Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Přítomnost NATO v Pobaltí – uklidnění spojenců nebo odstrašení Ruska?

NATO’s presence in the Baltic States – reassurance of allies or deterrence for Russia?

Piotr Szymański; Centre for Eastern Studies

Na přelomu letošního března a dubna proběhlo na území Estonska cvičení amerických vzdušných sil přítomných v Evropě (USAFE), na kterém Američané nacvičovali především nálety na pozemní cíle. Současně probíhalo cvičení nad Baltským mořem za účasti dalších skandinávských států, a to neutrálního Švédska a Finska. V současném procesu posilování přítomnosti jednotek NATO v Pobaltí se tak USA ujaly vůdčí role a další státy jako Německo, Velká Británie či Dánsko se zavázaly v roce 2015 posilovat přítomnost svých jednotek v této oblasti.

Ve východním křídle NATO, které zahrnuje pobaltské státy, Polsko, Rumunsko a Bulharsko, panují stále větší obavy z možné ruské intervence, což vede právě k posilování vzdušných i pozemních jednotek v této oblasti. Summit NATO, který se konal v září 2014, přinesl ve výsledku nový Akční plán připravenosti, který zahrnuje souhrn připravovaných cvičení ve východním křídle. Detaily plánu byly diskutovány a přijaty ministry obrany členských států NATO v únoru 2015. Z pohledu baltských států jsou výsledky summitu stěžejní především v plánu vytvoření pozemních taktických jednotek s možností vzdušné a námořní podpory o síle přibližně 5000 vojáků. Další cíle byly vytyčeny především v integraci vojenské infrastruktury, zásobování či vojenského vybavení a tříměsíčním rotačním mechanismu přítomnosti aliančních sil.

V letošním roce tak budou Spojené státy americké nadále zvyšovat počet vojenských cvičení v tomto regionu a ponechají si i nejvyšší počet jednotek a vojenské techniky na tomto území. Německo plánuje dostát svého závazku v podobě výrazného zvýšení svých jednotek dosahující až k 5000 přítomných mužů na vojenských cvičeních. Z německého pohledu se jedná především o zvýšení kredibility a image spolehlivého spojence, ale také politického vyjednavače, který může umožnit nový dialog mezi NATO a Ruskem. Velká Británie hodlá vyslat v letošním roce kolem 4000 vojáků, zato přítomnost Francie bude hrát spíše nevýraznou roli, jako tomu bylo v roce 2014.

Klíčovým faktorem zde zůstává především demonstrace vysoké soudržnosti a spolehlivosti členských států v rámci NATO a také ochranářské pozice vůči pobaltským státům. Pokud by Rusko vnímalo státy NATO jako roztříštěné či neschopné akce, mohlo by potenciálně dojít k přehodnocení strategie a zvýšení odhodlání Moskvy otestovat akceschopnost NATO v Pobaltí.

Ochrana právního státu v EU a článek 7 jako chabý krok k jeho prosazování?

Upholding the Rule of Law in the EU: On the Commission’s ‚Pre-Article 7 Procedure‘ as a Timid Step in the Right Direction

Dimitry Kochenov a Laurent Pech; The Robert Schuman Foundation

Ochrana právního státu je jednou ze základních hodnot, na nichž je EU postavena v souladu s článkem 2 Smlouvy o Evropské unii. Kvůli zvyšujícímu se počtu systémových ohrožení právního státu v jakémkoli z 28 členských států Unie dospěla Komise k závěru, že je potřeba vytvořit nástroj, který umožní efektivně řešit takováto ohrožení na unijní úrovni. Komisaři tak předložili návrh na posílení role právního státu na rozpravě v březnu minulého roku. Nový rámec tak zavedl nástroj pro včasné varování, který umožňuje Komisi v případě ohrožení právního státu zahájit s příslušným členským státem dialog ve snaze zabránit eskalaci problému.

V minulosti se Evropská unie setkala s podobnými případy, v nichž docházelo k ohrožení právního státu. Lze zmínit pokus maďarské vlády podkopat nezávislost soudnictví díky chtěnému snížení věku odchodu soudců do důchodu. Taktéž francouzská vláda se v roce 2010 snažila tajně zavést společnou deportační politiku zaměřenou proti Romům. Jako poslední případ lze uvést nedodržování klíčových rozsudků ústavního soudu rumunskou vládou. Všechny tyto případy byly chápány jako důkaz rostoucího počtu případů, v nichž docházelo k podkopávání klíčových hodnot Evropské unie.

V případě, že členský stát i přes včasné varování Komise pokračuje v činnosti, která právní stát Unie ohrožuje, je možné využít článek 7 Smlouvy o Evropské unii. Toto ustanovení dává Radě EU pravomoc potrestat členský stát, který se závažně provinil a trvale porušoval hodnoty EU stanovené v článku 2 Smlouvy o EU. Zároveň Komisi umožňuje zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti jakémukoli členskému státu a věc předložit Soudnímu dvoru. Ve výše popsaných případech zaznamenala Komise řadu úspěchů, avšak bez využití článku 7, který nebyl doposud použit. Vývoj v posledních několika letech však ukazuje limity, které zatím Unie v této problematice má.

Jakou roli by měla EU hrát v mezinárodních vztazích? Porozumění post-lisabonské zahraniční politice v nestálé době

Which Role Should the EU Play in International Relations? Understanding the Post-Lisbon Foreign Policy at Times of Change

Maria Giulia Amadio Viceré; Istituto Affari Internazionali

Unie měla, co se týče jejího mezinárodního postavení, vždy obtížné výchozí podmínky. Potýkala se s dichotomií mezi mezivládním a nadnárodním přístupem, který se snažila vyřešit v Lisabonské smlouvě mimo jiné založením Evropské služby pro vnější činnost. Ta se měla stát jakousi diplomatickou rukou EU spojující unijní expertízu a diplomatické zkušenosti členských států do jednoho tělesa. Jakou roli by ale Unie měla hrát na mezinárodní scéně?

Evropské bezpečnostní prostředí je již po dlouhá léta zvyklé na to, že nad ním jakousi ochrannou ruku drží USA. To je nebývalý luxus, ze kterého vychází také EU. Tato specifická situace se ale začíná měnit, protože na mezinárodní scéně mají Unie i Spojené státy velmi často rozdílné zájmy. Zatímco se hroutí evropské sousedství, USA přesouvají své centrum zájmu do asijsko-pacifické oblasti. Také energetické závislosti EU a Spojených států jsou v ostré opozici. Tito bývalí partneři se tedy vydávají každý odlišnou cestou.

V současné době je evidentní, že se v centru Unie usilovně přemýšlí nad tím, jak odpovědět na dění na mezinárodní scéně. Různí aktéři přicházejí s různými odpověďmi. Angela Merkelová se kupříkladu snaží maximálně koordinovat svou diplomatickou činnost s Evropskou radou, potažmo Radou EU, jako tomu bylo v případě minských dohod. Předseda Komise Jean-Claude Juncker zase v nedávné době vyslovil myšlenku, že je třeba vytvořit unijní armádu. Tím poukázal na oblast, ve které Unie trpí chronickou slabostí.

Prvním bodem, ve kterém se Unie musí pevně chytit kormidla, je řízení stabilizace jižního a východního sousedství EU. Je také třeba, aby se přestala spoléhat na podporu Spojených států a začala být sama aktivní. Mimo to je důležité, aby byl zlepšen způsob spolupráce mezi unijními a národními institucemi, přičemž spolupráce na úrovni EU je velmi žádoucí. Ačkoli má v dohledné budoucnosti garantem evropské obrany zůstat NATO, posílení unijní vojenské schopnosti by znamenalo posílení Evropanů samotných a schopnost Unie jednat.

Britské politické zemětřesení: Otřesy pro Evropu a Spojené království?

Britain’s political earthquake: What aftershocks for Europe and the UK?

Michael Emerson; Centre for European Policy Studies

Vítězství Davida Camerona v parlamentních volbách bude mít dopad nejen na Spojené království, ale i na Evropskou unii. Prvním důsledkem bude stanovení data referenda o vystoupení z Unie, které je plánováno na rok 2017. Podle Cameronových slov chce země vyjednat změnu specifických podmínek svého členství. Složitější bude ujasnit si, čeho chce novými dohodami dosáhnout, a určit podmínky, za kterých bude moci setrvat v EU. VB je však omezena několika faktory. Množství politik EU se týká oblasti jednotného trhu, kde britští občané paradoxně podporují více opatření na evropské úrovni. EU je navíc zapojena do obchodních jednání s USA, Indií a Japonskem, které odpovídají britským prioritám. Existující výjimky pro Spojené království v oblasti Schengenu, společné měny, justice a vnitra jsou navíc již nyní tak velké, že není co projednávat. Co víc, rozhodnutí v oblastech, jako je zahraniční a bezpečnostní politika či daně, podléhá jednomyslnému hlasování, takže nic doposud nemohlo projít bez souhlasu VB.

Cameron chce reformu či zlepšení politik EU. Proces vyjednávání unijních kompetencí je však komplexní a kontinuální, proto si nelze představit, že by byl představen balíček reforem připravený s ohledem na referendum ve Velké Británii. Malá změna v Cameronově rétorice by mohla více korespondovat s realitou. VB by mohla navrhnout reformní balíček, který by zahrnoval reformu politik finančních služeb a služeb obecně, energetiky a klimatu, digitálního odvětví či přistěhovalectví v EU. Vedle programu pro rozvoj těchto politik je i místo pro Timmermansův program pro snižování administrativní zátěže EU. Cameron by mohl poukázat na nedávné reformní úspěchy v oblasti zemědělství a rybolovu a dosažení škrtů v rozpočtu EU ve víceletém období do roku 2020. Výše zmíněný balíček by mohl být přijatelný také pro Brusel a ostatní státy. VB by mohlo nahrát také Nizozemské předsednictví v Radě v polovině roku 2016. Tradiční blízkost této země a důvěřivý vztah s Velkou Británií by pomohl vytvořit pozitivní klima pro zajištění shody v EU.

Erasmus Pro: Milion mladých evropských učňů do roku 2020

Erasmus Pro: for a million “young European apprentices” by 2020

Jacques Delors, Henrik Enderlein, Pascal Lamy a kol.; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Neutěšená situace mnoha mladých lidí v Evropě je vážným důvodem ke znepokojení. Prakticky každý čtvrtý z nich hledá v současnosti práci. Před Evropskou unií tak vyvstává nelehký úkol, neboť její budoucnost závisí na míře úspěšnosti, s níž dokáže tento problém řešit. Existující schéma, podle kterého se má každému mladému Evropanovi dostat adekvátní nabídky zaměstnání, učňovského postu nebo odborné stáže do čtyř měsíců od ukončení studia či ztráty pracovního místa, nepřináší očekávané výsledky. Další iniciativa financovaná Evropskou investiční bankou a Evropským sociálním fondem poskytuje od roku 2012 peněžní pomoc mladým lidem hledajícím práci v jiné členské zemi. Této výhody však využívá ročně pouze 1500 uchazečů. Celkové výsledky tedy nevypadají pro EU zrovna příznivě.

Klíčem k řešení problému nezaměstnanosti je především podpora mobility občanů. Jako nejtypičtější příklad lze uvést program Erasmus, jenž umožňuje více než 3 milionům studentů strávit část svých studií na univerzitě v jiném členském státě. Stejný postup by měla EU uplatnit i u méně kvalifikovaných mladých uchazečů o práci, neboť právě oni jsou nejvíce postiženi současnou krizí. Jednou z možností by mohlo být zavedení takzvaného programu Erasmus Pro, který by do roku 2020 zajistil milionu mladých Evropanů profesní kvalifikaci v členské zemi, jež trpí nedostatkem pracovní síly v daném oboru.

V rámci této strategie by byl uchazeč přijat do školicího střediska a následně do zaměstnání v hostujícím státě po dobu dvou až tří let s nepřerušenou podporou plynoucí ze země původu. Zásadní podmínkou je přístup ke všem nabídkám napříč EU, stejně jako pokrytí cestovních nákladů a výdajů na jazykový kurz. Implementace tohoto schématu by stála EU přibližně čtyři až šest miliard eur ročně, což není nijak závratná částka. Zbývá tedy už „pouze“ politická vůle k jeho prosazení.

Vzestup Turecka jako váhavého spojence tváří v tvář ruské hrozbě

Turkey’s Rise as a Reluctant Ally Faced with the Russian Threat

Pinar Elman; The Polish Institute of International Affairs

Přestože Turecko svou rétorikou dlouhodobě podporuje ukrajinskou územní integritu, od počátku rusko-ukrajinského konfliktu nevyužilo ani svých diplomatických, ani ekonomických kapacit, aby ovlivnilo vývoj krize na Ukrajině nebo zlepšení podmínek krymských Tatarů, spíše naopak. Vystupuje proti uvalování sankcí na Rusko, se kterým zároveň prohlubuje jak obchodní, tak politické vztahy. Za účelem vylepšení mezinárodního profilu se kloní více směrem k Asii než k Evropě a zejména posiluje vazby na Čínu. Hlavní bezpečnostní zájmy Turecka sice stále leží v euroatlantickém prostoru, z taktických a strategických důvodů se ale pomalu distancuje od cílů této komunity. Optimistický oportunismus tureckých lídrů podkopává úsilí v boji proti destabilizaci regionu ze strany Ruska, a tím paradoxně ohrožuje turecké národní bezpečnostní zájmy. Tento proces ovšem nemusí být nezvratný.

Evropská unie může situaci změnit tak, že Ankaru zapojí do hospodářské podpory Ukrajiny. Ekonomiky obou zemí jsou komplementární a turecké společnosti jsou již na ukrajinském trhu aktivní. EU jim může mimo jiné usnadnit vytvoření dohody o volném obchodu. Společné iniciativy na pomoc Ukrajině, jako je například finanční nebo institucionální podpora a projekty v oblasti přepravy či energetiky, se mohou Turecku otevřít, a tím jej i více motivovat ke spolupráci v zahraniční politice. Vhodné by rovněž mohlo být vytvoření mechanismů k zintenzivnění kontaktů mezi občanskými společnostmi obou zemí, zejména pro akademické obce a média.

Vyloučení Turecka z Transatlantického obchodního a investičního partnerství je třeba nahradit alespoň zvláštním ustanovením o jeho možném rozšíření do budoucna. Mezitím by EU měla pokračovat v prohlubování celní unie s Tureckem tak, aby zahrnovala i služby, a dále odbourávat překážky pro turecké investice a obchodní styky se zeměmi Unie. Dala by se tak vyrovnat ztráta perspektivy Turecka stát se v blízké době členským státem. Skvělá příležitost pro osvěžení vztahů mezi EU a Tureckem by mohla nastat po všeobecných tureckých volbách v červnu 2015 a Evropská unie by se ji měla pokusit nepromarnit.

Balíček pro lepší regulaci: Příliš dobrý na to, aby to byla pravda?

Too good to be true?: A quick assessment of the European Commission’s new Better Regulation Package

Andrea Renda; Centre for European Policy Studies

Evropská komise přijala 19. května 2015 nový komplexní balíček pro regulaci, tedy program sloužící k lepší právní úpravě legislativy Evropské unie. Díky tomuto balíčku by měl být proces vytváření a schvalování nové legislativy jednodušší, transparentnější a lépe dostupný občanům Unie, firmám, odborům i zájmovým skupinám. Snížení administrativní zátěže dlouhodobě vyžadují jak evropští podnikatelé, tak i občané. Kabinet předsedy Evropské komise Jeana-Clauda Junckera těmto potřebám vyšel vstříc a učinil tak tento požadavek jednou ze svých hlavních priorit.

Zjednodušování pravidel a zlepšení posuzování přiměřenosti legislativních opatření povede k úpravám již platné směrnice a nařízení a zároveň bude platné pro nově vzniklé návrhy. Komise společně s novým programem nastavila laťku velmi vysoko. Její hlavní prioritou bude především efektivnější vyhodnocování dopadů legislativního procesu EU na každodenní život fyzických, ale i právnických osob. Z toho důvodu, že nová regulace zahrnuje všechny hlavní unijní instituce, by měla navrhovaný program spravovat meziinstitucionální dohoda mezi Evropskou komisí, Radou EU a Evropským parlamentem. Předpokladem je, že bude uzavřena na konci roku 2015.

Z návrhu jsou však již nyní patrné i některé trhliny, jejichž řešení by bylo důležité znát. Týkají se například kapacity zaměstnanců, jelikož nový program s sebou přináší znásobení jejich aktivit a jen nepatrné zvýšení jejich počtu v dané oblasti. Pochybnosti se dotýkají také jejich nedostatečné kvalifikace. Další slabina se týká například reálného zapojení členských států Unie. Zatímco se některé národní vlády problematikou zabývají již dlouho a dlouhodobě přijímají nástroje pro lepší regulaci (např. Velká Británie, Německo, Česká republika), zbylá většina zemí přijaté nástroje nikdy nezrealizovala, případně s velmi malým dopadem. Vina je však i na unijní úrovni. Právě z důvodu netransparentního a složitého používání nástrojů nelze posoudit efektivitu a účinnost opatření v rámci jednotlivých národních vlád. Očekávání, která plynou z nového balíčku, jsou tedy veliká.

Práva LGBTI komunity v Evropské unii

The Rights of LGBTI People in the European Union

Piotr Bakowski, Marc Lilienkamp a Rosamund Shreeves; European Parliamentary Research Service

Příslušníci LGBTI komunity, tedy lesby, gayové, bisexuálové, transsexuálové a intersexuální osoby, jsou stále předmětem diskriminace, a to napříč EU. Ta se na druhé straně pyšní jednou z nejvíce antidiskriminačních legislativ na světě a propaguje práva LGBT mezinárodně. I přesto ale celounijní průzkum u členů této skupiny prokázal častou zkušenost s homofobií a slovním i fyzickým napadáním. Jak je v „tolerantní“ Unii něco takového možné?

Primárním problémem EU je to, že oblast rodinného práva zůstává v tradiční pravomoci členských států a Unie do nich nemůže zasahovat. Podoba právní úpravy této problematiky se od sebe navíc v jednotlivých zemích poměrně zásadně liší. Některé povolují manželství pro páry stejného pohlaví, jiné nabízí alternativu v podobě registrace a další jim neposkytují žádnou možnost nabytí právního statusu. Evropské precedenční právo určuje, že vytvoří-li členský stát nějakou formu svazku srovnatelnou s manželstvím, nemůže mezi nimi dělat rozdíl. To ale neznamená, že by země musely takovou instituci vytvořit. Právě různé nastavení standardů může mít významné důsledky pro partnery ze dvou zemí EU, kteří chtějí formalizovat nebo legalizovat svůj vztah. Stejně tak problematické je vzájemné uznávání svazků párů mezi zeměmi. I proto se dvojice stejného pohlaví a jejich rodiny během pohybu po Unii mohou v současné době setkávat s nepřiměřenými překážkami. Podobně složité je to také s právem LGBT komunity na adopci, což je oblast, ve které jsou státy méně benevolentní než v ohledu homosexuálního sňatku. Adopci v plném rozsahu dosud povolilo pouze 14 zemí.

Boj s diskriminací na základě sexuální orientace se stal součástí vnitřní i vnější politiky EU. Současný předseda Komise Jean-Claude Juncker vrátil na stůl návrh směrnice, která chce rozšířit zákaz diskriminace na základě víry, postižení, věku nebo sexuální orientace na širší škálu subjektů. Dosud tento zákaz platí pouze v oblasti zaměstnanosti. Evropská společnost ale na tuto problematiku stále nereaguje jednotně, což se projevilo například během masových protestů ve Francii v květnu 2013, když byl schvalován zákon povolující manželství a adopci homosexuálním párům.

Východní partnerství po Rize: Přehodnocení, reformy, odolnost

Eastern Partnership after Riga: rethink, reforms, resilience

Jana Kobzova; European Council on Foreign Relations

Ruské akce na Ukrajině nestraší jen Moldavsko a Gruzii, které chtěly uvolnit své vztahy s Moskvou, ale i země, jejichž vztahy s Ruskem byly doposud vřelé. Vývoj ve všech šesti zemích Východního partnerství ukazuje, že by akce Moskvy ve východním sousedství EU dosáhly mála, pokud by tyto země během posledních dvou desetiletí snížily svou zranitelnost vůči vnějšímu tlaku Ruska. Tamní elity se místo toho mnohdy soustředily spíše na udržení své moci a prostředků. Region má s ohledem na Moskvu dvě klíčová zranitelná místa. Prvním je slabost ekonomik, pro které je ruský trh v krátkodobém horizontu nepostradatelný a které Moskvě umožnily, aby řídila několik strategických odvětví ve státech Východního partnerství. Druhou ze slabin je politická korupce a autoritářství, které často vysály zdroje potřebné pro budování státu a otevřely zadní dveře pro ruský vliv na politiku zemí Východního partnerství.

EU musí urgentně řešit krizi ve svém sousedství. Nadále by však měla zaujímat jiný přístup ke Gruzii, Moldavsku a Ukrajině, které se zajímají o hlubší integraci s EU, a k Arménii, Ázerbájdžánu a Bělorusku, které chtějí spolupracovat v různých zahraničně-politických otázkách, ale neplánují přijmout reformy k demokratické transformaci. Větší schopnost pomoci prvním třem zemím se opírá i o skutečnost, že dochází k pomalé proměně zdejší společnosti, která volá po lepší správě věcí veřejných a usiluje o více zodpovědnosti vlastních vlád. Největší potenciál možných reforem proto neleží jen na vládní úrovni. EU by měla posílit komunikaci nejen s politickými elitami, ale také s kruhy občanské společnosti, které jsou otevřeny reformám. Vzhledem k ukrajinské krizi jsou však i zbylé tři země nakloněny podpoře EU, především v otázce zachování jejich suverenity a posílení schopnosti odolávat tlakům Ruska. EU by nicméně měla být realistická, alespoň co se týče dosahu její pomoci a výsledků, kterých může v krátkodobém horizontu docílit.

Nová Evropská politika sousedství vyžaduje diferencovaný a politicky řízený přístup

The New European neighbourhood policies require a differentiated and politically driven approach

Michel Foucher a Gilles Lepesant; Robert Schuman Foundation

Způsob, jakým Komise v roce 2003 nastavila Evropskou politiku sousedství, se nyní ukazuje jako nereálný. Tento plán byl původně zamýšlen spíše jako opatření, jež má pomoci daným státům na cestě k modernizaci, nikoliv jako politický nástroj. Mezinárodní situace se však za posledních dvanáct let radikálně změnila, a to především kvůli vlně povstání v arabském světě a ruské zahraniční politice. Zmíněná taktika Evropské unie navíc ignorovala vzájemné rozdíly mezi zeměmi v jejím sousedství, což se vzhledem k proběhlým událostem nejeví jako příliš vhodná strategie.

Nejprve je zapotřebí si uvědomit, že partnerské státy nejsou bývalé kandidátské země střední Evropy z počátku devadesátých let. Ukrajinu z roku 2015 nelze srovnávat s Polskem z roku 1990. Národní identita nebyla formována podle stejných kritérií, vztah k Rusku se liší, státní záležitosti jsou řešeny jiným způsobem atd. Tyto rozdíly vyplývají z faktu, že všechny země východního sousedství byly v minulých dekádách interní součástí Sovětského svazu, nikoliv samostatnými státy. Dále je též důležité připomenout, že se partnerské země liší i samy mezi sebou. Přestože tento regionální přístup poskytuje určité výhody – například rozvíjí vzájemnou spolupráci či zprostředkovává dialog o přeshraničních otázkách – dnes působí spíše jako nadbytečný byrokratický nástroj.

Navrhovaný individuální přístup je v současnosti vyžadován speciálně u států na jihu a jihovýchodě EU, neboť téměř všechny procházejí kritickým stádiem vývoje. Evropská politika se tak musí přizpůsobit vysoce kontrastním podmínkám od demokraticky vyspělého Tuniska až po občanskou válkou sužovanou Sýrii. Důraz by měl být kladen hlavně na podporu vzdělávání mladých lidí. Zvláštním případem je zapojení Ruska do Evropské politiky sousedství. EU by se měla snažit přesvědčit ruské elity, že cílem její sousedské politiky není kontrola daného území, nýbrž vzájemná spolupráce.

Transatlantická tržní integrace, obchod a regulace: Diskriminace třetích zemí?

Transatlantic Market Integration, Business and Regulation: Building on the WTO

Bernard Hoekman a Petros C. Mavroidis; Swedish Institute for European Policy Studies

Účelem probíhajících jednání o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství (TTIP) mezi Evropskou unií a USA a nedávného uzavření Komplexní hospodářské a obchodní dohody (CETA) mezi EU a Kanadou je širší integrace transatlantických trhů. Toho by mělo být dosaženo odstraněním zbývajících cel a podobných politických opatření diskriminujících ve prospěch tuzemských poskytovatelů zboží a služeb, a dále snížením negativních dopadů rozdílů v regulačních režimech a normách na obou stranách Atlantiku. Mnohé třetí země, které nemají uzavřené dohody o volném obchodu ani preferenční přístup na trhy EU a USA, se obávají, že budou kvůli zrušení zmíněných cel čelit na tamějších trzích větší konkurenci ze strany firem se sídlem v EU nebo USA. Odhady nicméně naznačují, že efekt dohod tyto především rozvojové země s nejnižšími příjmy pocítí minimálně, jelikož výrobci z EU a USA přesunuli většinu výroby nižší kvality s vysokým podílem méně kvalifikované lidské páce do zahraničí.

Mnohem větší problém nastává u zmírňování účinků netarifních opatření, která často přímo diskriminují zahraniční výrobce, a nediskriminačních vnitrostátních regulací, které vedou k dodatečným nákladům společností věnujících se transatlantickému obchodu. Existují silné pochyby o tom, do jaké míry mohou být dohody s USA a Kanadou v tomto ohledu efektivní. Vše závisí zejména na účinnosti iniciativ regulační spolupráce. Bude potřeba implementovat instituce a postupy, které budou podporovat vzájemnou výměnu informací a budování důvěry prostřednictvím pravidelné komunikace mezi zeměmi a úřady, které v těchto zemích zavádějí předpisy a vymáhají jejich dodržování. Jedná se o politickou výzvu pro USA, Kanadu i Evropskou unii. Pokud bude sbližování právních předpisů úspěšné, vyplynou z toho výhody pro všechny firmy nezávisle na jejich sídle. Pro třetí země pak bude klíčové pouze to, zda USA a EU budou ochotny aplikovat mechanismy transatlantické spolupráce na země, které přijaly odpovídající regulační mechanismy a normy. Nutnou podmínkou v tomto případě samozřejmě bude, aby dotčené jurisdikce sledovaly srovnatelné cíle a disponovaly důvěryhodnými postupy a institucemi.