Je stavba plynovodu na dně Baltského moře v rozporu se solidaritou mezi členskými státy?

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Autor se zabývá tématem plynovodu vedoucího baltským mořem mezi Německem a Ruskem. Plánovaná stavba vzbudila v loňském roce odpor Polska, ale i dalších zemí v regionu. Kde zůstala evropská solidarita?

Rusko buduje nový plynovod, který povede po dně Baltského moře přímo do Německa, obcházejíc některé východoevropské státy, mezi nimi Polsko a pobaltské země. Tento projekt vyvolal především v Polsku velké rozhořčení, neboť by Rusku umožnil využívat nerostné bohatství k prosazování jeho geopolitických zájmů ve středoevropském regionu. Německá strana se hájí tvrzením, že severoevropský plynovod zvyšuje počet tranzitních cest a posiluje tak evropskou energetickou bezpečnost. V souvislosti s tímto poněkud pofiderním argumentem vyvstává otázka, do jaké míry je německé jednání opravdu snahou o energetickou bezpečnost Evropy a nakolik pouze vlastním zájmem, který nebere ohledy na ostatní členské státy a je v rozporu se solidaritou.

Německá účast na projektu nebyla motivována snahou o onu proklamovanou evropskou energetickou bezpečnost, ale čistě pragmatickým přístupem. Německo si touto stavbou zajistí dodávky energie, a ačkoliv se stane závislejším na ruském plynu, nebude se již muset obávat důsledků podobných těm, které nastaly během rusko-ukrajinské plynové války. Navíc tím podpoří již tak dobré rusko-německé vztahy a vyhlídku lepšího přístupu německých investic na ruský trh.

Polsko na této dohodě pochopitelně tratí. Jednak přijde o část příjmů plynoucích z tranzitních poplatků, ale také bude muset korigovat své kritické vystupování vůči Moskvě, včetně zvážení další podpory prozápadním hnutím ve státech bývalého Sovětského svazu. V případě polsko-ruského konfliktu by totiž Moskva mohla zastavit dodávky Varšavě, aniž by se to dotklo odběratelů v západní Evropě. Rusko si patrně netroufne utáhnout kohoutky státu Evropské unie, přesto existence možnosti takto Polsku „zatopit“ se zdá být závažnou hrozbou a obvinění Německa z porušení solidarity zazněla nejen v pobaltských státech a samotném Polsku, ale i v bruselských kruzích.

Než budeme vynášet soudy, položme si otázku, co ona solidarita mezi členskými státy je. Princip solidarity vychází ze základních hodnot, na kterých je evropská integrace postavena, a je smluvně ukotven nejen v odmítnuté evropské ústavě, ale i v předchozích smlouvách, mj. v Maastrichtské smlouvě, kde je uveden jako jedno z poslání Evropské unie. Pro naše účely by se solidarita dala charakterizovat jako pouto jednoty a soudržnosti mezi samostatnými aktéry, kteří upřednostňují společné zájmy před zájmy jednotlivce, a kteří se spojili za společným cílem.

Evropská unie nezastává žádný společný postoj k tomu, jak efektivně jednat s Ruskem (Společná strategie z roku 1999 se ukázala být v praxi spíše nefunkční). Stejně tak chybí koordinovanější vnější energetická politika. Nelze tudíž Německo vinit z toho, že své kroky nekonzultovalo a jednalo samostatně. Nicméně, z výše uvedených důvodů vyplývá, že projekt nerespektuje potřeby ostatních členů EU, staví německé zájmy vysoko nad ně a dokonce je poškozuje. Navíc je v rozporu se společnými cíli Unie v oblasti energetiky (podpora alternativních zdrojů energie, snižování energetické závislosti na Rusku). Proto lze toto jednání označit jako porušení principu solidarity.

Takový postup ovšem není zdaleka ojedinělý a nikterak nevybočuje z obecného rámce chování členských států. Ve větších státech EU lze poslední dobou vysledovat určitý příklon k politickému pragmatismu, který solidaritě příliš neprospívá a chápe ji spíše jako dobrovolnou kázeň, kterou není nutno dodržovat. Severoevropský plynovod je toho důkazem.

Zdá se tak, že státy EU jsou schopny vzájemné solidarity pouze v marginálních záležitostech, ovšem pokud se jedná o problematiku závažnější, kde se zájmy států rozcházejí (takovou problematikou energetika beze sporu je), solidarita jde stranou. Pokusy o společnou vnější politiky tak na základě rozdílných zájmů, tradic a cílů zůstávají převážně neúspěšné a klišé o Evropské unii jako o „politickém trpaslíku“ nelze ani dnes považovat za zcela překonané.

Východiskem by mohlo být prohloubení evropské integrace, které by členské státy více sjednotilo a sblížilo jejich postoje a zájmy. Solidarita by pak státy nemusela být brána jako omezování jejich zájmů, ale tak jak byla zamýšlena, totiž jako princip posilující jednotu, přínosný pro celé společenství. Zda to budou považovat představitelé členských států za vhodné a potřebné, ukáže až čas. V současné době však opravdová solidarita mezi unijními státy chybí.

(Autor  je účastníkem Pražského studentského summitu v jehož rámci 27 studentů 30. března 2007 simulovalo modelové jednání Rady EU. Více informací na www.studentsummit.cz )