Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Sociální poiltika, úspory v době hospodářské krize či udržení finančních institucí na obou stranách Atlantiku. To je jen malá ochutnávka témat, kterým se v uplynulém týdnu věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce. Jejich přehledné zpracování na stránkách EurActivu zajišťuje český think-tank Evropské hodnoty.

Investigativní moc Parlamentu – vyšetřovací a speciální výbory

Parliament’s investigative powers – Committees of inquiry and special committees

Eva-Maria Poptcheva; The European Parliamentary Research Service

Následkem kauzy „Luxleaks“, která je spojena s daňovými úniky nadnárodních společností pomocí několika členských států, vytvořil Evropský parlament (EP) speciální výbor pro dohled nad daňovými podvody uvnitř EU. Původně navrhovaný vyšetřovací výbor nebyl v konečném rozhodnutí v této kauze ustanoven z důvodu nesplnění zákonných podmínek unijního práva.

Dle nynějšího rámce může být vyšetřovací výbor ustanoven pouze v souvislosti s konkrétním podezřením na porušení unijního práva či užití nesprávného úředního postupu při jeho implementaci. Návrh pro ustanovení výboru může být podán nejméně čtvrtinou poslanců EP (nyní 187 ze 751 členů). Nejprve musí návrh získat podporu na Konferenci předsedů politických frakcí, která posoudí především splnění zákonných podmínek unijního práva, a následně musí návrh dosáhnout většinové podpory na plenárním zasedání. Ve věci sběru důkazů pro vyšetřování mohou být využity výpovědi svědků, výsledky expertního slyšení či zjišťovací návštěvy v členském státě. Členské státy a instituce EU mohou odmítnout spolupráci s vyšetřovacím výborem pouze na základě ohrožení veřejné nebo národní bezpečnosti. Výsledky práce výboru musí být zveřejněny ve zprávě do 12 měsíců od počátku vyšetřování a poté předneseny v plénu EP.

Dalším tělesem, které EP využívá, jsou speciální výbory. Tyto výbory nejsou na rozdíl od vyšetřovacích ustanoveny ve smlouvě jako nástroje parlamentní kontroly. V důsledku toho nedisponují takovými pravomocemi a často se spoléhají pouze na ochotu národních vlád a jednotlivých osob spolupracovat. K ustanovení speciálního výboru také není potřeba minimálního počtu poslanců, ale pouze rozhodnutí Konference předsedů. Speciální výbory se mohou také zabývat obecnějšími tématy například v ekonomické, lidskoprávní či environmentální oblasti, a proto jsou také častěji využívány.

K posílení pozice Parlamentu přispěla také Lisabonská smlouva, která mu svěřila pravomoc navrhovat a přijímat závazné právní předpisy v oblasti vyšetřovacích pravidel a norem.  Také již několik let projednávaný novelizační návrh, o kterém probíhají jednání spolu s Komisí a Radou EU, by měl posílit vyšetřovací pravomoci Parlamentu.  Zájem na dokončení vyjednávání se s nástupem nových členů do EP opět dostává do popředí a lze tedy očekávat pokroky v této debatě.  


Strategie EU vůči regionu střední Asie

Reviewing the EU´s approach to Central Asia

Jos Boonstra; Open Society Foundation

Strategie Evropské unie ve vztahu ke střední Asii byla již čtyřikrát revidována. Za uplynulých osm let byla EU úspěšná ve vytváření institucionalizovaných procesů zodpovědných za posilování vzájemných vztahů mezi státy regionu a Unií, ovšem pokud se na celý vývoj podíváme celistvě, výstup je spíše negativní. Stabilita zemí se za dané období zhoršila, což je úzce spjato s jejich postojem k demokratickým hodnotám a lidským právům. Strategie EU z roku 2007 byla představena jako promyšlený plán, který zaštiťoval sedm hlavních bodů spolupráce od obchodních po bezpečnostní zájmy. Ač byla strategie velmi ambiciózní, prakticky postrádala nástroje vhodné pro uskutečnění nastavených cílů a nabízí se tak otázka, zda strategie nefungovala spíše jako pouhé doporučení politikám Unie.

Je zřejmé, že by vztahy se střední Asií měly být rozvíjeny na bilaterální úrovni spíše než na té regionální, jelikož se jedná o velice politicky diversifikované území, jehož každý stát vyžaduje více či méně odlišné přístupy Unie v rámci spolupráce. Tento přístup by měl především fungovat na základě plnění cílových projektů, konzultací a debat či financování, které budou vždy odpovídat podobným jednotlivým politikám států v regionu. EU by tak měla spolupracovat se dvěma a více státy na cílech, které jsou právě účinné v těchto zemích. Mezi hlavní programy Unie patřila otázka právního státu, vzdělání, životního prostředí a vodních zdrojů. Zpětně lze ale říci, že problematika spojená s posledními dvěma zmíněnými politikami je v regionu střední Asie důležitá pro obě strany, ovšem v otázce práva se státy s EU rozchází v pohledu na důležitost demokratických hodnot a otázka vzdělání nebyla od zmíněného roku 2007 ani jedinou zemí považována za stěžejní.

Do roku 2013 činila rozvojová pomoc regionu 750 mil. eur, z čehož 1/3 byla použita na chod regionálních projektů a programů a 2/3 byly alokovány do bilaterálních iniciativ. Mezi lety 2014 a 2020 plánuje EU investovat do střední Asie 1 mld. eur, avšak poučená z uplynulého cyklu pomoci hodlá výrazně zredukovat cíle na ty nejdůležitější. Ač není přesně jasné, jaký racionální důvod stojí za velkými investicemi v regionu, který není pro Unii jedním z prioritních, nabízí se několik doporučení, která spolupráci mohou do budoucna vylepšit. Mezi ně patří bilaterální partnerství a užší vazby s občanskou společností jednotlivých států, přičemž se jako zásadní jeví posílení lidských práv a demokratických hodnot, jakož i prevence násilí.


Sociální politika a pracovní právo v době úspor

Social Policy and Labour Law during Austerity in the European Union

Niklas Bruun; Swedish Institute for European Policy Studies

Ekonomická a finanční krize na Unii vyvinula nečekaný nátlak, pod kterým EU musela rychle zasáhnout, aby zachránila svou měnu a evropskou měnovou unii. Improvizace a rychlá akce v té době byly hlavními způsoby, jimiž byla krize řešena, přičemž se EU často dostávala až na hranici zákona. V důsledku těchto faktů byly významné pravomoci přiděleny tzv. Trojce (Mezinárodní měnový fond, Evropská centrální banka a Evropská komise), která je využívala zejména v zemích postižených krizí. Jaký dopad měla úsporná opatření na sociální politiku a pracovní právo dotčených zemí?

Hlavní potíž, kterou politika úsporných opatření Unii přinesla, nebyla prvotní rychlá rozhodnutí, ale neexistence kontrolního a evaluačního mechanismu, který by vyhodnocoval a opravoval chyby této politiky. Opatření pak v několika členských zemích Unie masivně porušovala některá základní lidská práva a politika, kterou Trojka zaváděla, byla v ostrém rozporu se závazky vycházejícími ze Smlouvy o Evropské unii (SEU). Například škrty ve veřejných výdajích nebyly ani zdaleka genderově neutrální a změny pracovních příležitostí ve veřejném sektoru přímo a negativně ovlivnily celkovou zaměstnanost žen. Podobná situace také vznikla, když přijatá politika nebyla v žádném ohledu v souladu se zárukou svobody kolektivního vyjednávání a sociálního dialogu, která je zakotvena v SEU. Unie tak jednala v jakémsi legálním vakuu. Protikrizová opatření byla zaváděna bez začlenění genderové, a co víc, také bez sociální dimenze.  Přístup, který byl přijat, se odvíjel přímo a jedině od ekonomických úvah a není tedy dlouhodobě udržitelný.

Co se týče sociálních práv, nachází se dnes EU na křižovatce. První možností je pro ni návrat k primárnímu respektu k zakládajícím smlouvám, včetně úcty k principům rovnosti a nediskriminace. Druhým východiskem může být otevřené upuštění od sociálních práv jako součásti unijního projektu a přechod k neoliberální podobě vnitřního trhu. Tato eventualita se nápadně podobá požadavku současného britského premiéra na revizi základních smluv. Za aktuální komplikované vnitřní situace v EU je ale jedna věc jednoznačná: cesta vpřed nebude snadná. Je ale velmi důležité si uvědomit, co je v sázce.


Udržitelnost dluhu a ekonomická konvergence členů eurozóny

Debt sustainability and economic convergence of euro-area Member States:

Paolo Mauro; Peterson Institue of International Economics

Eurozóně hrozí dlouhodobá ekonomická stagnace. Ani expanzivní měnová politika ECB a prudký pokles cen ropy nedokáží toto riziko odstranit. Kromě toho dosahují veřejné dluhy evropských ekonomik nejvyšší úrovně od konce druhé světové války. Předpokládá se nárůst výdajů v souvislosti se stárnutím populace, proto je snížení fiskálních deficitů velkou výzvou. Krize ukázala, že je důležité zachovávat nízkou úroveň zadlužení zemí, aby si během hospodářského poklesu mohly dovolit fiskální stimuly. Vzhledem k nejistému ekonomickému růstu v příštích deseti či dvaceti letech je nezbytná fiskální korekce ke stabilizaci nebo snížení podílu dluhu na HDP. Způsobem jak toho dosáhnout by mohlo být zavedení dluhopisů vázaných na růst v jednotlivých zemích. Předpokladem jejich vydávání je důvěra v oficiální statistiky a nezávislost národních statistických agentur na politické moci. V tom by mohl hrát důležitou roli Eurostat.

Fiskální plány musí být založeny na dlouhodobých vizích a realistických prognózách hospodářského růstu. Pokud v příštích letech dojde ke snížení tempa hospodářského růstu, budeme si muset uvědomit, že jsme chudší, než jsme mysleli. Jednou z  politických výzev bude omezení celkového růstu veřejných výdajů vzhledem k mírnějšímu tempu růstu produkce. S ohledem na vysokou nezaměstnanost mladých lidí a fiskální deficity by bylo dobré snížit příspěvek na sociální zabezpečení pro mládež a zdanění práce. Veřejné výdaje by měly podporovat růstový potenciál ekonomiky zvýšením výdajů na položky, které generují nová pracovní místa, jako je infrastruktura či vzdělávání. Za tímto účelem je vhodné provést jejich hodnocení a zjistit, které výdaje jsou nadbytečné.

Kritici Paktu stability a růstu v něm mylně vidí příčinu fiskálních úspor a volají po jeho zrušení. Fiskální politika je omezena silnějšími a méně předvídatelnými silami finančních trhů. Současná architektura fiskálních pravidel se sice stává komplikovanou, ale přesto má důležitou funkci, proto je potřeba ji zjednodušit a objasnit širší veřejnosti, ale zachovat její obsah. Komise v lednu předložila podrobné pokyny, jak bude stávající pravidla uplatňovat. Z jejího prohlášení vyplývá, že flexibilita paktu bude poskytována výměnou za strukturální reformy, jejichž dopad lze však těžko odhadnout. Únikové doložky by proto měly být založeny spíše na číselných kritériích.


Uzavírání finančních institucí na obou stranách Atlantiku: Je mezi těmito dvěma přístupy rozdíl?

Closing financial institutions on both sides of the Atlantic: Are there differences in approach?

Michael Krimminger a María J. Nieto; The Centre for European Policy Studies

Krach Lehman Brothers a následná finanční krize způsobily, že byly vlády na obou stranách Atlantiku nuceny přijmout legislativu, která by zaručovala tržní disciplínu a usnadňovala řešení případných bankovních problémů. Hlavním cílem těchto reforem je alespoň omezit, pokud ne zcela zakázat, možnost vládní pomoci pro systémově významné finanční instituce (SIFIs). V USA se tímto problémem zabývá Federal Deposit Insurance Act (FDIA), Dodd-Frank Act a především Orderly Liquidation Authority (OLA). OLA je určen v první řadě ke zvládání finančních nesnází SIFIs v situacích, kdy by řešení v rámci běžné platební neschopnosti mohlo potenciálně ohrozit finanční stabilitu. V Evropě byly vytvořeny dva různé systémy. Bank Recovery and Resolution Directive (BRRD) se týká všech zemí EU, zatímco Single Resolution Mechanism (SRM) platí pouze pro členy eurozóny.

Účelem amerického i evropského přístupu je zajistit kontinuitu důležitých funkcí, zabránit šíření nákazy a ochránit pojištěné vkladatele a klientské vazby. To vše s minimálními veřejnými i soukromými výdaji. Tato opatření jsou financována především bankami samotnými, avšak vzhledem k možným systémovým dopadům chápou oba přístupy také nutnost poskytnout v případě nouze prostředky i z veřejných zdrojů.

Jedním z nejvýraznějších rozdílů mezi OLA a evropskou soustavou (tzn. BRRD a SRM) je, že evropský přístup umožňuje akce k zamezení selhání úvěrových institucí. To lze nejlépe ilustrovat na nástroji pro bail-in. OLA používá bail-in uzavřené instituce a stejně jako FDIA de facto nezahrnuje explicitní nástroj, neboť všechna pasiva podléhají znehodnocení a bail-in pokrývá ztráty po uzavření instituce. EU naopak používá bail-in otevřené instituce, což znamená rekapitalizaci stávající úvěrové instituce a zároveň předejití formálnímu konkurznímu řízení. V kombinaci s využitím finančních prostředků ze záchranných fondů je tak úvěrové instituci umožněno zůstat otevřenou a operovat s potenciálně větší ochranou věřitelů než v případě amerického přístupu.


Pečující Evropa: Jak může Evropská komise bojovat se sociální nerovností?

Unequal Europe: Recommendations for a More Caring EU

High-Level Group on “Social Union”; Friends of Europe

Sociální politika bývá zastiňována mnoha problémy Evropské unie, jako je nejistá budoucnost eurozóny, politická krize či klesající důvěra obyvatel v evropské instituce. Navíc ze své podstaty patří spíše na národní úroveň. Je však na čase si uvědomit, že snížení sociálních rozdílů mezi členskými státy by mohlo přispět k ekonomickému růstu, větší konkurenceschopnosti i rozšíření solidarity mezi obyvateli. Jaké konkrétní kroky může Unie v čele s Evropskou komisí podniknout, aniž by narušila pravomoci členských zemí?

Základem je identifikace sociálních výzev, mezi které patří zejména demografické změny a imigrace, a následně vytvoření společného konceptu, jak těmto problémům čelit. Pokud bude sociální politika prezentována stejně relevantní jako makroekonomické cíle, mohla by společná vize přimět členské státy, aby individuálně zhodnotily stav nabídky a poptávky po sociálních programech a službách a uvedly tak do pohybu zefektivnění jednotlivých sociálních systémů.

Evropská komise by měla zviditelnit roli svých sociálních partnerů, jakým je například Evropská odborová konfederace. S jejich pomocí by bylo žádoucí rozšířit a zintenzivnit iniciativy podobné Záruce pro mladé lidi, která pomáhá snižovat nezaměstnanost čerstvých absolventů škol. Za tímto účelem je třeba pracovat na účinnějším čerpání peněz z Evropského sociálního fondu. Klíčové je pak klást větší důraz na podporu sociálních investic, zejména v oblasti rovných příležitostí ke vzdělání. Rostoucímu protekcionismu je možné zabránit zkvalitněním a financováním integrace pracovníků ze zahraničí do společnosti. Volný pohyb pracovníků v rámci EU je právem každého obyvatele, jimž by měly být zajištěny minimální sociální standardy. Se sociálními jistotami by měla jít ruku v ruce plošná ochrana minimálního příjmu napříč Evropou fungující na základě otevřené koordinace, a tedy závislé na ekonomickém vývoji jednotlivých států.

Ideálním výsledkem by pak byl závazek Komise i EP naplnit základní sociální cíle EU. Tyto instituce by měly být prostředníkem pomáhajícím vzájemnému učení členských států, měly by poskytovat technickou podporu alternativním zásahům do sociální politiky a sociálním experimentům.