#jasnovEU – díl 13: EU, neomarxistů parta

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodnovat s názorem redakce EurActiv.cz

© Pixabay

EU je neomarxistický moloch a Junckerova účast na oslavách Karla Marxe je toho posledním důkazem. Ano? Nemyslíme si.

Seriál #jasnovEU vážně i nevážně osvětluje některá sporná témata spojená s EU. Inspiraci čerpá na sociálních sítích.

Jean-Claude Juncker, předseda Evropské komise, před týdnem vystoupil na oslavách 200letého výročí narození Karla Marxe v německém Trevíru. Komentář k tomuto tématu zahajme společně s klasikem:

A rovnou ostře do problému.

EU potřebuje víc Marxe. Nebo ne?

Co vlastně Juncker ve své řeči při zahájení série výstav o Marxovi řekl?

Jestli vás ten poslední tweet vyděsil, tak klid.

Podstatou citovaných Junckerových výroků bylo v překladu přibližně toto: Marxe nelze činit odpovědným za zločiny totalitních režimů. A dále: EU by měla zajistit dodržování sociálních práv, tak aby z nich mohli čerpat i ti, kterým se v životě tolik nedaří. Kapitalismus je mor, když se v něm nepřemýšlí o člověku. Abychom bojovali se sociální nespravedlivostí, nemusíme být marxisté, ale klidně třeba křesťanští demokraté (jakým je i Juncker). Unii zatím chyběla skutečná sociální dimenze, což ji oslabovalo. To by se mělo změnit.

O kapitalismu, který není naplněn lidskostí, by dělníci z 19. a počátku 20. století mohli vyprávět. Kdo by se hádal o to, že člověk je důležitější než systém a že sociální práva se mají dodržovat? Mluvit o důrazu na člověka ale nezní dvakrát upřímně z úst bývalého lucemburského premiéra, který ve své zemi pomáhal budovat daňový ráj. A proč se s těmito myšlenkami odvolávat zrovna na Marxe? Proč Juncker jako evropský lidovec nemíří rovnou ke kořenům, které jsou mu bližší – a to k důrazu na lidství, jaký nám klade na srdce křesťanství?

Je ostatně dobře, že se proti Junckerově přítomnosti na oslavách Marxe ozvali i politici, kteří patří právě k Evropské lidové straně (EPP).

EPP a její frakce v Evropském parlamentu by si měla dát pozor. Blíží se jaro 2019 s evropskými volbami a lidovci mají škraloupů víc. V pozici nejsilnější evropské strany je to logické, protože velké a dlouho úspěšné partaje mohou časem začít budit dojem, že jsou si svým místem příliš jisté. V tom EPP neprospívá ani nedávný skandál s přesunem Junckerova pobočníka Martina Selmayra na místo generálního sekretáře Evropské komise.

Neomarxistická EU

Ohledně Trevíru Junckera osobně podezříváme z toho, že oslav využil hlavně ke zviditelnění své vlastní agendy, kterou na Marxe nešikovně narouboval. Tou agendou je právě „sociální dimenze EU“, na kterou Junckerova Komise klade důraz.

Tento „rozměr“ EU zahrnuje širokou škálu témat, a to zejména takových, kde EU nemá přímé kompetence. Některá z nich jsou v podstatě nekonfliktní, jako třeba vzdělávání, zaměstnanost mladých nebo rozvoj lidských zdrojů, kterému přikládá velký význam i návrh nového víceletého rozpočtu EU.

Horší je to třeba s problematikou minimálních mezd, do níž se EU zamotala při projednávání sporné směrnice o vysílání pracovníků, která proti sobě postavila východ a západ Unie. Spíše než z lásky k Marxovi je ale Komisi v tomto případě vhodnější podezřívat z náklonnosti vůči západoevropským zemím, které tuto agendu protlačily.

Přivádí nás to ovšem k otázce, kterou končil minulý díl #jasnovEU – je EU neomarxistická?

Jde o to, že z „neomarxismu“ je EU obviňována kvůli aktuálním tématům, kterými se zabývá. Často je to kvůli boji s fake news a nenávistnými projevy na internetu, řešení otázek spojených se změnou klimatu, důrazem na rovnost příležitostí nebo právě pozornosti věnované sociálním otázkám.

Jenže:

Co je to vlastně neomarxismus?

Neomarxismus je filozoficko-sociologický směr, který kriticky navazuje na filozofii Karla Marxe a „přimíchává“ k ní další přístupy a vědy jako existencialismus nebo psychoanalýzu. Vznikl ve 20. letech jako odpověď na nepoužitelnost tradičního marxismu s jeho revolučními metodami a na výsledky aplikace marxismu v totalitním Sovětském svazu.

Není zcela jasně vymezeno, co vše do proudu neomarxismu patří a nepatří a sami „neomarxisté“ se tak málokdy sami označují. Velmi výrazně ale tento přístup ve 30. letech rozvinuli filozofové tzv. Frankfurtské školy (Max Horkheimer, Theodor Adorno, Jürgen Habermas, Herbert Marcuse), kteří se s nástupem nacismu v Německu přesunuli do USA. V průběhu dvacátého století si pak myšlenky neomarxismu vypůjčovali další filozofové jako například Jean-Paul Sartre.

V Německu na myšlenky Frankfurtské školy navázalo protestní levicové hnutí 60. let, které se později rozštěpilo mezi řadu nesourodých skupin. Patřila mezi ně i západoněmecká levicová teroristická skupina Frakce Rudé armády aktivní v letech 1970 až 1998. Na druhé straně měla početná část lidí navazujících na hnutí 60. let blízko k západoněmeckému sociálnědemokratickému kancléři první poloviny 70. let Willymu Brandtovi. Později našly myšlenky neomarxismu odraz v nových sociálních občanských hnutích, která usilovala o ochranu menšin nebo životního prostředí a na přelomu 70. a 80. let se řada z nich propojila pod hlavičkou nové strany Zelených.

Marxisté kritizovali kapitalismus ve smyslu konzumní společnosti a možnosti vše si koupit, přílišný vliv masových médií a jejich ovlivnění ekonomickými zájmy nebo nízkou transparentnost politiky. Zabývali se sociální, genderovou nebo etnickou nerovností a tématem odcizení člověka od společnosti.

A tady se pomalu dostáváme k „průniku“ neomarxismu a EU. Podobně jako se některá témata nastolovaná zelenými stranami v západní Evropě postupně stala součástí politického mainstreamu, protože vycházela z problémů, výzev i příležitostí, které lidstvu přinesl rozvoj technologií a postupná globalizace, setkáváme se v dnešní EU s některými tématy, která rozebírali filozofové-neomarxisté nebo je zvedala navazující občanská hnutí.

Je důvod vyčítat unijním státům a evropským institucím, že hledají odpovědi na to, jak se vypořádat s dopady klimatické změny – třeba suchem a na něj navazující migrací – nebo jak změnu klimatu zmírnit? Že v době hybridní a informační války hledají způsob, jak lidem usnadnit přístup ke spolehlivým informacím, na základě kterých si mohou vytvořit vlastní názor? Že chtějí ženám s dětmi usnadňovat návrat do práce? Nebo že se třeba snaží zabránit nadměrnému vytváření odpadu a plýtvání s jídlem?

A jestliže se v EU zabýváme některými tématy, kterým se věnovaly i některé skupiny zahrnuté do neomarxistického proudu, znamená to, že Evropská unie je novodobý Sovětský svaz?

Pokud přirozený zájem o témata, která řešili i neomarxisté = neomarxismus, což při nepochopení vztahu mezi neomarxisty a Marxem = láska k Marxovi, což při nepochopení vztahu mezi bolševiky a Marxem = láska k Sovětskému svazu (a víceméně také Hitlerovi), pak ano.

Pokud se podíváme na rozdíly mezi základní myšlenkou, vznikem, budováním, rozšiřováním  a systémem řízení SSSR a EU nebo každodenním životem jejich obyvatel či ekonomickými výsledky…

… tak nám asi bude jen líto, že jsme této nesmyslné debatě věnovali už tolik času.