Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Euroskepticismus až eurofóbie, Junckerův investiční balíček nebo jednotný patent EU. Přečtěte si přehled těch nejzajímavějších analýz, které v uplynulém týdnu zpracovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce. Pro čtenáře EurActivu je pravidelně zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Návrat Versailles? Konkurenceschopnost eurozóny v dynamickém Balassa-Samuelson-Penn modelu

Versailles Redux? Eurozone Competitiveness in a Dynamic Balassa-Samuelson-Penn Framework

Kevin Stahler a Arvind Subramanian; The Peterson Institute for International Economics

Na první pohled by se mohlo zdát, že zatímco americká ekonomika se zotavuje z krize poměrně rychle, ta evropská se nadále potýká s vysokou nezaměstnaností, nízkým růstem HDP a propadem investic. Avšak při bližším pohledu na srdce eurozóny se nám naskytne poněkud odlišný pohled. Německo, které je největší ekonomikou eurozóny, si vede docela dobře. Od začátku krize si udrželo vysoké přebytky běžného účtu. V roce 2012 byl dokonce německý nominální přebytek větší než čínský. V porovnání s předkrizovými hodnotami se HDP na hlavu (vyjádřen v paritě kupní síly) zvýšil o 11 procent.

Poněkud hůř si počínaly ekonomiky periferních států. Čtyři jižní členové eurozóny – Portugalsko, Řecko, Španělsko a Itálie – pocítili šestiprocentní pokles HDP na hlavu a řecká hospodářská produkce na obyvatele se propadla až o čtvrtinu. Životní úroveň ve čtyřech jižních státech se v porovnání s Německem v průběhu šesti let propadla o 13 procent. Co je ale mnohem více zarážející, v porovnání s Německem se propadly i Spojené státy, a to o 10 %. A přitom Německo moc dobře pamatuje, jak chutná fiskální past. Po první světové válce bylo ve velmi podobné situaci jako dnes periferie Evropy. Poválečné reparace a fixní měnový systém jej připravily o možnost znovunabytí konkurenceschopnosti. V podobné situaci se právě teď nacházejí státy periferie.

Jak je tedy možné, že podle notoricky známého vztahu mezi konkurenceschopností ekonomiky a jejími jednotkovými náklady práce se měnové operace provedené v eurozóně zdají dostatečné? Autoři studie překonávají mezery v měření použitím Balassa–Samuelson–Penn (BSP) modelu, který předpokládá vyšší cenovou hladinu v bohatších než chudších zemích, tudíž překonává limity parity kupní síly.  BSP model ukazuje, že konkurenceschopnost periferních zemí eurozóny prudce klesla. Zatímco německá konkurenceschopnost vzrostla o 9 procent, ta řecká se propadla o 9 procent. Konečně, reálná změna konkurenceschopnosti je úzce provázaná s nominálním směnným kurzem. Tento vztah napovídá, jak důležitá je role flexibilní měny pro znovunabytí konkurenceschopnosti v období krize.

Jak podotkl Krugman, náklady na udržení stability měnové oblasti, jakou je eurozóna, mohou být velmi vysoké. O to vyšší ale jsou, pokud klíčová ekonomika měnové oblasti těží z extrémně nízkých úrokových sazeb díky odlivu kapitálu z periferie do centra, ale zároveň netrpí zhodnocováním měny, ke kterému by za jiných okolností přišlo. Německo se tak může těšit z nebývalého ekonomického rozmachu, zatímco periferní ekonomiky se dusí pod tíhou úsporných opatření, které nepřinášejí žádoucí efekty. Otázkou zůstává, jestli bude Německo schopno uvědomit si, že časy Versaillského uspořádání jsou už pryč a růst na úkor periferie s sebou nese mnohem větší skryté náklady.


Euroskepticismus či eurofóbie: Protestovat, nebo odejít?

Euroscepticism or Europhobia: voice vs. exit?

Yves Bertoncini a Nicole Koenig; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Nastává konec evropské integrace? V posledních volbách do Evropského parlamentu (EP) zaznamenaly úspěch strany, které se negativně vymezují proti EU či její současné podobě. Dohromady tyto strany získaly 207 z celkových 750 poslaneckých křesel, tj. 27,5 %. Pokud by se dokázaly sjednotit, tvořily by druhé nejpočetnější uskupení. Jak silná je však jejich pozice ve skutečnosti.

V programech stran vymezujících se proti EU lze identifikovat čtyři hlavní zdroje euroskepticismu. Kritizován je především demokratický deficit EU, přenos pravomocí z jednotlivých států na Unii jako celek, tedy ztráta suverenity, ekonomické aspekty, které lze souhrnně označit jako liberalismus, přísnost a solidarita, a nakonec ztráta národní identity v souvislosti s volným pohybem osob. Jednotlivé strany nicméně zaujímají k těmto problémům různé postoje a obecně je lze rozdělit do dvou kategorií. První z nich tvoří tzv. euroskeptici, kteří neodmítají princip integrace jako takový, ale kritizují pouze její současnou podobu. Druhou tvoří eurofóbové, kteří buď odmítají členství v EU, nebo zastávají pozice, které jsou s principem integrace neslučitelné. Jaké je zastoupení každé z těchto kategorií a jedná se o homogenní celky?

Euroskeptici mají v EP dohromady 125 křesel a počítá se k nim 30 stran pocházejících z 18 členských zemí (patří mezi ně i ODS a KSČM). Euroskeptiky lze rozdělit do tří podskupin, z nichž první žádá opuštění eurozóny, druhá vyžaduje důkladnou reformu měnové unie a třetí si přeje provést revizi smluv o EU a následně referendum o členství v EU. Důležitým rysem euroskeptiků je jejich ideová roztříštěnost oslabující jejich vliv. Mezi stoupence tohoto směru patří jak strany konzervativní, tak i strany krajně levicové. Bez povšimnutí nemůže rovněž zůstat, že s výjimkou Polska a Španělska získaly tyto strany ve volbách do EP méně procent než v posledních národních volbách.

Eurofóbové obsadili v EP 82 křesel a jsou tvořeni 16 stranami z 13 členských zemí (patří mezi ně i Svobodní). Ani u eurofóbů se nejedná o jednotné hnutí. Zatímco někteří požadují vystoupení z Unie, jiní požadují pouze opuštění eurozóny či Schengenu. Oproti euroskeptikům se jedná o méně početnou, avšak radikálnější skupinu. Stejně jako euroskeptici je ale tvořena ideově různými subjekty, od nacionalistů až po krajní levici. I když eurofóbové v posledních volbách do EP posílily, obavy vzbuzuje spíše jejich vzestup na národních úrovních. V případě jejich vítězství na národní úrovni by totiž došlo i ke změně složení Evropské rady.


Junckerův plán: Jak z 21 kouzelnickým trikem vytvořit 315 miliard eur

The Juncker Plan: From €21 to €315 billion, through smoke and mirrors

Daniel Gros; The Centre for European Policy Studies

Minulý týden představil Jean-Claude Juncker investiční plán, který by měl ze základní sumy 21 miliard eur za tři roky zvýšit objem veřejných investic o 315 miliard eur.  Jde o reakci na tzv. investiční mezeru, která v současnosti tvoří asi 300 miliard. Investiční balík míří do oblasti infrastruktury, která ale pokrývá pouze 10 % objemu investic v Evropě.

Předně je třeba mít na zřeteli, že investiční mezera vznikla jako produkt chybného předpokladu, který opomíjí snižování obyvatelstva v Evropě. Důkazem toho je velké množství zbytečných investic, které vznikaly před rokem 2007. Brát tehdejší úroveň investovaných částek v dnešním měřítku by bylo krajně nemoudré.

Zajímavý je i původ oněch 21 miliard. Pět miliard má poskytnout Evropská investiční banka. Dosud se ovšem neví v jaké formě. 16 miliard by mělo jít z rozpočtu EU. Polovina z toho půjde z předpokládaných rezerv. Zbylých osm miliard získá Evropská komise osekáním výzkumných projektů a z peněz původně určených pro Nástroj pro propojení Evropy (Connecting Europe Facility).

Velké projekty financované z Junckerova balíčku můžou spadat například do oblasti propojování evropských energetických sítí. U těchto investic, podobně jako u mnoha dalších souvisejících s výstavbou infrastruktury, ale nejsou finance primární problém. Překážky mívají především politický charakter, kdy u zmiňované energetiky jde o přehnanou podporu domácím energetickým hráčům, která propojování energetických sítí brzdí nejvíce.

Vzniklý investiční soubor je pouze zoufalou snahou o vyvolání iluze velkého balíku peněz, který ve skutečnosti nemá dostatečný manévrovací prostor. Celkově připomíná dva roky starý plán Growth Initiative, ze kterého se podařilo z původních 120 miliard eur vyčerpat velice málo. Z PR hlediska jde o dobře znějící politický slib, který ale může být v dlouhodobém horizontu nebezpečný. Kromě krátké mediální pozornosti zřejmě mnoho užitečného Evropě nepřinese.


Jižní Korea a Evropská unie: Slibné partnerství pro rozvojovou spolupráci

South Korea and the European Union: A promising partnership for development cooperation?

Sung-Hoon Park; Egmont – The Royal Institute for International Relations a Fundación para las Relaciones Internacionales el Diálogo Exterior

V roce 2011 podepsala Jižní Korea jako první asijská země s EU dohodu o volném obchodu. Stala se tak pro Unii jakýmsi záchytným obchodním bodem na kontinentu, který je v posledních dvou dekádách charakteristický svým rychlým ekonomickým růstem.  Korea je dnes vyspělou demokracií, která se navzdory své poměrně malé rozloze úspěšně pokouší o nalezení střední cesty mezi japonsko-čínskou (nejen) obchodní rivalitou. Navázání užších vztahů s Evropskou unií pro ni může být pozitivním krokem vpřed.

Již od přerušení otevřeného konfliktu se svým severním sousedem v roce 1953 se Jižní Korea snažila o konsolidaci poměrů ve válkou zdevastované společnosti. Rychlý proces modernizace průmyslu, který byl jedním z hlavních důsledků těchto snah, se ukázal jako velmi nákladný a bez mezinárodních dárců by byl jen těžko dokončen. Situace se začala otáčet v 80. letech, kdy se Korea cítila natolik silně, aby se sama začala angažovat v rozvojové pomoci. Do konce 90. let pak trvala paradoxní situace, kdy Soul zároveň mezinárodně podporoval a byl podporován. Rozhodujícím momentem vzhledem k rozvojové pomoci pak byl pro Jižní Koreu rok 2009, kdy se stala členem Výboru pro rozvojovou pomoc (DAC) v rámci OECD. Následkem tohoto kroku je plánovaná změna v rozpočtové politice, která znamená alokaci 0,25 % HNP mezinárodní rozvojové spolupráci namísto původních 0,15 % HNP.

Co se týká navázání spolupráce s EU v oblasti rozvojové pomoci, je však stále co zlepšovat. Korejskými partnery v této oblasti jsou sice mnohé členské státy, avšak na úrovni Unie jako celku se vzájemná spolupráce zatím stále nedostala dále než za ono „strategické partnerství“. Kooperace v oblasti rozvojové pomoci na úrovni unijních institucí tedy zatím žádná neprobíhá. Tento apel na reformu stávající situace má své kořeny především v nedávné modernizaci vzájemných ekonomických vztahů, kdy byla v roce 2011 podepsána již zmíněná dohoda o volném obchodu a Korea se tak stala první asijskou zemí, která s Unií uzavřela jak dohodu o „strategickém partnerství“, tak zmíněnou dohodu obchodní.

Pokud se tedy zaměříme na blízkou budoucnost korejsko-unijních vztahů, oba aktéři by se měli zaměřit především na rozvoj obchodní infrastruktury či na rozvoj v oblasti lidských zdrojů. V praxi by to mohlo vypadat tak, že by se unijní instituce začaly podílet na již existujících rozvojových projektech například ve formě finanční pomoci nebo poskytnutí regionálních expertíz. Nicméně vedle již stávajících projektů by se oba aktéři mohli vzájemně podílet na vytváření projektů nových, a to zejména ve spojitosti se „zeleným růstem“ a klimatickými změnami. Unie je v této oblasti světovou špičkou, Korea však svou environmentální politiku teprve započíná a mohla by se od nás mnoho naučit. V budoucnosti bude tedy pro obě strany zcela jistě výhodné, aby se vzájemná spolupráce přesunula z úrovně jednotlivých členských států na úroveň unijních institucí.


Může být jihovýchodní Středomoří zdrojem plynu pro EU?

Can South-Eastern Mediterranean Gas be a Supply for the EU?

Elif Burcu Günaydın; Istituto Affari Internazionali

V době, kdy je kvůli trvající krizi na východě Ukrajiny transport energetických surovin z Ruska nejistým podnikem, hledá Evropská unie jiné zdroje, aby diverzifikovala importy paliv. Jednou z možností je využít zemní plyn z oblasti jihovýchodního Středomoří. Zprávy Geologické služby Spojených států uvádějí v regionu dostatečně velká ložiska na to, aby mohla i po odečtení domácí spotřeby zásobovat vzdálenější odběratele.

Nálezy v regionu se týkají zejména mořských ložisek ve dvou pánvích Středozemního moře – Nilské a Levantinské. Podle měření se větší množství surovin nachází v Nilské pánvi, jenže vzhledem k nestabilní situaci v Egyptě je rozvoj těžby v této oblasti poddimenzovaný. Ani zbytek oblasti není bez problémů. Zaprvé, předpokládané objemy surovin podněcují k dalším průzkumům, ale v žádném případě nezaručují ekonomickou životaschopnost komerční těžby. Zadruhé, čerpání a zpracování zdrojů by vyžadovalo spolupráci všech okolních zemí, což je v této části světa postižené domácími i zahraničními konflikty obtížné. Zatřetí, místní ložiska nejsou ve světovém srovnání rozsahem významná.

Předpokládanými zeměmi, které by měly o využívání zájem, jsou Izrael, Libanon a Kypr. Určité snahy projevují i Sýrie a Palestina, ale ty momentálně z pochopitelných důvodů čelí řadě překážek v těžbě. Kypr a Izrael mají z výše jmenovaných největší šanci stát se exportéry čerpaných surovin. Otázkou zůstává, na kolik jsou místní naleziště relevantní pro energetickou politiku EU. Z povahy kontraktů řady evropských zemí vyplývá, že budou vázané na odběr ruského plynu minimálně ještě v řádech dekád. Dále dodávky do EU ze středomořské oblasti soutěží s nabídkami exportérů z Kataru, Kaspického moře či Severní Ameriky. Pro EU je každopádně zajímavé, že Kypr jakožto jeden z regionálních aktérů je členskou zemí.

Plynovody nemusí být jediným způsobem přepravy suroviny, ačkoliv jsou tím nejčastějším a v tomto případě ekonomicky nejproveditelnějším. Dalšími možnostmi jsou přeprava plynu loděmi (LNG nebo CNG) nebo jeho transformace na elektřinu přímo v místě těžby a následný transport podmořskými kabely. Problémem nicméně zůstává objem těžby. I kdyby byly k dispozici příští rok všechny exportní kapacity Kypru a Izraele, tak by množství získané suroviny bylo pouze doplňkem spotřeby EU, nikoliv náhradou za případný ruský výpadek. Navíc je takový scénář čistě teoretický, protože stav těžby je v dohledné době daleko před maximem. Významnou roli hraje i cena. Izrael oceňuje exportní plyn podle ropy Brent, což nemusí být pro některé evropské země kupující plyn za tržní ceny výhodné. Souhrnně vzato je rozvoj těžby ve východním Středomoří významnou příležitostí pro místní státy, ale jen jednou z vícero možností pro EU.


Politické dilema kvůli jednotnému patentu

The Policy Dilemma of the Unitary Patent

Jérome Danguy a Bruno van Pottelsberghe; Bruegel

Po mnoho let byl evropský patentní systém velmi fragmentovaný. Evropské patenty spravuje Evropský patentní úřad (EPO). Poté, co je europatent udělen, stává se předmětem národních zákonů na patentovou ochranu a může být v jednotlivých zemích zaregistrován. Nově představený institut jednotného patentu (Unitary Patent, UP) má tento patentový systém zjednodušit a zatraktivnit. Jednotné patenty budou automaticky uznávány ve všech 25 státech, které se účastní tohoto projektu. Otázkou však zůstává, jak bude fungovat Jednotný patentový soud a hlavně jaká bude úroveň obnovovacích poplatků za tento druh patentu. Diskuzi také ovlivňuje to, že systém evropských i jednotných patentů bude fungovat současně a je na patentových vlastnících, který z těchto dvou systémů zvolí.

Debata o poplatcích za jednotný patent se točí kolem stanovení jejich výše. Zvažovány jsou dvě možnosti. Buď budou vypočítány na základě počtu zemí, ve kterých je například většina patentů ověřena podle současného systému, nebo se budou konstantně zvyšovat o X eur za každý rok. Jednoznačná odpověď, která možnost je lepší, neexistuje. Z výpočtů pak vyplývá, že příjmy z jednotného patentu jsou stejné, ne-li vyšší než u evropského, a to díky vyšším poplatkům za obnovení a dražší udržovací sazbě.

Přepokládá se, že možnosti přechodu na UP využijí především ti, kteří vlastní patent registrovaný ve velkém počtu zemí. Požadované poplatky za jednotný patent budou vyšší, sazby u europatentu budou naopak nižší. A právě to, že ochrana jednotného patentu může být velmi drahá, může vést k sníženému zájmu o UP. Výpočty také ukazují, že čím je vyšší poplatek z UP, tím bude menší podíl UP, při kterém budou tyto patenty vytvářet stejné příjmy jako zbylé evropské patenty.

Dopad na příjmy národních patentových úřadů (NPO) po zavedení UP může být negativní. Z důvodu koexistence evropských a jednotných patentů získají patentní úřady dva zdroje příjmů – stávající, kdy poplatky vybírají samy a až poté se o ně dělí s Evropským patentovým úřadem, a centralizovaný, ve kterém poplatky bude sbírat EPO a jejich polovinu následně přerozdělí jednotlivým národním úřadům, a to na základě několika ukazatelů (HPD, počet obyvatel, bývalý podíl EP, apod.). Příjmy NPO se tak mohou snížit. Zabránit tomu lze zvýšením národních poplatků u europatentů či plateb za patenty jednotné, případně je možné zvýšit podíl UP na celkovém počtu patentů v Evropě. Velmi specifické je Německo. Z pozice lídra v evropském patentovém systému jeho národnímu úřadu výrazně propadnou příjmy. Zde se naopak vyplatí udržovat vysoký podíl evropských patentů.