Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Potenciál spolupráce mezi EU a Tureckem v oblasti diverzifikace dodávek zemního plynu

What Potential for Cooperation between the EU and Turkey on Diversification of Gas Supply?

Sami Andoura; Istituto Affari Internazionali

Při neustále rostoucí spotřebě energie musí EU hledat další možnosti, jak zajistit svou energetickou bezpečnost. V tomto ohledu se Turecko jeví jako strategický partner. U obou aktérů můžeme rozpoznat sbližování nastavení trhu a regulací, které sledují stejné zájmy: dostupnost, energetickou bezpečnost a udržitelný rozvoj. Rozdíl spočívá v rozvoji ekonomik, kdy turecká ekonomika roste mnohem rychleji, než je průměr EU. K tomuto rozvoji ale potřebuje dostatečné energetické zdroje, jelikož je – stejně jako EU – silně závislá na importu. V řeči čísel je Turecký trh se zemním plynem nejrychleji rostoucí na světě.

Pro EU je Turecko zásadní hlavně v otázce diverzifikace dodávek zemního plynu. Je zřejmé, že při stávajícím napětí na východě se Rusko nejeví jako stabilní obchodní partner. Turecko má tedy díky své geografické poloze možnost stát se důležitou transitní zemí, a to  se všemi výhodami i nevýhodami, které takové postavení přináší. Ovšem pro Turecko je zřejmé, že by vybudováním jižního koridoru zvýšilo svůj vliv a prestiž vůči státům EU. Oba aktéři čelí několika výzvám: zajistit dodavatele a zabezpečit dodávky, vhodný legislativní rámec, soutěžení s ostatními aktéry a budování důvěry mezi EU a Tureckem. Poslední bod je přitom naprosto klíčový. EU a Turecko musejí navázat mnohem lepší vzájemné vztahy, než jaké mají doposud. Ovšem toto sbližování přináší další řadu otázek, například otázku členství Turecka v EU.

Jak Turecko, tak i EU zavedly řadu opatření v rámci dodávek fosilních paliv, ovšem rozdíl je v nastavení jejich strategií. Bezpochyby největším problém jsou vzájemné vztahy a nedůvěra, která mezi nimi panuje. Na druhé straně si musejí oba aktéři uvědomit, že pro další rozvoj a zajištění energetické bezpečnosti je další spolupráce naprosto zásadní. Cena za tuto nedůvěru může být totiž velmi vysoká.

Zpráva o pokroku Srbska v kapitolách 23 a 24

PrEUgovor-Report on progress of Serbia in Chapters 23 and 14

Maja Bjeloš et al.; Policy Association for an Open Society

Dodržování politických kritérií a implementace politik zahrnujících soudnictví, základní lidská práva, justici a svobodu a bezpečnost, které náleží pod kapitoly 23 a 24, jsou nezbytnými podmínkami pro další pokračování v jednání o přijetí Srbska mezi členy Evropské unie. Největší důraz je kladen na oblast základních lidských práv zejména s ohledem na zájmy žen a dětí, jelikož je nutnost jejich ochrany často ignorována, a to i navzdory faktu, že takovéto jednání může mít fatální důsledky.

Doposud nebylo dosaženo žádného zlepšení v zajištění bezpečnosti žen proti jakémukoliv druhu násilí. Nenávistné akty vůči nim zůstávají nadále jedněmi z nejkritičtějších oblastí, a to zejména po události, kdy došlo k zabití ženy po odvysílání televizní show s názvem DNA, která si kladla za úkol najít náhradu za neznámého otce jejích dětí. Další otřesný případ se stal, když byla žena ubita k smrti jejím pronásledovatelem navzdory tomu, že policie věděla o konstantním porušování ochranných opatření ze strany pachatele.

Co se týče práv dětí, postup proti jejich zneužívání je více než nedostatečný a dokonce v této oblasti dochází ke zhoršování. Nejenže ochrana dětí proti násilným činům nemá přednost při vyšetřování a ani u soudu, ale také opožděná expertíza lékařů, která je někdy zahájena až několik let po činu, vede ke ztrátě důkazů o spáchaném násilí a končí osvobozením pachatele.

Přístup Srbska v případě základních lidských práv se bohužel nijak výrazně neliší od postupu v ostatních zmíněných oblastech, v nichž došlo pouze k minimálním, anebo úplně žádným změnám. Z toho důvodu je nezbytné předložit další návrhy na zlepšení. Je důležité, aby do monitoringu a procesu implementace reforem, který povede k prohloubení demokracie, byly zapojeny nevládní organizace a zájmové skupiny. Dále je nutné, aby byla v nejkratší možné době zajištěna ochrana práv obětí kriminálních činů. Nakonec je třeba vynaložit dostatečné úsilí k zajištění respektování právního státu. Uvedení těchto návrhů do praxe může přinést pozitivní změny pro tuto zemi a zajistit další pokračování v přístupovém jednání.

Podpora tzv. procesu dohánění ve střední Evropě: Potřeba inovačně orientované kohezní politiky

Fostering the Catching-Up Process of Central Europe: The Need for an Innovation-Oriented Cohesion Policy

Gilles Lepesant; The Institute of International Relations

Ekonomická krize, která zasáhla členské státy Evropské unie v letech 2008-2009, měla celou řadu dopadů. Konkrétně pro středoevropské státy znamenala jisté zpomalení v tzv. procesu dohánění Evropy, především pak v oblasti ekonomiky. Je však otázkou, zda se tento úspěšný růst středoevropských ekonomik, které nejsou založeny na hi-tech sektorech, udrží i v budoucnu. Tyto země totiž čelí řadě rizik, jelikož neprovedly dostatečné reformy v oblastech inovací, vzdělávání a trhu práce. Je tedy možné, že by je další krize mohla zasáhnout horším způsobem, jak se stalo v případě jižních států EU. Středoevropské státy (a nejen ty) by tedy měly přijmout řadu opatření, aby se podobná situace v budoucnu neopakovala a jejich ekonomický růst a pomyslné doháněn í Evropy tak mohly dále pokračovat.

Preventivním řešením výše uvedené situace ze strany Evropské unie by mělo být například nastavení silnější podmíněnosti v oblasti fondů kohezní politiky EU. Ty by měly poskytovat větší motivaci k prosazování reforem v jednotlivých členských zemích a také lépe koordinovat regionální a sektorové politiky v Unii. Následující reformy v zemích EU by pak měly zahrnovat podporu podnikání v úzké spolupráci se vzdělávacím sektorem, což by mělo zajistit, aby výzkumné instituce měly přímý dopad na konkurenceschopnost v daných oblastech podnikání.  Evropská komise a jednotlivé členské státy by navíc měly nastavit své priority v této oblasti mnohem přesněji. Dále by se mohly poučit od Dánska a Irska v oblasti úspěšných reforem právě v sektoru vzdělávání a inovací. V neposlední řadě by se pak členské státy měly zaměřit na podporu malých a středních podniků, které paradoxně vytvářejí více pracovních míst než podniky velké. Těm by měly být lépe přizpůsobeny příležitosti k čerpání z fondů kohezní politiky a spolupráce s výzkumnými instituty, jelikož právě tyto podniky často trpí nedostatkem technologických inovací.

Náhled Vatikánu na Evropu: Od rozhodného povzbuzení po obtížnou podporu

The Vatican’s Outlook on Europe: from Firm Encouragement to Exacting Support

Sébastien Maillard; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Katolická církev již od počátku evropského integračního projektu sehrávala roli jeho poměrně významného podporovatele. To bylo zásluhou především papeže Pia XII., který vykonával svou funkci během 50. let, kdy byly uzavřeny zakládající smlouvy Evropských společenství. Sympatie Pia XII. s evropskou integrací souvisely především se skutečností, že mnoho významných osobností podílejících se na evropském projektu byli křesťanští demokraté. Pro příklad můžeme uvést tzv. otce zakladatele, jimiž byli např. Robert Schuman nebo Alcide de Gasperi.

Jan Pavel II. jako jedna z nejvýznamnějších osobností Vatikánu v souvislosti s Evropou vyzýval všechny občany k nalezení své identity a navrácení ke svým kořenům. Tímto nepřímo upozorňoval na křesťanskou historii Evropy, v níž však v dnešní době vliv katolické církve upadá. Jeho cílem bylo upozornit především na skutečnost, že evropská integrace nemá šanci na úspěch, pokud bude kultura oddělena od víry.

Poté však nastoupil do funkce spíše europesimistický papež Ratzinger, který několikrát svou kritiku EU založil na nedostatku solidarity, ať už národní, nebo mezinárodní, a obával se, že evropská integrace neplní funkci, jakou od ní lidé očekávali. Co se týče současnosti, papež František vnesl do vztahů mezi Vatikánem a EU nový element. Ten se odvíjí od skutečnosti, že nynější papež pochází z Argentiny a Evropu před uvedením do funkce navštívil pouze jednou. Proto sice Evropu vnímá jako kontinent s křesťanskými kořeny, kořeny samotné církve však vidí i v jiných světadílech. Ve své funkci se vypravil již do Albánie, Bosny a Hercegoviny a do Štrasburku. Těmito cestami dal najevo, že chce, aby církev sloužila v Evropě „ke stavění mostů“ mezi zeměmi a kulturami a vyzývala k poklidnému soužití. Mimo jiné papež vyzval evropské představitele k odhodlání, jaké měli otcové zakladatelé, k podpoře mladých nadějných politiků a především rychlému řešení migrační krize.

Jak je nakládáno s rozpočtem EU: Mechanismus civilní obrany Unie

How the EU budget is spent: EU Civil Protection Mechanism

Matthew Parry; The European Parliamentary Research Service

Nový finanční rámec na období 2014-2020 určuje pro mechanismus civilní obrany EU kromě zvýšení rozpočtu na dané operace a jeho fungování také nové výzvy. Reaguje tak na nedostatky z období 2007-2013, které přiměly Evropskou komisi přezkoumat fungování této politiky. V tomto období čelil mechanismus výzvám týkajícím se růstu počtu a intenzity katastrof, rozpočtového omezení vzhledem k hospodářskému poklesu EU a omezení v rámci stávajícího institucionálního uspořádání. Komise zjistila, že moduly rychlé reakce nebyly dostatečně efektivní, dopravní prostředky těžkopádné a největší nedostatky byly nalezeny v oblasti školení personálu, cvičení a špatné integrace prevence.

Pro období 2014-2020 byly vytyčeny dva obecné cíle. Snahou je posílit spolupráci mezi EU a členskými státy ve společné koordinaci civilní obrany EU s cílem zlepšit účinnost systémů pro prevenci přírodních katastrof, jejich přípravu a reakci na ně. Za dosažení těchto cílů zodpovídá Středisko pro koordinaci odezvy na mimořádné události (ERCC) v Bruselu, které nepřetržitě monitoruje takové události na celém světě. Informace jsou zpracovány jednotným systémem, na který reagují jednotky mechanismu. Ty mohou zasáhnout jak při pomoci uvnitř EU, tak na zahraničních misích. Co se týče konkrétních misí, v zahraničí působí jednotky například v Africe při boji proti nemoci eboly prostřednictvím lékařské pomoci, dopravních prostředků a personálních kapacit. Na úrovni Unie pomáhal nedávno mechanismus při požárech v Řecku, Černé Hoře, Bosně a Hercegovině a Albánii.

Pro nové období nabádá Komise k přechodu od reaktivního způsobu fungování koordinovaného ad hoc k předem plánovanému, na který je kladen vysoký důraz. Je nutno vytvořit předvídatelný, předem domluvený systém, který dokáže reagovat na katastrofy rychleji než doposud. Proto by se jednotky mechanismu civilní obrany EU měly efektivněji vzdělávat a měla by být zlepšena praktická cvičení. Na druhou stranu je zde možnost, že by se národní civilní obrany školily společně, avšak reagovat by měly výlučně ve svém státě. Mohla by se tak zlepšit rychlost mise.

Tentokrát je to jiné: Vysoce ambiciózní regulační spolupráce v rámci dohody TTIP

This time it’s different: Turbo-charging regulatory cooperation in TTIP

Peter Chase a Jacques Pelkmans; Centre for European Policy Studies

V červnu roku 2013 Evropská unie a Spojené státy americké oficiálně vyzvaly k zahájení jednání o velmi komplexní transatlantické dohodě o obchodu a investicích – TTIP. Regulační část této dohody byla označena za její nejvíce ambiciózní prvek, jenž by měl významně posílit ekonomiky obou zúčastněných aktérů.  O dva roky a devět kol jednání později se zdá, že právě onen regulatorní komponent představuje jednu z nejvíce kontroverzních pasáží celé dohody, a to nejen kvůli neustálým sporům o intenzitě samotné regulace, ale i díky narůstajícím obavám z hlubších důsledků této regulační spolupráce.  Většina expertů se přitom domnívá, že právě dohoda TTIP a její snaha o harmonizaci regulačních aspektů může vyprodukovat vysoce pozitivní ekonomické výsledky.

Vzájemná regulační spolupráce mezi EU a USA se za posledních 15 let značně prohloubila. Regulační systémy obou aktérů jsou dnes navíc mnohem lépe připraveny na aplikaci společného a tentokrát vysoce ambiciózního přístupu, jejž ztělesňuje právě dohoda TTIP. Aby ovšem regulační část dané dohody fungovala efektivně, měla by být založena na následujících principech. Nejprve je třeba, aby se obě strany dohodly na jednotlivých aspektech domácí regulace, což následně povede k posílení celkové regulační koherence. Dále je nezbytné implementovat obecná horizontální ustanovení upravující danou spolupráci, která se zakládají na společně uznávaných politických a právních regulatorních standardech. Nakonec by měl být kladen důraz na soudržnost dílčích sektorových prvků, jež budou odrážet jednotný přístup dohody TTIP.

Hlavním účelem tzv. Transatlantického obchodního a investičního partnerství je vytvořit unikátní tržní vztah mezi EU a USA, který přispěje k hospodářskému profitu a výraznému navýšení pracovních míst na obou stranách Atlantiku. Klíčový způsob, jak daného cíle dosáhnout, je právě boj proti zbytečným rozdílům v oblasti regulací, které vytváří nežádoucí překážky ve vzájemném obchodu. Právě regulatorní mechanismy dohody TTIP jsou schopny podpořit regulační účinnost, zvýšit konkurenci mezi unijními a americkými firmami a zajistit bezpečnost jednotlivých spotřebitelů. Dohoda TTIP tak může být vnímána jako ambicióznější verze předešlých obchodních dohod mezi EU a USA právě díky svému úsilí o harmonizaci regulatorních opatření, jež přispějí ke zformování budoucích světových regulatorních standardů.

CRM. Důvěryhodný test pro energetickou unii?

Capacity mechanisms – A credibility test for the Energy Union?

Marco Giuli; European Policy Centre

CRM neboli kapacitní mechanismy, které zajišťují odškodnění za vytvoření záložních kapacit k výrobě elektrické energie, zaznamenaly v posledních letech rapidní narůst podílu na celkové výrobě elektřiny. V kostce má tento systém zajišťovat dostatečné dodávky energie v dobách velké spotřeby, aby dokázal vyrovnávat výkyvy v síti.  Tato energie se vyrábí pouze z obnovitelných zdrojů.  Dnes je ale tento systém kritizován za vynakládané vysoké finanční subvence hlavně z důvodu ekonomické stagnace a stávající nízké ceny uhlí.

Fundamentální problém spočívá v tom, že v rámci EU je tento systém zcela v rukou členských států, které si samy mohou určovat, jaké obnovitelné zdroje budou podporovat. Je však zřejmé, že takto nastavený systém velmi narušuje cenu za elektrickou energii. To se negativně odráží i na společném energetickém trhu EU, jelikož tento systém vede ke koncentraci trhu a vytváří nekonkurenční prostředí, kdy budou proti sobě stát noví a staří producenti. Nynější podoba CRM podporuje energetické korporace a brání liberalizaci trhu, narušuje způsob inovaci energetických sítí a celkově znemožňuje přeshraniční obchod vlivem rozdílných finančních subvencí.

V ideálním případě by trh měl obsahovat tyto prvky: přijetí společného postoje přiměřenosti generování této energie, flexibilně reagovat na poptávku trhu společně s větším důrazem na přeshraniční spolupráci.  Je zřejmé, že producenti v systému CRM neovlivní, kdy svítí slunce nebo fouká vítr. S ohledem na základní fakt, že se elektřina nedá nikterak uskladnit na horší časy, je tedy potřebná větší flexibilita v dodávkách této energie. Také by bylo vhodné zvýšit její dodávky i v období odběrového maxima, tudíž by bylo CRM placeno trhem namísto státními finančními subvencemi. A nakonec by bylo přínosné i vytvoření potřebných distribučních kapacit. Členské státy se tedy budou muset samy rozhodnout, jestli budou k této problematice přistupovat jako ke společnému problému, anebo budou nadále podporovat své „solární barony.“

Francie: Ohnisko opozice vůči TTIP?

France: A hotbed of opposition to the TTIP?

Elvire Fabry; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) zahájené v červnu roku 2013 s sebou přineslo překvapivé reakce především ze strany Francie a Německa. Předpoklad Německa jako obhájce dohody vzhledem k jeho aktivní roli v iniciaci jejího projednávání a jeho exportně založené ekonomice se ukázal být zcela mylný. Stejně špatný odhad postoje se projevil i v případě Francie, která byla na základě svých minulých zkušeností s odstupem od jednání o Multilaterální dohodě o investicích v roce 1998 a s negativním výsledkem referenda o Smlouvě o Ústavě pro Evropu považována za odpůrce globalizace a tudíž i jakékoliv snahy o další liberalizaci obchodu.

Ukázalo se však, že postoje francouzské veřejnosti týkající se této perspektivní spolupráce jsou spíše pozitivní, jak dosvědčily výsledky výzkumu veřejného mínění prováděného těsně před volbami do Evropského parlamentu v květnu 2014. Alarmující je ovšem fakt, že celých 44 % respondentů o dohodě nikdy neslyšelo vzhledem k deficitu širší veřejnost zahrnující debaty o tomto tématu. O šest měsíců později výzkum ukázal pouze 50% podporu pro TTIP. Tento pokles je však mnohem mírnější v porovnání s nesouhlasným stanoviskem občanů Německa, Rakouska nebo Lucemburska. Přesto se postupně vynořují obavy z možnosti kulminace negativního postoje francouzské veřejnosti kvůli náladám v sousedním Německu.

Opozice proti TTIP se mobilizuje zejména v řadách občanské společnosti a menšinových politických stran, jako jsou například Evropa Ekologie – Zelení, Levicová fronta nebo Národní fronta.  Jejich největší obavy vycházejí z eventuálního snížení především environmentálních a bezpečnostních standardů. Z druhé strany je možné nejčastěji zaslechnout argument varující před nepřijetím TTIP vzhledem k výši vynaložených nákladů. Co se týče vlády, její postoj je velice nejasný a zdrženlivý, což se může ukázat jako velice problémové v době, kdy v podstatě dochází k postupnému dokončování jednání o TTIP. Pokud vláda nevyvine hlubší snahu informovat veřejnost a zahájit aktivní debatu, riskuje růst nedůvěry v ní, Evropskou komisi a parlamentní strany, což povede ještě k větší mobilizaci opozice ze strany občanské společnosti.

Plán reformy Evropské unie

A blueprint for reform of the European Union

Raoul Ruparel and Stephen Booth; Open Europe

Blížící se referendum o setrvání Velké Británie v Evropské unii nebude mít za následek jen setrvání či vystoupení této země z těchto struktur. V obou případech totiž dojde k jistým změnám, které neovlivní jen vztah Velké Británie k EU, ale pravděpodobně vyústí i v reformu celé Unie. Tento plán reformy pak obsahuje zhruba 11 dílčích reforem, které jsou rozděleny do následujících tří pilířů: přizpůsobivost a práva států mimo eurozónu, konkurenceschopnost a v neposlední řadě také demokratická odpovědnost. Těchto změn pak lze dosáhnout hned několika způsoby, mezi které patří zejména změna Smluv a již existující evropské legislativy, ale také změny dohod mezi evropskými institucemi a změny v jejich jednacích řádech. Otázkou však zůstává, zda by k této změně mělo dojít okamžitě, nebo až později (po referendu), ovšem s tím, že se za tuto změnu závazně zaručí vrcholní představitelé Unie.

Co se tedy týče konkrétních reforem a otázky přizpůsobivosti spolu s právy států mimo eurozónu, je navrhováno, aby bylo do smluv EU bylo zakotveno, že se členské státy nemusí ubírat stejným směrem a ani stejnou rychlostí a míra zapojení státu do prohlubující se integrace by tak byla více flexibilní. Dále by se mělo upustit od privilegovaného postavení eura a EU by se tak měla stát spíše mnoho-měnovou unií. V souvislosti s tím by pak měla být zajištěna i ochrana zájmů států mimo eurozónu. Co se pak týče otázky konkurenceschopnosti, jednotlivé reformy by se týkaly jak reformy rozpočtu, tak postupující liberalizace v oblasti služeb, energií či digitálního trhu. Otázku demokratické odpovědnosti by pak řešily reformy zavádějící například tzv. červenou kartu pro národní parlamenty, které by tak získaly možnost některé návrhy EU zcela zablokovat. Mimo jiné by se pak reformy v této oblasti také týkaly navrácení soudní kontroly do rukou jednotlivých členských států.

Přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech: Kritická analýza názoru Soudního dvora EU

The accession of the EU to the European Convention on Human Rights

Joakim Nergelius; The Swedish Institute for European Policy Studies

Evropská unie v průběhu integrace začala věnovat větší pozornost oblasti lidských práv. Všeobecně vzato, Soudní dvůr EU byl doposud považován za velmi aktivní, co se týče akceptování většiny pravidel, která měla potenciál prohloubit evropskou integraci. Názor vydaný Soudním dvorem EU v roce 2014 ohledně záležitosti přistoupení EU k Evropské úmluvě o lidských právech však představuje výjimku. Úmluva totiž spadá pod Radu Evropy, a tudíž pod její Evropský soud pro lidská práva (ESLP) sídlící ve Štrasburku. Ukázalo se, že Soudní dvůr EU si chce chránit své výsadní postavení ohledně rozhodování v evropských záležitostech, jenže přijetí Úmluvy by do posuzování případů vtáhlo také soud ve Štrasburku.

O přistoupení EU k Úmluvě se jedná již dlouhodobě a první názor Soudního dvora EU byl vydán již v roce 1996. Negativní postoj z loňského roku byl však poměrně nečekaný vzhledem k vývoji z posledních let. Diskuze o přistoupení byla totiž poměrně intenzivní, což se promítlo dokonce i v Lisabonské smlouvě, kde existuje zmínka o tom, že by EU „měla“ k Úmluvě přistoupit. Problémem je, že mezi oběma soudy neexistuje žádný komunikační systém, díky kterému by mohly řešit případná porušení Úmluvy členskými státy EU. Dále v názoru Soudní dvůr EU vyjadřuje požadavek, že by jakákoliv rozhodnutí ze strany ESLP nebyla závazná ani pro něj, ani pro instituce EU.

Celkově se celý názor vede v duchu obhajování Soudního dvora EU jako suveréna v posuzování evropského práva a lze z něj vyvodit obavy o autonomii této instituce. Vydání názoru vedlo k diskuzi na úrovni COREPERu, kterou iniciovalo Lotyšsko z pozice předsednického státu, a tak můžeme v blízké budoucnosti očekávat další vyjednávání ohledně Evropské úmluvy o lidských právech.

Dodržování lidských práv jako jeden z hlavních cílů Evropské služby pro vnější činnost

Respect for Human Rights as a General Objective of the EU’s External Action

Annabel Egan a Laurent Pech; Leuven Centre for Global Governance Studies

Ať už Evropa v minulosti vnímala problematiku lidských práv jakkoliv, v současné době jsou tato práva pevně ukotvena v jádru institucí EU. Evropská služba pro vnější činnost (EEAS) není výjimkou a samotná vysoká představitelka EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová vnímá lidská práva jako kompas ve vztazích mezi unijními institucemi, se třetími zeměmi, mezinárodními organizacemi a občanskou společností. Navíc EEAS reprezentuje Společenství navenek, stejně tak jako jednotný postoj k lidským právům. EU si klade za cíl stát se globálním aktérem a motorem v podpoře lidských práv v dalších zemích.

Lidská práva jsou prosazována jak uvnitř, tak vně Unie. Především za vnějšími hranicemi pak čelí mnoha výzvám. Hlavním cílem je zlepšit jejich jasnost, soudržnost a účinnost. Mezi faktory, které narušují rozvoj vnější politiky a splnění zmíněných cílů, patří například fragmentace pravomocí týkajících se lidských práv na institucionální a národní úrovni uvnitř EU. Cíle dále narušuje „duplikování“ funkce nejvyššího představitele EU v zahraničí v podobě předsedy Evropské rady a vysoké představitelky, neukončená jednomyslnost Rady EU ve vnějších záležitostech, absence jasných a silných vnitřních pravomocí EU v oblasti lidských práv a následné odstranění „dvojího metru“, protože jsou lidská práva stále rozdílně vnímána ve vnitřních a vnějších záležitostech EU.

I přes výše zmíněné nedostatky došlo k omezenému pokroku, neboť skrz Lisabonskou smlouvu se Listina základních práv EU stala součástí primárního práva. Pokud však nejsou zcela vyřešeny problémy v oblasti lidských práv uvnitř EU mezi institucemi a členskými státy, je téměř nereálné požadovat dodržování lidských práv u třetích zemí a zaujímat pozici globálního aktéra v této oblasti. Pro následující roky je tak nutné odstranit podkopávání důvěryhodnosti a vlivu EU na mezinárodní scéně jak ze strany členských států, jež se často vyjadřují k lidským právům zdrženlivě, tak ze strany vnitřní struktury EU.

Znovuzvolení diktátora? Volební logika ve Střední Asii

Re-electing a dictator? Electoral logics in Central Asia

Vanessa Boas; Institut für Europäische Politik

Na jaře letošního roku se konaly prezidentské volby v Kazachstánu a Uzbekistánu. Oproti evropským volbám, které jsou typické pro nízkou volební účast a ne zcela předvídatelný výsledek, bylo v tomto případě více než jasné, kdo obdrží masivní počet voličských hlasů. Tyto volby v regionu Střední Asie přinesly očekávané vítězství dosavadním držitelům úřadů – v Kazachstánu byl s téměř 97,7 % hlasů znovu zvolen Nursultan Nazarbayev a v Uzbekistánu svůj post obdobnou většinou obhájil Islom Karimov. V obou státech přitom volební účast přesáhla 90 %. Z těchto výsledků je zřejmé, že vládnoucí elity zcela dominují místní politické scéně. Odborníci ovšem upozorňují na nebezpečí vyplývající z absence schopné opozice, která by mohla v budoucnosti nahradit současné stárnoucí lídry.

Prezidentské volby v těchto zemích poukázaly na specifickou volební logiku v regionu Střední Asie, která primárně usiluje o potvrzení moci stávajícího prezidenta a udržení statusu quo.  Vysoká volební účast přitom tvoří významný prvek celého procesu, jelikož sama o sobě slouží jako zdroj legitimity a fakticky tak umožňuje lídrům vládnout a implementovat často bolestivé reformy. I když tedy v těchto zemích neexistuje jiná reálná alternativa než opětovné zvolení dosavadních představitelů, organizování voleb je pro udržení fasády systému žádoucí. Je zjevné, že Kazachstán i Uzbekistán představují dobře konsolidované autoritativní režimy, i zde ovšem může být podstata samotného režimu oslabena a dosavadní mocenský prostor narušen. Evropská unie by přitom mohla potenciální transformaci významně podpořit.

Vztahy EU s Kazachstánem i Uzbekistánem jsou řízeny spíše bezpečnostními a ekonomickými zájmy než normativními či demokratickými standardy. Jakožto představitelka evropských hodnot by ovšem Unie měla zahrnout otázku povahy režimu do vzájemných diskusí a tím vyvinout nátlak na větší transparentnost politické sféry. Není totiž pochyb o tom, že současná politická nejistota, jež souvisí s otázkou nejasné budoucnosti těchto zemí, podkopává prohlubování vzájemné ekonomické a bezpečnostní spolupráce. Nabízí se tak řada základních doporučení, která by měla EU sledovat a uplatňovat ve vztahu k danému regionu.  Mezi ta patří zejména snaha o posílení politického dialogu s vládnoucími elitami, monitorování pokroku v oblasti demokracie a lidských práv, spolufinancování programů upevňujících demokratické standardy a intenzivní podpora vzdělávacích systémů.