou otázku změní na negativní, lze očekávat, že budou britské požadavky opakovaně odmítány, což intenzivně podnítí již dlouho přítomný místní euroskepticismus. Trpělivost tradičních britských partnerských států totiž může být v krátkém časovém horizontu vyčerpána, a místo potenciálního dobrovolného odchodu Velké Británie z EU tak může dojít k jejímu záměrnému vytlačení.

Nový Zéland a partnerství EU se státy Tichomoří: Prostor pro další spolupráci?

New Zealand: The EU’s Asia-Pacific Partnership and the Case for a Next Generation FTA

Hosuk Lee-Makiyama; European Centre for International Policy Economy

Asijsko-tichomořský region dnes představuje jednu z nejvíce se rozvíjejících oblastí na světě. Místní aktéři mezi sebou neustále posilují ekonomické vazby a vytváří nové obchodní bloky. Evropská unie je však zcela vyloučena z těchto jednání, a to z části i vlastní vinou, jelikož se zaměřuje pouze na největší hospodářské hráče. Na druhou stranu jsou zdejší menší trhy velmi dobře připraveny a dosahují základních předpokladů pro navázání bližší spolupráce. Příkladem je jednoznačně Nový Zéland. 

Předchozí obchodní strategie EU však vynechávala nejen Nový Zéland, ale i například Austrálii, a to z důvodu vysokých překážek v přístupu na jejich trhy. Naopak pro Nový Zéland je evropský trh druhým nejdůležitějším. Ve prospěch nové dohody mezi Unií a Novým Zélandem hrají i sekundární faktory. Nový Zéland je v dané oblasti stabilní demokracií, tudíž i stabilním obchodním partnerem. Prohloubení stávajících vztahů by navíc otevřelo EU prostor k dalším trhům tohoto regionu.

Z detailnější analýzy možné dohody jednoznačně vyplývá, že v otázce strojírenství nebo chemické produkce by dohoda byla bezproblémová, naopak nejpalčivějším tématem je zemědělství. Nový Zéland je stejně jako EU čistým vývozcem zemědělských produktů a dominuje zejména ve zpracovatelském průmyslu, který by svou kvalitou pravděpodobně velmi silně konkuroval tomu evropskému. Za druhé je Nový Zéland nejhlasitějším podporovatelem liberalizace mezinárodního zemědělského trhu. Z toho důvodu bychom mohli očekávat velký odpor aktérů rigidní evropské zemědělské politiky. Do jednání se zapojuje i Mezinárodní obchodní organizace, na jejíž platformě se nyní vede diskuze. Novému Zélandu nahrává do karet i to, že velice rychle implementuje důležitá liberalizační opatření. Tyto prvky by pak mohly být použity jako základ pro komplexnější dohodu. Proto EU nyní čelí zásadnímu rozhodnutí, zda se vzdát protekcionalismu v zemědělském sektoru a začít obchodovat s Novým Zélandem, nebo naopak pokračovat ve stávajícím nastavení systému, ale tím si zavřít dveře k dalším trhům, kde by pravděpodobně uvolněné místo zaplnila Čína.

Indie a EU: Jaké jsou jejich možnosti spolupráce v oblasti obrany?

India and the EU: what opportunities for defence cooperation?

Karine Lisbonne; The European Union Institute for Security Studies

Když indický premiér Modi vstoupil v květnu 2014 do úřadu, zahájila Indie řadu reforem na podporu rozvoje ekonomiky a zefektivnění svých obranných schopností. Za jednu z nejdůležitějších změn je možné považovat zvýšení horního stropu pro přímé zahraniční investice z 26 % na 49 % a možnost přesáhnout tento limit v případě investování do nejmodernějších technologií. Tato země se mezi lety 2010 až 2014 také stala světově největším dovozcem zbraní, jejichž objem v té době dosahoval bezmála 15 % globálního trhu. Přes tyto úspěchy a pozitivní změny však Indie stále čelí mnoha výzvám daným nedostatkem vysoce kvalifikovaných pracovních sil, zpožděním při zadávání veřejných zakázek nebo zastaralostí některých svých zařízení. O tom, jestli se Indie bude schopna rozvinout v plnohodnotnou domácí průmyslovou základnu, mimo jiné rozhodne její schopnost zajistit, aby vedle sebe dokázaly efektivně fungovat jak soukromé, tak státní subjekty. 

Zamýšlené reformy v oblasti obranného průmyslu také znamenají, že se tisíce malých indických firem začnou poohlížet po svých obchodních partnerech v zahraničí. Vzhledem k širokému okruhu dovážených materiálů týkajících se obrany se zde rýsuje možnost rozvinutí širší spolupráce, což představuje jedinečnou šanci ke sblížení mezi Indií a EU. Problémovým elementem však zůstává indická preference vztahu s jednotlivými členskými státy raději než s celou Unií, která je z pohledu této země viděna ne jako jednotný subjekt, ale pouze jako skupina samostatných států. V důsledku toho pak uzavírá bilaterální dohody s každým členským státem zvlášť, nikoliv kolektivně a strategicky v rámci hromadných projektů. 

Ačkoliv Indie nemá rozvinuté vztahy s EU v oblasti obrany, je zde stále potenciál k jejich vytvoření. Tato změna však rovněž vyžaduje akci ze strany Unie, která by měla zajistit lepší koordinaci činnosti svých členů a posílení evropského obranného průmyslu. To by mohlo vést ke vzniku klíčového partnerství vedoucího k větší diverzifikaci indických dodavatelů a posléze také k získání ekonomických výhod na základě exportu založeného na svém vlastním obranném průmyslu. Z tohoto pohledu mohou obě strany díky identifikaci oblastí potencionální spolupráce mnoho získat.

Evropská investiční banka: Efektivní realizační partner pro evropskou rozvojovou politiku

The EiB: And effective implementing partner for European Development Policy

Donald Kaberuka; Friends of Europe

Evropská rozvojová politika byla v průběhu desetiletí zakotvena v dohodách o partnerství s Afrikou, Karibikem a Tichomořím. První úmluva z Yaoundé byla zaměřena na výrobu a dopravní infrastrukturu, nicméně současná dohoda z Cotonou, která je nastavena až do roku 2020, si klade za cíl podporu růstu a snižování chudoby prostřednictvím rozvoje soukromého sektoru. Přestože je Evropská investiční banka světovým multilaterálním věřitelem, který až 90 % svých úvěrů rozprostírá mezi členské státy, rozhodla se investovat do Afriky, a to z většiny právě v soukromém sektoru.  Bance se tak otevírá rozvojová politika v oblasti investic. EIB v této doméně podporuje mnoho projektů. Například co se týče projektů na rozvoj infrastruktury, konkrétně v Keni částečně pomáhala při stavbě větrné elektrárny a v Guinei pak při stavbě elektrárny vodní.  Dále EIB podporuje finanční začleňování, kdy například vytváří regionální mikrofinancování.

V současné době EIB bojuje s nezaměstnaností mladých lidí v Evropě, kde se osobám pod věkovou hranicí 25 let snaží pomoci nalézat vysoce kvalitní zaměstnání, pokračování dalšího vzdělání, vyučení, nebo stáže až do čtyř měsíců po ukončení školy. Podobné investice by následně banka mohla provádět také v Africe s ohledem na zkušenosti získané v Evropě. Důležitá je také podpora zavádění nových technologií pro zkvalitnění přístupu k informačním technologiím. Způsobem, jakým se Afrika nerovnoměrně vyvíjí, totiž vznikají finanční a technologické mezery a problémy s lidskými zdroji. Vzhledem k růstu kontinentu a fiskálním problémům je tak nutné Africe pomoci v oblasti inovací a využít možnosti do ní investovat.

Malé strany v Evropském parlamentu. Výhra parlamentní demokracie?

Kleine Parteien im Europäischen Parlament

Karsten Grabow; Konrad Adenauer Stiftung

Pro volby do Evropského parlamentu v roce 2014 v Německu nově platila uzavírací klauzule stanovená na 3 %. To se samozřejmě výrazně promítlo ve výsledcích voleb, konkrétně ve vysokém počtu stran, které se do EP dostaly. Nově tak získalo sedm malých německých stran šanci ovlivnit politiku na evropské úrovni, přestože mnohé z nich neovlivňují ani úroveň národní. Pro malé strany jsou mandáty v EP velkým úspěchem a nabývají tak jisté prestiže, jelikož pravomoci EP v posledních letech posílily.

Nabízí se tak otázka, zda tímto vývojem posílila parlamentní demokracie. Proto byla sledována činnost poslanců malých stran, kteří byli porovnáni s poslanci velkých stran. Jak je známo, nejvíce se poslanci mohou projevit v jednotlivých frakcích EP. Všeobecně vzato, zástupci malých stran se účastní jednání a také na nich aktivně vystupují, ale i ti nejaktivnější z nich dosahují pouze průměrných hodnot ve srovnání s ostatními. Nejnižší aktivitu vykazoval Stefan Eck ze Strany pro ochranu zvířat spolu s Martinem Sonnebornem ze strany Die Partei. Poměrně zvláštní pozici zaujal poslanec Arne Gericke, který by se měl podle programu své strany Familien-Partei Deutschlands zabývat zejména rodinnou politikou. Avšak jeho hlavním tématem, ke kterému se často vyjadřuje, je překvapivě palestinsko-izraelský konflikt, a tak očekávání svých voličů nenaplňuje. Za nejúspěšnější ze sedmi malých stran lze považovat Pirátskou stranu. Ta se na rozdíl od Familien-Partei Deutschlands snaží naplňovat svůj program a hájit zájmy svých voličů co nejvíce.

Na základě výsledků můžeme konstatovat, že více malých stran v EP znamená pro parlamentní demokracii vítězství pouze z malé části. Mnoho z nich totiž jedná pouze pasivně a má svůj program postaven na euroskepticismu. Ovšem alespoň u některých došlo k efektivnímu prosazování svých zájmů ve vysoké politice, a tak se nepoměry mezi činností stran a jejich přínosem vyrovnaly.

Evropa pro občany

Europe for citizens

Gianluca Sgueo; The European Parliamentary Research Service

V oblasti prohlubování evropské integrace by občané měli porozumět Evropské unii, především její historii a rozmanitosti. Pro podporu přímé účasti občanů na politikách evropského společenství a dialogu mezi unijními institucemi a občanskou společností je určen program Evropa pro občany. Jeho historie sahá do roku 2004, kdy ještě byla na pořadu dne evropská ústava. Od té doby byl program poupraven a po příznivém zhodnocení předchozího období Evropskou komisí byl započat nový cyklus 2014-2020, který získal rozpočet 185,5 milionů eur. Představitelé Evropy pro občany si kladou pro nové období dva hlavní cíle. První z nich ztělesňuje projekt Evropská paměť, kterým si má Evropa připomínat společnou historii a která se pro rok 2015 zaměřuje na zločiny proti lidskosti během druhé světové války a dopad války na architekturu. Druhý cíl je charakterizován jako demokratická angažovanost a účast občanů a jeho iniciativy pro letošní rok rozvíjí diskuzi mezi občany o budoucnosti Evropy.

Z přiložené tabulky lze vidět rozpočet programu Evropy pro občany rozdělený na jednotlivé roky. Na rozpočet vynaložená částka se od roku 2011 snižuje společně s granty a veřejnými zakázkami. Na druhou stranu se dá však říct, že snížením velkého počtu závazků se celý systém grantů zefektivnil a pro žadatele zjednodušil.

Krátké zhodnocení Dohody o ekonomickém partnerství mezi EU a státy ECOWAS

A Short Assessment of the ECOWAS – EU Economic Partnership Agreement

Evita Schmieg; Stiftung Wissenschaft und Politik

Drtivá většina odborníků se shoduje na tom, že tzv. Dohody o ekonomickém partnerství mezi Evropskou unií a skupinou států Afriky, Karibiku a Tichomoří mohou podpořit udržitelný rozvoj a přispět k hospodářskému růstu v těchto oblastech. Liberalizace trhu ovšem přináší i jistá rizika v podobě ohrožení místní produkce a zvýšení nezaměstnanosti a sociálních problémů v daných lokalitách. Dohoda o ekonomickém partnerství mezi EU a Hospodářském společenstvím západoafrických států (ECOWAS) byla uzavřena koncem června minulého roku. Základním cílem této dohody, která zohledňuje hospodářské i sociální podmínky v rozvíjejících se zemích, je podporovat udržitelný rozvoj, výrazně snížit chudobu a zvýšit životní úroveň místních obyvatel.  Do letošního června ovšem tato dohoda nebyla ratifikována všemi státy ECOWAS.

Experti vybrali několik základních kritérií, dle kterých zhodnotili celkový přínos Dohody o ekonomickém partnerství mezi EU a státy ECOWAS. Jedním z vybraných kritérií je volný přístup na trh pro rozvíjející se partnerské země. Zde odborníci zdůrazňují, že daná dohoda mezi EU a státy ECOWAS umožňuje zcela otevřený přístup partnerským západoafrickým zemím na trh Unie. Další důležité kritérium je existence flexibilních bezpečnostních doložek, které umožňují měnit liberalizační plány v případě výskytu možných hrozeb, jež plynou z liberalizace trhu. I zde experti dokladují, že tato dohoda nezbytné bezpečnostní doložky zahrnuje. Naopak se ukázalo, že například kritérium týkající se problematiky lidských práv je nedostatečně ošetřeno, jelikož dohoda mezi EU a ECOWAS neobsahuje žádný explicitní souhrn lidskoprávních standardů.

Výsledné zhodnocení Dohody o ekonomickém partnerství mezi EU a státy ECOWAS dokazuje, že tato dohoda opravdu disponuje prvky, díky kterým by se mohla stát vysoce účinným nástrojem pro podporu udržitelného rozvoje v daném regionu. Aby ovšem dohoda efektivně fungovala, je nezbytné, aby ji všechny zúčastněné státy ratifikovaly. Dále je nutné zavést systém monitorování, který by kontroloval její funkčnost, a hrál by tak výraznou roli při identifikaci celkových úspěchů či neúspěchů této spolupráce. Pokud tedy má dojít k naplnění poměrně ambiciózně nastavených cílů dané dohody a k extenzivnímu využití jejího potenciálu pro podporu udržitelného rozvoje, je nutné co nejdříve začít s její implementací a dále pokračovat v jednáních o vzájemné liberalizaci trhu.