Je co slavit. První rok se Česku v Evropské unii vydařil

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Optimistické scénáře se naplnily – Česko rok po vstupu prosperuje, nedošlo k dramatickému nárůstu nezaměstnanosti ani zdražování. Vládní krize pak ukázala nejpřesvědčivěji, co znamená členství v prestižním klubu – česká koruna se téměř nepohnula a ekonomika si běží v klidu dál.

První rok ale přinesl i řadu otázek, které budou pro budoucnost Evropské unie naprosto klíčové: další rozšíření Unie, oživení hospodářského růstu a v neposlední řadě přijetí evropské ústavy. Zejména poslední bod si zřejmě vyžádá hodně trpělivosti a chladného rozumu.

Zahradilovo proroctví

Když čtenář nahlédne do více než rok starých novin, skoro by se až divil, že ještě mluvíme česky, nežijeme ze sociálních žebračenek a stále ještě zasedá zemský parlament. Přesně těmito argumenty totiž zdejší euroskeptikové strašili veřejnost před vstupem do Unie.
Stejně jako tyhle temné vize se nenaplnilo ani tvrzení prezidenta Václava Klause, který před rokem napsal, že „přinejmenším krátkodobě až střednědobě může být přistoupení k EU v mnoha ohledech spíše zátěží“. Jelikož řeč byla většinou o českém hospodářství, podívejme se tedy na pár čísel. Ačkoli naše ekonomika nepatří mezi světové tygry, tam, kam dopadá vliv našeho členství v Unii, slavíme úspěchy. Stačí se podívat na nárůst českého exportu, který byl poprvé v plusových číslech. „Podle zahraničních expertů byl nárůst českého exportu v loňském roce nejvyšší v Evropě a třetí nejvyšší na světě. Předpovědi pro tento rok jsou ještě vyšší,“ konstatuje šéf zastoupení Evropské komise v Česku Christian Bourgin. Podobně dobře na tom jsou i zemědělci. Zatímco předchozí roky farmáři končili pravidelně v třímiliardové ztrátě, loni byli v plusu devíti miliard. Nepohnula se příliš ani nezaměstnanost, takže proroctví Jana Zahradila z roku 2001, že vzroste o čtyři až pět procent, bylo naštěstí liché.
Před rokem Respekt na tomto místě napsal: „Bez nadsázky lze říct, že takový kontinentální vliv a odpovědnost obyvatelé těchto zemí dosud ve svých moderních dějinách neměli.“ Češi a ostatní nové členské země skutečně najednou mají v rukách nebývalé možnosti. V přímém přenosu jsme je mohli vidět především během debaty o situaci na Kubě. Bez přítomnosti Východoevropanů s jejich zkušeností nesvobody by staré členské země nejspíš uhladily roztržku s Fidelem Castrem a hodily tamní disidenty přes palubu. Díky českému angažmá ve prospěch kubánských přátel sice nakonec prošlo jisté „oteplení vztahů“ mezi EU a tamním totalitním režimem, nicméně proměna je rezervovanější, klade si podmínky a Evropa může opět ukázat odmítavou tvář, pokud Castro opravdu nepovolí svůj dusivý stisk.
Češi se také přidali po bok Velké Británie, Polska a dalších zemí během války v Iráku, čímž pomohli ke svržení Saddáma Husajna. V neposlední řadě také patří mezi státy, které odmítají zjednodušení vývozu zbraní do třetího světa, zejména pak do Číny. A postavili se i na stranu Izraele. Tohoto postoje je třeba si vážit o to více, že Německo a Francie se stále rychleji blíží do náruče Říše středu. Zejména výroky francouzského premiéra Jean-Pierra Raffarina, že „Čína je strategickým partnerem Evropy“ a „zárukou míru a stability v regionu“, a tudíž je možné zrušit embargo na dovoz zbraní, jsou vážně znepokojivé.


Nicméně česká kontinuální politika v oblasti lidských práv nám vynesla respektované místo v Evropské unii. A to i proto, že se stejně chováme doma. Kdyby byl ještě ve funkci Jan Kavan, který povolil pár dní po teroristickém útoku na USA v září 2001 vývoz zbraní a tanků do problematického Jemenu, zřejmě by se nám Evropané s přístupem vůči Kubě vysmáli. Porovnávání, jak se vlády chovají doma a jak na mezinárodní scéně, je naprosto běžné. Je to vidět například v ekonomických oblastech, kde nejsme braní příliš vážně. Například když jsme stáli o to, aby měl Čech na starosti tzv. Lisabonskou agendu, bylo nám při diplomatických jednáních naznačeno, že když jsme ještě ani nezačali s důchodovou reformou, můžeme těžko vést Unii k modernizaci.


Celkem úspěšně lze hodnotit i postup Vladimíra Špidly v Evropské komisi. Je mu sice vytýkána malá komunikativnost na tiskových konferencích v Bruselu a vůbec s veřejností. Na druhé straně si jej evropští politici pochvalují jako člověka s vizí, ochotného k dohodě. Jeho zpráva o stárnutí evropské populace je dokonce považována za velmi zdařilou.

Uražení a ponížení

Uplynulý rok ale přinesl i jednu nepříjemnou událost. Nejvýraznějším politikem s jasně promyšlenou strategií vůči Evropské unii se tady stal prezident Václav Klaus. A díky svým politickým i formulačním schopnostem naprosto opanoval veřejnou debatu na toto téma.
Dejme stranou diplomacii – prezident není jen kritikem ústavy, jemu jde očividně o rozbití evropského projektu. Důkazem je i to, že odmítl nabídku šéfa sněmovny Lubomíra Zaorálka na veřejnou debatu o ústavní smlouvě. Ukázalo by se totiž, že jeho argumenty jsou většinou jen vatou obalené teze typu „přijetí evropské ústavy by mělo nebezpečné následky pro svobodu, prosperitu a demokracii“ nebo nacionalistické provokace jako třeba poslední výkřik, že jej Evropa ústy dvou kritických poslanců svého parlamentu „urazila“ – a musí se za to omluvit celému Česku. Jenže na druhé straně prezident ani nemá důvod, proč by výzvu k debatě přijímal: masmédia i noviny mu dávají neomezený prostor a v debatách, které jsou jindy koncipovány pro více hostů, může hovořit naprosto sám, bez nepříjemných otázek. Evropský projekt má skutečně otevřený konec a nemusí se povést. Nikdo nemá jistotu, kam evropská cesta povede. Ale to, kam by nás přivedli Klausem probouzení démoni uražených majestátů a nacionalistických výčitek, víme dopředu a dobře. A je velmi důležité, že někteří čeští politici v čele s šéfem sněmovny Zaorálkem se nenechali prezidentovým vlasteneckým harašením zastrašit, vzepřeli se mu a donutili jej přiznat momentální neschopnost bránit svou politiku „evropského konce“ v otevřené debatě.

Co v Německu?

Ale zpátky k ročnímu výročí rozšíření Unie. Jak už bylo popsáno, přineslo to řadu kladů, nicméně jsou tu samozřejmě i problémy. Například stále přežívá nesmyslný zákaz volného pohybu za prací, což dělá z obyvatel nových členských zemí lidi druhé kategorie. Přitom těch pár států, které se rozhodly svůj pracovní trh otevřít, si na nějakou záplavu levné síly z východu nemůže stěžovat. Nedávno zveřejněná studie School of Environment and Development Manchesterské univerzity a personální agentury Vedior ukázala, že exploze pracovní síly nehrozí ani po úplném zrušení limitů. „Kvalifikovaní pracovníci ze střední a východní Evropy nemohou nahradit nedostatek odborníků na západním trhu práce kvůli bariérám, které představují kulturní, jazykové a ekonomické rozdíly, jakož i odlišné předpisy,“ stojí ve zprávě.


Přístup „evropského motoru“ Německa a Francie v tomto ohledu vyvolává obavy, že společné dílo až příliš úzkostlivě poměřují vlastním domácím zájmem – a v případě jakýchkoli komplikací od něj dávají ruce pryč. Ukázalo se to i při debatě o volném pohybu služeb, který by umožnil například belgickému instalatérovi jít spravovat trubky německému sedlákovi. Návrh nakonec díky Paříži a Bonnu neprošel. Je samozřejmě pochopitelné, že každá země musí hájit především svou domácí scénu, ale Francie poučující ostatní země o tom, co je to evropanství, by měla najít míru pochopení pro jiné státy.


S tím souvisí, že možná vůbec největší prioritou by měla být snaha o odbourání strachu z konkurence, která Evropany svazuje na každém kroku. Protože jen zdravá soutěž myšlenek a služeb může Evropu propojit a posílit.

Ustavní naděje

Evropské politiky ale v posledních dnech nezajímá zřejmě nic jiného než přijetí ústavní smlouvy, do které investovali hodně energie. Objevují se dokonce i názory, že odmítnutí smlouvy může znamenat konec Unie nebo minimálně eura, protože se rozpadne Hospodářská a měnová unie. Pohledů na ústavu je velká řada a ani všichni odpůrci se neshodnou na tom, proč ji zamítnout.

Nepřijetí by evidentně znamenalo vážný otřes jednotné Evropy, ale nemělo by to přivodit nějakou fatální krizi. Pokud bude Ne opravdu hlasité, začnou nová jednání, která by pak měla vést ke vzniku srozumitelnějšího textu a větší komunikaci s veřejností. V tuto chvíli ale je stále ještě naděje, že ústava nakonec projde, a umožní tak přehlednější fungování Unie. Evropské Ano by bylo výhodou, protože by byl větší klid k rozjezdu modernizace Unie.