Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Uzavřít dohodu, nebo ztratit Brazílii?

Seal the deal or lose Brazil: Implications of the EU-Mercosur negotiations

Mikael Wigell; The Finnish Institute of International Affairs

Již od roku 1999 probíhá vyjednávání o dohodě pro volný obchod mezi EU a Mercosurem – regionálním sdružením volného obchodu několika jihoamerických států.  Mimořádně složitý vyjednávací proces byl již několikrát pozastaven a obnoven. Významnější obrat nastal v květnu 2014, kdy státy Mercosuru zaujaly novou vyjednávací pozici pro dosažení této dohody. Měla by se tak týkat především komplexní obchodní politiky, liberalizace obchodu se zbožím a službami, zlepšení pravidel pro veřejné zakázky, cel a technických překážek.

Dle výpočtů Evropské komise (EK) a brazilské vlády by roční odhad vzájemného obchodu EU- Mercosur dosahoval částky 9 miliard eur, což by znamenalo rapidní ekonomický stimul pro obě strany. Nicméně ze strany EU zatím nedochází k žádným pevným závazkům a zdá se, že jednání mezi EU a Mercosurem jsou nyní zastíněna smlouvou TTIP. Této situace využívá především Čína, která tak kontinuálně posiluje vliv v jihoamerické oblasti.

V lednu 2015 se půlročního předsednictví skupiny Mercosur ujala Brazílie s nabídkou poslední možnosti uzavření dohody a urychlení vyjednávání. Selhání těchto vyjednávání by nasměrovalo Brazílii, která představuje nejdůležitějšího člena Mercosuru, k větší orientaci na ostatní členy skupiny BRICS a EU by tak v jihoamerické oblasti ztratila svůj vliv. Další komplikaci tvoří především postoj Argentiny, která v některých bodech prodlužuje vyjednávání a částečně se snaží vyhledávat možnosti exportu svého zboží do Ruska.

Pro EU představuje největší oblast zájmu přístup na brazilský vnitřní trh a také posílení politických vazeb s brazilskou stranou. Někteří političtí aktéři také touží po samostatném vyjednávání s Brazílií, která by tak musela opustit Mercosur. Tuto myšlenku podněcuje i EK, která projevila obavy z finální podoby dohody, pokud by vzala v potaz především argentinské námitky. Nicméně v současné době je tento postup brazilské vlády velmi nepravděpodobný. Pro EU tak nastal nejvyšší čas pro co nejrychlejší nalezení takového konsensu, aby se současně zabránilo orientaci Brazílie na jiné partnery a dohoda vstoupila v platnost.


Transatlantická ochrana investičních dohod

Transatlantic Investment Treaty Protection

Lauge Poulsen, Jonathan Bonnitcha a Jason Yackee; The Centre for European Policy Studies

Transatlantické obchodní a investiční partnerství (TTIP) je navrhovaná smlouva o volném obchodu mezi EU a USA. Dokončení a zveřejnění textu dohody je naplánováno na tento rok. Důležitými k projednání jsou taktéž veřejné konzultace ohledně podoby ustanovení o investiční ochraně a mechanismu řešení sporu investor – stát (ISDS), které mají být zahrnuty do TTIP. Veřejnost i nevládní organizace se dle Evropské komise staví k dohodě z většinové části negativně. Posouzení veškerých důsledků týkajících se ochrany investic, které vyplývají z dohody, je tak velmi rozhodující. 

Proponenti TTIP očekávají, že smlouva pokryje jednu třetinu odchozího majetku vnějších přímých zahraničních investic (FDI) členských států Unie a téměř 40 % všech příchozích FDI. Pro Spojené státy znamená ratifikace smlouvy pokrytí až poloviny odchozích FDI a 62 % přílivu majetku zahraničních investic. Ekonomickým benefitem pramenícím z ISDS by mohly být příchozí investice amerických investorů podléhající plné mezinárodní právní ochraně. Ochrana investic se tím pádem výrazně zvýší, což je velké plus pro členské státy Evropské unie. Důležité pro evropské investory je ale posouzení, zda v regionu naopak nedojde k hrubému navýšení požadavků USA a zároveň zvýšení nákladů pro EU, jelikož velikost amerického investičního majetku v Unii je značná.

Snížení obav evropských investorů na americkém trhu díky začlenění větší právní ochrany v TTIP je spíše nepravděpodobné. Tito investoři, ač se jich v USA netýká žádné omezení v otázce repatriace zisku, dividend či licenčních poplatků, současně trpí obavami z diskriminace cizích investorů. Zahrnutí ISDS pravděpodobně nepovede k tak výrazným ekonomickým a politickým benefitům pro  EU, jak by se na první pohled mohlo zdát. Ač je důležité nepřehánět měřítko potenciálních nákladů pro Unii, po celkovém uvážení je zřejmé, že tyto náklady mnohonásobně převýší potenciální výhody pro EU z dohody pramenící. 


Diplomatická role politických skupin Evropského parlamentu

The diplomatic role of the European Parliament’s parliamentary groups

Daniel Fiott; Swedish Institute for European Policy Studies

Evropský parlament (EP), který se od padesátých let vyvinul v instituci s narůstajícími pravomocemi i sebevědomím, dnes aktivně vytváří parlamentní diplomacii. Politické skupiny v EP mají velmi specifický diplomatický přínos, který spočívá v jejich roli v legislativním procesu, rétorickém zasahování do společné bezpečnostní a zahraniční politiky EU (SZBP EU) a podnikání přímých diplomatických akcí ve třetích zemích. Jakou mezinárodní roli tedy politické skupiny mají? V jaké míře a jakým způsobem ovlivňují vytváření zahraniční politiky EU?

Politické skupiny v EP reflektují široké spektrum politických ideologií. Své pozice v první řadě formulují interně v rámci skupiny, aby se s ostatními setkaly na výborech EP zahrnujících mezinárodní dimenzi. Zde členové EP spolupřipravují legislativu, což je první podoba jejich diplomatické aktivity. Další z takových jsou delegační návštěvy, které jsou příležitostí pro dialog politických skupin s jejich protějšky a také pro podnikání výzkumných operací, jejichž výsledky jsou zasílány do unijních institucí zabývajících se SZBP EU. Co se týče přímého vlivu na tuto politiku, skupiny EP i tato instituce jako taková zde mají možnost rétorické diplomacie. Zde je pro EP nutná spolupráce Rady EU, která kontroluje řízení SZBP. Politické skupiny EP se ale navíc snaží ovlivnit konkrétní případy unijní politiky svými skutky, nicméně nelze paušálně říct, že se jejich ambice vždy promítnou do reality. Příkladem využití této metody je případ zakládání Evropské služby pro vnější činnost, kdy za využití svých pravomocí vytvořil EP na Radu EU tlak, v jehož důsledku mu Rada učinila několik ústupků.

Pozice EP v SZBP stále není významná, a ačkoli si musí vystačit s dialogem, mediací a přesvědčováním, snaží se k dosažení svých cílů obratně využívat pravomocí vycházejících ze smluv. Politické skupiny EP vykonávají tradiční diplomacii prostřednictvím jednání se třetími zeměmi, přestože je jejich slabinou nedostatek prostředků, ideologické směřování a fakt, že nereprezentují státy. To je ale i jejich přidanou hodnotou, protože nenapojení na vlády může zvyšovat jejich legitimitu v očích třetích zemí. I proto je možná načase, aby poslanci EP začali v SZBP EU hrát významnější roli.


Co znamená britský problém pro Evropu

The British problem and what it means for Europe

Mark Leonard; European Council on Foreign Relations

Británii v květnu čekají všeobecné volby, které rozhodnou o konání referenda o setrvání v EU. Brexit je reálný, jeho důvodem však není euroskeptická společnost, ale eurofobní postoj některých elit, které omezují evropské otázky na téma migrace. Premiér David Cameron je pod tlakem euroskeptiků ve své Konzervativní straně a ze strany UKIP, jejíž vliv stoupá. Naopak labouristé a liberálové chtějí učinit Británii konstruktivnějším členem Unie. Obě strany podpoří referendum, jen pokud nová vláda podepíše smlouvu o přenosu suverenity z Westminsteru do Bruselu.

EU bez Británie bude menší, chudší a méně vlivná na světové scéně. Británie je vojenskou velmocí s velkými výdaji na bezpečnost a výzkum. Londýn navíc slouží jako globální finanční a mediální centrum. V době ukrajinské krize je pro EU důležité udržet si postavení stabilní mocnosti a Brexit by se proto stal nebezpečným precedentem. Proti odchodu Británie se vyslovili nejen evropští lídři, ale i renomované firmy, které těží z jednotného trhu. Svým odchodem riskuje vlastní postavení, neboť by musela přepsat existující legislativní rámec a znovu vyjednávat s EU. Brexit by rovněž znamenal nejistotu pro přistěhovalce a investory. Japonská vláda již varovala, že by Britové pracující v japonských firmách ztratili práci.  Otázkou by byla i budoucnost mírového procesu s Irskem, který je podpořen členstvím v EU.

Existuje mnoho příležitostí, jak zabránit Brexitu. Speciální zacházení by mohlo vyvolat požadavky v dalších zemích, proto je třeba Británii přesvědčit, aby se přiklonila k širší evropské reformě a účastnila se její negociace. Je potřeba vyřešit otázku migrace, aniž by byl ovlivněn volný pohyb. EU by měla pomoci národním vládám reagovat na rychlé změny populace. Ambiciózním plánem je vznik migračního fondu pro přizpůsobení, který by byl otevřen pro všechny členské státy. Instituce EU by měly ukázat benefity, které může Británie z projektů čerpat. Příkladem je Junckerův investiční plán, který by vláda mohla propojit se svým záměrem investovat do infrastruktury a výzkumu. Nemluvě o výhodách volného trhu a obchodních dohod se zeměmi, jako je USA a Japonsko, jež mohou mít vliv na obchodní podmínky  ve vztahu k Číně.


Kvantitativní uvolňování v podání Evropské centrální banky

European Central Bank Quantitative Easing: The Detailed Manual

Grégory Claeys, Alvaro Leandro a Allison Mandra; Bruegel

Dne 22. ledna 2015 oznámila Evropská centrální banka (ECB) masivní rozšíření svého programu nákupu aktiv. Jako doplnění k programu nákupu cenných papírů krytých aktivy a programu nákupu krytých dluhopisů, jež fungují od září 2014, se ECB rozhodla spustit také nový program nákupu státních dluhopisů (PSPP). V rámci PSPP by měl Eurosystém nakupovat státní dluhopisy od vlád členských zemí eurozóny a cenné papíry od evropských institucí a národních agentur. Tyto nákupy odstartovaly 9. března 2015 a potrvají nejméně do září 2016, avšak Rada guvernérů ECB dala rovněž jasně najevo, že je program časově neomezený a že budou nákupy probíhat až do té doby, dokud ECB nedostane míru inflace ke 2 % ve střednědobém horizontu.

Jako hlavní kritéria způsobilosti zavedla Rada guvernérů 25% limit z každé emise státních dluhopisů a 33% limit z celkové emise všech dluhopisů od jednotlivých států. Prvně zmíněný limit má zabránit tomu, aby ECB disponovala v procesu dluhové restrukturalizace pouze blokační menšinou. Ten druhý byl zaveden s cílem zachování funkce trhu a umožnění vytváření tržní ceny daného cenného papíru. Zároveň platí pro všechny odpovídající nesplacené dluhy se zbytkovou splatností 2 až 30 let.

Předpokládaný zisk plynoucí z kvantitativního uvolňování by měl během 19 měsíců dosáhnout ekvivalentu 0,04 % ročního HDP celé eurozóny. V porovnání s USA nebo Velkou Británií, které začaly s kvantitativním uvolňováním v letech 2008 a 2009, je toto číslo mizivé. Například za rok 2012 se výnos Spojených států rovnal ekvivalentu 0,5 % vlastního HDP a v podstatě stejného výsledku se podařilo dosáhnout i Spojenému království. Ovšem vyvozovat závěry z tohoto srovnání by bylo poněkud obtížné, neboť Velká Británie i USA se rozhodly využít nákupy aktiv ve velkém měřítku jako jeden ze svých hlavních nástrojů v boji s krizí, zatímco ECB se dlouhou dobu zaměřovala spíše na funkčnost úvěrových kanálů a zajištění likvidity.


Energetická unie: Nový podnět pro integraci a koordinaci energetických politik v EU

Energy Union: New impetus for coordination and integration of energy policies in the EU

Gregor Erbach; European Parliamentary Research Service

Proč je energetická unie jedním z hlavních témat současné debaty v Evropské unii? V roce 2013 pocházelo 53 % spotřebované energie v EU z dovozu. Jedná se mimo jiné o 2/3 zemního plynu a 85 % ropy. Břidlicová revoluce v USA navíc snížila ceny plynu a elektřiny a poskytla americkému průmyslu komparativní výhodu oproti tomu evropskému. Současný konflikt na Ukrajině, sankce udělené Rusku a zrušení projektu South Stream, tedy vybudování plynovodu vedoucího z Ruska přes Balkán do Evropy, byly posledními událostmi, které potvrdily potřebu energetickou situaci řešit. Evropská komise zareagovala v únoru přijetím rámcové strategie k vytvoření odolné energetické unie s pomocí progresivní politiky v oblasti klimatu.

Cílem Komise je provedení fundamentální přeměny energetického systému v EU za účelem zajištění bezpečných zásob udržitelné energie, která je konkurenceschopná a zároveň dostupná spotřebitelům. Strategie podněcuje solidaritu mezi členskými státy, diverzifikaci zdrojů, modernizaci infrastruktury, zvýšení účinnosti využití energie a dekarbonizaci. Výsledkem by měl být plně integrovaný vnitřní trh s energií. Jedním z pilířů je rovněž vývoj a inovace obnovitelných zdrojů. Prostředkem by měla být jak zcela nová legislativa, tak lepší implementace a prosazování té již existující nebo podpora a financování aktivit členských států.

Evropský parlament již v minulosti zdůrazňoval výhodnost ekonomicky a fyzicky integrovanějšího energetického trhu a potřebu změny. Návrh Komise tedy přivítal. Podporu vyjádřily také mnohé zájmové a neziskové organizace. Kritika zazněla zejména z úst generálního tajemníka Evropské asociace pro černé a hnědé uhlí, který považuje strategii za diskriminační pro progresivní uhelný průmysl. Pochyby rovněž panují mezi zástupci Hnutí Duha či Amnesty International, kteří se obávají neefektivity diverzifikace zdrojů mezi nestabilní regiony, jež jsou sužovány lokálními konflikty a v nichž často dochází k porušování lidských práv. Co se týče členských států, Německo je zastáncem větší koordinace, ale na rozdíl od Polska považuje kolektivní nákup zemního plynu za nekompatibilní s liberalizací trhu. Největšími odpůrci strategie jsou Češi a Britové, kteří vyžadují nelegislativní přístup, a také Maďaři, kteří jsou zcela proti zapojení Komise do energetické politiky.


NGOs a praní špinavých peněz

NGOs and money laundering: Adapting EU rules to engage NGOs better

Gianluca Sgueo; The European Parliamentary Research Service

Praní špinavých peněz se stává stále aktuálnějším problémem napříč státy EU. Náklady pro boj s organizovaným zločinem se odhadují na částku minimálně 166 miliard eur ročně. Pro efektivní vypořádání se s praním špinavých peněz zvýšila EU spolupráci s občanskou společností a nevládními organizacemi (NGOs). Tyto organizace jsou zapojeny v oblasti sběru relevantních informací o nelegálních aktivitách a přispívají k vývoji nových pravidel a opatření proti praní špinavých peněz. 

Spolupráce EU a NGOs se v oblasti poskytování informací a rozkrývání nelegálních aktivit těší velké podpoře. Ve světle úspěšného roku 2012, kdy na základě zpráv od NGOs došlo k rozkrytí 233 případů, byl v roce 2013 zvýšen rozpočet pro specializované NGOs, média a výzkum v této oblasti.  Ve vývoji a přijímaní nových pravidel proti praní špinavých peněz jsou NGOs zapojeny přímým nebo nepřímým způsobem. V prvním případě usilují o zvyšování transparentnosti a přímo se zapojují do tvorby nových norem a pravidel. V případě nepřímého zapojení se jedná o monitorování transparentnosti a důvěryhodnosti mezi NGOs a partnerským podnikem.

Na druhé straně jsou NGOs považovány za potenciální rizikové subjekty, přes které mohou teroristické organizace převádět své finance, či za legální organizace nepřímo podporující cíle teroristických skupin. Tuto rizikovost dokazují i rozkryté finanční sítě teroristických organizací, do kterých byly napojeny i nevládní organizace z několika zemí. Důležitou součástí boje proti terorismu se tak stává i snížení náchylnosti NGOs ke zneužití teroristickými organizacemi.

Tato dvojí tvář NGOs může mít vliv na účinnost opatření, která jsou projednávána na půdě EU, a také na jejich transparentnost a důvěryhodnost.  V současné době se na půdě EU projednává již čtvrtá směrnice proti praní špinavých peněz a v prosinci 2015 se očekává její přijetí. Nová směrnice tak bude poprvé zavazovat členské státy k zavedení centrálního registru skutečných vlastníků podnikatelských a právních subjektů.


Kdo nese odpovědnost v oblasti společné azylové politiky EU?

Who bears responsibility?: Models and perspectives of European Refugee Policy

Katharina Senge; Konrad Adenauer Stiftung

Ve Středozemním moři přibývá incidentů utonutí uprchlíků při pokusu dostat se z afrického kontinentu do Evropy. Současně se pod tíhou velkého množství podobných případů vede debata na politické úrovni, která pojednává nejen o potřebě větší evropské zodpovědnosti nad osudy uprchlíků. Rozhodování v této oblasti by mělo podle všeho být přeneseno primárně na členské státy Unie, přičemž konkrétní politická reforma by měla být výstupem jednání. Zásadní otázka se týká primárně nastavení systému, který by spravedlivěji rozprostřel zodpovědnost mezi všechny členské státy Evropské unie.

Počet žadatelů o azyl v Evropské unii za poslední tři roky stále roste. V prvním čtvrtletí roku 2014 byl počet uprchlíků o 23 % vyšší než ve stejné době roku předchozího. Země, které jsou na vrcholu žebříčku žádostí o azyl, jsou Německo, Francie, Švédsko, Velká Británie a Itálie. První velkou iniciativou v oblasti společné azylové politiky byla dnes již pozastavená operace Mare Nostrum, díky níž Evropa převzala od Itálie dozor nad osudy uprchlíků. Politiky bylo navrhováno také rozvinutí idey Evropské migrační politiky pod křídly společného evropského azylového systému. Za zmínku stojí také Dublinská úmluva, na jejímž základě kontroluje a posuzuje jednotlivé žádosti o azyl členský stát Unie, který přímo zodpovídá za kontrolu vstupu migranta na území EU.

Ač se problematika uprchlíků ve Středozemním moři dotýká předně jižních států, břímě kontroly hranic a dohled nad osudy uprchlíků by mělo být přeneseno a rovnoměrně rozprostřeno mezi všechny členské státy Evropské unie, tedy i severní země a země středu EU. Řešení jednotlivých důsledků by tak mělo jít ruku v ruce se společným užíváním technických a finančních instrumentů v rámci společné azylové politiky.  Dalšími body k diskuzi jsou například vypořádání se se situací, kdy se uprchlíci úspěšně dostanou na evropské břehy, stejně jako zásadní otázka míry prevence neúspěšných pokusů.


Řízení volného pohybu občanů EU: Po bouři politizace se blýská na lepší časy

Governance of the Free Movement of EU Citizens: Weathering the Storm of Politicisation

Alex Lazarowicz; The Polish Institute of International Affairs

Mezi čtyři základní svobody, které Unie poskytuje, patří volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob. Poslední zmíněná svoboda, tedy volný pohyb občanů EU, je jedním z nejoceňovanějších úspěchů, kterých evropský projekt dosáhl. Tento koncept je považován za základní pilíř projektu EU, a to až do té míry, že třetí země, které chtějí mít s Unií privilegovaný vztah, musí tato základní pravidla plně přijmout a respektovat. S východním rozšířením v roce 2004 a krizí v roce 2008 se ale vytvořil k migrační politice velmi kontroverzní přístup, a to v samotném srdci EU.

Kromě práva na tříměsíční pobyt na území jiného členského státu EU má každý občan Unie po nepřetržitém pětiletém legálním pobytu také právo se v „adoptivním státě“ nadobro usadit. Největší pohyb obyvatel tohoto druhu následoval východnímu rozšíření v roce 2004, kdy různé členské státy EU přijaly vůči migrantům z nových členských zemí různé přístupy. S ekonomickou krizí v roce 2008 se ale na unijní politické scéně objevila volnému pohybu pracovníků veřejná opozice. Právě tehdy začala být tato problematika široce politizována, ozývala se kritika otevření pracovních trhů novým členům Unie a objevily se také pojmy jako „dávkový turismus“ nebo „nákup sociálního zabezpečení“. Důkazy pro to, že by migranti z nových zemí byli přítěží sociálního systému, ale nepřinesly ani četné studie. Právě naopak bylo zjištěno, že pracovní migrace „starým“ členským zemím přinesla velmi hmatatelné a bezprecedentní výhody.

Ačkoli se o společnou politiku přijímání migrantů EU snažil již eurokomisař António Vitorino v Komisi Romana Prodiho, tento pokus ztroskotal a přijímání potřebné legislativy setrvalo v rukou členských států. Na unijní úrovni je tato politika vykonávána prostřednictvím směrnic, jako je např. směrnice o sloučení rodin nebo směrnice o dlouhodobě pobývajících rezidentech. Komise také povolila zavedení kvótního systému na počet osob, které mohou obdržet právo pobývat na území EU, ovšem zatím jej zavedlo jen Rakousko. Po vlně politizace bude ale cesta ke „společné migrační politice“ trnitá.


Dlouhá cesta k evropskému jednotnému trhu

The long road towards the European single market

Mario Mariniello, André Sapir a Alession Terzi; Bruegel

Jednotný trh je často vnímán jako všelék na ekonomické problémy v Evropě. Předpokládá se, že jeho dokončení stimuluje růst a zvýší blahobyt i konkurenceschopnost. Dopad jednotného trhu na produktivitu a růst se však zdá být menší, než se předpokládalo. Jak daleko je EU od jednotného trhu, se zabývalo již nespočet studií, především Evropské komise. Jeho dokončení brání přetrvávající bariéry nebo nedostatek tvořivé destrukce a politik na podporu jeho fungování.

Rozdíly v transpozici a implementaci zákonů mezi členskými státy neustále klesají. V ceně práce se snižují pomalým tempem, a to jen v některých odvětvích. Nedochází však ke konvergenci reálného HDP na osobu, čímž EU směřuje k vícerychlostní Evropě. Nejvýraznějším efektem evropské ekonomické integrace je sjednocení cen v členských státech. Tento vývoj je výsledkem nízké inflace v zemích s vysokými příjmy a konkurenčního tlaku evropského a světového trhu. V zemích střední a východní Evropy došlo ke zvýšení příjmů na obyvatele a kvality produkce, díky čemuž začaly dohánět evropský průměr. Dokud však existují rozdílná zdanění a regulace, budou i nadále přetrvávat rozdíly. Tomu přispívá postupné rozšiřování EU a odlišný postoj politických elit k zavádění opatření souvisejících s jednotným trhem.

Přestože EU zakázala vnitřní cla již v roce 1968, mezi členskými státy přetrvává rozdílná regulace. Ta zvyšuje náklady na přeshraniční provoz, snižuje interoperabilitu a ohrožuje hospodářskou soutěž. Plná liberalizace služeb by např. mohla vést ke zvýšení HDP o 0,3-0,7 %, a to nepočítáme možné dopady na dlouhodobé růstové trendy. Ani úplné zakázání bariér nevede automaticky k vytvoření opravdového jednotného trhu, což ukazuje plná liberalizace pohybu kapitálu a volný pohyb pracovníků. Pro jeho funkčnost je potřeba implementovat řadu doplňkových politik na národní i evropské úrovni, které zajistí plnění čtyř svobod. Mezi ně patří pravidla o migraci a azylu, uznávání akademických a profesních titulů, důchody, zadávání veřejných zakázek, zdraví, bezpečnost, apod. Ty představují citlivou otázku národní suverenity. Dokud však nebudou implementovány, evropský trh zůstane fragmentovaný a nepřinese slibovaný růst a prosperitu.


Růst pro Evropu: Je Junckerův plán řešením?

Growth for Europe – Is the Juncker Plan the Answer?

Jan David Schneider; European Policy Centre

V současné době eurozóna stále trpí vysokou nezaměstnaností a nízkým ekonomickým růstem. Evropská ekonomika zoufale potřebuje impulsy, jež by vedly k růstu a prosperitě. To ale nemůže měnová politika obstarat sama. V listopadu 2014 předložil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker dlouho očekávaný návrh investičního plánu, který je zaměřen především na posílení soukromých investic. Kromě vytvoření Evropského fondu pro strategické investice (EFSI), jehož prostřednictvím obdrží soukromí investoři veřejné záruky, se investiční plán soustředí také na poskytování podpory vybraným projektům a zlepšování jednotného trhu za pomoci odstraňování nejrůznějších finančních překážek pro investování.

Junckerův plán se skládá ze tří pilířů. Zaprvé poskytování finanční podpory skrze EFSI, zadruhé vytvoření seznamu podporovaných projektů a zajištění technické podpory pro investory i členské státy a za třetí prosazování strukturálních reforem a posilování jednotného trhu. Největší pozornost odborné veřejnosti je pak věnována zejména prvním dvěma. Plán byl schválen Evropskou radou 10. března, souhlas Evropského parlamentu se očekává v průběhu června a EFSI by měl být připraven k financování konkrétních projektů na konci léta. Evropská investiční banka předpokládá, že celý systém bude schopný provozu na sklonku roku 2015. Zmíněný plán by měl fungovat 4 roky s tím, že po 3 letech bude znovu přezkoumán.

Tento návrh se však musí potýkat také s řadou kritických ohlasů. Mezi nejčastější výhrady patří nedostatek čerstvých peněz na počáteční příspěvky do EFSI, vysoký odhad očekávaného pákového poměru 1:15 či riziko, že plán bude mít pouze omezený dopad na cílové ekonomiky. Kritizován byl též nedůraz na investice v sociální oblasti, jako například vzdělávací programy, a na plnění určitých kritérií udržitelnosti. Konečně jednou z nejsilnějších výtek vůči Junckerově plánu je skutečnost, že se nezabývá nedostatkem v oblasti veřejných investic, ale pouze zlepšuje podmínky pro investice soukromé.


Energetická unie: Směrem k jednotnému evropskému energetickému trhu?

The EU’s Energy Union: Towards an integrated European energy market?

Marco Siddi; The Finnish Institute of International Affairs

Návrh na vybudování energetické unie představuje dlouhodobou strategii Evropské komise, kterou se snaží reagovat na ekonomické i politické problémy spojené se sníženou konkurenceschopností Evropy, vysokými cenami energie a nedostatečnou diverzifikací zdrojů. Jaké jsou však její další aspekty a cíle? Do jisté míry by měla doplňovat rámec EU pro oblast klimatu a energetiky do roku 2030, jenž si dává za cíl zredukovat emise skleníkových plynů a produkovat více energie z obnovitelných zdrojů. To znamená mimo jiné i snižování spotřeby fosilních paliv, na jejichž dovozu ze zahraničí je Evropa v současnosti závislá. Jedním z pilířů energetické unie je dekarbonizace ekonomiky, která má velký potenciál, jelikož členské stát se zavázaly k 40% redukci emisí skleníkových plynů. Navíc unie dále rozvádí požadavek rámce na zvýšení energetické účinnosti evropských domácností.

Základním kamenem strategie je zvýšení energetické bezpečnosti. Toho má být dosaženo výstavbou nových plynovodů vedoucích ze Střední Asie do Evropy, rozbočovačů zkapalněného zemního plynu ve střední a východní Evropě a v oblasti Středozemního moře a dále doplněním nových skladišť zemního plynu s možností využít tzv. „reverzních toků“, tedy posílat plyn v době krize tam, kde je to nejvíce potřeba. Toto řešení sníží závislost na Rusku, ale bohužel nikoliv na autoritářských režimech. Plyn by byl totiž kupován z Ázerbájdžánu a případně z Turkmenistánu. Transport ze vzdálených regionů a zpětné zplyňování jsou navíc drahé a ne zcela příznivé pro životní prostředí. Ještě více posílit bezpečnost a navíc vyrovnat ceny energie napříč Evropou by mělo vytvoření vnitřního energetického trhu. Jedním z cílů Komise je, aby členské státy do roku 2020 převedly alespoň 10 % výrobní kapacity elektřiny na své sousedy z EU. Dohlížet by na to měla Agentura pro spolupráci energetických regulačních orgánů.

Komisi v současnosti čekají mnohé výzvy, ať už se jedná o shánění financí na novou infrastrukturu, hledání kompromisu mezi členskými státy ohledně koordinace jejich energetických mixů či prověřování mezivládních dohod o dodávkách energie s třetími stranami. Pokud se jí tyto překážky nepodaří překonat, z energetické unie se stane pouze další, pouze částečně implementovaný, energetický balíček.