Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Potřeba investic v EU, demokratický deficit unijních institucí, zahraniční politika EU – to jsou témata, kterým se v uplynulém týdnu věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce. Český think-tank Evropské hodnoty připravil pro čtenáře EurActiv přehled těch nejzajímavějších prací.

Průmyslová a investiční politika: Čeho může dosáhnout dobře strukturovaný podpůrný balíček

Industrial and investment policy – what a well-structured package can achieve

Matthias Kollatz-Ahnen a Udo Bullmann; Foundation for European Progressive Studies

V posledních letech se jasně ukázalo, že politika škrtů a úsporných opatření nepřináší tolik pozitivních výsledků, jak se zprvu předpokládalo. Aby byla unijní ekonomika vyvedena z krize, je především potřeba reindustrializovat pomocí dobře strukturovaných finančních investic, jež by se měly zaměřit spíše na reálnou ekonomiku, nikoli na finanční sektor. Co se týká samotné podoby reindustrializace, někteří se domnívají, že by se mělo jednat pouze o jinou formu politiky úsporných opatření, tedy pokračování již zavedené praxe. Pravdou však je, že tento směr, který v Bruselu stále převládá, vede naopak k deindustrializaci a tím k další ekonomické stagnac.

Cílem minulé Komise byla realizace velice ambiciózního plánu, aby v Unii tvořila do roku 2020 průmyslová výroba 20 % unijního HDP. Ve skutečnosti se však od té doby tento podíl propadl z patnácti na čtrnáct procent. Pokud bude nový Junckerův tým v této praxi pokračovat, v roce 2020 bude podíl průmyslové výroby na ročním HDP Unie pouhých 12 %, což představuje oproti původnímu plánu abnormální pokles. Současná politika je však v tomto směru stále zaměřená nikoli na průmyslovou výrobu a její podporu, nýbrž na služby, což vede k již zmíněné deindustrializaci unijní ekonomiky. Maastrichtská smlouva a období po ní se vyznačuje Unií toliko vyzdvihovaným důrazem na rozpočtovou odpovědnost členských států. Avšak brán v potaz musí být také fakt, že škrty v rozpočtech automaticky nevytváří ekonomický růst a ekonomický růst automaticky nevytváří průmyslovou výrobu. Z tohoto začarovaného kruhu se můžeme dostat jen zvýšením přímých finančních investic do reálné ekonomiky, a to především do oblastí infrastruktury, bydlení či do uchování a modernizace průmyslových kapacit.

V případě, že se však zmíněného ambiciózního plánu chceme držet, musíme do roku 2020 zvýšit průmyslovou výrobu a průmyslové kapacity o celých 40 %. Abychom se přiblížili naplnění plánu, musí se financování do výzkumu, rozvoje a inovací zvýšit alespoň na 1 % unijního HDP. Současná praxe podporovat spíše terciární sektor, specificky pak sektor finanční, nemůže vést k oživení průmyslové výroby. Samotné investování však také není bez překážek. Junckerův návrh investičního balíčku ve výši 300 mld. eur, které by měly mířit do dopravní infrastruktury, energetiky, vzdělání, výzkumu, vývoje, inovací a do boje s nezaměstnaností mladých lidí, je plán slibný. Polský ministr financí Mateusz Szczurek však tvrdí, že pokud se chceme vyhnout ekonomicky „prázdné dekádě“, je potřeba v příštích pěti letech investovat dokonce 700 mld. eur, což není nereálná částka, ba dokonce by jí bylo možno dosáhnout s minimálními dotacemi ze strany členských států. Moudřejší však budeme v prosinci, kdy má Juncker společně s Donaldem Tuskem a Mariem Draghim představit jednotlivé budoucí kroky pro úspěšné ekonomické vládnutí vedoucí opět k ekonomické konjunktuře.


Evropská politika sousedství je mrtvá. Jak si evropská zahraniční politika poradí s oblastmi nestability?

The Neighbourhood Policy is Dead. What’s Next for European Foreign Policy Along its Arc of Instability?

Nathalie Tocci; Istituto Affari Internazionali

Evropská politika sousedství (ENP) leží v troskách. Je tomu tak především díky turbulentní situaci na východě a jihu EU, respektive krizi na Ukrajině a sérii revolucí nazvaných arabské jaro. Přesto se však v roce 2011 jevila ENP jako vhodný nástroj ke stimulaci demokratického vývoje v severní Africe. Podobnou optikou lze kladně hodnotit též situaci na východě, kdy došlo k podepsání asociačních dohod s Ukrajinou, Moldavskem a Gruzií. Její odmítnutí ze strany bývalého ukrajinského prezidenta vedlo k eskalaci nepokojů, kyjevskému Majdanu a nakonec až k současné situaci.

Směrem na jih v oblasti Středozemního moře nepřichází rozšíření EU v úvahu. Poměrně vysoká stabilita celého regionu je po arabském jaru nenávratně pryč. Částečně rozvráceným zemím hrozí problémy spojené s migrací obyvatelstva, epidemiemi chorob a životním prostředím. V neposlední řadě celou oblast ohrožuje teroristická skupina ISIS a do toho všeho se v oblasti začínají kromě tradičních velmocí EU a USA angažovat i Rusko nebo Čína. Správným krokem vpřed není oprášení nápadu Unie pro Středozemí, ale spíš koncentrace úsilí do menších celků a dialogu. Příkladem pro ostatní země může být Tunisko, ve kterém proběhly demokratické volby a víceméně standardní předání moci.

Vzhledem k charakteru ukrajinské krize je jasné, že sama od sebe v dohledné době jen tak nezmizí. Zavírat před nastalou situací oči a vymlouvat se na ENP je ze strany EU nezodpovědné, až potenciálně nebezpečné. Situaci na východ od EU komplikuje též nejasný postoj Východního partnerství. Jako příklad lze uvést Arménii, která v současnosti nepřijala asociační dohodu s EU. Jedná se přitom o mnohem stabilizovanější zemi než Ukrajina. Evropští politici musí brát na zřetel sebemenší náznak krize v regionu. Evropa by se měla vydat takovou cestou, která východním zemím pomůže předně postavit se na vlastní nohy.

Zároveň by Evropa neměla zapomínat na Rusko a nevytvářet tak dělící linie na evropském kontinentu. Přestože je Eurasijská unie svým vymezením se vůči Západu odsouzena k neúspěchu, měla by se EU snažit najít s ní společnou řeč. Neměla by ignorovat hlasy těch zemí, které o silnou integraci s ní nestojí, a snažit se zapojit Rusko do řešení těch geopolitických problémů, které se dotýkají obou hráčů. Ať už jde o boj proti terorismu, situaci v Sýrii nebo o íránský jaderný program.


Kdo má odpovědnost? Členské státy, instituce EU a Evropská služba pro vnější činnost

Who’s in charge? Member States, EU Institutions and the European External Action Service

Tereza Novotná; Istituto per gli Studi di Politica Internazionale

Kdo řídí a kontroluje rozhodování v rámci Evropské služby pro vnější činnost (ESVČ)? Podíváme-li se na obsazení důležitých pozic, ukazuje se, že zahraniční politika EU je určována členskými státy a nikoliv Unií jako celkem.

Podle zakládajícího dokumentu ESVČ (viz Rozhodnutí Rady o organizaci a fungování Evropské služby pro vnější činnost, 6. čl., 9. odst.) by členské státy měly mít přinejmenším třetinové zastoupení v rozhodujících pozicích ESVČ, zatímco stálí úředníci Unie by měli mít alespoň 60% zastoupení. Tohoto stavu bylo dosaženo v roce 2013. V posledním roce se však míra zastoupení členských států téměř zdvojnásobila a došlo tudíž k obrácení původního poměru. V září tohoto roku měly členské státy v rámci ESVČ 61,2% podíl ve vedoucích pozicích, zatímco stálí úředníci EU pouze 38,8%.

Není tomu přitom tak, že by členské státy získávaly zastoupení pouze v druhořadých pozicích a prestižní pozice by zůstávaly obsazeny unijními úředníky. I poměr v obsazení těch nejprestižnějších pozic se obrátil a členské státy nyní mají většinu. Z celkového počtu 55 těchto pozic je 29 obsazeno zástupci členských států. Ukazuje se tedy, že zájem o zahraniční politiku EU ze strany členských států v posledních čtyřech letech výrazně stoupl a jsou to členské státy, kdo ji určuje a zodpovídá za ni.

Které státy mají v rámci ESVČ nejvíce svých zástupců? Nejvíce pracovníků na významných pozicích v rámci ESVČ mají Francie s Itálií, přičemž zastoupení Itálie mělo v posledních letech vzrůstající tendenci. Naopak neúspěšnými se zdají být Velká Británie a Německo. Ačkoliv obě země patří do pětice států s největším počtem svých vyslanců, jejich zastoupení je výrazně nižší než jejich procentuální podíl na obyvatelstvu v EU. Na druhou stranu míra zastoupení Německa stoupá a Británie, ačkoliv její procentuální zastoupení slábne, je úspěšná v obsazování prestižních pozic. Zastoupení České republiky odpovídá jejímu podílu na populaci, dokonce je mírně přesahuje. V posledních letech však zaznamenává klesající tendenci.

Otázkou zůstává, jaký bude vývoj v rámci ESVČ pod vedením Federicy Mogherini. Zdali bude zjištěný trend pokračovat, jestli se dosavadní zastoupení členských států ustálí, či zdali klesne na hodnotu uváděnou ve výše jmenovaném rozhodnutí Rady.


Překonávání propadu demokracie v Evropské unii

Overcoming democratic breakdown in the European Union

Julien Zalc; Robert Schuman Foundation

Podle způsobu, jak je vnímán termín demokracie, má Evropská unie určitý problém s legitimitou. Pokud chápeme demokracii jako stav společnosti vážící si rovnosti a svobody, pak většina obyvatel EU označuje Unii za demokratickou. Potíž nastává ve chvíli, kdy je demokracie vykládána jako způsob vlády či politický systém.

Ze sociologických měření Eurobarometru z jara 2014 vyplývá, že 60 % respondentů ze zemí EU považuje Unii celkově za „demokratickou“. Toto adjektivum podle názoru obyvatel vystihuje EU lépe než vlastnosti jako „moderní“ (58 %), „ochranářská“ (45 %) a „efektivní“ (31 %). Společně se slovy „mír“ a „lidská práva“ definuje EU termín „demokracie“ nejlépe, soudí respondenti.

Avšak jiný obraz se naskytl, pokud se výzkumníci Eurobarometru tázali na způsob fungování demokracie v EU. Evropská veřejnost je v tomto názorově rozdělena. Sice je 44 % lidí spokojeno s fungováním demokracie, ale takřka stejný počet dotazovaných (43 %) si nemyslí, že EU pracuje demokraticky.

Lze vysledovat také další jevy. Ve starých členských zemích je demokratické fungování Unie hodnoceno přísněji než ve státech, které se připojily ke společenství později. To pravděpodobně souvisí s krátkou tradicí demokracie u nových členů, u nichž je EU stále vnímána jako určitý vzor. Dále lze konstatovat, že více respondentů hodnotí fungování demokracie lépe ve své domovské zemi než v EU.

Mezi nejčastější námitky patří, že občané nejsou dostatečně informováni o evropských záležitostech, že jejich hlas není v evropských institucích dostatečně slyšet a že je EU příliš vzdálená a neprůhledná. Dohromady tyto pocity obyvatel EU vytvářejí názor, že Unie nefunguje dostatečně demokraticky a řadoví lidé na její činnost nemají vliv.

Samozřejmě existují plány, které se snaží danou situaci napravit. Například program Evropská občanská iniciativa (European citizens’ initiative) nabízí občanům ze zemí EU možnost předložit Komisi návrhy témat k projednání. Problém ovšem je, že se o této iniciativě velmi málo ví. Od svého spuštění v roce 2012 pouze 26 % dotazovaných odpovědělo, že tento program zná. Dalším způsobem, jak překlenout propast mezi institucemi EU a lidmi, bylo organizování besed evropských politiků v rámci Evropského roku občanů 2013. Opět se opakovala chyba malé informovanosti o uskutečněných akcích.

Celkově by prospělo, kdyby EU o své činnosti lépe informovala, zprůhlednila své pracovní mechanismy a získala určitou „tvář“, která bude reprezentovat do jisté míry anonymní uskupení bruselských politiků. Tento úkol může splnit funkce prezidenta EU, který by měl dle vyjádření 70 % respondentů příště vzejít z přímé volby.


Investice jako klíč k zotavení eurozóny?

Investment as the key to recovery in the euro area?

Daniel Gros; The Centre For European Policy Studies

Evropští politici vnímají investice jako klíč k zotavení ekonomik v eurozóně. Junckerova komise se této mantry držela a jako základní prvek své ekonomické strategie navrhla plán investic ve výši 300 miliard eur. Evropa potřebuje investice, avšak argumentovat tím, že současná míra investic je menší než před krizí, je chybné.

Je přirozené, že během ekonomického boomu jsou finanční vklady vyšší než ty ex post. Zkušenosti některých zemí ukazují, že nadměrné investice do špatného odvětví nevytváří dostatečné podmínky pro udržitelný růst. Stejně tak je běžné, že při krachu investiční aktivity klesají. Otázkou tak zůstává, zda by se míra investic měla vracet na předkrizovou úroveň 22 % HDP, nebo na přirozenou úroveň 20 %, která převládala před globálním úvěrovým boomem po roce 2002.

Dopad na efektivitu investic mohou mít i demografické změny. Dojde-li k poklesu populačního růstu, sníží se i potenciální růst hrubého domácího produktu. V případě investic by se měl dodržovat stále stejný poměr k HDP. Jestliže produktivní populace klesne, ale investiční vklady zůstanou vysoké, návratnost investic spadne. Bohužel v eurozóně schopnost občanů produkovat HDP z důvodu populačních změn klesá, přesto však míra investic zůstává vysoká.

Nejlepší známou formou vkladů s vysokou návratností je pak výzkum a vývoj. Čím vyšší jsou investice do výzkumu, tím je vyšší i jeho podíl na HDP. Naneštěstí výdaje na něj stále setrvávají na stejné úrovni pouze okolo 3 % HDP. Také zvýšená podpora rozvoje infrastruktury může pomoci k růstu. Tento druh investic je ale finančně velmi náročný a jeho podporu si mohou dovolit pouze země, které mají dobrou schopnost splácet státní dluh a které již mají infrastrukturu dobře rozvinutou. Ostatní by zvyšovat svoji podporu tomuto sektoru neměli.

Jak ukazuje případ Itálie, je zde potřeba investovat, ale musí se tak činit s rozmyslem, vkládat peníze do správných sektorů a také zvyšovat produktivitu, jinak hrozí akumulace nesplácených úvěrů v bankovním sektoru. A jaký je závěr? Evropští politici by se měli věnovat spíše zvyšování spotřeby než se vracet ke zvyšování investic.


Důsledky krize eura pro evropskou zahraniční politiku – poučení z krizového managementu a mezinárodního obchodu

The Implications of the Euro Crisis for European Foreign Policy – Lessons from Crisis Management and International Trade

Björn Fägersten; Swedish Institute of International Affairs

Ke konci prvního desetiletí našeho století zasáhla Evropu krize eura. Přestože se z ní „starý světadíl“ pomalu dostává ven, určité stopy období recese jsou stále viditelné. Jak je tomu v unijní zahraniční politice? Byl vnější obraz EU poškozen a její pozice oslabena? Ze zkoumání dvou rozdílných sfér, misí krizového managementu v severní Africe a mezinárodního obchodu s Indií a USA, se rýsuje přesvědčivá odpověď. Zásadními kritérii pro vyhodnocení obou sfér jsou soudržnost a zdroje členských států EU, přičemž důležitou roli hraje i mezinárodní kontext.

Soudržnost znamená schopnost států spolupracovat nejen na základě vnější hrozby, ale také společných zájmů či hodnot. Zdrojů se týká materiální a institucionální kapacita jednotlivých států, kam lze zařadit například finanční rezervy, vybavení k řešení krize nebo vhodné postupy k provádění a prosazování klíčových opatření. V mezinárodním kontextu pak záleží na konkrétní situaci a percepci a zájmech ostatních aktérů.

Jedním z předmětů zkoumání jsou zahraniční mise EU vyžadující krizový management. Zřetelným problémem jsou zde materiální zdroje strategicky nejsilnějších zemí EU (Francie, Spojené království, Německo), které postupně snižují svůj vojenský rozpočet. Druhým výzkumným objektem je mezinárodní obchod, zejména pak tradiční partnerství s USA a ukotvování vztahů s Indií. Počáteční propad, který Indové rychle využili ke zvýšení svých požadavků, se jí však podařilo vyrovnat dobrou vzájemnou spoluprací a výsledkem této snahy je například často skloňovaná smlouva TTIP.

Po aplikaci všech tří kritérií na zmíněné případy z výzkumu vyplývá, že krize eura nedopadla na unijní zahraniční politiku ani zdaleka tak tvrdě, jak by se dalo očekávat. Její jediný významný negativní efekt se týká podfinancování vojenských rozpočtů ve významných státech EU, což následně vede ke snižování personálu na zahraničních misích. Na druhou stranu se dá říci, že EU vyšla z krize eura silnější především s přihlédnutím k mezinárodnímu obchodu a prohlubování spolupráce s USA i asijským kontinentem.