Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Korupce na Západním Balkáně, bankovní unie jako lék pro nemocné banky, imigrace ve Velké Británii nebo sankce EU proti Rusku. To jsou témata, kterým se v minulém týdnu věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce. Český think-tank Evropské hodnoty připravil pro čtenáře EurActivu anotace těch nejzajímavějších prací.

Jak občané vidí Evropskou unii?

How do citizens see the European Union?

Virginie Timmerman; Notre Europe – Jacques Delors Institute

Co evropští občané oceňují a co jim naopak vadí na Evropské unii? Ve kterých zemích je EU vnímána spíše pozitivně a ve kterých naopak negativně?

Odpovědět na tyto otázky pomůže průzkum, jenž byl proveden na reprezentativním vzorku obyvatel osmnácti členských států EU. Účastníci tohoto průzkumu byli požádáni o asociace vzhledem k EU. Na základě jejich reakcí lze státy rozdělit do tří kategorií: státy, v nichž převládá pozitivní naladění vůči EU (Švédsko, Polsko, Irsko, Estonsko, Malta a Rumunsko), státy, jejichž občané vnímají EU spíše negativně (Velká Británie, Česká republika, Španělsko, Itálie a Řecko), a nakonec státy, jejichž občané mají o EU smíšené mínění (Lotyšsko, Německo, Nizozemsko, Francie, Rakousko, Maďarsko a Bulharsko).

Mezi nejčastěji zmiňované pozitivní aspekty evropské integrace patří volný pohyb osob následovaný evropskými hodnotami, financováním a volným pohybem zboží a kapitálu čili jednotným trhem. Občané EU tedy nejvíce oceňují možnosti snáze cestovat, a to nejen jako turisté, ale také za prací či studiem. Dokáží ovšem ocenit i abstraktnější hodnoty, jako jsou idea společenství různých zemí a kultur, schopnost zajistit mír či solidarita. V zemích bývalého východního bloku a v Řecku je pozitivně vnímáno rovněž financování z evropských fondů, které přináší rozvoj infrastruktury, podnikání apod.

Co občanům na EU naopak vadí? Nejčastěji zmiňovaným negativně vnímaným aspektem je nadměrná regulace. Ta si podle občanů klade cíle, kterých nemůže dosáhnout, a je tudíž zdrojem některých absurdit. Na regulaci je rovněž pohlíženo jako na něco, co prohlubuje nerovnosti mezi jednotlivými státy a co je připravuje o část jejich suverenity v záležitostech, jež jsou vnímány jako vnitřní. Jiným hojně uváděným negativním aspektem je vysoká míra byrokracie. Je jí přičítáno jednak neefektivní fungování, jednak pocit odcizení mezi EU a jejími občany. Současná byrokratičnost Unie je totiž tak komplikovaná, že jí běžní občané nejsou schopni rozumět.


Kdyby měla Velká Británie stejný poměr imigrantů k vlastnímu obyvatelstvu jako Švýcarsko, musela by jich ročně přijmout o 400 000 víc

If the UK had the same net EU immigration rate as Switzerland it would mean nearly 400,000 more EU migrants a year

Open Europe

Ve Velké Británii i v evropské politice se poslední dobou na nejvyšší úrovni hovoří o možném vystoupení Spojeného království z EU. Jedno z nejčastěji citovaných témat, které takové debaty provází, je kontrola imigrace, respektive její omezení i pro občany EU. Někteří připodobňují budoucnost Velké Británie k Norsku nebo ke Švýcarsku. Především druhý ze zmíněných států je brán euroskeptickou stranou UKIP jako vzor. Jak se na tento argument nahlíží prizmatem statistických údajů?

Situace ve Velké Británii skutečně není tak děsivá, jak se ji snaží líčit UKIP. Zatímco ve Švýcarsku byl přírůstek občanů EU asi 11 na 1000 Švýcarů, v Británii šlo o necelé 3 na 1000 obyvatel. Podobně je na tom Norsko – přírůstek občanů EU v zemi byl více než 7 na 1000 obyvatel. Jinými slovy by do Velké Británie muselo přijet 4,5krát více imigrantů, aby byla situace srovnatelná s tou ve Švýcarsku. Podobně hovoří čísla i o Britech narozených mimo území Spojeného království. Obě země sice převyšují evropský průměr, přesto se mimo svou domovinu narodí třikrát více Švýcarů než Britů.

Švýcarsko není členem EU ani Evropského hospodářského prostoru (EHP). Přesto jej k unii váže celá řada bilaterálních dohod, včetně těch o přístupu na společný trh. V nich se mimo jiné uvádí, že podmínkou těchto dohod je dodržování základních principů čtyř svobod. V únoru letošního roku ale proběhlo ve Švýcarsku referendum k otázce zavedení kvót pro imigranty ze zemí EU, které by měly začít platit od roku 2017. Většina občanů hlasovala pro a reakcí EU bylo zatím pozastavení účasti Švýcarska ve výzkumných a vzdělávacích programech.


Zlepšení účinnosti sankcí: Seznam pro EU

Improving the Effectiveness of Sanctions: A Checklist for the EU

Anthonius W. de Vries, Clara Portela a Borja Guijarro-Usobiaga; Centre for European Policy Studies

V posledním desetiletí se Evropská unie odvažuje stále častěji používat sankce jako hlavní zbraň zahraniční politiky. Tento rostoucí trend je možným protiargumentem k tvrzení, že unijní sankce jsou neefektivní a jejich dopad je kontraproduktivní. Ukazuje se, že od zavedení tzv. druhého pilíře EU, tj. společné zahraniční a bezpečnostní politiky (CFSP) dle Maastrichtské smlouvy z roku 1992, má sankcionování viditelný dopad na chování problematických mezinárodních aktérů, ať už jde například o Bělorusko, Zimbabwe nebo Myanmar. Přesto je zde velký prostor pro zlepšení, a to zejména ve fázi přípravy sankcí a vyhodnocování jejich možného pozitivního i negativního dopadu.

Za účelem zefektivnění sankcí je nejprve třeba pozorně definovat jejich cílový subjekt a především pak jeho zdroje. Současně je důležité zvážit možnosti objektu přeorientovat se na jiné zdroje a podniknout kroky vedoucí ke znemožnění jejich alternace. Plánování sankcí by měl taktéž předcházet kvalifikovaný odhad jejich možného negativního dopadu, což se týká případných hospodářských ztrát, s nimiž by členské státy měly být srozuměny. Mezi nezamýšlené dopady lze zahrnout například nežádoucí poškození těch, kteří nebyli primárním cílem sankcí a kteří se jejich následkem mohou přidat na stranu sankcionovaných (viz nedávný případ unijních sankcí vůči Ruské federaci). Následkem tohoto efektu může být i zavedení „protisankcí“, na něž musí být EU připravená.

Celkově je třeba říci, že zásadní podmínkou sankcionování je dodržování mezinárodněprávního rámce, kdy sankce nesmí být v rozporu s mezinárodními závazky EU. Podstatným prvkem balíčku sankcí je pak jejich vzájemná koherence, stejně jako jejich soulad s obecnými cíli unijní zahraniční politiky Všeobjímajícím fenoménem je komunikace, která je nezbytná především k vysvětlení smyslu sankcí, jejich možného negativního dopadu a také jejich pozitivního dopadu, který má v konečném důsledku přispět k dosažení hlavních cílů EU. Závěrem lze říci, že sankce by měly být vytvářeny pečlivě a důkladně a zároveň s přihlédnutím k jejich možnému nezamýšlenému dopadu.


Chaos, korupce a zločinnost na Západním Balkáně

Grindlock, Corruption and Crime in the Western Balkans

Peter Van Ham; Netherlands Institute of International Relations

Západní Balkán (ZB) je oblast, která zahrnuje (Chorvatsko nepočítaje) pět kandidátských zemí a nejnověji také Kosovo, jež však není uznáno zdaleka všemi unijními státy. I když Evropská unie stále proklamuje svou vizi začlenění těchto zemí do svých struktur, samotné členství je podmíněno mnohými reformními kroky, které musejí kandidátské země před vstupem do Unie provést. V případě ZB je však situace složitější, než se na první pohled může zdát. Bosna a Hercegovina, Černá Hora, Makedonie, Srbsko, Albánie i již zmíněné Kosovo se potýkají – ve větší či menší míře – s velmi rozsáhlou korupcí, organizovaným zločinem zahrnujícím jak obchod s drogami, tak obchod s lidmi, či s nedostatečnou implementací vlády práva. Bosna a Hercegovina a Kosovo jsou navíc stále spravovány mezinárodně pod záštitou OSN a Unie. Tamní region také sužují problémy spojené s náboženskou a etnickou nenávistí a rozšířený klientelismus způsobuje silnou nevyzrálost a nevyvinutost privátního sektoru.

Současná finanční a hospodářská krize a stoupající euroskeptické nálady v Evropě mají navíc silný vliv také na veřejné mínění na Balkáně, jehož obyvatelé a politické elity začínají pochybovat o tom, že by členství v Evropské unii znamenalo automaticky ekonomickou stabilitu a prosperitu. Zároveň pak v Unii sílí hlasy, které odmítají její další rozšiřování. Všechny výše zmíněné faktory spojené s očividnou neochotou politických špiček tamních států přistoupit na široké politické reformy podmiňující samotný vstup do Unie však znamenají, že ZB začíná hledat ekonomické partnery a investory jinde. Pokud Unie zájem těchto zemí o bližší spolupráci nadobro ztratí, vytvoří se zde politické a ekonomické vakuum, které jsou ochotny velmi rychle zaplnit jak státy Perského zálivu, tak Čína nebo Rusko. Unie by proto měla svou politiku vůči balkánským státům přehodnotit, aby se propast mezi ní a tamními státy nezačala spíše rozšiřovat.

Vzhledem k výše popsaným skutečnostem a problémům, kterým Unie v současné době čelí, by se měla unijní zahraniční politika ve směru k ZB změnit učiněním několika zásadních kroků. Předně je nutno, aby začala věci nazývat pravými jmény. Ambiciózní politika rozšiřování se v těchto zemích nesetkává s úspěchem. Vůle po politických a ekonomických reformách zde chybí. Unie by se naopak měla snažit posilovat regionální spolupráci založenou na větších finančních příspěvcích, obchodu a investicích. Součástí prohloubení ekonomické spolupráce by poté mělo být vytvoření zóny volného obchodu mezi Unií a zeměmi ZB. Současná politická podmíněnost vzájemných vztahů a unijní nátlak na tamní politiky, aby přijímali politické reformy, se očividně nesetkává s úspěchem. Evropská unie by si tuto skutečnost měla co nejdříve uvědomit, aby nenastala situace, kdy se země ZB od Evropy nadobro odkloní směrem na východ.


Bankovní unie v EU: Všelék pro zoufalé banky?

Banking Union in EU: Cure-all Drug for Distressed Banks?

Ognian Hishow; Stiftung Wissenschaft und Politik

Bankovní unie je široký koncept, jehož srdcem je především jednotný mechanismus pro řešení problémů bank (Single Resolution Mechanism – SRM). Lepší centrální dohled má zabránit, aby se bankovní krize přelévaly ze zemí se špatnou bankovní regulací do těch s regulací dobrou. Vlády by také měly být ochráněny před možnými náklady na sanace bank. Ty by se nově měly hradit z jednotného fondu pro řešení bankovních problémů (Single Resolution Fund – SRF), do kterého budou banky v době růstu samy přispívat. Zlepší se tak redistribuce peněz, což by mělo vést k lepšímu zvládání bankrotu bank v malých nebo chudých zemích.

Bankovní systém v eurozóně je relativně složitý. Banky a státy jsou na sobě poměrně silně závislé. Finanční ústavy drží velký podíl státních dluhopisů, zatímco vlády spoléhají na to, že tyto dluhopisy budou banky stále nakupovat. Bankovní unie předpokládá přerušení tohoto pouta. Náklady na pády bank, případně jejich rekapitalizaci, nebudou platit státy, ale ostatní evropské banky skrze SRF.

Bohužel se však zdá, že celkový objem 55 mld. eur v SRF nebude dostatečný pro zvládnutí nové krize. Redistribuce financování nepomůže v případě, že krize zasáhne velké státy. Již nyní mnozí předpokládají, že Německo a severské státy zůstanou v pozici zemí, které budou i nadále absorbovat redistribuční šoky. Je tak potřeba, aby všechny evropské banky zlepšily svoje výkazy o finanční pozici. Bankoví unie by se jinak stala pouze redistribučním místem pro slabé banky.

K přerušení spojení mezi státy a jejich bankami patří také zrušení implicitních garancí, které svým bankám poskytovaly jednotlivé vlády. Činily tak proto, aby zabránily šíření pádů z jednoho bankovního ústavu na druhý. Zároveň banky měly jistotu, že je stát nenechá padnout a mohly se tak chovat rizikověji. Zrušení implicitních garancí tedy může vést ke změně trhu se státními dluhopisy směrem k používání bezpečnějších nástrojů pro jejich prodej.