Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Zaměřeno na TTIP: 11 mýtů odhaleno

TTIP in focus: 11 Myths Exposed

Eoin Drea; Wilfried Martens Centre for European Studies

Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) aktuálně projednávané mezi EU a USA stojí na několika základních pilířích. Tyto pilíře zahrnují princip lepšího přístupu podniků na trh, posilování regulační spolupráce a stanovení mezinárodních pravidel a norem. V průběhu vyjednávání této smlouvy posilují napříč Evropou i opoziční názory a obavy z přijetí této smlouvy. Téměř ve všech oblastech smlouvy TTIP tak můžeme nalézt několik zažitých kritických názorů, které ne vždy odpovídají realitě.

Kritické hlasy v oblasti transparentnosti a lobbingu označují proces vyjednávání za nedemokratický, jelikož občané nemají možnost dostatečné kontroly nad smlouvou a vyjednávání probíhá za zavřenými dveřmi.  Této kritice se Evropská komise (EK) snaží čelit publikováním částí smlouvy po každém jednání a také veřejnými slyšeními a konzultacemi. Další velmi kritizovanou oblast představuje zemědělství a zejména problematika geneticky modifikovaných potravin (GMOs) a liberalizace zemědělského trhu jsou velkým trnem v oku všech kritiků. EU opravdu usiluje o otevření trhu pro zemědělské výrobky, ale pouze v případě striktního zachování dosavadních vysokých evropských standardů. V EU také platí jedny z nejpřísnějších pravidel a regulací pro GMOs na světě a GMOs produkty mohou být povoleny pouze po implementaci komplexnějších pravidel pro hodnocení rizik Evropským úřadem pro potravinovou bezpečnost.

Aktuálně jedno z nejdiskutovanějších témat spadá do oblasti ochrany investic a urovnání sporů mezi investorem a státem (ISDS). Kritické hlasy vycházejí z obavy otevření brány pro velké korporace a jejich zájmy v konfrontaci s legislativou EU. Nástroj ISDS označují jako „masivního trojského koně“, díky kterému nadnárodní korporace rozpráší evropské normy a regulace ve všech oblastech. Značná obava panuje také v oblasti vysokých nákladů a odlivu veřejných peněz do případných soudních sporů. V reakci na tyto obavy EK oznámila, že bod ISDS bude zahrnut do smlouvy pouze v případě širokého konsensu mezi členskými státy, nevládními organizacemi, odborovými svazy a hospodářskými komorami.

Základní práva v Evropské unii: Role Charty po Lisabonské smlouvě

Fundamental Rights in the European Union: The Role of the Charter after the Lisbon Treaty

Toni Alaranta; European Parliamentary Research Service

Ochrana základních lidských práv nebyla přímo uvedena v zakládajících smlouvách Evropského společenství a článků, které by se dotýkaly ochrany práv jednotlivců, bylo pouze nepatrné množství. V současné době je povinností Evropské unie a jejích členských států dodržovat a respektovat princip základních práv. Tyto povinnosti vyplývají z judikatury Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a jsou zastřešeny jeho působením. Ten má poslední slovo v oblasti právního řádu EU a dlouhodobě se snaží o posílení a vylepšení těchto práv, které byly nastaveny Smlouvami, nejen co se bezprecedentních případů týče. 

Od přijetí Lisabonské smlouvy jsou výše zmíněné principy určeny Smlouvami a  Listinou základních práv Evropské unie, které mají nově stejnou právní sílu. Listina vychází z Evropské úmluvy o lidských právech, Evropské sociální charty a dalších úmluv o lidských právech. Ochrana základních práv je nezbytnou součástí a jedním z hlavních prvků fungování EU a je stejně tak důležitou součástí rozvoje evropského prostoru svobody, bezpečnosti a práva. Listina však nerozšiřuje pravomoci EU a je nutné respektovat podstatu základních práv a svobod a dále respektovat zásadu proporcionality.

Nicméně Listina je závazná pro orgány EU při přijímání nových opatření, jakož i pro členské státy během jejich provádění. Zároveň slouží jako důležitý bod nejen pro Soudní dvůr, ale i pro zákonodárce EU, a to například v případě, kdy je třeba specifického vyjádření  v rámci politik EU, které se zabývají bojem proti diskriminaci, azylovou politikou či procesním právem v občanských a trestních řízeních. Základní práva se však dotýkají i oblastí jako je doprava, hospodářská soutěž či celní a hraniční kontrola a členské státy EU by měly brát takové situace v úvahu.

Zmapování právní úpravy vnějších vztahů EU po Lisabonské smlouvě  

Charting the Legal Landscape of EU External Relations Post-Lisbon

Thoms Ramopoulos a Jan Wouters; Leuven Centre for Global Governance Studies

Vnějším vztahům EU se v určité míře věnuje většina orgánů Unie, ale různé instituce mají různé role dle toho, zda jejich pravomoci spadají do sféry společné zahraniční a bezpečnostní politiky (SZBP), či ne. Aby byla EU v zahraničí zastupována efektivně, je velmi žádoucí, aby tato oblast byla co nejvíce v souladu s principem soudržnosti. To bylo i cílem posledního cyklu revize zakládajících smluv. Jeho výsledkem byla Lisabonská smlouva (LS), která představila mimo jiné také nový institucionální rámec. Je ale pokrokový? A má potenciál zajistit více soudržnosti, kontinuity a efektivity v unijní vnější činnosti?

Velkým problémem, který se tato smlouva snažila vyřešit, byla procedurální a právní dualita mezi SZBP a ostatní vnější činností EU. Evropský soudní dvůr se před LS musel potýkat s dvojí právní úpravou, protože nebylo jasné, zda má přednost legislativa SZBP, nebo ostatní externí agendy. V LS obě úpravy nabývají právní rovnosti, tato problematika ale zůstává velmi komplikovaná. Je tedy zřejmé, že je zajištění soudržnosti a kontinuity dané politiky v rámci takové rozdvojenosti poměrně složité. V institucionálním uspořádání bylo z tohoto důvodu vytvořeno přemostění mezi Radou EU a Evropskou komisí v podobě zavedení funkce vysoké představitelky Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Ta má přehled jak o agendě SZBP, tak o všech ostatních vnějších politikách, a má tak možnost zajistit soudržnost a kontinuitu vnější činnosti EU jako celku. V tom jí má pomáhat také Evropská služba pro vnější činnost, která má asistovat nejen jí, ale i předsedům Evropské rady a Evropské komise.

Všechny změny, které LS zavedla, byly provedeny s vědomím, že není politicky možné vymazat mezeru mezi vnějšími politikami EU a mezivládní SZBP a že dualita přetrvá. I přes neshody mezi členskými státy a institucemi, které často končí u Evropského soudního dvora, je nové institucionální uspořádání EU vylepšením. Pozice vysoké představitelky spojuje obě agendy externích vztahů EU, Rada EU a Komise zajišťují jejich koherenci obecně. Pro další zlepšení ale nadále zůstává mnoho prostoru. Vše nyní bude záležet na politické odvaze, vizi institucí EU a vůli členských zemí investovat do další spolupráce.

Chudí a pod tlakem: Sociální dopady evropské fiskální konsolidace

Poor and under pressure: the social impact of Europe‘s fiscal consolidation

Zsolt Darvas a Olga Tschekassin; Bruegel

Evropská unie se potýká s vážnými sociálními problémy. Podíl materiálně deprivovaných lidí, nezaměstnaných a dětí žijících v domácnostech nezaměstnaných je vysoký. Nedávné výzkumy ukazují, že fiskální konsolidace má během recese výraznější negativní dopady na ekonomiku než během expanze. Propouštění ve veřejném sektoru, škrty některých výdajů či zvýšení daní mají dopad na zaměstnanost a příjmy domácností. Dlouhé období nezaměstnanosti eroduje schopnost účasti na trhu práce, čímž podkopává dlouhodobý růstový potenciál dané země. Podle ukazatele vážné materiální deprivace v EU se snižuje propast mezi východem a západem, ale mezi severem a jihem se prohlubuje. Největší chudoba v Evropě je v Bulharsku, Rumunsku a Maďarsku, v České republice je pod evropským průměrem.

Předčasná fiskální konsolidace měla v některých zemích EU výrazné vedlejší účinky, jako je např. zhoršení cyklické situace hospodářství. To poukazuje na různé ekonomické potřeby v členských státech. Tam, kde jsou rozpočtové schodky mimořádně vysoké a veřejné dluhy rostou rychlým tempem, neexistuje žádná alternativa fiskální konsolidace a otázkou je jen její rychlost a složení. V ostatních zemích EU, kde je fiskální situace v rozumných mezích, by fiskální podpora přicházela v době, kdy se zhoršuje cyklická pozice evropské ekonomiky. V těchto zemích byla fiskální konsolidace, která začala kolem roku 2009 a 2010, předčasná.

Ekonomická krize vynesla do popředí rostoucí generační propast. V rámci sociálních výdajů byli starší lidé během krize chráněni nejvíce, zatímco výdaje na rodiny a děti byly nižší. Negativní dopad na mladé mělo také snížení výdajů na vzdělání. V zemích, které byly nejvíce zasaženy krizí, nyní hrozí vznik ztracené generace, což by mělo negativní vliv na dlouhodobý růst na celém kontinentu. Je potřeba nová strategie, která by zmírnila negativní dopady finanční konsolidace a zlepšila sociální podmínky v EU. Ta by měla zahrnovat lepší využití evropského finančního rámce, větší podporu poptávky a revizi vnitrostátních daňových a dávkových systémů.

Podpora sociální soudržnosti: Chybějící spoj mezi strategií EU a cestou z krize

Fostering social cohesion: the missing link in the EU’s exit strategy from the crisis

Claire Dhéret; European Policy Centre

Skutečnosti, jako je šíření náboženského radikalismu mezi mladými lidmi, růst pouličních výtržností, nízká volební účast či vzestup extremistických stran, si získávají v současné době čím dál větší pozornost. V návaznosti na tyto události se v médiích objevila vlna komentářů, jež viděly příčinu především v postupujícím rozpadu sociální soudržnosti a neschopnosti Evropy vypořádat se s rozmanitostí. Politické strany tak nyní stojí před důležitou otázkou, jaké politiky se nejlépe hodí pro ochranu společenské jednoty.

Podle OECD je soudržná společnost taková, kde mají lidé pocit, že mohou důvěřovat svým sousedům a státním institucím, a kde mohou jedinci využívat příležitostí ke zlepšení svého blahobytu a blahobytu svých dětí. Jedná se o společnost, v níž se jednotlivci cítí chráněni, i když čelí nemoci, nezaměstnanosti či stáří. OECD též rozeznává tři základní složky sociální soudržnosti: sociální začlenění, sociální kapitál a sociální mobilitu. Mezi nejvíce soudržné společnosti patří severské země jako Dánsko, Švédsko či Finsko, nejhůře na tom pak jsou Rumunsko, Lotyšsko, Litva a jižní státy v čele s Řeckem. Zvláště alarmující je navíc fakt, že v nesoudržných společnostech trpí následky krize převážně mladí lidé.

Makroekonomické ukazatele jako vysoké HDP na obyvatele, malá nezaměstnanost a nízká míra chudoby jsou bezpochyby dobrým předpokladem pro solidní úroveň společenské soudržnosti, nevedou však k tomuto výsledku automaticky. Vlády by se neměly soustředit pouze na vyšší výdaje na sociální politiku, ale spíše se zaměřit na účinnost systémů sociálního zabezpečení a mechanismy transferů. EU tedy musí do svých plánů o budoucnosti zahrnout též způsoby, jak zlepšit důvěru v národní instituce a společenské struktury, neboť soudržné společnosti snáze překonávají krize a více důvěřují bolestivým reformám, jejichž účinnost se projeví až v dlouhodobém horizontu.

 

David Cameron hazarduje s Evropou

Cameron: Taking a Gamble on Europe

Alain Dauvergne; Jacques Delors Institute

Současný britský premiér David Cameron přislíbil zorganizování referenda o setrvání Velké Británie v Evropské unii do konce roku 2017 v případě, že bude do své pozice znovuzvolen v květnu 2015. Učinil tak pod tlakem rostoucích euroskeptických nálad voličů povzbuzovaných zejména stranou UKIP (Strana nezávislosti Spojeného království). Ta byla dlouho považována za spíše okrajové a neškodné uskupení, ale aktuálně přebírá voliče všem zavedeným stranám a její podpora stoupla až na 16 %. Dle průzkumů bude navíc 48 % britských občanů volit pro odchod z EU, pokud se Cameronovi nepodaří dojednat zvláštní status britského členství. Premiér své požadavky shrnul do několika bodů, z nichž některé jsou již splněny v Lisabonské smlouvě nebo jsou směřovány k Radě Evropy. Nejproblematičtější je však pro Británii oblast migrace a volného pohybu osob, a to zejména z nových členských zemí, a dále vyjmutí VB z konceptu „stále těsnější unie“, který je zakotvený v preambuli Smlouvy o fungování EU. Přestože sám Cameron i jeho strategický partner Barack Obama chtějí britské členství v EU zachovat, takto radikálními požadavky si premiér zahrává s trpělivostí dalších evropských lídrů.

Základním požadavkem Britů je nasazení restrikcí na migraci ze zemí, jejichž HDP neodpovídá evropskému průměru. Mnozí další představitelé zemí Unie se s Cameronem shodnou v tom, že ač je svoboda pohybu v EU jedním ze základních práv, nesmí být zneužíváno jejích výhod. Existuje zde tedy prostor ke kompromisu, nicméně Nigel Farage a další zástupci UKIPu o kompromis příliš nestojí. Premiér proto bude muset obhajovat případnou dohodu na zahraniční i domácí frontě. Bezkonkurenčně největší otazník pak visí nad výše zmíněnou úpravou základních smluv, kterou by muselo schválit všech 28 států, v některých případech pomocí referenda. Taková možnost se zdá být v praxi neuskutečnitelná a pro Camerona by to znamenalo diplomatickou prohru doma i v Evropě. Jeho pozice je tak velice nejistá. Pokud se mu tato započatá hra vymkne z rukou, je třeba si uvědomit, že vystoupení VB z EU by byl sice zdlouhavý a komplikovaný proces, rozhodně ale není nemožný.

Jednotné evropské nebe

Single European Sky

Ariane Debyser; The European Parliamentary Research Service

V návaznosti na úspěchy v oblasti vnitřního trhu a stále větší potřebu spolupráce v letecké dopravě spustila Evropská komise již v roce 1999 iniciativu jednotného evropského nebe (SES). Základní cíle této iniciativy byly stanoveny především ve zvýšení bezpečnosti letecké dopravy, nárůstu kapacit pro přepravu cestujících a také v oblasti dopadu letecké dopravy na životní prostředí.

V roce 2004 byl poté přijat první balíček pod názvem SES I, ve kterém byl stanoven základní legislativní rámec SES, a v roce 2009 byl poté nahrazen balíčkem SES 2, který se již skládal z několika specifických oblastí. Výkonnostní pilíř obsahoval obecné cíle s vizí vytvoření funkčního bloku vzdušného prostoru. Bezpečnostní pilíř zavazoval především Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví k zajištění dodržování vyšších bezpečnostních standardů napříč EU. Hlavním bodem technologického pilíře se stal požadavek vytvoření nové generace systému uspořádání letového provozu a poslední pilíř již souvisel s problematikou navýšení přepravní kapacity.

Ve snaze zrychlit implementaci tohoto balíčku představila Komise jeho revidovanou verzi pod názvem SES 2+ a prezentovala jej v červnu 2013. Hlavními zastánci nově vytvořeného balíčku se staly především letecké asociace, zatímco na druhé straně stály odborové organizace s obavami snižování pracovních míst. V dubnu 2014 přijal Evropský parlament SES 2+ do prvního čtení, ve kterém byl také podpořen. Do programu jednání Rady pro dopravu se tento balíček dostal v prosinci 2014 a byly zredukovány některé příliš ambiciózní plány Evropské komise a byl přijat obecný konsensus v bodech spadajících do technické úrovně.

Nicméně na tomto jednání vznikl spor, který se týká především Velké Británie a Španělska a problematiky vztažení této legislativy na Mezinárodní letiště Gibraltar či jeho vynětí z projednávaného balíčku. Především Velká Británie zastává silně odmítavý postoj k začlenění letiště pod balíček SES 2+. I přes zahájení předsednictví Litvy, která si jako jeden z cílů vytyčila dosažení implementace balíčku SES 2+, tak zůstávají jednání na této úrovni dočasně zablokována z důvodu sporu o status gibraltarského letiště. 

Plynovod Turkish Stream a důsledky jeho výstavby pro EU

Turkish Stream and its implications for the EU

 François Koch; Egmont – Royal Institute for International Relations

Projekt nového ruského plynovodu Turkish Stream, jehož trasa by měla vést přes Černé moře až na hranici Turecka s Řeckem, se stal náhradou za plynovod South Stream. Neuskutečnění projektu bylo z finanční stránky pochopitelné, jelikož se o jeho výstavbě jednalo v době vysokých cen nafty. Turkish Stream je na druhou stranu plánován v době, která není pro ekonomiku Ruska nejpříznivější. To však jedná strategicky. Pokud se projekt uskuteční, vzniklá situace významně pozmění dodávky plynu Evropě ve snaze úplně zastavit dodávky do EU přes Ukrajinu.

Potenciálních výhod pro ruský trh je nespočet. Jednou z nich je posílení závislosti EU na ruských dodávkách plynu. Vybudování Turkish Stream dále oslabí pozici Ukrajiny díky odklonění trasy plynovodu z jejího území a naopak posílí svůj vliv v Turecku, přes které trasa povede. Pro EU může výstavba znamenat střet zájmů vzhledem k plánovanému Transanatolskému plynovodu (TANAP), který má zajistit přepravu plynu z Ázerbájdžánu přes Turecko do Evropy. Zároveň bude muset čelit rostoucímu napětí mezi členskými státy Unie, u nichž je potřeba, aby zůstaly názorově jednotné. Již v současné chvíli je možné vidět snahu Ruska o zlepšení vztahů s Maďarskem a Řeckem v naději, že jej v budoucnu v oblasti energetiky oba státy podpoří. 

Výstavba nového plynovodu může mít důležitý dopad na energetickou bezpečnost Evropské unie. Je otázkou, jak se Unie k celému projektu postaví, zda se bude věrně držet po desetiletí stanoveného kurzu, nebo se rozhodne jej změnit a vydá se směrem k energetické nezávislosti. Ruská federace je největším evropským dodavatelem plynu a pravděpodobně bude hrát významnou roli v oblasti energetiky i v případě, že se Unie rozhodne vydat se druhou cestou.  V současné chvíli je důležité, aby EU zůstala iniciativní v plánování budování alternativ a naopak se vyvarovala na první pohled ambiciózním, avšak nikdy neuskutečněným projektům.

Nová fakta a čísla o žadatelích o azyl ze západního Balkánu  

New Facts and Figures on Western Balkan Asylum Seekers

Kolektiv autorů; European Stability Initiative

Od roku 2010, kdy EU zavedla bezvízový styk s Albánií, Bosnou a Hercegovinou, Černou Horou, Makedonií a Srbskem, počet žadatelů o azyl z těchto zemí v Unii stále narůstá a v roce 2014 dosáhl nového rekordu. Tehdy více než 70 tisíc občanů zmíněných států nárokovalo azyl v EU. Tato území západního Balkánu jsou až na Černou Horu všechna mezi dvaceti zeměmi, jejichž občané žádají o unijní azyl nejčastěji. Jsou mezi nimi ale jedinými, které nemají vízový režim. Co způsobuje narůstající počty zájemců o azyl v Unii a jak je lze řešit?

Azyl je v EU až na výjimky přidělován zejména osobám, kterým je přiznán statut uprchlíka. Útěk před perzekucí však není motivem, který nejčastěji vede občany západního Balkánu k opuštění své země. Jsou to chudoba, nezaměstnanost a nedostatek vyhlídek. I to jsou pravděpodobně důvody, proč byl v roce 2014 uznán azyl jen 2,6 % občanů zmíněných balkánských zemí, zatímco průměr uznání všech žádostí o azyl v EU byl 40 %. Zájemci o azyl z oblasti západního Balkánu mají navíc tendenci o něj žádat více v některých zemích Unie než v jiných. V roce 2014 se 89 % všech jejich žádostí koncentrovalo ve třech zemích, a to v Německu, Francii a Švédsku. Do Německa směřovalo celých 76 % žádostí, a to protože je zemí, kde vyřízení azylové procedury trvá dlouho a která kromě povinného poskytnutí ubytování, jídla a oblečení zdarma žadatelům o azyl poskytuje také dávky. Zájemci tedy logicky míří více do těch zemí, kde dostávají vysoké dávky a kde azylová procedura trvá dlouho. To je také případ Belgie, kde v roce 2010 trvala 9,9 měsíce, zatímco v Rakousku ji stihli již za 1-2 týdny.

Unie se snažila vyřešit tuto situaci tak, že chtěla pohrůžkou znovuzavedení vízového režimu dohnat k zodpovědnosti samotné vlády dotčených zemí. Ty se této hrozby zalekly a začaly spolupracovat, nicméně bez valných výsledků. Problémem zůstala míra informovanosti obyvatelstva o možných poskytovaných dávkách a době, kterou trvá azyl vyřídit. Řešení ale přeci jen existuje. Klíčem ke snížení počtu žádostí je zkrácení procesu rozhodování o přidělení či nepřidělení azylu a Komise i členské státy si tento fakt začínají uvědomovat.

Nespojené království. Proč „Brexit“ ohrožuje nejchudší regiony Británie.

Disunited Kingdom: Why „Brexit“ endangers Britain’s poorer regions

John Springford; Centre for European Reform

V Británii se nachází jedny z nejbohatších, ale i nejchudších regionů v západní Evropě, a rozdíl v jejich bohatství se stále zvětšuje. Zatímco soukromý sektor v Londýně zaznamenal v letech 2008 až 2013 růst o 1,4 %, Severní Irsko zažilo pokles o téměř 1,5 %. Důvodem recese některých regionů je deindustrializace, která nejvíce zasáhla Jižní Wales, Západní Skotsko a části Severní Anglie a Midlands, kde se soustřeďoval těžký průmysl a výroba. Perspektiva růstu však není vysoká, jelikož se většina technologií a vysoce kvalifikovaných pracovníků soustřeďuje ve velkých městech, a to především v Londýně.

Vzhledem k tomu, že průmysl ve VB není rovnoměrně rozložen, vystoupení z EU by mohlo ovlivnit některé regiony více než jiné. EU např. neukládá cla na dovoz služeb, které tvoří téměř třetinu vývozu VB, jelikož je Londýn předním světovým finančním a obchodním centrem služeb. Naopak na vývoz automobilů a jiných dopravních prostředků, které tvoří největší podíl exportu některých chudších regionů, platí clo 10 % pro dovoz ze zemí mimo EU. Dopad Brexitu na regionální nerovnost by závisel na tom, jakou obchodní dohodu by britská vláda podepsala s EU. Existuje však mnoho důvodů, proč se domnívat, že by Brexit přinesl snížení přímých zahraničních investic a zvýšil náklady obchodu, což by znamenalo snížení poptávky po britských výrobcích.

Pokud by Británie chtěla mít plný přístup na jednotný trh EU, např. prostřednictvím členství v Evropském hospodářském prostoru, musela by podepsat pravidla jednotného trhu a přijmout volný pohyb pracovních sil. Musela by platit příspěvky do rozpočtu, ale neměla by možnost ovlivňovat unijní pravidla. Společná dohoda by pravděpodobně ani nemusela vzniknout, jelikož by členské státy mohly Británii trestat za to, že chce opustit EU a zároveň využívat výhody jednotného trhu. Každá dohoda by měla být schválena kvalifikovanou většinou v Radě a prostou většinou v Evropském parlamentu, z nichž v obou by VB neměla žádný hlas. Naopak, pokud by takový krok byl povolen, mohl by ohrozit ekonomickou integraci Evropy.

Budoucnost tureckého obchodu: Sousedé, celní unie či TTIP?

Turkey’s Trade in Search of an External Anchor: The Neighbourhood, the Customs Union or TTIP?

Kemal Kirişci a Sinan Ekim; Istituto Affari Internazionali

Ekonomika Turecka procházela v posledních třech dekádách dramatickým vzestupem. Turecký export rostl a do země proudily velké objemy přímých zahraničních investic. Hlavní zásluhu na tomto úspěchu mají především liberální ekonomické reformy a zapojení se do globálního trhu. Přestože Evropská unie zůstává největším obchodním partnerem Turecka, v minulých letech podíl vzájemných transakcí klesal a naopak stoupala intenzita obchodování se zeměmi mimo Evropu. Tento obraz se dnes ale kvůli přetrvávajícímu násilí na Středním východě a Ukrajinské krizi začíná měnit. Děje se tak právě ve chvíli, kdy se Turecko potýká s takzvanou pastí středního příjmu.

Místo bilaterálním vztahům s Tureckem ovšem EU v současnosti věnuje značné úsilí jednáním s USA o TTIP. Pokud TTIP vejde v platnost, vznikne oblast produkující 45 % světového HDP, ve které se odehrává téměř 27 % mezinárodního obchodu. Země stojící mimo tento prostor budou muset buď zvolit méně výhodný přístup na zmíněný trh, přesměrovat své obchodní vztahy a riskovat tak ztrátu blahobytu, nebo zavést regulační struktury uvedené v podmínkách TTIP, aniž by ale měly jedinou záruku svého přijetí. Představitelé EU i USA se navíc nestaví k případnému rozšiřování o další země zrovna příznivě.

Turecko by se tak především mělo snažit vylepšit fungování celní unie a případně zintenzivnit svou obchodní spolupráci s Evropou. Tato varianta však naráží na celou řadu překážek. Nejvíce z nich rezonuje pravděpodobně otázka Kypru. Vztahy mezi oběma celky nadto poškodilo narušení demokracie a vzestup autoritářství v Turecku. V době, kdy v celém regionu stoupá nestabilita, ale tureckým politickým elitám moc dalších možností, než hledat řešení těchto problémů, nezbývá. Vylepšení celní unie totiž představuje nejvýhodnější reálnou cestu pro budoucnost tureckého obchodu.

Konflikt na Ukrajině a ekonomické sankce: Jak se může EU poučit z minulosti?

The Ukraine Conflict, Economic-Military Power Balances, and Economic Sanctions: lessons from the past for future EU policies

Christopher Davis; Fundación Real Instituo Elcano

Kvůli současné situaci na Ukrajině probíhá mnoho debat o tom, jak by Evropa měla správně zareagovat. Pokud se ovšem podíváme na některé historické paralely, mohli bychom najít poměrně jasné řešení. Podobně jako dnes, i za studené války USA a Evropa ukládaly společně tehdy ještě Sovětskému svazu ekonomické sankce. Některé z nich nebyly striktně dodržovány všemi zeměmi, zejména pokud se jednalo o energetiku. Jiné trvaly pouze velmi krátkou dobu. SSSR na ně postupem času odpověděl vlastními protiopatřeními, mimo jiné v podobě embarga či špionáže, díky které se mu podařilo získat i západem odepřené technologie. Přes všechny překážky se nakonec stal dominantní ekonomickou silou a druhou nejsilnější vojenskou velmocí. Komunistický blok v závěru padnul především kvůli vnitřním ekonomickým problémům, vojenskému vytížení a nespokojenosti obyvatel. Evropská unie by v současnosti udělala nejlépe, kdyby jí ukládané sankce oddělila od Spojených států. Obchodní vztahy s Ruskem jsou pro ni mnohem nezbytnější než pro USA. Spojené státy navíc kladou neuměřené podmínky včetně nekompromisního navrácení Krymu, které Rusko nikdy nebude ochotno splnit.

Další příklad můžeme najít v sedmdesátých letech. USA často neúspěšně zásobovaly zbraněmi oslabené režimy v zemích třetího světa. V případě jejich porážky pak tyto technologie přešly do rukou nepřítele, jako tomu bylo ve Vietnamu v roce 1973, v Etiopii v roce 1974 a v Nikaragui a Iránu v roce 1979. Podobnou chybou by bylo případné rozhodnutí NATO pomoci ve vyzbrojení Ukrajiny. Americké zbraně mohou být efektivní, pokud jsou správně udržované a užívané kvalitně vycvičenými vojáky. Ukrajinské ozbrojené síly ale nepředvedly příliš přesvědčivý výkon, alespoň v prvních dvou aktivních fázích konfliktu. Podobné systémy by tudíž pravděpodobně nebyli schopni zvládnout. Ruské zpravodajské služby by navíc neměly problém získat informace o umístění a počtu jakýchkoli zbraní dodaných NATO. Evropa by proto měla odradit USA od vojenského zapojení v ukrajinském konfliktu.