Radikální islamismus na Balkáně je záležitostí tisíců osob, nejde ale o masový jev

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

Filip Tesař je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů; zdroj: ÚMV

„K islámským radikálům v Sýrii a Iráku odchází kromě mužů také ženy a děti. Jde o rodinné příslušníky bojovníků. Berou si je s sebou částečně z ideologických důvodů (aby byly v prostředí, kde jejich verze islámu udává společenské podmínky), ale také z taktických (aby se rodiny nemohly stát případným rukojmím, prostřednictvím kterého by na ně tlačil jejich domovský stát),“ píše ve své analýze o radikálech v balkánských zemích Filip Tesař.

Filip Tesař je externí spolupracovník Ústavu mezinárodních vztahů, který se mimo jiné věnuje islámu na Balkáně, terorismu, etnickým konfliktům a historickým reáliím balkánských zemí.

Radikální islamismus na Balkáně je v jednotlivých zemích záležitostí řádově tisíců osob. Nejde o masový společenský jev. Naopak, komunity radikálních islamistů jsou společensky poměrně uzavřené. Ovlivňují i osoby mimo vlastní společenské okruhy, jde ale víceméně o jednotlivce. Do Bosny a Hercegoviny (BaH) zanesly radikální islamismus a ideu ozbrojeného boje za islám zahraniční mudžáhidové. Klíčové období jejich činnosti byla léta 1993-1996 a hlavními sponzory bohaté státy Zálivu, především Saúdská Arábie, Kuvajt, Katar. V mezidobí, zejména v letech 1994-1996, se silně a velmi systematicky v BaH angažoval i Írán. Úzká spolupráce bosňáckých politických elit (zahrnující i vojenský výcvik, který zřejmě obsahoval i použití teroristických metod) byla s Íránem ukončena pod tlakem Západu.

Írán se potom v letech 1997-1998 nakrátko pokusil hledat alternativní zázemí Albánii, což skončilo rovněž na nátlak Západu. Řádově stovky zahraničních mudžáhidů získaly účelově občanství BaH bezprostředně po skončení války a desítky jich se staly oporou několika radikálních komunit. Většinu radikálních islamistů však tvoří domácí muslimové. Jejich počet lze odhadnout řádově na několik tisíc včetně rodinných příslušníků; před několika lety se většina z nich sešla na pohřbu jednoho z nejvýznačnějších ideologů radikálního islamismu v BaH a bylo jich cca dva a půl tisíce.

Počet albánských bojovníků a jejich rodinných příslušníků původem z Albánie udává letos albánská vláda na 110, neoficiální odhady hovoří nejčastěji o počtech do 150, některé volně až do 200 osob. Oficiální počet bojovníků původem z Kosova byl na počátku loňského roku udáván na 232 osob, o kterých úřady věděly s tím, že policejní prezident hovořil o více než třech stovkách od roku 2012. Makedonské úřady udávají dlouhodobě velice nízký počet, na počátku loňského roku pouhých 12, o kterých byly veřejně známy bližší údaje, což bylo dokonce méně než padlých albánských bojovníků z Makedonie a několikanásobně méně než odhadovaný počet navrátilců. Reálnější je poslední udávaný počet 146 bojovníků z Makedonie (srpen 2015). Počty se týkají občanů uvedených zemí, avšak lze předpokládat, že se týkají téměř nebo výhradně etnických Albánců, v několika případech v Makedonii jde o etnické Bosňáky s makedonským občanstvím (spíše původem z BaH, případně Sandžaku, než autochtonních slovanských muslimů/Bosňáků z Makedonie).

„Albánie začala s odhalováním náborových sítí jako první a zavedla tvrdé právní postihy pro zahraniční bojovníky v únoru 2014, načež došlo k prudkému poklesu nových rekrutů.“

Počet albánských bojovníků z etnicky albánských oblastí jižního Srbska lze pouze nepřímo odhadnout podle počtu padlých na cca 10. Celkový počet původem ze Srbska, kde nelze přesně rozlišit mezi Albánci a Bosňáky, je úředně odhadován na 50, neoficiálně až na 70 (rok 2015). V Černé Hoře, kde rovněž nelze přesně rozlišit mezi Albánci a Bosňáky, jde podle neoficiálních údajů až o 30 osob. Počet bojovníků a rodinných příslušníků z Bosny a Hercegoviny je oficiálně udáván na 260, neoficiální odhady hovoří o 330 osobách. V Bosně a Hercegovině jde převážně o Bosňáky, v některých případech však také o naturalizované zahraniční mudžáhidy. Kromě toho malý počet etnických Bosňáků původem z BaH, kteří se v Sýrii a Iráku připojili k islamistickým radikálům, nemá občanství BaH, ale Slovinska, Chorvatska, Srbska a, jak bylo uvedeno výše, Makedonie.

Tyto počty lze dát do kontextu velikosti příslušných komunit takto:
– jedna osoba původem z Albánie z těch, co odešly v posledních letech k islamistickým radikálům do Sýrie a do Iráku (jak k IS, tak ke Frontě al-Nusra; jde převážně o muže, ale i o ženy a děti) připadá na cca 8500 muslimských Albánců,
– v jižním Srbsku je tento poměr cca 1:6000 muslimských Albánců,
– na Kosovu cca 1:5500 muslimských Albánců,
– v Bosně a Hercegovině cca 1:5500 Bosňáků,
– v Černé Hoře, kde nelze dobře rozlišit, zda se jedná o slovanské nebo albánské muslimy, cca 1:4000.
– v Makedonii asi 1:3500 muslimských Albánců,
– v Srbsku zřejmě kolem 1:3000 Bosňáků/slovanských Muslimů.

Do jara 2016 padlo v Sýrii a Iráku na straně islamistů pravděpodobně nejméně 57 osob původem z Kosova, 44 osob původem z BaH (téměř polovina pravděpodobně ve vzájemných střetech mezi IS a Frontou al-Nusra, do značné míry přitom vyprovokovanými právě osobní rivalitou vůdci bosensko-hercegovinskými skupin ve zmíněných formacích), 27 původem z Makedonie, 20 původem z Albánie, 11 ze Srbska a 5 z Černé Hory.

Navrátilců je 117 na Kosovu, nejméně 80 v Makedonii, 49 v BaH, 40 v Albánii, devět v Srbsku a pravděpodobně žádný v Černé Hoře (květen 2016).

Aktuálně se v Sýrii a Iráku v řadách islamistických radikálů nachází nejméně 77 bojovníků (tj. ne rodinných příslušníků; až na výjimky mužů, a jak se dá předpokládat, nejspíše buď aktivních bojovníků, nebo vojenských instruktorů) původem z BaH, 70 z Kosova, 33 z Albánie, 10 (ale spíše více, není jasné, kolik je žen a dětí, v celkovém počtu byl počet žen a dětí odhadován na 10 %) z Makedonie. Je nejasné, kolik z odhadovaného počtu 22 osob původem ze Srbska, jsou bojovníci a kolik je žen a dětí.

islamic state Michael Wick

zdroj: Shutterstock.com; autor: Michael Wick

Ženy a děti brání radikálům v zaječích úmyslech

Jak bylo zmíněno, k islámským radikálům v Sýrii a Iráku odchází kromě mužů také ženy a děti. Jde o rodinné příslušníky bojovníků. Berou si je s sebou, částečně z ideologických důvodů (aby byly v prostředí, kde jejich verze islámu udává společenské podmínky), ale také z taktických (aby se rodiny nemohly stát případným rukojmím, prostřednictvím kterého by na ně tlačil jejich domovský stát). Je také možné, že příchod i s rodinami povzbuzuje z podobných důvodů vedení IS (ano, povzbuzuje ho, důvody si však musíme domýšlet), aby mělo rukojmí v případě zaječích úmyslů bojovníků. Ty zaječí úmysly nemusejí být jenom návrat do vlasti, ale také přeběhnutí k Frontě al-Nusra nebo jiné formaci.

Například z bosenských občanů, kteří se v Sýrii a Iráku přidali k islamistickým radikálům, bylo žen 56 z oficiálně udávaného počtu 260 (údaj se týká jmenovitě známých a potvrzených případů), počet dětí není znám. Podle oficiálních údajů z bosensko-hercegovinských občanů zůstává v Sýrii a Iráku 77 mužů, 48 žen a 46 dětí, dvě ženy zahynuly, 6 se jich vrátilo. Z Albánců původem z Kosova (odhadovaný počet přes 300 osob) bylo žen nejméně 44 a dětí 28, 6 žen a 1 dítě se vrátily, 38 žen a 27 dětí zůstává. U osob původem z Albánie se odhaduje, že momentálně v Sýrii a Iráku na straně islamistických radikálů působí 24 mužů spolu s 52 ženami a dětmi (všechny výše uvedené údaje pocházejí z května 2016). Jedna z žen původem z Bosny a Hercegoviny o sobě tvrdí, že nosí zbraň: je příslušnicí ženské policejní jednotky Al-Chansá, kontrolující dodržování islámských předpisů.

V dynamice odjezdů do Sýrie a Iráku hraje klíčovou roli přístup státu, zpřísňování legislativy a její implementace. Albánie začala s odhalováním náborových sítí jako první a zavedla tvrdé právní postihy pro zahraniční bojovníky v únoru 2014, načež došlo k prudkému poklesu nových rekrutů (podle vládních údajů pouze 1 osoba v roce 2015). Kosovské úřady započaly s rozkrýváním islamistickým sítí v první polovině roku 2014 a soudila zahraniční bojovníky za terorismus, v březnu 2015 zavedlo Kosovo i zvláštní tresty pro účast v cizích ozbrojených složkách. Na Kosovu bylo pro účast v bojích Sýrii a Iráku doposud zahájeno trestní stíhání asi několika desítek osob a od poloviny roku 2015 podle vládních údajů neodešel do zahraničí ani jediný bojovník.

„V Makedonii nejsme svědky pouze radikalizace islámu, ale také, a možná spíše, islamizace radikalismu.“

Makedonie zavedla tresty pro účast v cizích ozbrojených složkách v září 2014 (tresty jsou však nižší než v okolních státech: až 5 let za přímou účast, v Bosně a Hercegovině až 10 let, na Kosovu až 15 let). První policejní akce proti náborovým sítím však proběhla teprve v srpnu 2016 a první skupina šesti obviněných byla odsouzena teprve v březnu 2016. Zajímavostí je, že jedním z nich byl konvertita, původně křesťan. Tato i další skutečnosti svědčí o tom, že v Makedonii nejsme svědky pouze radikalizace islámu, ale také, a možná spíše, islamizace radikalismu.

Náchylná jsou konzervativní společenství

Relativně nejvíce jsou k šíření islamismu náchylné komunity Bosňáků v Srbsku, přesněji v srbské části takzvaného Sandžaku (území táhnoucího se podél srbsko-černohorské hranice), která je však početně malá, a pak Albánců v Makedonii a rovněž Bosňáků ze západního cípu Bosny (tzv. Cazinska krajina), a to ze stejného důvodu: jedná se o společensky i nábožensky relativně dosti konzervativní společenství. Makedonští Albánci jsou v průměru tradičně společensky konzervativnější než jejich soukmenovci v Albánii a na Kosovu a také více nábožensky založení. Asi třetina muslimů v Makedonii (z nichž téměř tři čtvrtiny tvoří Albánci), je pravidelně denně praktikujících (navštěvuje mešitu), cca polovina je praktikujících jednou týdně (páteční modlitba v mešitě), což je nesrovnatelné s vlažným přístupem Albánců muslimské tradice na Kosovu i v Albánii, i s vysokým procentem agnostiků a ateistů v Albánii.

Právě Makedonie hraje v sítích organizujících zahraniční bojovníky mezi Albánci klíčovou úlohu: je zde etablována komunita hlásící se tzv. takfirské škole (Al-Takfir wal Hidžra), společensky konzervativní, násilná a exkluzivistická, která se do Makedonie dostala z Egypta, z okruhu Muslimského bratrstva už v 60. letech minulého století. Ideologie takfiristů je společensky konzervativní, vyhovující určitým společenským proudům mezi makedonskými Albánci, a současně násilná a exkluzivistická. Po pádu komunismu se takfirismus etabloval v některých mešitách ve Skopje díky oživeným kontaktům s Egyptem, ve druhé polovině 90. let začal pronikat prostřednictvím takfiristických imámů z Makedonie, studujících v Egyptě, i do sousední oblasti jihovýchodního Kosova, ve větší míře se na Kosovu etabloval po roce 2005.

terorista Oleg Zabielin

zdroj: Shutterstock.com; autor: Oleg Zabielin

Mezi studenty blízkovýchodních univerzity původem z Makedonie, Kosova a Albánie začaly po roce 2000 vznikat takfiristické buňky. Díky tomu, že takfiristická ideologie byla předávána domácími imámy, její vliv překonal zahraniční vlivy (Írán v Albánii 1996-1998, Saúdská Arábie na Kosovu zhruba 2000-2005, pozdější skupiny napojené na Al-Káidu v Albánii a na Kosovu). Takfirismus není pouze společensky konzervativní, exkluzivistická (takfirističtí imámové v Makedonie se stavějí např. proti účasti ve volbách) a násilná stránka ideologie (viditelná v organizovaném verbování bojovníků do Sýrie a Iráku) jsou jeho neoddělitelnou součástí. Takfirističtí imámové spatřují heretiky i v radikálních salafistech, kteří jsou jinak zapojeni do náborů bojovníků v Albánii.

Takfiristé nejsou jediní islamističtí radikálové v Makedonii a nábor bojovníků není výhradně v jejich režii, jsou však pro vysílání bojovníků z Makedonie zásadní institucí. Jak v Makedonii, tak v Albánii a na Kosovu jsou středisky náboru mešity mimo kontrolu oficiálních náboženských obcí. Verbování nových stoupenců a potenciálních bojovníků v Makedonii probíhá po mešitách v nočních hodinách, kdy v mešitách anonymně káží duchovní z různých cizích zemí.

Podle zdrojů z makedonské policie je obtížné vystopovat radikály, působící v malých, silně uzavřených skupinkách. Oficiální náboženské obce („Islámská společenství“) spolupracují s úřady, odrazují mladé muže od myšlenky na odchod do Sýrie a Iráku a mají zájem na prezentaci islámu jako mírumilovného náboženství. V Makedonii bylo Islámské společenství v tomto ohledu zprvu dokonce větším hybatelem, než vláda, nejvyšší představitel Islámského společenství Makedonie například nabídl počátkem roku 2015 vládě program pro resocializaci navrátivších se bojovníků. Podobně se také Islámské společenství BaH od poloviny roku 2015 výrazně snaží získat přehled o aktivitách islámských organizací i neoficiálních skupin a také jednotlivců, kteří bez svolení úřadů vykonávají náboženskou výuku či službu. Některé z těchto organizací si přitom uzurpují majetek oficiálně připadající Islámskému společenství, včetně dvou mešit.

Albánští islámští radikálové z Albánie, Kosova, Makedonie a pravděpodobně i jižního Srbska tvoří provázanou síť, v níž hranice hrají jen omezenou nebo žádnou roli. Prim hrají Albánie spolu s Kosovem, Makedonie v tomto kontextu představuje specifický bezpečnostní problém proto, že makedonská vláda dlouhodobě nepřikládá této otázce dostatečnou pozornost, jen zvyšuje obtížnost boje s islámskými radikály v Makedonii.  Makedonii došlo už na pravoslavné velikonoce 2012 k teroristickému útoku, tehdejší premiér Nikola Gruevski postupoval velmi obezřetně a se snahou nepopudit si albánské partnery ve vládě a albánské voliče, z nichž mnozí demonstrovali proti zatčení obviněných a později proti rozsudku s tím, že jde o nevinně odsouzené z politických důvodů. Do organizace těchto protestů byli zapojeni takfiristé. Když byl jejich vůdce, ukrývající se pololegálně na Kosovu, koncem roku 2012 vydán kosovskou vládou do Makedonie, vzbudilo to další veřejné protesty. To ukazuje, že islamismus a nacionalismus lze spojovat oboustranně: akcím radikálních nacionalistů lze zpětně přidávat islámský nádech (využívat ohlasu, který vzbudí, a připojit se vlastními akcemi), a dění spojeném s islamisty lze naopak pro získání co nejširší veřejnosti dodávat nacionalistický tón.

Ačkoli islám nepatří mezi makedonskými Albánci k podstatným politickým tématům, islamističtí radikálové dokáží obratně manipulovat veřejným míněním prostřednictvím nacionalismu ve svůj prospěch. Radikální islamisté a albánští nacionalisté však navzájem přímo propojeni nejsou. Nepřímé, manipulativní parazitování na křehkých mezietnických vztazích a politické nestabilitě však otevírá islamistům prostor k tomu, aby dále rozdělili etnicky makedonskou a albánskou veřejnost a v rámci toho spojovali politický islám s albánským nacionalismem. Dokud nebude politická vůle (diktovaná nutností mít Albánce jako koaliční partnery ve vládě) vést boj proti radikálním islamistům se stejnou intenzitou, jako v sousedních zemích, zůstane Makedonie nejen potenciálně zranitelná, ale hlavně zůstane ohniskem radikální indoktrinace i pro sousední albánské oblasti.

Pro mladé radikály je motivací adrenalin

Podobným způsobem, jako Albánci, jsou přes hranice navzájem propojeni i Bosňáci z BaH a ze Sandžaku v Srbsku. Sílí také trend propojování mladých islamistických radikálů původem z BaH, Srbska, Kosova a Makedonie bez ohledu na národnost. Výrazně patrné je to u osob původem z těchto zemí žijících v západní Evropě, k propojování však dochází také na území BaH. Zde svou roli hraje existence společensky uzavřených komunit, dlouho z politických důvodů tolerovaných, které představují paralelní svět, včetně například vlastní školní výuky. Politická tolerance vyplývala z toho, že k sestavení vlád v BaH na úrovni federálních jednotek i celé BaH je nutná účast bosňáckých politických představitelů, přičemž bosňácké hlasy ve volbách většinově v posledních několika volbách sklízela konzervativně a i dosti etno-nábožensky orientovaná strana Strana demokratické akce (SDA), která nechtěla do tohoto problému, na který bosensko-hercegovinská tajná služba dlouhodobě upozorňovala, rýpat, aby si nepoškodila image v očích věřících voličů (nešlo jí o hlasy fanatiků, ale obávala se, že by zákrok proti těmto komunitám kritizovali i tradicionalističtí voliči, kteří se k radikálům sami připojit nechtějí, a kteří tvoří skalní voličské jádro SDA). Jedná se tedy o obdobný problém, jako v případě Makedonie.

Pro mladíky, kteří se někdy zapojovali do bojů v Sýrii a Iráku bez vědomí rodičů, je pravděpodobně důležitou motivací adrenalinová výzva; není bez zajímavosti, že před několika lety se v několika případech mladíci z BaH bez vědomí rodičů přihlašovali do francouzské Cizinecké legie.

U Bosňáků z BaH, kteří odjeli do Sýrie a Iráku, hraje osobní zkušenost s uzavřenými islamistickými komunitami, vybudovanými bývalými mudžáhidy a domácími islamistickými fanatiky, specifickou a poměrně zásadní roli. Nejméně 60 % osob, které odjely do Sýrie a Iráku k islamistickým radikálům, v těchto komunitách (Gornja Maoča, Ošve, Dubnica, Liješnica, Bočinja a komunity na periférii velkých měst Sarajeva a Zenice) trvale či dočasně bydlelo, pravidelně pobývalo nebo je pravidelně navštěvovalo. Z hlavní z těchto komunit (Gornja Maoča poblíž Tuzly) pocházelo 52 osob (38 mužů a 14 žen), které se v Sýrii a Iráku připojily k islamistickým radikálům. Toto procento může být i vyšší, neboť se týká pouze osob, u kterých jsou známy bližší údaje. Z drobné komunity ve vesnici Ošve se do Sýrie a Iráku vydalo ještě větší procento jejích členů nebo pravidelných návštěvníků, vesnice zároveň sloužila jako kontaktní a organizační místo pro další zájemce. Dodatečnou komplikací do budoucna představuje fakt, že v Ošve si kupují nemovitosti další radikálové z jiných míst, někteří za peníze, které přišly ze zahraničí. Velmi pravděpodobné je další posilování společenské výlučnosti, náboženského fanatismu a samozřejmě i bezpečnostních hrozeb.

Průměrný věk bosňáckých bojovníků z BaH se pohybuje kolem 32 let (průměrný věk zahraničních bojovníků v Sýrii a Iráku se pohybuje mezi 18 a 29 roky). Bojovníci původem z BaH jsou však zřetelně rozděleni do dvou věkových skupin, z nichž první představují čtyřicátníci (nejčastěji 40-45 let), často s válečnými zkušenostmi z války 1992-1995, druzí jsou v teenagerském nebo jen o málo starším věku. Pro první, zapojené většinou do islamistických komunit, je pravděpodobně hlavní motivací boj, roli však může hrát i potřeba přesídlit po vyhlášení chalífátu ze strany IS ze země, která formálně není islámská, do společenství pod vládou islámu (tím lze minimálně zčásti vysvětlovat i přesídlování žen a dětí, a to i v případě Albánců). Pro mladíky, kteří se někdy zapojovali do bojů v Sýrii a Iráku bez vědomí rodičů, je pravděpodobně důležitou motivací adrenalinová výzva; není bez zajímavosti, že před několika lety se v několika případech mladíci z BaH bez vědomí rodičů přihlašovali do francouzské Cizinecké legie. Svou roli velice pravděpodobně hraje i vysoká nezaměstnanost, která je zvláště citelná (především dlouhodobá nezaměstnanost) mezi mladými.

Průměrný věk albánských bojovníků z Makedonie, o nichž byly zveřejněny bližší údaje, se pohybuje kolem 26 let a je o dva roky nižší než na Kosovu a o deset let nižší než v Albánii. Vysvětlit to lze tím, že zahraniční islamistické sítě, skryté za charitativními organizacemi, se etablovaly v Albánii záhy po pádu komunistického režimu v roce 1992, zatímco na Kosovu a v Makedonii teprve po skončení tamních válek (od 1999, resp. od 2001). Naznačovalo by to, že dotyční byli často vystaveni islamistické propagandě již v raném věku, a jejich účast na bojích v Sýrii a Iráku je výsledkem dlouhodobého ideologického přesvědčení. Soudě podle zveřejněných údajů o bojovnících původem z Makedonie a Kosova, je v současnosti k náboru nejnáchylnější skupinou věková kategorie 21-25 let.

Na Kosovu na počátku války v Sýrii Saúdská Arábie motivovala bývalé povstalce z řad UÇK finančně (nabízela rozhodně „charitativní“ pomoc pro jejich rodiny v době nepřítomnosti dotyčných). Tato pomoc byla v řádu stovek euro měsíčně, což na Kosovu s vysokou nezaměstnaností, především dlouhodobou, představuje velmi solidní příjem. Odjezdy tudíž nemusely být motivovány výhradně nebo dokonce vůbec nábožensky, mohlo jít v pravém slova smyslu o žoldnéře. Státy Zálivu stály o účast Albánců a Bosňáků zkušených z válek v BaH a na Kosovu, přičemž je směrovaly na islamistické skupiny.

zdroj: Shutterstock.com; autor: conejota

V případě Albánců i Bosňáků mohou důležitou motivaci představovat i benefity, které IS i Fronta al-Nusra nabízejí, zejména bezplatná nabídka získání domu uprchlých místních obyvatel. Platí to zejména pro mladé muže, hlavně pro ženaté. Většina albánských a bosňáckých bojovníků v Sýrii a Iráku má pouze základní vzdělání, často nemá žádnou další odbornou kvalifikaci a často ani pracovní praxi, nezřídka žijí pospolu s dalšími příbuznými (obvykle s dalšími dvěma generacemi) a často v nevyhovujícím bydlení. Získat okamžitě vlastní dům může představovat splnění snu, který by byl pro ně dosažitelný nejdříve za cca 10 let a více.

Dodatečný problém pro boj s etnicky albánskými a bosňáckými islamistickými radikály představuje fakt, že nejméně pět Albánců původem z Makedonie a pět původem z Kosova žilo v západní Evropě (v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Švédsku, Norsku). Další Albánci, kteří hodlali odcestovat do Sýrie nebo Iráku, byli zadrženi v Británii, Belgii, Španělsku, Itálii, Řecku, Turecku, Egyptě a Saúdské Arábii. V lednu 2015 byla v Itálii odhalena organizovaná skupina Albánců z Albánie a z Kosova, napojená na skryté sponzory působící v Makedonii, na Kosovu a v Albánii a sloužící k náboru pro IS. Itálie a Albánie, propojené navzájem početnou albánskou diasporou v Itálii, jsou ve Středomoří přirozeným mostem mezi Evropou, Afrikou a Asií; noví rekruti měli na bojiště jít trasou Itálie-Albánie-Řecko-Turecko-Sýrie. Albánci mohou tudíž být zapojeni i do širších, nadnárodních sítí v západní Evropě, jakkoli v nich hrají roli nanejvýš okrajovou. Ztěžuje to však rozkrývání etnicky albánských islamistických sítí.

Rovněž část bosensko-hercegovinských občanů je spojena s diasporou v západní Evropě: odhadem nejméně jedna pětina z těch, kteří odjeli do Sýrie a Iráku k radikálním islamistům, navštěvovala v západní Evropě a USA své příbuzné a přátele, legálně či ilegálně tam pracovala, dlouhodobě pobývala, určitá část má dokonce občanství západních států. U těch, u kterých je to známo, mělo takovéto vazby 15 bosensko-hercegovinských občanů v Německu, 11 v Rakousku, 5 ve Švýcarsku, 3 v USA, po 2 v Itálii a ve Slovinsku. Skupina Bosňáků původem z BaH i ze Srbska (ze Sandžaku), zatčených v listopadu 2014 v Rakousku, byla zapletena do naverbování cca 160 osob, které odešly bojovat do Sýrie a Iráku, a podle policejních vyšetřovatelů v celé Evropě prakticky nebyl podstatnější případ náboru nových džihádistických bojovníků, se kterým by tato skupina nebyla nějak spojena.

Mechanismus toho, jak se bojovníci (a jejich rodiny) připojovali v Sýrii a Iráku k jednotlivým formacím, není blíže znám. Ví se, že naprostá většina mužů do Sýrie a případně dál do Iráku směřovala letecky přes Turecko, odkud překračovali hranici do Sýrie v jihovýchodním cípu Turecka. Ženy a děti putovaly nejčastěji rovněž letecky, méně automobily.