Evropou nezní Osudová

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Všechna předchozí rozšíření s sebou přinesla otřesy a emoce. Shodou okolností jsem třikrát stála poblíž, když se přijímali noví členové do Evropské unie. V roce 1975 jsem byla u přijetí Anglie a Irska, v roce 1986 Španělska a konečně v loňském roce České republiky. Pro obyvatele Česka z této zkušenosti vyplývá zajímavá zpráva: ani v minulosti to nováčci v EU neměli nijak snadné.

Nevítaná Británie

Mohu s klidným svědomím konstatovat, že ač se současné problémy v Evropské unii zdají osudové, netřeba si zoufat. V minulosti se pravidelně vyskytoval někdo, kdo vyjadřoval odpor vůči dalšímu rozšíření, a po každém přibrání nových členů nastávalo obtížné období přizpůsobování se, staří členové zatínali zuby a novým to trvalo poměrně dlouho, v průměru tak deset let, než se jim podařilo proniknout do celoevropské tkáně a cítit se v ní doma. Některým zemím, jako například Velké Británii, se to tak docela nepodařilo dodnes.


Rozšíření členství v Unii se dá přirovnat k situaci, kdy se do rodiny nastěhuje horda příbuzných a veškerý rodinný režim se na čas ocitne vzhůru nohama. Například původní šestičlenná rodina tehdejšího Evropského společenství dvakrát odmítla Velkou Británii, která žádala o připojení spolu s Irskem, Dánskem a Norskem. Poprvé v r. 1961 – to její členství vetoval samotný de Gaulle, podruhé v r. 1963, a teprve v r. 1973 byly těmto státům otevřeny dveře. Norsko mezitím svou žádost stáhlo, nestálo mu to za to. Británie si přitom od začátku nebyla příliš jistá, že to je ten nejlepší nápad, měla totiž tradiční vazby úplně jiným směrem – k bývalým imperiálním državám a Spojeným státům. Zorganizovala si tedy referendum až dva roky po vstupu, aby občané sami rozhodli, zda chtějí zůstat v Evropě, nebo dál setrvávat ve své výsostné ostrovní izolaci. Pravda, dodneška jsou v Británii názory na užitečnost členství v Unii silně rozpolcené. Konzervativci nosí svou euroskepsi před sebou jako prapor a před nedávnými volbami tam dokonce vznikla nová politická strana, která si zrušení členství v Unii dala jako první a jediný bod programu. Strana volby nevyhrála, konzervativci také ne, a Tony Blair je realista. Přes všechny chyby a výtky Británie v Unii zůstane, protože tam prostě už dávno zakořenila a pragmatický názor Britů je, že když chceme něco změnit, měli bychom být u toho a tu změnu pokud možná sami řídit. Na to se, jak se zdá, Británie opravdu chystá.


Irsko, na rozdíl od Anglie, se uhnízdilo v Evropě přímo radostně. Evropa totiž Irům nabídla nový typ spojenectví a s ním i jiné ekonomické a politické vazby, než na jaké byli zvyklí. Konečně mohli udělat na Británii dlouhý nos a to bylo obecně kvitováno s velkým uspokojením. Přesto Irsku trvalo přes deset let, než se blahodárnost jejich členství ve velké Evropě začala konkrétně projevovat. Bylo v Evropě okrajovou zemí stejně jako Portugalsko a problémy měly podobné, zkrátka žebráčci. Jak Irové sami uznali, nejdřív si museli dát „vlastní dům do pořádku“, tedy napravit politické a hospodářské poměry, likvidovat zvláště korupci, než se jim začalo přímo velkolepě dařit využívat všech možných strukturálních fondů a hnát křivku prosperity strmě vzhůru. Jejich tradiční vazba na Spojené státy vůbec neutrpěla, naopak, Irsko bystře vystihlo nabízenou příležitost a předběhlo v rozhodujících osmdesátých letech pořád váhavou Anglii. Nabídlo svou firmu „dobrého Evropana“ jako prostředníka při sjednávání ekonomických styků mezi evropským kontinentem a Spojenými státy. Při tom jen tak mimochodem shráblo ty nejlákavější investice, hlavně do finančních institucí a do počítačového průmyslu. Tajemství jejich vyjednávacího úspěchu v Bruselu mi tenkrát vysvětlil jeden europoslanec: „My se v Dáilu (dublinský parlament) můžeme jako partaje mezi sebou hádat jako psi, ale jakmile v Bruselu dojde na lámání chleba, všichni táhneme za jeden provaz. Cílem je získat to nejlepší pro Irsko…“

Čekání na Francovu smrt

Po Řecku, které se v r. 1981 nesetkalo s žádným velkým odporem, spíše s rozpačitými komentáři typu „Kdo jim bude rozumět? Kdo bude dělat překlady?“, představovalo pozvání další dvojice chudých příbuzných přijetí Portugalska a Španělska v roce 1986. Španělsko, tato nesmírně bohatá země s úžasnou historií a talentovaným národem, po dlouhé dekády jen stagnovalo, působilo omšele a bezbarvě a nikdo se netajil tím, že všichni toužebně vyhlížejí Francovu smrt. Strach prýštil ze všech koutů. Atmosféra ne nepodobná naší. Diktátor zemřel v r. 1975 a prudká změna připomínala výbuch. Na trůn nastoupil mladý král a celá země se překotně hnala do demokracie, do Evropy, do pokroku, do dohnání všeho, co jim zapšklá diktatura tak dlouho odpírala. Některé výstřelky té snahy silně popuzovaly Francovy pohrobky, jednou se dokonce pokusili i o palácový puč. Španělsko zaostalé a zanedbané si stanovilo pevný cíl – stát se brzy členskou zemí Evropského společenství – a k tomu napřelo veškeré úsilí. Podmínka byla jasná – nejdříve demokracie, potom členství.


Jenže obyvatelé starých členských zemí se bránili. Když člověk projížděl v polovině osmdesátých let Francií, na každém mostě, domě, plotě bylo načmáráno velkým písmem ESPAGNE NON! Noviny byly plné námitek a obav. Francouzi se báli mocné konkurence v produkci potravin a vína. Itálie podpořila Francii a Španělé i Portugalci se cítili nepříjemně nevítaní. Teprve příznivě nastavená zemědělská politika Francouze i Italy částečně uchlácholila a konečně otevřeli dveře i svým jižním konkurentům. Španělsko mimochodem splnilo, ba předčilo jejich obavy, svým ovocnářstvím a vinařstvím opravdu převálcovalo ostatní státy Evropy. Španělé se osvědčili jako neuvěřitelní tahouni, veškerou pomoc dokázali mnohokrát zúročit, vybudovali si silný průmysl, komunikace i turismus na úrovni. Šedesát procent produkce jde dnes na export.

Kde je náš přínos?

Když došlo loni k přijetí deseti východoevropských států, čekala jsem mnohem větší zemětřesení. Domnívám se ale, že se ještě nedostavilo, protože Evropa je pořád v šoku. Proces adaptace na obou stranách bude dlouhý a nedá se uspěchat. Ale při ohlížení se do minulosti přece jen vidím jeden základní nemilý posun. Dal by se jednoduše charakterizovat účetními kolonkami Má dáti – Dal. Zdá se mi, že zatímco dříve se vždycky vyplňovaly obě kolonky, tentokrát se na tu druhou zapomnělo a všechno se točí jenom kolem toho Má dáti.


Pokusím se to tu trochu rozvést. V Anglii hned po roce 1975, když se Britové definitivně rozhodli, že si v Evropě přejí zůstat, probíhala celostátní anketa pod titulem: „Čím my můžeme obohatit Evropu.“ Tato anketa se konala i v dalších zemích Společenství. Občané měli sami navrhnout, co zvláštního, dobrého a obecně žádaného by jejich země mohla přihodit do společného koše. Školní dítka vypracovávala seznamy zboží, přidaly se i cechy a různé jiné občanské organizace, bylo to zajímavé i zábavné. Irsko nabídlo produkty svých stále zelených pastvin, mléko, maso, smetanu, vlnu atd. Británie taktéž, ale když se pokusila na evropskou ošatku přihodit i svůj chleba a uzenky, za Kanálem se ozval hurónský smích a z Francie i Německa vzkázali do Anglie, že o jejich houbovitý chléb Evropa rozhodně nestojí, ten ať si požívají výlučně jenom doma. A uzenky také. Angličané se hluboce urazili. Brzy se v Brightonu konal festival a tam pekaři vzdorovitě upekli ten nejdelší toustový chleba na světě a Angličané ho na pobřeží provokativně pojídali, že aby Francouzi viděli! Za touto epizodou se skrývá vyšší princip, o který tu v podstatě jde. Otázka tenkrát zněla, co zvláštního my můžeme dát Evropě (samozřejmě, že nezůstalo jen u chleba, nabízela se třeba i hudba a různé soutěže), jenže při přístupových jednáních posledních deseti zemí jako by se tohle vůbec neřešilo. Probíhal jen tvrdý koňský handl na téma, kdo dostane víc a kolik, a občané o tom byli průběžně pasivně informováni. Tento rozdíl mi připadá nesmírně důležitý a myslím, že odtud pramení i občanská lhostejnost vůči Evropské unii.


Evropská ústava byl jen úřední pokus uchopit a svázat do papírové formy něco, co momentálně neexistuje. Doufejme, že ta neexistence vyšších hodnot je jen dočasná, že až se kontinent vzpamatuje z šoku, i my začneme konečně přemýšlet o tom, co můžeme dát Evropě, bez ohledu na to, jestli se nám to vyplatí a jestli se nám za to zaplatí. Pak se opět začnou v evropské účetní knize vyrovnaně vyplňovat obě kolonky a nebude záležet na tom, jestli ústava je, nebo není.

Autorka je spisovatelka. Dlouhodobě žila v Irsku, ve Velké Británii a ve Španělsku.