Rozšiřování a prohlubování Evropské unie z perspektivy Francie: současná dilemata ve francouzské evropské politice

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Francouzský přístup k evropské integraci má od počátku svou pevnou kontinuitu. Francie je zastáncem omezeného rozšiřování společenství. Protože je pravidelně nucena z tohoto svého cíle slevovat, kompenzuje své ústupky požadavky na prohloubení evropské spolupráce. O tom, kam Francii tato strategie přivedla během několika posledních let a jaké důsledky tento postoj pro ni přináší, se dočtete na následujících řádkách.

Evropská unie se v současné době vyvíjí velmi dynamickým způsobem. Právě vrcholí proces přijetí ústavní smlouvy a na pořad dne se dostávají diskuse o budoucí podobě některých politik a jejich financování. Stejně tak země Evropské unie zintenzivňují práci na procesu vytváření evropské zahraniční a bezpečnostní politiky. To vše je spojeno s dosud nejrozsáhlejším rozšiřováním Evropské unie, které má navíc silný symbolický rozměr: hovoří se o „odplatě za Jaltu“ či o „znovusjednocení Evropy“. Odtud jeho politická nezpochybnitelnost a silná vůle je realizovat za každou cenu.

Evropská unie se rozšířila o deset a výhledově se má rozšířit o další tři (či více) nových států, což na jednu stranu zvýší politickou váhu Unie, na druhou stranu to přinese významnou komplikaci z hlediska efektivity rozhodovacích mechanismů. Tomu má zabránit ústavní smlouva, ale ani ona není všelékem. Stále zůstává nevyřešena řada otázek, které jdou za její horizont. Z nejdůležitějších jmenujme finální hranice Evropské unie a prohlubování integrace metodou tvrdého jádra. Zdá se, že tradiční evropská dialektika mezi prohlubováním a rozšiřováním, která evropskou integraci doprovází již od samého počátku, zůstává nadále nevyřešena.

Francie jako zakládající země Evropské unie byla vždy jednou z hnacích sil evropské integrace, která je pro ni volbou z přesvědčení i nástrojem, jak získat zpět ztracenou velmocenskou pozici. Francie byla vždy hlasitým zastáncem prohlubování evropské integrace z odůvodněné obavy, že s rozšiřováním Unie klesá francouzský vliv v ní. Francie se jako vždy i nyní snaží být nedílnou součástí velkých změn, kterými Evropa prochází. Ve světle perspektiv, které jsem popsali výše, se ale cítí být bezradná. Má pocit, že jí Evropa, kterou považuje za své dítě, uniká. Bojí se, že Evropa à la française vezme brzy za své.

Francie si je vědoma toho, že rozšíření EU na východ bylo politickou nezbytností. Není ale zcela přesvědčena o tom, že to Evropská unie zvládne přestát taková, jakou ji Francie vždy chtěla mít – jednotnou a akceschopnou. Francie proto hledá způsoby, jak navzdory tomuto i dalším rozšířením dále prohlubovat evropskou integraci a uchovat si v ní svou vůdčí roli: lidově řečeno, jak zajistit, aby se vlk nažral, a koza zůstala celá. Její strategie, která spočívá v razantním prosazování vícerychlostní integrace, ale naráží u ostatních členských zemí, včetně těch nových, na neporozumění.

Podívejme se nejprve na vývoj francouzského vztahu k rozšíření, který je nevyváženou směsí strachu o své vlastní zájmy a přání, aby se evropská integrace i nadále vyvíjela pozitivně pro všechny zúčastněné. Tato analýza nás přivede k úvahám o dvou- či vícerychlostní Evropě a o budoucí úloze francouzsko-německého tandemu. Těmto otázkám Francie přiřazuje velkou důležitost ve snaze odpovědět na výzvy, kterým v současné době sama, i spolu s Evropskou unií, čelí.

Francouzský nejistý vztah k rozšíření

Francie nebyla nikdy hlasitým zastáncem rozšiřování Evropských společenství a později Evropské unie (jistou výjimku tvoří obě jižní rozšíření v 80. letech). Rozšiřování vždy vyvolávalo ve Francii (na rozdíl od Velké Británie) obavy ze zploštění evropské integrace a z oslabení vlastního dominantního postavení mezi členskými státy. Nejznámějším příkladem této francouzské nevole k rozšiřování jsou dvě veta generála de Gaulla členství Velké Británie v Evropském společenství v 60. letech. Ani po pádu železné opony se tento přístup Paříže příliš nezměnil. Francie tehdy pod vedením Françoise Mitterranda odmítala rychlé rozšíření o postkomunistické země, jak si to přálo Německo (v euforii z vlastního sjednocení), a hlavně Velká Británie (ve snaze zabrzdit prohlubování integrace). Nekontrolované a uspěchané rozšíření bylo podle Francie příliš riskantní, protože mohlo Evropu proměnit v zónu volného obchodu a politickou konfederaci. Mitterrand si nenechal, pevně opřen o stejně smýšlejícího předsedu Komise a svého bývalého spolupracovníka a ministra Jacquesa Delorse, vzít ideu politické unie jako další etapy v evropské integrace, jejíž tvorbu by rychlé nastartování rozšiřování na východ ohrozilo. Mitterrand nakonec přiměl k podpoře založení Evropské unie německého kancléře Kohla, který byl i tak jejím zastáncem a vedle toho si svou podporu tomuto projektu od začátku vykládal jako protislužbu Francii za její souhlas se sjednocením. Francouzská schopnost přesvědčit Německo o potřebnosti institucionální reformy jako o nevyhnutelné podmínce rozšíření se koneckonců projevila i později v souvislosti s mezivládními konferencemi v Amsterdamu a Nice. Německo začalo navíc rychle pociťovat náklady a problémy spojené se sjednocením, které měly za následek jisté vystřízlivění z překotné ochoty přijmout postkomunistické státy do Evropy co nejdříve.

Francouzský prezident Mitterrand, který se ve střední Evropě proslavil ještě v době komunismu svými vřelými gesty k disidentům a svou garancí východních hranic Německa, svou opozicí vůči rozšíření zklamal očekávání Středoevropanů. Mitterrandův návrh již z konce roku 1989 na vytvoření široké evropské konfederace, jejímž smyslem bylo politicky integrovat postkomunistické země, aniž by se musela rozšířit Evropská společenství či později Evropská unie, se nesetkal ve střední Evropě s pochopením a Středoevropany byl považován za neuspokojivou náhražku.

Nový prezident Jacques Chirac, zvolený v roce 1995, který dříve z postu pařížského starosty vždy kritizoval Mitterrandovu kategorickou východní politiku, byl naopak přesvědčen, že rozšíření může být pro Francii výhodné (jistou roli sehrálo i hladké rozšíření o Rakousko, Finsko a Švédsko). Při sérii návštěv zemí střední Evropy v letech 1996 a 1997 Chirac dokonce sliboval, že nové státy do Unie vstoupí k roku 2000, což tehdy i Evropská komise považovala za nereálné. Francie se v druhé polovině 90. let pokusila ve střední Evropě ekonomicky expandovat, což se jí podařilo jen částečně kvůli silné německé konkurenci (z Německa jde do regionu celá třetina přímých zahraničních investic, kdežto z Francie 4%). Hlavní francouzskou motivací pro rozšíření bylo pomocí Evropské unie „kontrolovat“ německou expanzi na východ, ke které by podle mínění francouzských politiků došlo tak jako tak. Tato francouzská podpora rozšíření ale neměla dlouhého trvání. Francie si postupně začala uvědomovat veškeré aspekty rozšíření Evropské unie na východ, které se oznamovalo jako bezprecedentně masivní a komplikované a ve svém důsledku pro Francii nevýhodné.

Otázkou stále zůstávalo, které země by měly do Evropské unie vstoupit. Německo bylo zastáncem omezené varianty (tzv. lucemburské skupiny), která zahrnovala víceméně jeho faktické sousedy či ekonomicky velmi blízké země. Francie naopak vždy odmítala vyloučit Rumunsko a Bulharsko. Vedly ji k tomu nejen blízký vztah k těmto zemím a skutečná podpora jejich členství v Unii, ale i snaha rozšíření oddálit.

Vstupem České republiky, Polska a Maďarska do NATO v roce 1999 se uvolnil tlak těchto zemí na Evropskou unii, ve které se mezitím, za podpory nového předsedy Komise Romana Prodiho, začala prosazovat myšlenka velkého třesku. Prosazení této ideje bylo jistým způsobem francouzským vítězstvím ve smyslu zpomalení rozšíření. Bylo totiž zřejmé, že k tak velkému rozšíření nedojde bez hluboké institucionální reformy, konkrétně bez revize Amsterdamské smlouvy, která počítala s maximálním počtem dvaceti členů v EU. Nakonec i Německo přesunulo svoji pozornost na vnitřní reformu Unie coby předpoklad rozšíření. V jeho případě ale transformaci institucí a rozhodovacích mechanismů nelze odloučit od reformy rozpočtu, hlavně co se týče zemědělské politiky. Zde se dostalo do ostrého sporu s Francií, která vždy trvala na uchování dosavadního financování politik nastaveného v 60. letech. Nejvíce na tomto sporu prodělaly přistupující země, které budou za cenu dočasného uchování statu quo v zemědělské politice dostávat až do roku 2013 snížené subvence. Francii se ale nepodařilo nutné změny v Evropské unii dovést do konce před tím, než do evropské politiky začaly zasahovat kandidátské země – přesněji během svého předsednictví, které vyvrcholilo summitem v Nice v prosinci 2000, na kterém si Polsko s Německem v zádech vydupalo k francouzské nevoli enormní počet hlasů v Radě ministrů. Polské veto evropské ústavě v prosinci minulého roku je pro ni potvrzením toho, že vývoj ohledně rozšíření a reformy institucí nabral špatný kurs.

Strach Francie z rozšíření

Existuje mnoho objektivních důvodů, proč by Francie neměla rozšíření EU o středoevropské země podporovat, přestože to v oficiální politice činila. Rozšíření bezpochyby vždy dominovalo vztahu Francie k zemím střední a východní Evropy. Přitom nejistá politika Paříže a slabá podpora francouzského veřejného mínění vzhledem k rozšíření (s trvalou úrovní pod 40% je nejnižší ze zemí EU) vždy vyvolávaly u ostatních členských i kandidátských zemí pochybnosti.

Obavy francouzských politiků (a ještě více veřejného mínění) z následků rozšíření na východ živí v prvé řadě skutečnost, že se Evropská unie rozšiřuje o méně rozvinuté země, než jsou ty, jež tvořily bývalou Patnáctku. Z toho vyplývá celá řada aspektů. Jedná se hlavně o veškeré náklady spojené se srovnáváním úrovně vyspělosti starých a nových členských států, které se stane na nějaký čas jednou z hlavních priorit Evropské unie a které by mohlo zpomalit její rozvoj v jiných směrech. Dále je to problém dumpingu či v tisku tolik omílaná otázka ochrany pracovních trhů před migrací z nových států EU. Tyto aspekty jsou ale obsaženy v obavách v podstatě všech starých členských zemí, proto se jimi nebudeme dále zabývat. Existuje totiž celá řada čistě francouzských důvodů pro zneklidnění tváří v tvář nedávno proběhlému rozšíření.

Především jde o možný obrat v zahraniční politice Německa. Francie má strach z toho, že se její klíčový partner namísto prohlubování integrace po rozšíření obrátí více na východ, kde má silné ekonomické zájmy. Tato obava není nijak nová: německá Ostpolitik začátku 70. let přiměla de Gaullova nástupce Pompidoua porušit odkaz svého předchůdce a v rámci rovnováhy pustit do Evropských společenství Velkou Británii.

Dále je to charakter nových členských zemí, který Paříž vnímá jako překážku dalšímu budování politické unie a společné zahraniční politiky, na němž Francie velmi lpí. Až na Polsko jsou všechny malými či středními státy, což příliš nezvýší ekonomický a politický potenciál Evropské unie, pouze to zkomplikuje rozhodovací proces. Tato skutečnost také nutně odlišuje potenciální strategii nových států uvnitř Evropské unie od francouzské. Polsko, které se sice dá řadit k velkým státům, nemá ovšem daleko k tomu, aby se postavilo do tvrdé opozice proti Francii a Německu, jak jsme mohli vidět loni v prosinci na bruselském summitu. Francie z této zkušenosti vyvozuje, že postkomunistické země obecně budou problémovými partnery při prohlubování evropské integrace, protože jsou příliš vázány na svou nedávno opětně nabytou národní a státní suverenitu. K tomu se ještě přidává francouzské mínění o střední a východní Evropě jako o zóně nacionalismu, etnických konfliktů a nestabilních demokracií.

Francouzská politická elita je rovněž přesvědčena, že všechny středoevropské země – „nová Evropa“ – budou v Evropské unii agenty USA. Slovy de Gaulla, další „trojské koně“ po Velké Británii. Přestože tento dojem hraničí s jistou paranoiou, o které dobře vypovídá Chirakův výrok o „zmeškané příležitosti k mlčení“ z února minulého roku, jistá objektivní fakta týkající se převážně postoje těchto zemí během irácké krize (Vilniuská skupina, dopis osmi, americký quasi-monopol v regionu na dodávky zbraní, hlavně stíhače atd.) dávají Francii spíše za pravdu. Postkomunistické členské země opravdu patří mezi „atlantisty“, což je víceméně dáno jejich silnou vazbou na Spojené státy, ke kterým cítí vděčnost za pád komunismu a vesměs odmítají francouzský antiamerikanismus. Podobně Francie svou neochotou riskovat kvůli rozšíření dobré vztahy s Ruskem, které potřebuje pro uplatnění své multipolární vize světa a se kterým ji kromě mnoha kulturních vazeb spojuje i tradiční široké pojetí Evropy „od Atlantiku až po Ural“, také vyvolává nevoli u nových států EU, především pak pobaltských republik.

Rozšíření Evropské unie o Polsko a později Rumunsko (v těchto zemích je stejný počet zemědělců jako v současných patnácti státech EU) bude také výhledově znamenat definitivní konec současné podoby zemědělské politiky EU, které je Francie nejen duchovní matkou, ale i její největší zastánkyní, a tím pádem i odpůrkyní její reformy. Stejně tak je Paříž zneklidněna očekávaným ústupem francouzštiny z Evropské unie s příchodem středoevropských států, kde je úroveň její znalosti hluboko za angličtinou a němčinou.

Podtrženo sečteno, Francie nemá mnoho důvodů, proč by měla proběhlé rozšíření vítat s úsměvem na tváři. Stále se nemůže zbavit pocitu, že se Evropská unie nemusela takto rozšiřovat, že se to dalo zařídit jinak. Francie se ale nikdy nepokusila oficiálně rozšíření zpochybnit. To, co bylo řečeno výše o francouzských obavách z rozšíření, jsou z hlediska oficiální politiky v podstatě čiré spekulace. Ze všech zmíněných aspektů Francii nejvíce záleží na tom, aby se proces prohlubování Evropské unie kvůli rozšíření neochromil a aby kvůli němu nemusela obětovat úzkou spolupráci s Německem. Proto se upnula na myšlenku posílené spolupráce a avantgardní integrace.

Francouzská reakce – prohlubování integrace za každou cenu

François Mitterrand dobře věděl, že malá Unie je pro Francii velmi výhodná. Svazek ekonomicky silných států, mezi kterými má Francie velkou politickou váhu, je opravdovým multiplikátorem francouzského vlivu. To ale již těžko bude případ Evropské unie o pětadvaceti členských státech. Navíc Unie o velkém počtu členů bude nutně velmi heterogenní z hlediska zájmů (viz příklad irácké krize) a pro Francii je synonymem síly Unie její jednota. A Francie, věrná své roli „strážce chrámu“, nechce za žádných okolností připustit, aby se kvůli rozšíření zastavily rozběhlé projekty, na kterých jí velmi záleží, např. budování evropské obranné identity.

Francouzskou odpovědí na „hrozby“ aktuálního rozšíření je prosazování metody posílené spolupráce uvnitř EU a v poslední době (hlavně po neúspěchu jednání o evropské ústavě v prosinci loňského roku) i metody tzv. avantgardy, pionýrské skupiny, či jinak – tvrdého jádra. Nelze popřít, že to mohou být legitimní způsoby jak zajistit, aby se i přes velký počet členů posunula Evropská unie v integraci dále.

Francouzská vícerychlostní Evropa

Vícerychlostní Evropa (Europe à la carte a posílená spolupráce) a dvourychlostní Evropa (tvrdé jádro či pionýrská skupina) či obecně princip diferencované integrace jsou do značné míry francouzským vynálezem (ve francouzském pojetí se jedná o tzv. tři soustředné kruhy), který má na jedné straně usnadnit prohlubování integrace (vnitřní kruh) a na straně druhé vytvořit jistou platformu přidruženého a volného členství pro státy, které se nemohou stát regulérním členem Evropské unie (vnější kruh). Z francouzského pohledu jde především o Turecko, ale i o země severní Afriky a východní Evropy včetně Ruska.

Přestože ideje o vícerychlostní Evropě jsou především federalistické provenience, Francie si je vykládá jako posílení mezivládní formy integrace, které vždy oproti jednoznačnému federalismu prosazovala (Francie stojí u zrodu mezivládní Evropské rady).Evropská unie se má podle převládajících francouzských představ vyvinout ve federaci národních států, což předpokládá zachování dominantní role států, ale zároveň i velmi úzkou spolupráci mezi nimi. Ta je podle Francie možná jedině, pokud bude koordinována shora vůdčí a avantgardní skupinou zemí.

Od posílené spolupráce k tvrdému jádru

Posílená spolupráce i tvrdé jádro zapadají do francouzského konceptu vícerychlostní či dvourychlostní Evropy. Je však nutné je terminologicky rozlišovat. Zatímco tvrdé jádro předpokládá víceméně stále stejnou skupinu pionýrských států, které mezi sebou prohlubují spolupráci v přesně vymezených oblastech a svým příkladem možná přitáhnou další, posílená spolupráce funguje na principu různé cíle – různé země. Pro ilustraci se hodí parafrázovat slova amerického ministra obrany Donalda Rumsfelda, vyřčená během irácké krize: „Není to koalice, která určuje cíl (tvrdé jádro), ale cíl, který určuje koalici (posílená spolupráce).“ Posílená spolupráce již de facto funguje. Ukázala se být nezbytností pro zahrnutí Schengenského acquis do Evropské unie a pro přijetí společné měny. Skutečně první posílená spolupráce de iure (na základě smluv) byla ale ohlášena až nedávno v souvislosti s harmonizací daňových základů pro firmy.

Francii se podařilo prosadit princip posílené spolupráce již do Amsterdamské smlouvy, ale teprve smlouva z Nice, a především evropská ústava tento princip rozvíjejí do použitelné roviny, hlavně odstraněním práva veta nezúčastněných států. Francie již ale také několikrát nabídla svým partnerům posílenou spolupráci mimo právní rámec smluv v podobě různých izolovaných jednání. Největší pozornost však vyvolala cesta ministrů zahraničí tří největších států Unie do Teheránu loni v říjnu s cílem přesvědčit tamější režim, aby ustoupil od svého jaderného programu, či berlínská schůzka šéfů vlád stejné trojky zemí v únoru tohoto roku. Tyto iniciativy vyvolávají nesouhlas u států, které se jich neúčastní a které je považují za projev hegemonie mocných a snahy vládnout Evropě pomocí „direktoria“. Zúčastněné státy – a Francie v první řadě – argumentují efektivitou rozhodování v menším počtu a také tím, že by takovéto akce mohly velké státy podnikat samy bez jakékoli konzultace s ostatními. A to, že tak nečiní, je vlastně z jejich strany projev dobré vůle.

Jestliže však je posílená spolupráce akceptována (ve své legální formě), či alespoň trpěna (ve své nelegální formě), metoda tvrdého jádra vyvolává odpor Evropské komise a většiny zemí Evropské unie, protože vytváří nepřiměřeně velké rozdíly mezi členskými státy.

Tvrdé jádro naráží na celou řadu praktických problémů: bude potřebovat vlastní instituce (a tak nutně oslabí postavení Komise i Parlamentu) a svůj vlastní rozpočet. Rovněž nejsou jasné oblasti, ve kterých by tvrdé jádro mohlo působit, aby nezasahovalo do působnosti Evropské unie jako celku. Francie vidí jako prioritu pro případnou avantgardní skupinu států harmonizaci sociální a daňové politiky, protože další integraci v této oblasti se bude na úrovni celé EU vždy snažit blokovat Velká Británie. Ta je zase – se svými vojenskými a diplomatickými kapacitami a rovněž schopností získat podporu Washingtonu – nepostradatelná pro úspěch na poli evropské obranné politiky, která je další oblastí, ve které by se podle Paříže mohlo tvrdé jádro uplatnit. Ovšem Velká Británie obecně o žádném tvrdém jádru nechce ani slyšet..

Poprvé volal Jacques Chirac otevřeně po ustavení tvrdého jádra – když nepočítáme jisté náznaky v projevu v Bundestagu v červnu 2000 – v reakci na rozdělení Evropské unie během irácké krize. Tato iniciativa vyústila pouze v symbolické setkání šéfů vlád Francie, Německa, Belgie a Lucemburska (tzv. banda čtyř) na „pralinkovém summitu“ v Bruselu v dubnu 2003. Podruhé francouzský prezident hlasitě proklamoval nutnost vytvoření pionýrské skupiny v EU po debaklu jednání o ústavě v prosinci minulého roku. V obou těchto případech by se Francie neobešla bez účasti Německa. To má ve francouzských úvahách o tvrdém jádru vždy prvořadé místo.

Francouzsko-německý tandem – základ tvrdého jádra?

Francouzskou odpovědí na hrozbu zploštění evropské integrace vlivem rozšiřování je utužování francouzsko-německého tandemu, který Francie chápe jako pevný základ budoucí pionýrské skupiny. Francie chce posilováním tandemu také zabránit zmíněné německé potenciální reorientaci na země střední a východní Evropy a zajistit, aby Rýn zůstal hlavní tepnou evropské politiky i v rozšířené EU, jejíž těžiště se posune více na východ. Tradiční osa Paříž – Bonn, nedávno transformovaná k francouzské nevoli na osu Berlín – Paříž, je tradičním motorem evropského sjednocování a částečně také strašákem pro ostatní: když francouzsko-německý tandem funguje, všichni se bojí jeho hegemonie, když nefunguje, stěžují si, že se Evropa nehýbe.

Nyní již po dobu dvou let funguje dobře. Přitom na začátku nepanovala mezi francouzským prezidentem Chirakem a německým kancléřem Schröderem přílišná shoda. Na berlínském summitu v roce 1999 Chirac pohřbil reformu zemědělské politiky a Schröder mu to vrátil v Nice, kde Francie zaplatila velkou cenu za udržení rovnosti počtu hlasů v Radě (snížení počtu křesel v Evropském parlamentu, zavedení trojí většiny při váženém hlasování). Jakmile se však Chirac na jaře 2002 osvobodil od kohabitace se socialistickým premiérem Lionelem Jospinem, jež se negativně podepsala na francouzském neúspěchu v Nice, začal s vidinou blížícího se rozšíření znovu objevovat úzkou spolupráci s Německem. Svou úlohu sehrál i jistý „strach z obklíčení“ britskými ekonomickými aliancemi se Španělskem, Itálií a Německem. Gerhard Schröder, který nikdy příliš nefavorizoval silný francouzsko-německý tandem, potřeboval doma v Německu, zmítajícím se v ekonomické krizi, nějaký zahraničněpolitický úspěch, který mu spolupráce s Francií mohla nabídnout.

Veškerý dosavadní nesoulad mezi Francií a Německem se rozplynul v souvislosti se společným postojem obou zemí během irácké krize. Podobně také při jednáních Konventu (přestože Francie nerada opustila rovnost hlasů s Německem, kterou považuje za jeden ze základních principů evropské integrace) a v neposlední řadě i při současném „boji“ proti Paktu stability měly oba státy velmi podobné, až identické pozice. Všeobecnou pozornost vyvolalo rozhodnutí kancléře Schrödera, který se na summitu Evropské rady v Bruselu v říjnu 2003 nechal reprezentovat francouzským prezidentem. Překvapením bylo i to, že o reprezentaci požádalo Německo, protože předchozí iniciativy v tandemu pocházely vždy spíš z francouzské strany. Podobný šok vyvolal i nápad na vytvoření francouzsko-německé unie, prezentovaný v listopadu minulého roku tehdejším francouzským ministrem zahraničí Dominiquem de Villepinem. I když málokdo přeceňoval faktický význam těchto víceméně symbolických gest (obě přišla v roce oslav 40. výročí Elysejské smlouvy), všem bylo jasné, že mezi Německem a Francií panuje momentálně hluboký konsensus a že tyto země jsou a vždy budou ochotny hledat společné postupy na půdě Evropské unie.

Nabízí se otázka, jak dlouho současná zesílená spolupráce Francie a Německa vydrží. Vztahy ve francouzsko-německém tandemu historicky dosud vždy závisely na osobním porozumění francouzského prezidenta a německého kancléře, mimochodem skoro vždy z rozdílných politických táborů. Je to i případ Chiraka se Schröderem? Do jisté míry ano. Minimálně je možné tvrdit, že by němečtí křesťanští demokraté byli v otázce spolupráce s Francií vlažnější.

Francouzsko-německý tandem je ale i přes dobré porozumění jeho vůdců velmi limitovaný. V mnoha oblastech existují mezi oběma státy velké spory (např. současná německá podpora vstupu Turecka do EU, azylová a imigrační politika, nízké německé výdaje na obranu či francouzský ekonomický protekcionismus – viz případy Alstom a Sanofi-Aventis). Rozporům neuniklo ani téma tvrdého jádra. Francie se dlouhodobě snaží Německo přimět k tomu, aby s ní vytvořilo základ avantgardní skupiny v EU. Francie to opět svým způsobem chápe jako německou protislužbu, tentokrát za poskytnutou podporu rozšíření a evropské ústavy. Tvrdé jádro ve francouzském slova smyslu – přísně mezivládní a mimo hlavní struktury EU – je ale pro Německo zcela nepřijatelné, nejvíce z hlediska prohlubování demokratického deficitu.

Ostatní země Evropské unie současnou podobu francouzsko-německého tandemu považují spíše za výlučnou spolupráci dvou silných zemí – jakousi lokomotivou bez vagonů –, a nikoli za skutečný motor evropské integrace, jako tomu bylo v dobách tandemu Kohl – Mitterrand. Velké státy mají obavy, že Německo chce riskovat vztahy s nimi kvůli účasti na tvrdém jádru s Francií. Malé státy pak Německu vyčítají, že kvůli Francii opustilo svou tradiční roli advokáta jejich zájmů. A to vše kladou za vinu hlavně Francii.

Nutnost revize francouzské evropské politiky

Je jisté, že francouzská evropská politika se obecně nesetkává mezi starými i novými členskými státy EU s příliš velkým pochopením. Francouzsky rezervovaný postoj k rozšíření byl obecně přijímán velmi negativně, přestože Francie často hlasitě upozorňovala na věci, které vadily i ostatním členským zemím (viz kauza migrace pracovníků z nových členských zemí). Také tvrdé jádro je také velmi spekulativní záležitost. Zdaleka nezahrnuje co do výčtu potenciálních účastníků ani zakládající šestku, ve které jsou země, které mají jinak velkou vůli prohlubovat integraci. V podstatě přichází v úvahu jenom Německo, jehož výhrady jsme popsali výše, Belgie, Lucembursko, Rakousko a Řecko. Tedy značně podivuhodná skupina států. Tvrdé jádro ale vede do slepé uličky: chybí zde důvěra ostatních zemí, že by jednalo v zájmu všech. A svou povahou „klubu vyvolených“ vytváří těžko prostupnou bariéru mezi státy uvnitř a vně tvrdého jádra. Naopak trojstranná spolupráce s Velkou Británii, která je čím dál tím víc vtahována do Evropské unie, se ukazuje být efektivnější než tvrdé jádro. Trojka, byť může opět vyvolávat obavy z hegemonie, má již dostatečnou legitimitu: pro mnohé státy je Velká Británie jistou zárukou proti Francii. A konečně, tvrdé jádro jde proti duchu evropské ústavy, jejímž smyslem je zajistit, aby Evropská unie fungovala za účasti všech členských států.

Metoda posílené spolupráce, kterou naopak ústava velmi usnadňuje (může být schválena pouze kvalifikovanou většinou v Radě), není rovněž bezchybným řešením, neboť také znamená vznik rozdílů mezi členskými státy. Je ale v diferenciované Evropské unii o pětadvaceti zemích nevyhnutelná. Kdybychom parafrázovali výrok Winstona Churchilla o demokracii, posílená spolupráce není ideální, ale nic lepšího jsme ještě nevymysleli.

Zatímco s posílenou spoluprací neměla na půdě Konventu problém žádná přistupující země (nové členské země v ní vidí možnost, jak se rychle a efektivně zapojit do procesu evropské integrace), tvrdé jádro se většině z nich nelíbí. Zatím z nich vyjádřily přání být součástí pionýrské skupiny, pokud bude nějaká ustavena, pouze Maďarsko a Česká republika, což lze považovat za velmi nerozvážené a předčasné deklarace. Většinou mají ale noví členové EU pocit (vzhledem k Francii oprávněný), že se proti nim Unie pomocí avantgardy chce bránit a že se jim uzavírá v exkluzivním klubu, jen co do ní vstoupí. Francouzský prezident se pokusil toto zneklidnění vyvrátit při svém projevu před poslanci maďarského parlamentu v únoru tohoto roku, ve kterém označil tvrdé jádro za platformu otevřenou pro všechny. Začíná si Francie uvědomovat, že postkomunističtí členové EU nejsou pouze obstrukcí při dalším budování Evropské unie, ale že v sobě naopak mají slušný integrační potenciál? Jemný posun tu být může. Spíš ale chtěl Chirac udělit lekci Polsku ve smyslu „vy Poláci nás brzdíte, podívejte, Maďaři a další chtějí vpřed“. Mohl při tom využít toho, že země střední Evropy nerady vidí Polsko jako regionální mocnost, která má tendence být jejich mluvčím.

Mezi Francií a novými členy EU nicméně stále zeje hluboká politická propast. Ta se nejvíce projevila během irácké krize, kdy francouzský prezident zostudil kandidátské země za podporu USA a neloajalitu k EU a úmyslně přitom zapomněl na zhruba polovinu dosavadních států EU, které měly podobný postoj. Dalo by se říci, že Francie zplakala nad výdělkem a že nese následky svého dlouhodobého nezájmu o střední a východní Evropu. Je nabíledni, že míč je nyní na francouzské straně, která nové členské země jednou provždy musí vyjmout ze zapadlé „složky východní Evropa kromě Ruska“ a zařadit do prioritní „složky EU“. Měla by opustit často arogantní styl, který škodí jejím idejím, jež jinak nemusí být pro mnohé státy nepřitažlivé. Měla by pochopit, že rozšíření Evropské unii prospěje, neboť jí přinese novou politickou a ekonomickou dynamiku a větší mezinárodní váhu. Nové státy EU mohou být naopak paradoxně velkými francouzskými spojenci, pokud bude Francii opravdu záležet na pokroku v budování Evropy. Jsou mezi nimi entuziastičtější budovatelé Evropy, než si Francie dokáže představit a než jsou také mnohé „staré“ členské země. Na druhé straně prokazují noví členové Evropské unie z postkomunistických zemí často – a nejvíce směrem k Francii – velkou nezkušenost s reáliemi evropské politiky a také velký idealismus. Stále ještě například nepřestali politicky příliš rozlišovat mezi Evropskou unií, NATO či obecně „Západem“, což je velmi oddaluje od francouzského zkušenostmi ověřeného realismu v této věci.

Obecně se dá říci, že hlavní problém Francie pramení z toho, že až dosud věřila v ochranu vyváženosti mezi evropskou integrací a hájením vlastní výjimečné úlohy v ní. Takový přístup ale nebude v Evropské unii o dvaceti pěti státech nadále udržitelný. Francie tak bude odsouzena k hledání pro ni možná trpkých kompromisů, na což doposud nebyla tolik zvyklá. Mohlo by se zdát, že její svéhlavé úsilí prosadit metodu tvrdého jádra naznačuje, že si ani příliš zvyknout nehodlá. Václav Havel dokonce nazval současnou nejistou evropskou politiku Francie snahou o „znovurozdělení Evropy“. Takové intence Francie určitě nemá. Přesto ale uzrál čas, aby revidovala svoji evropskou politiku tak, aby byla schopna vyrovnat se s výzvami, které před ni staví proběhlé rozšíření Evropské unie. Hodí se podotknout, že nedávné jmenování evropského komisaře Michela Barniera – známého svými velmi proevropskými a konsensuálními přístupy – francouzským ministrem zahraničí naznačuje možný pozitivní obrat ve francouzské evropské politice.