Evropa by měla hledat víc než jen kosmetická řešení naší energetické závislosti

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

zdroj: ShutterStock.

Tento článek je součástí Special reportu: Energetická unie

Rusko-ukrajinské spory o platbách za zemní plyn a ohlas, který způsobily, jsou jen další epizodou v širším příběhu naší závislosti na fosilním uhlíku. Pokud nejsou evropské environmentální a klimatické ambice pouhou hrou na dospělé, ruský plyn či ropa by měly být v osvícené Evropě postupně nahrazovány vlastními, nejlépe obnovitelnými, zdroji.

Evropská unie je na dovozu paliv závislá více než z poloviny. Jen za poslední dvě dekády tato závislost vzrostla o čtvrtinu. Trend nezvrátila ani celkově klesající poptávka po energiích, která svůj stabilní růst zažila mezi roky 1995–2006. Příčin je více – od evergreenu ekonomické krize, strukturální proměny evropské ekonomiky, až po celkově menší plýtvání s energiemi.

Dle čísel z roku 2012, která cituje Komise ve svém posledním plánu, jak této závislosti učinit přítrž, je EU závislá na dovozu z 90% v případě ropy, z 66% u zemního plynu, 62% v případě uhlí a pro pořádek ze 4%  u obnovitelných zdrojů respektive biomasy.

Mnohá opatření pro zlepšení v oblasti dodávek zemního plynu, na nichž EU včetně Česka pracuje, jako je diverzifikace zdrojů nebo zlepšování infrastruktury (předávací stanice, reverzní toky plynu, zásobníky, apod.), zvyšují odolnost EU jako celku. Pravděpodobné výpadky transitu plynu přes ukrajinské území však představují významnou hrozbu zejména pro jihovýchodní Evropu.

Baltské státy, Finsko, Slovensko a Bulharsko spoléhají na jednoho dodavatele, Česko společně s Rakouskem je na tom jen o málo lépe. Ovšem ani Španělé či Italové si nemohou dovolit nad naším regionem zavírat oči, nepřímo se omezené dovozy plynu z východu projeví zvýšením cen zkapalněného plynu pro všechny. Zejména při pohledu na nenasytné asijské trhy.

Až se zima zeptá…

Evropská unie a její členské státy si tuto svou závislost uvědomují, a přes cenné pokroky je důraz stále kladen spíše na zmírňování důsledků naší závislosti na dovozech fosilních paliv, než na snahu posvítit si na samotné příčiny.

Obnovitelné zdroje, mnohdy proklínané, jsou přitom ze své podstaty zdroji domácími a největší smysl dávají na lokální či komunální úrovni. Společně se zvyšováním energetické efektivity představují nikoli jen kosmetické řešení a snahu krátkodobě přechytračit jediného „dealera“. Samozřejmě, přeměna naší energetiky, průmyslu či energetické náročnosti bydlení není zadarmo. Za hubičku však není ani plyn z Ruska, a nejde přitom jen o peníze.

Se zvyšujícími se teplotami v letních měsících možná klesá chuť zabývat se možnostmi, jak snižovat dovozy zemního plynu z Ruska, ale vzhledem k dlouhodobé povaze problému by nás dostatečně plné zásobníky neměly konejšit.

Problém je ve vytápění

Pouze čtvrtina zemního plynu je v Evropě spálena v elektrárnách, většina je využita pro vytápění domácností a dalších budov, a také v průmyslových procesech. Dokonce i v sousedním Německu se energetická transformace „veze“ zejména na vlně narůstající výroby elektřiny z větru a slunce. Využívání obnovitelné energie pro výrobu tepla či pro chlazení zůstává i přes svůj obrovský potenciál spíše popelkou.

O nevyužitou příležitost jde i globálně, jak poukazuje čerstvá zpráva agentury REN21 hodnotící celosvětový vývoj v odvětví obnovitelné energie. Důvodem je jednak menší povědomí o nejnovějších moderních technologiích, roztříštěnost trhu, a v porovnání s elektřinou menší veřejná podpora ze strany vlád. V mnoha zemích rozvoji udržitelnější výroby tepla hází klacky pod nohy velké počáteční investice či přetrvávající dotování fosilních paliv.

Úspěch tzv. kotlíkových dotací ukazuje, že veřejná podpora čistějších zdrojů má nejen smysl, ale hlavně zájem ze strany veřejnosti. Investice do komunálních výtopen na biomasu, kotlů na pelety pro domácnosti, tepelných čerpadel a dalších moderních technologií, stejně jako zvyšování energetické efektivity se vrátí mnohonásobně rychleji než složité projekty snažící se propašovat fosilní paliva přes regiony, jejichž stabilita se mění jako počasí. 

Snižování spotřeby fosilních paliv a pestrá paleta obnovitelných zdrojů a řešení na komunální úrovni představuje zajímavou odpověď na jednostrannou závislost i pro naše východní sousedy z EU nebo aktuálně zkoušenou Ukrajinu. Investice do využívání biomasy a dalších čistých zdrojů energie jsou investicí do vlastní půdy a vlastních lidí a připravují cestu do environmentálně náročnější Evropské unie. V neposlední řadě pak jde o zajímavý obchodní potenciál pro české firmy, které již mají v oblasti obnovitelné energie dlouholeté zkušenosti.

Autor je předsedou Českého sdružení pro biomasu – CZ Biom.