Think-tank Evropské hodnoty vybírá nejzajímavější evropské analýzy

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Evropské hodnoty (k think-tankům)

Čemu se v uplynulých dvou týdnech věnovaly přední evropské think-tanky a akademické instituce? V pravidelném přehledu ty nejzajímavější analýzy pro čtenáře EurActivu zpracovává český think-tank Evropské hodnoty.

Státní bankrot Řecka nepovede k jeho odchodu z eurozóny

Státní bankrot Řecka nepovede k jeho odchodu z eurozóny

Vít Beneš; Institute of International Relations

Grexit neboli odchod Řecka z eurozóny se čím dál tím víc jeví jako reálná možnost, jak lze vyřešit problém řecké ekonomiky. I přes to, že po delší dobu byly jakékoliv podobné myšlenky tabu, se dnes výše zmiňovaná možnost zdá být jednou z nejschůdnějších variant. Koluje ovšem řada mystifikací a fám ohledně důsledku tzv. Grexitu.

Za prvé je nezbytné blíže analyzovat právní nastavení eurozóny. Z té vyplývá, že EU nemůže nikoho vyloučit z měnové unie, aniž by odchod nevyplýval z rozhodnutí členského státu. Stejné pravidlo se týká i odchodu z EU jako takové. Unie může jen zabránit přistoupení k eurozóně, ale opět jen členskému státu. Zjednodušeně, pokud Řecko nebude chtít vystoupit z eurozóny, nikdo s tím nic nenadělá. Není však samozřejmostí, že bankrot Řecka povede automaticky k jeho vystoupení z eurozóny. Naopak existují historické precedenty, které spíše poukazují na následné zlepšení celkového systému v obdobných případech.

Podle mnohých liberálních expertů povede bankrot Řecka automaticky k dominovému efektu, což ale nemusí být pravdou. Státy eurozóny bankrot určitě pocítí, ale riziko nákazy je nyní mnohem nižší než v letech minulých. Jediný, koho se bankrot dotkne, jsou řecké banky samotné. Řecké banky vlastní velkou část řeckých dluhopisů, které jsou nyní kryté Evropskou centrální bankou. Ovšem zbankrotuje-li Řecko, stanou se z nich jen bezcenné kusy papíru. Řecku se k řešení bankovní krize nabízí spousta ochranných opatření, ale ani jedno nutně nevede k vystoupení z eurozóny. Nejreálnější je znárodnění řeckých bank a kapitálová kontrola, ovšem stále v eurech. Pro nynější levicovou vládu by totiž zavedení drachmy byla naprostá politická sebevražda. Státní zaměstnanci a důchodci přeci chtějí být raději vypláceni v tvrdé měně než v bezcenných papírech, které by stejně nikdo nepoužíval.

Šest způsobů, jak Brexit od základů změní Evropskou unii

BREXIT IN FOCUS: Six ways it will fundamentally change the EU

Roland Freudenstein, Eoin Drea a Aggelos Aggelou; Wilfried Martens Centre for European Studies

V debatě týkající se takzvaného BREXITU se největší pozornost upírá zejména na následky, kterým bude muset Velká Británie čelit po svém odchodu z Evropské unie. Nicméně je třeba na tuto záležitost nahlížet také z optiky EU, jež bude nucena projít rozsáhlými změnami vzhledem k tomu, že VB je druhou největší ekonomikou v Unii a významný přispěvatel do společného rozpočtu a také představuje sídlo jediného globálního finančního centra v Evropě. Ztráta Velké Británie by tak měla širokosáhlé důsledky zahrnující fundamentální změnu jak světového profilu EU, tak také jejího dalšího směřování. 

Zasaženi by však byli i její tradiční obchodní spojenci, jako je Irsko, Dánsko, Švédsko, Nizozemsko a částečně také Německo, kteří VB považují za partnera stojícího na jejich straně v případě vyjednávání o určité legislativě. Situace pro Irsko bude o to komplikovanější, vzhledem k silné ekonomické interdependenci obou zemí a také sdílené hranici. Absence tohoto důležitého hráče může jednak vést k upřednostňování priorit jiných velkých států, ale také ke zvýšení jejich vlivu na úkor menších členů z důvodu nutnosti znovu definovat kvalifikovanou většinu, jelikož BREXIT povede k úbytku 29 hlasů v Radě EU.

Odchod Velké Británie, největší země stojící mimo eurozónu, také povede ke změně vztahu mezi zeměmi eura a ostatními členy, protože snaha VB stavět mezi těmito dvěma stranami na společných zájmech může být nahrazena výhradním zaměřením právě na členy eurozóny představující pohonnou sílu další integrace. Problémová situace může také nastat pro státy s určitou výjimkou, jako je například Dánsko nebo Švédsko, které tak ztratí jednoho z obhájců svých argumentů pro jejich zachování. Nakonec vystoupení jednoho členského státu z Unie na základě referenda může vytvořit precedent, který pak povede k požadavkům euroskeptických stran na hlasování o vystoupení vlastní země a postupné dezintegraci EU.

Evropské sousedství: Krize jako nový normální stav

Europe’s Neighbourhood: Crisis as the new normal

Nick Witney a Susi Dennison; European Council on Foreign Relations

Od vzniku Evropské politiky sousedství uplynulo již 11 let.  Vyvíjela se na pozadí tehdejšího evropského optimismu a důvěry jakožto prostředek podpory transformačních procesů v okolních státech Evropy. Jejím cílem tedy bylo, aby byla Evropská unie obklopena prstencem prosperujících, stabilních a spřátelených zemí. Když se však zaměříme na současnou situaci v sousedství EU, ve skutečnosti tomu tak není.  Aktuálně se totiž evropské sousedství potýká s řadou konfliktů, kontrarevolucí či se vzrůstajícím extremismem.

Evropané tak musí začít vnímat konflikty v sousedních zemích jako nový standard v politice sousedství. V současné době by se tato politika měla primárně zaměřit na státy s pouze relativní stabilitou (Ukrajinu, Tunisko, Jordánsko a Libanon) a na řešení uprchlické krize. Dále by se EU měla zaměřit na to, jakým způsobem sladit odlišné priority různých členských států či střet zájmů mezi ekonomickými a bezpečnostními prioritami Unie a jakým způsobem podporovat demokratizaci a vývoj u sousedních států. Rozpočet a povinnosti této politiky pak bude třeba rozdělit na severní a jižní část a podrobněji definovat, na co mají být finance použity. Sousedská politika by tak měla být vnímána mezi státy jakožto podmnožina širších zahraničních politických výzev v Unii.

Nedostatečná úspěšnost Evropské politiky sousedství je dána hybridní povahou této politiky a měla by tak projít radikální proměnou. Například by se mělo přejít od bilaterálních smluv k tematickým spolupracujícím skupinám, které by se zabývaly například migrací nebo energetikou. Dále je důležité provádět revize již uskutečněných aktivit, na jejichž základě by se měly stanovit priority této politiky. Je také potřeba rozlišit vnitřní jádro sousedních států, které chce spolupracovat efektivněji a rychleji, od ostatních sousedských států. Severní část sousedství by měla být zaměřena na jednotný postoj členských států k Rusku a jižní část pak především na migraci. Také by mělo dojít k obnově pevnější spolupráce s Tureckem. Nakonec je důležité vytvořit mapu priorit a zájmů sousedních států, aby tak Unie měla snadný přehled o současné situaci.

Pokrok evropské obrany bude posouzen Evropskou radou

Progress on European defence to be evaluated by the European Council

Carmen-Cristina Cirlig; European Parliamentary Research Service

Evropská rada má v červnu 2015 zhodnotit vývoj v rámci obrany na evropské úrovni od roku 2013 a navíc posoudit, do jaké míry se naplnily cíle Evropské bezpečnostní strategie z roku 2003. S ohledem na konflikty na mezinárodní úrovni je téma bezpečnosti a obrany pro Evropu středem pozornosti. Paralelně s tímto vývojem však u mnoha států kvůli finanční krizi docházelo ke snižování výdajů na národní armády, čímž se jejich akceschopnost v potenciálním konfliktu výrazně snížila. Pro představu v roce 2013 dosahovaly výdaje na obranu 27 zemí EU 186 miliard eur, zatímco USA vydalo ze svého rozpočtu 600 miliard eur.

Nelze však mluvit pouze o ohrožení jednotlivých států. Pouze zlomek členů Severoatlantické aliance je schopen bojovat na všech třech úrovních – vzduchu, vodě a zemi. Právě kvůli současné křehkosti států a konfliktu na Ukrajině má EU zájem o vybudování vzájemné spolupráce členských zemí v oblasti obrany, aby se mohla postavit novým bezpečnostním výzvám. K vyřešení kritické situace a navýšení rozpočtů pro bezpečnost vyzvalo také NATO, a to vzhledem k faktu, že v roce 2014 státy jako Čína, Rusko nebo Saudská Arábie v globálním srovnání své výdaje na obranu rapidně navýšily, zatímco v Evropě tyto údaje vykazovaly opačnou tendenci.

Jako platforma pro vyjednávání o reformě evropské obrany slouží Evropská obranná agentura. Ta však prozatím fungovala spíše jako komunikační kanál mezi státy. Ukázala se tak určitá neochota států vůči postupu v této oblasti politiky kvůli otázce suverenity. Postupně spolupráci v oblasti obrany začaly všeobecně podporovat spíše malé a střední státy. Chybí však aktér v podobě velké země, která by se v procesu zaujala pozici leadera. Idea společné evropské armády, kterou zmínil Jean-Paul Juncker, se tak zřejmě odsouvá do vzdálené budoucnosti.

Zisky z harmonizace mezi USA a EU v rámci TTIP: Oblast automobilového průmyslu

Gains from Harmonizing US and EU Auto Regulations under the Transatlantic Trade and Investment Partnership

Caroline Freund a Sarah Oliver; The Peterson Institute for International Economics

Smlouva o Transatlantickém obchodním a investičním partnerství cílí na větší regulační kompatibilitu mezi USA a EU. Pokud TTIP nastaví normy smlouvy vysoko, může se stát průkopníkem pravidel globálního obchodního systému. V oblasti automobilového průmyslu mají být jednotná pravidla čerpána z obchodní smlouvy z roku 1958, kdy došlo k doposud nejkomplexnější dohodě o technických pravidlech pro automobily. Standardy se týkají bezpečnosti, životního prostředí, energetiky a systému proti krádeži. V předchozí smlouvě však USA stály stranou dohody a zachovaly si vlastní standardy. Různé standardy způsobují regulační odchylky, které deformují trh, zvyšují výrobní náklady a zvyšují cenovou diskriminaci napříč trhy. Dosažením dohody mezi EU a USA mohou obě strany profitovat a především zvýšit zisky na globálním trhu.

Jestliže dojde mezi EU a USA ke sblížení, výrazně si obě strany podle výsledků výzkumu polepší, což bude vidět především na ziscích automobilového průmyslu, než například na snížení sazeb pro koncové zákazníky. Harmonizace by také zvýšila automobilový byznys přinejmenším o 20 %, což by v konečném důsledku přineslo oběma subjektům dohromady o více než 20 miliard dolarů ročně více v dlouhodobém horizontu. Takový výsledek lze předpovídat po podpisu TTIP. Je však nutné podotknout, že automobilky, firmy zaměřující se na danou sekci a dodavatelé napříč oběma kontinenty mají mezi sebou smlouvy, které zvýhodňující jednu či druhou stranu a zjednodušují především automobilový obchod. Existuje tak již ekvivalent TTIP, kdy dochází ke vzájemnému uznávání předpisů a standardů mezi EU a USA. Přístup zefektivňuje výrobu a rozmanitost pro spotřebitele bez nutného upřednostňování systému standardů. Pokud by v TTIP došlo ke společné dohodě ve standardech v automobilovém průmyslu, došlo by k překrytí smluv, které by bylo nutné následně eliminovat.

Rovnováha moci nad rozpočtem EU: Výdaje Unie od Lisabonské smlouvy

The Balance of Power over the EU Budget: European Expenditure since the Lisbon Treaty

Giacomo Benedetto; The Swedish Institute for European Policy Studies

Rozpočet Evropské unie je svým celkovým objemem mnohem menší než rozpočty vysoce decentralizovaných federací, jako jsou například Spojené státy americké.  I přesto ovšem zůstává jeho nastavení a samotná rozpočtová politika jedním z nejvíce kontroverzních prvků rozhodovacího procesu v EU. Hlavním úkolem rozpočtu Unie je především financovat zemědělský sektor a nerozvinuté regiony, díky čemuž přispívá k harmonizaci trhů a k efektivní ekonomické redistribuci. Lisabonská smlouva, která vstoupila v platnost koncem roku 2009, tyto hlavní priority nezměnila. Představila však nová pravidla pro sestavování rozpočtu, a tím do jisté míry usnadnila celou rozpočtovou proceduru. Dohodnout se na finální podobě rozpočtu EU však zůstává být i nadále velmi složitým úkolem. 

Obecně lze tvrdit, že Lisabonská smlouva zjednodušila pravidla pro schválení konečné podoby rozpočtu EU. Zatímco za předchozí situace platilo, že Rada EU a Evropský parlament (EP) se mohly v oblastech schvalování výdajů při nesouhlasu vzájemně přehlasovat, současná pravidla prakticky umožňují Radě EU zafixovat výdaje, přičemž EP může blokovat pouze jejich navyšování. Nelze ovšem jednoznačně říci, že by EP byl v oblasti výdajů rozpočtové procedury oslaben a Rada EU naopak posílena. Spíše je na místě podotknout, že obě instituce jsou nyní limitovány novými pravidly, ale Rada EU se zdá být při konečném vyjednávání výdajů úspěšnější. Nové podmínky také výrazně omezily množství financí určených na výdajovou složku rozpočtu EU, a tak musel být jejich celkový roční objem značně zmenšen. 

Není pochyb o tom, že Lisabonská smlouva přinesla nejvýznamnější změny praktik rozpočtové politiky od 70. let 20. století. Vliv nových pravidel se přitom nejviditelněji projevuje v podobě omezení celkového objemu financí přidělovaných do jednotlivých výdajových oblastí. Vzhledem k současnému nastavení rozpočtové politiky je tak těžké si představit, jak může takto poměrně zredukovaný rozpočet plnit roli motoru ekonomického růstu v celé Evropské unii. Odborníci proto poukazují na fakt, že rozpočet EU by měl disponovat určitými charakteristikami, které posílí jeho komplexní funkčnost. Mezi ty primárně patří nutnost podporovat konkurenceschopnost Unie a pozitivně stimulovat hospodářský profit členských států. Rozpočet EU by také měl preferovat kolektivní unijní zájem před dílčími zájmy jednotlivých států či institucí EU.