Evropa se rozloučila s Jacquesem Delrosem. Nejdéle sloužící a nejúspěšnější předseda Evropské komise odešel na sklonku minulého roku. Během třech volebních období posunul evropskou spolupráci do té podoby, jak ji známe dnes – s jednotným trhem a jednotnou měnou.
„Dnes k vám mluvím s velkými emocemi. Ujišťoval jsem vás, že se tento Parlament stane sídlem dění. A každý rok, který od té doby uplynul, se stále více potvrzovala důležitá role, kterou jsem Evropskému parlamentu přisoudil. Díky vaší iniciativní síle a podpoře, kterou jste, dámy a pánové, nikdy neodmítli, dosáhla evropská integrace za posledních deset let velkého pokroku,“ promlouval na konci svého mandátu v lednu 1995 Jacques Delors k europoslancům a europoslankyním.
Evropský parlament na Delorse nezapomněl a poděkování mu opětuje dodnes. V pondělí, během prvního plenárního zasedání roku 2024 ve Štrasburku, za něj europoslanci mimo jiné drželi minutu ticha.
„Unie, ve které žijeme, je Unie, kterou vytvořil Delors,“ zaznělo z úst Iraxte García Pérez (S&D), španělské předsedkyně sociálních demokratů. Právě k nim se Delors celoživotně řadil. Sociální témata mu byla blízká již odmalička. Jeho život včetně vzdělání byl poznamenaný druhou světovou válkou. Napůl žertem to později ve funkci bývalý předseda Komise uváděl jako jeden z důvodu, proč se nikdy nenaučil mluvit dobře německy.
Delors po zkušenosti s válkou věřil, že se musí něco zásadně změnit, aby se již neopakovaly válečné tragédie a aby byla mezi lidmi větší sociální rovnost. V řadě rozhovorů, které za svůj život poskytl, ovšem odmítl, že by kdy byl marxistou. Dával prý přednost „sociálním a politickým reformám před jakýmikoliv revolučními snahami“.
Jeho úspěch lze přisuzovat kombinaci jeho důsledné práce a silných vyjednávacích schopností. Ty získal zprvu v šedesátých letech zkušenostmi s odborovým vyjednáváním a později také s pozicí ministra pro hospodářství a finance během vlády francouzského prezidenta Françoise Mitterranda.
Od ekonomické spolupráce k politickému společenství
V lednu 1985 se stal Delors osmým předsedou Evropské komise tehdejšího Evropského společenství (ES), které se pod jeho rukama a s pomocí Maastrichtské smlouvy stalo Evropskou unií – spolkem, který známe dnes. Z ryze ekonomického společenství tak vzniklo uskupení politické.
Prostřednictvím Maastrichtu posílil svoje postavení mimo jiné i Evropský parlament. Od této změny se může podílet na rozhodování v Unii díky tzv. proceduře spolurozhodování, kde se de facto stává po Radě EU druhou rozhodovací komorou politického systému EU.
Delors ve funkci setrval po tři volební období až do roku 1995. Svou politiku stavěl na třech hlavních zásadách: sociálním dialogu, osobní politice a myšlence federalismu. To se promítalo do jeho veškerých aktivit.
„Jacques Delors posunul EU do další fáze evropské integrace. Vděčíme mu za volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu v EU, kterému dnes říkáme jednotný trh. To byl jeho stěžejní projekt,“ připomněl během lednového plenárního zasedání jeho největší úspěchy také rumunský europoslanec Siegfried Mureșan (EPP).
Vytvoření čtyř svobod – tedy volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu – umožnilo přijetí tzv. Jednotného evropského aktu (1968). Ten společně s Maastrichtskou smlouvou dovolil vznik jednotného trhu a společné měny.
Užší spolupráce i s regiony
Kromě společného trhu prosazoval Delors také již zmiňovaný sociální dialog. Díky dialogu s regiony vznikly v roce 1995 kohezní fondy, které mají za cíl snížit rozdíly mezi chudšími a bohatšími státy a regiony. Dodnes jsou nedílnou součástí evropských politik a čerpají z nich všechny členské státy, včetně Česka.
Kombinace čtyř svobod a užší spolupráce mezi státy vedla také k vytvoření programu Erasmus+, který dodnes podporuje zahraniční mobilitu studentů a pedagogů zejména na vysokých školách.
Mimo prohloubení ekonomické integrace musel Delors v čele Komise reagovat také na vnější události. Společenství tak získávalo na důvěryhodnosti i na mezinárodní scéně, například účastí na summitu lídrů G7.
Unie se pod Delorsem rozrostla
Tou nejvýznamnější událostí byl beze sporu rozpad Sovětského bloku. Jako šéf Komise se zasadil o nebývale rychlou integraci východního Německa do Evropského společenství. Kromě něj byl ale Delors svědkem i dalšího rozšiřování elitního klubu. Na počátku jeho mandátů měla Evropská společenství 10 členských zemí, když ji opouštěl měla jich 15. Nově přibylo Španělsko a Portugalsko (1986) a za nimi i Rakousko, Švédsko a Finsko (1995).
Delors rozšiřování podporoval i po odchodu z Evropské komise. Bývalý český velvyslanec ve Francii Petr Janyška ve své vzpomínce na Jacquese Delorse pro Deník Referendum popisoval den, kdy EU schválila vstup deseti nových států, mezi něž patřilo i Česko. „Když před dvaceti lety padlo rozhodnutí o vstupu, nekonala se k tomu (…) žádná větší oslava. Jediný politik, který tenkrát v Paříži cítil potřebu tu událost nějak symbolicky vyzdvihnout, byl Jacques Delors. Pozval nás, velvyslance nových zemí, k sobě na malou oslavu.“
Po skončení svého třetího mandátu odešel Delors zpět do rodné Francie, kde se těšil velké oblibě, zejména u své domovské strany socialistů. Spekulace o případné kandidatuře na prezidenta se ovšem nepotvrdily a Delors už se do aktivní politiky nevrátil.
„Byl to evropský vizionář se silným smyslem pro detail. Historie vidí Jacquese Delorse jako hlavního architekta této neuvěřitelné fáze evropské integrace,“ rozloučila se s ním Roberta Metsola, předsedkyně Evropského parlamentu.