Lucembursko: Tři jazyky, jeden národ

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Není jednoduché vytvořit národní identitu, když víc než 38% populace tvoří cizinci a navíc v zemi ležící mezi Francií a Německem. Nicméně někdy může taková země dát Evropské unii perfektní lekci o integraci.

Vklíněné mezi Francií, Německo a Belgii je tato šátku podobná země známá především jako daňový ráj. Během procházky po ulicích živoucího hlavního města si však uvědomíte, jak dynamický a různorodý národ je skryt za vysokým životním standardem – národ, který neustále hledá svou identitu.

39% zahraničních rezidentů – a číslo stále stoupá

39% půlmilionové populace Lucemburska tvoří cizinci. Jak tento úctyhodný unijní rekord vysvětlit? Historie Velkovévodství lucemburského mluví sama za sebe. Lucembursko bylo založeno roku 963 a postupně se nacházelo pod francouzskou, pruskou, belgickou a nizozemskou správou, než roku 1839 dosáhlo plné nezávislosti. To ale není všechno. Roku 1952 se Lucembursko stalo jedním ze zakládajících členů Evropského společenství uhlí a oceli. ESUO mělo sídlo ve velkovévodství až do roku 2002, kdy převzala zodpovědnost za společenství Evropská unie. V současnosti hostí Lucembursko Evropský soudní dvůr, Evropský účetní dvůr a dalších několik úřadů Evropské komise a překladatelských služeb Parlamentu. Tato evropská dimenze rovněž přispívá k vysokému počtu přítomných cizinců.

Němci, Francouzi…a Lucemburčané

Premiér Lucemburska Jean-Claude Juncker pro cafebabel.com řekl: „Když žijete v malé zemi a vaši francouzští a němečtí sousedé odmítají mluvit vaším krásným jazykem, máte jenom jednu možnost: mluvit jejich jazykem.“ Je možné mít národního ducha v zemi, kde byli cizinci integrováni do společnosti po celá staletí? „Národní vědomí lidí v Lucembursku se objevuje po druhé světové válce. Je částečně silné i dnes především mezi staršími lidmi a venkovským obyvatelstvem. Je demonstrováno skrze jeho přínos lucemburskému jazyku,“ sděluje Gerald, irský překladatel, který žije v Lucemburku už deset let. Jazyk hraje v lucemburské národní identitě skutečně ústřední roli. Roku 1941 vyhlásili nacističtí okupanti zmanipulované referendum, ve kterém měl každý Lucemburčan uvést, zda je jeho národnost, mateřský jazyk a etnikum francouzské, nebo německé. 90% obyvatel odpovědělo „lucemburské“. Nacisté nakonec válku prohráli a lucemburský odpor slavil úspěch. To bylo počátkem národní sebeidentifikace. Roku 1984 byla potom lucemburština povýšena na jeden z oficiálních jazyků a bylo vytvořeno trojjazyčné prostředí, které v Lucembursku funguje dodnes. Přítomnost tří jazyků je klíčem k vztahu mezi „čistými“ Lucemburčany a zahraničními rezidenty. Jestliže jsou francouzština a němčina jazyky administrativy a komunikace mezi cizinci, potom lucemburština reprezentuje jedinečný znak lucemburské národnosti – možná dokonce jediný. Není proto třeba se divit, že je znalost lucemburštiny dokonce podmínkou k získání občanství.

„Integrace není sloučení“

Jazyk nicméně nemůže plně překlenout faktor diskriminace. Lucemburská vláda proto prosazuje politiku sociálních výhod, nabízí kurzy lucemburštiny pro cizince a speciální asistenci pro děti imigrantů ve školách. Snahy o integraci však nejsou zamířeny jen na cizince. Multijazyková a multikulturní strategie vzdělávání v lucemburských školách reprezentuje kohezní faktor namířený na všechny generace. Lucembursko je země otevřená cizincům, kterým garantuje zachování jejich národní identity. „Portugalci jsou největší imigrantskou skupinou v Lucembursku a jsou stále integrováni do společnosti. Přesto si stále zachováváme naše národní symboly a identitu. Integrace není synonymem pro sloučení kultur,“ říká Claudie, překladatelka z Portugalska, která pracuje už osm let v Lucemburku pro instituce EU.

Evropská unie by mohla z příběhu malé země získat inspiraci pro model, který by zvýšil soudržnost a porozumění mezi zeměmi. Zbytek už byl vyřčen nejznámějším Lucemburčanem a „otcem“ Evropy Robertem Schumanem: „Až bude jednou nacionalismus poražen, bude třeba hledat nové cesty sjednocování Evropy“.