Když Češi řeknou NE

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Co se stane, pokud jeden nebo několik členských států neschválí ústavu Evropské unie? Skončí dokument v koši? Nebo se Unie rozdělí na dvě části – na „tvrdé jádro“ složené z těch, kdo řekli ANO, a na „periferii“ stoupenců NE? Oficiální odpověď zatím neexistuje.

Otevřené debatě o dalším postupu se političtí vůdci v celé Evropské unii až nápadně vyhýbají. „Naše země počítá s úspěšným přijetím, jiný scénář ani nemáme,“ – tuto frázi můžete slyšet v různých obměnách od většiny šéfů vlád a států na posledních evropských summitech. Možnost odmítnutí přitom zcela jistě existuje. Za nejproblémovější země považují příznivci euroústavy Velkou Británii, Polsko a Českou republiku.

Nechuť k debatě na téma „co uděláme, když…“ se dá celkem snadno vysvětlit. Evropští vůdci nechtějí u svých voličů vzbudit dojem, že na výsledku národních referend nezáleží, že v případě odmítnutí má Unie schovaný záložní plán, díky němuž se pojede dál jakoby nic. Nepojede. Byl by to vážný problém, počátek dalekosáhlé politické krize.

Ještě jednou, prosím

Referendum až dosud ohlásilo deset členských států, ostatní předloží dokument svým zákonodárným sborům. Dnes se pozornost soustředí na zmíněnou britsko-polsko-českou trojici, jejíž delegáti výrazně protestovali proti přijetí euroústavy v Evropském parlamentu.

V kuloárech už nejvytříbenější právnické mozky Evropy nějaký čas pečlivě zvažují všechny možnosti. Jisté je, že pro možnou politickou krizi neexistuje žádné univerzální, vyzkoušené řešení. Postup by záležel na okolnostech, od nichž se pak odvíjí několik scénářů.

O jaké okolnosti jde? Tak například: zda by euroústavu odmítl jeden stát, nebo více. Realisticky viděno, hodně by záleželo i na velikosti těchto států. Nepochybně by také hrálo velkou roli, kdyby šlo o některou ze zakládajících členských zemí (například Francie, patřící k původní šestici historicky nejstarších členů). Dále by bylo důležité, jak výrazným poměrem by byla euroústava v dané zemi odmítnuta. A zda by byl výsledek srozumitelné a jasné NE vůči euroústavě, nebo by šlo o trest, jaký voliči uštědřili vládě za její vnitropolitické chyby a pro nějž euroústava sloužila pouze jako vhodný klacek.

Stačí si připomenout, jak před pár lety odmítli Irové v referendu tzv. Smlouvu z Nice. Pokud by i nyní v jediném státě skončilo hlasování těsným negativním výsledkem, s nízkou účastí a kvůli zástupným důvodům, budou se nejspíš občané muset připravit na požadavek opakovaného hlasování: „Ne, to byl špatný výsledek, zkuste to prosím znovu.“ Stejně jako to zažili Irové; napodruhé Smlouvu z Nice schválili.

Bylo by ovšem politicky obtížné opakovat referendum v zemi, kde jsou zřetelné protievropské tendence a odmítnutí nebylo dílem náhodné souhry okolností. Nebo tam, kde by se místní lídři cítili vázáni výsledkem a odmítli jakékoli opakování. V takovém případě NE znamená NE a začíná krize. Stejně jako tehdy, když euroústavu odmítne víc států než jeden nebo když se v některé zemi záporně vysloví vysoká většina.

Výjimka? Ale z čeho?

V takovém případě se bude nepochybně hledat řešení, které umožní ratifikujícím státům, aby uvedly euroústavu v život alespoň pro sebe. Jak by to mohlo vypadat? Jednu skupinu možností můžeme nazvat „konsensuální“: to znamená, že je schválí všichni členové EU, včetně těch států, jež euroústavu odmítly. Vedle toho existují i „jednostranná“ řešení, přijatá pouze ratifikujícími státy. Zkrátka, buď v dobrém, nebo ve zlém.

Podívejme se na všechna řešení, která se alespoň teoreticky nabízejí, a začněme těmi smírnými. Co například euroústavu dodatečně upravit, aby mohla projít i v odmítajících státech? Takové řešení je pochopitelně možné jen tehdy, pokud kampaň před referendem poukáže na nějaké konkrétní a řešitelné pasáže v textu. Když naopak z kampaně vyplyne, že veřejnost si nepřeje euroústavu jako takovou, že odmítá samotnou myšlenku takového dokumentu, pak by úpravy neměly smysl. Až potud teorie. Při pomyšlení na praktické překážky se však možnost dodatečných úprav stává krajně nepravděpodobnou (třebaže mnoho politiků ve Velké Británii žije v představě, že v případě hlasitého NE s nimi ostatní členské státy vyjednají nějaký nový text). Zbylých 24 zemí by totiž muselo přijmout ústavu znovu, v upraveném znění – znovu podstoupit celý proces, včetně referenda… A navíc se veřejnost v různých státech EU může lišit v tom, co je problematický bod euroústavy. Britové jsou například proti jakýmkoli novinkám v euroústavě (jako je funkce „ministra zahraničí EU“), protože je považují za nežádoucí prohloubení evropské politické integrace. Naopak Francouzi hrozí, že dokument odmítnou, protože podle nich nedává dostatečný prostor pro další integraci.

Když ne dodatečné úpravy, co tedy? Druhou konsensuální možností je nabídnout odpůrcům zvláštní status uvnitř EU. Neratifikující země by si vyjednaly výjimku („opt-out“) z některých oblastí – například Dánsko by si možná přálo výjimku v bodech týkajících se obranné politiky EU, Británie zase v sociální politice. Ale znovu: něco takového by mělo smysl jedině tehdy, kdyby byla euroústava zamítnuta kvůli zjevnému a srozumitelnému odporu vůči takto konkrétním věcem. Těžko si naopak představit, jak by si například Česká republika vyjednala výjimku ze způsobu hlasování v Radě ministrů EU, tedy jak by si vyžádala svou dosavadní váhu hlasů.

Velmi ošklivý rozvod

Pak už se nabízejí jen samé horší možnosti, byť ještě pořád smírné. Například nějaký speciální status mimo Unii. To by znamenalo, že odmítající země by po dohodě s ostatními opustily EU a vyjednaly si nové podmínky – něco méně než plnohodnotné členství, něco více než přidružené. Mohly by se například podílet na jednotném evropském trhu a jeho programech, na jednotné obchodní politice, na celní unii. Anebo by tyto státy opustily Unii úplně a přidaly se k Evropskému ekonomickému prostoru, kam patří i Norsko, Lichtenštejnsko a Island.

Poslední konsensuální možnost spočívá v tom, že celá EU ustoupí a euroústavu nepřijme, protože ji odmítlo několik států. Ano, teoreticky by to šlo hladce, Unie by dál pokračovala podle současných smluv. Jenže většina evropských vůdců by musela popřít sama sebe – upřímně totiž věří, že dlouho vyjednávaný dokument je nutný k tomu, aby rozšířená EU mohla lépe fungovat. Nadto už do něj vložili mnoho času, energie i politického kapitálu. Přesvědčovali své občany, že dokument má smysl, prosadili ho v parlamentu či předložili do referenda – a po jednom zamítnutí by měli otočit a předstírat, že to jde i bez ústavy? Nejenže by ztratili tvář, ještě by vypadali jako neschopní prosazovat se v evropské politice.

A tady se už dostáváme k jednostranným řešením: místo harmonického řešení může přijít velmi ošklivý rozvod. Jedna možnost je rozdělit EU na dvě skupiny – „avantgardu“, která bude prohlubovat integraci v mantinelech přijaté euroústavy, a „zadní voj“. První část však bude pravděpodobně mnohem početnější, zadní voj bude řídký a bude zůstávat čím dál víc pozadu.

Může se objevit ještě radikálnější řešení: návrh na rozpuštění současné Evropské unie a vytvoření nové. Ta by se pak už skládala jen ze zemí, jež schválily euroústavu. To by byla drsná forma rozvodu, v podstatě by se rovnala vyhození odpůrců. Mohla by nastat v případě, kdy stát odmítající ústavu odmítne i nabízená konsensuální řešení, tedy zvláštní status, ať uvnitř Unie, či mimo ni. Legálně to možné je, politicky by to bylo obtížnější, protože by to znamenalo prudké zhoršení vztahů mezi členskými státy.


Autorka je šéfredaktorkou týdeníku The European Voice.