Česká republika v Evropské unii: roční vysvědčení

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Dosavadní zkušenost našeho ročního členství v EU je mírně pozitivní a střízlivě nadějná. Začneme-li skutečně skromně, musíme konstatovat, že za celý rok nenastal v ekonomice žádný podstatný negativní šok, který by mohl být přímo či odvozeně vztažen ke vstupu do EU. To je relativně dobrá zpráva, zejména pak ve světle řady katastrofických scénářů, črtaných v období krátce před vstupem.

Před vstupem do EU se objevovaly nejčastěji v rukou kritiků vstupu „argumenty“, dokladující jak vzroste cenová hladina bez adekvátního růstu příjmů, jak vnější konkurence „rozdrtí“ naše slabé a nezkušené výrobce a obchodníky, atd. Zcela zodpovědně lze tvrdit, že téměř nic z toho se nenaplnilo. Žádný přímý i vyvolaný šok plynoucí z faktu členství nenastal. Nedošlo k žádnému destruktivnímu dopadu na cenovou hladinu, s výjimkou spíše kosmetického cenového vzrůstu vyvolaného jednorázovou potřebou daňové harmonizace (DPH, spotřební daň). Daňová harmonizace i poměrně viditelně zdražila některé ceny služeb. Jestliže někteří z jejich provozovatelů nejeví výrazné známky odporu (telekomunikace, informační služby, právní a poradenské služby), provozovatelé restaurací se dodnes nesmířili se zvýšením DPH na 19% a velkou můrou je vidina podobného kroku pro hoteliéry a poskytovatele ubytování po 1. lednu 2006. Tento dopad se projevil jak ve zvýšení cen těchto služeb, tak zejména ve výrazném snížení marží, což může mít na majitele restaurací až likvidační dopad. Jiná situace je u cla. Definitivní zrušení cel a překážek obchodu uvnitř EU a přechod na společný celní tarif zlevnil řadu komodit – u vína a alkoholických nápojů je to například zcela zjevné, totéž u řady potravin exotického původu. Ovšem celkový dopad na cenovou hladinu je i zde zanedbatelný. Třetí typ dopadu nevyplývá přímo z celní či daňové politiky, ale z EU regulatoriky jiného typu – např. produkčních kvót. To se týká kupříkladu cukru, jehož výrobní kapacity jsou u nás vyšší než je očekávaný strop stanovený na příští období. Tento fakt se spolupodílel na zvýšení ceny cukru. Cenová hladina se však vyvíjela velmi umírněně. Po několika měsících začala inflace klesat a Česká republika již opět patří mezi nízkoinflační evropské ekonomiky. Za jediný vážnější problém lze snad považoval deficit obchodu se zemědělskými komoditami a potravinami, zejména pak s Polskem. Samozřejmě nemáme šanci tomuto jevu čelit celními či necelními bariérami, ale pouze vytvořením obdobných podmínek, kterým se těší polští zemědělci.

Analogicky, byť nepřímo, se na našem vnitřním trhu projevila i pravidla Společné obchodní politiky EU. Konkrétně máme na mysli dovoz obuvi a textilních výrobků například z Číny, vůči níž bylo od 1. 1. 2005 zrušeno uplatňování množstevních kvót dovozu do celé Unie. Tato opatření mohou mít destruktivní dopad na tuzemské výrobce.

Naplnění pozitivních očekávání

Pokud nemáme ambice smířit se s málem, můžeme konstatovat, že i vlivem vstupu do EU se naše ekonomika stala relativně velmi slušně rostoucím organismem, jež vykazuje i velmi pozitivní střednědobý výhled. V porovnání s ostatními nováčky nicméně není naše růstová dynamika až tak slavná a zejména v baltských zemích, Slovensku a poslední době i Polsku, lze spatřovat návod, jak nadprůměrně růst.

Vyhlíží to tudíž, že naplněných pozitivních očekávání je poměrně dost. Je otázkou, do jaké míry ovlivnil vstup do EU tento relativně velmi slušný hospodářský růst. Nicméně pozitivní střednědobý výhled může být rovněž důvodem kladného hodnocení. Dopad vstupu na tento výsledek je zřejmý. Zcela nejvíce pozitivně ovlivněnou veličinou bez jakýchkoliv pochyb je zahraniční obchod. Vykázaná dynamika růstu vývozní i dovozní strany je zcela enormní a

jednoznačně potvrzuje výrazné oživení obchodních a podnikatelských transakcí za účasti českých subjektů v rámci rozšířené EU. Ještě pozitivnější je fakt, že ona vývozní strana nakonec dopadla ještě lépe a po mnoha letech se čistý export stal kladným přispěvatelem růstu HDP. Je zřejmé, že se na vývoji zahraničního obchodu podílely i čistě konjunkturní vlivy, nicméně členství v EU nepochybně podstatně přispělo k popsanému vývoji. Posílení zahraničněobchodních transakcí bylo dále doprovázeno úměrným nárůstem výkonů mezinárodní nákladní a osobní dopravy. Jediné negativum lze zde spatřit v ekologických dopadech dopravního boomu a ve zhoršení kvality dopravní infrastruktury. Efekt rozšíření je patrný i v pokračujícím přílivu přímých zahraničních investic, který rozhodně neustál; k již obvyklým důvodům se v poslední době přidává i přesidlování firem a jejich výrobních činností z tradičních členských zemí do zemí nováčků, včetně České republiky, především z nákladových důvodů a výrazně snazší administrativní procedury po 1. květnu 2004. Změna chování zahraničních investorů a jejich náhled na českou realitu zatím není příliš zřetelná; jedná se o faktor, který se patrně projeví až za delší dobu. Nicméně, fakt našeho členství představuje jakousi zlepšenou referenci našeho teritoria, jakýsi vylepšený argument pro naše renomé. Ale chování a nahlížení se mění dlouho. I po téměř 20 letech členství Portugalska a 24 letech členství Řecka jsou tyto země v očích „otců zakladatelů“ stále „ti chudší z Jihu“. První rok našeho členství potvrdil, že fondy EU nejsou žádná chiméra, ale skutečnost; a to i přesto, že lze registrovat řadu stížností ohledně jejich obtížné dostupnosti, i technicko-administrativních a koncepčnějších nedostatků. Přibližně 5.000 řešitelů projektů s podporou těchto fondů zřejmě hovoří jinak. V souhrnu přes 30 miliard korun našlo své adresáty i přesto, že některé operační programy registrují výrazný převis poptávky nad jejich možnostmi a jiné naopak zatím zcela nevyužily svůj potenciál. Ode dne vstupu do konce letošního roku je reálné počítat s částkou přibližně 50 miliard korun. Toto číslo sice nespasí ekonomiku jako celek, ale těm, kteří respektují pravidla a zadání jednotlivých programů, může výrazně pomoci. Každopádně je hodnocení aktuálního čerpání fondů EU dosud pouze výrazně dílčí. Na druhé straně je možné říci, že české subjekty doposud vůbec nevyužívají a jsou jen velmi málo informovány o přímých grantech a půjčkách vyhlašovaných přímo Evropskou komisí. Hodnocení dosavadního průběhu čerpání fondů EU by tak nemělo být rozhodně výhradně kritické. S ohledem na fakt, že jsme do nynějšího programovacího období vstupovali na počátku jeho druhého poločasu a že jsme měli málo příležitostí ovlivnit jej k obrazu svému, je zapotřebí přiznat, že objem disponibilních prostředků plynoucí z EU fondů je výrazně vyšší, než v předvstupním období.

Z hlediska dostatečné připravenosti českých subjektů na podmínky fondů EU lze konstatovat, že příprava předem byla spíše vzácností. Většina českých subjektů následovala příkladů jiných zemí, kteří do EU, resp. ES vstoupili před námi. To znamená, že sice věděli, že nějaké fondy existují, ale současně se učili a stále učí je poznávat a využívat v průběhu hry. V porovnání s ostatními nováčky české subjekty nikterak nevyčnívají, ani v dobrém, ani ve špatném slova smyslu. Pro všechny platí, že se učí teprve, když čelí praktickým výzvám. Ukazuje se, že být připraven předem je sice dobré, ale praktickou zkušenost nemůže teoretická předchozí průprava nahradit. Bohužel, stále existují oblasti, ve kterých není možné předkládat projekty.

Nenaplnění některých efektů z důvodů příliš krátkého období

Rok byl zatím příliš krátkým obdobím na to, aby se naplnila očekávání v oblasti strukturálních reforem či redukce míry nezaměstnanosti. Je pravděpodobné, že nové podnikatelské příležitosti povedou k vytváření nových pracovních míst; rok je však příliš krátký na to, aby tento efekt byl patrnější. Z tohoto pohledu se na první pohled v těchto oblastech „jakoby nic nestalo“, nicméně náročnost na pracovním trhu se zvýšila a strukturální reformy pod tlakem EU politik budou rovněž probíhat. Pokud podtrhneme a sečteme, je zřejmé, že celkové vyznění a dojem jsou rozhodně pozitivní.

Výzvy

Shodou okolností, první rok našeho členství v EU přišel ve chvíli, kdy EU sama řeší některé zcela klíčové a osudové záležitosti své budoucí existence. ČR má tu příležitost se na jejich řešení rovněž podílet úměrně své reálné síle a možnostem. Lze se domnívat, že ke klíčovým výzvám budoucnosti EU v současnosti patří především vyjednání odpovídajících podmínek v rámci Nového finančního rámce 2007 – 2013. Není to nic jiného, než vyjednání odpovídající částky finančních zdrojů pro účely fondů EU v budoucím daném období. Již nynější vývoj vyhlíží, že Česká republika bude v přepočtu na jeden rok schopna přijmout přibližně 4 – 5krát větší objem těchto prostředků v porovnání se současností. Druhou strategickou záležitostí je plnění obsahu Nové lisabonské strategie. Budoucí strategický vývoj EU se bude opírat o vzájemné propojení Nové lisabonské strategie a Nového finančního rámce a každá členská země zde může nalézt užitečnou inspiraci k tvorbě své vlastní národní strategie, vycházející ze společných evropských not. A bezesporu třetí výzvou, v jejímž naplňování dosud nepůsobí ČR ani trochu přesvědčivě, je proces ratifikace Ústavy pro Evropu. Česká exekutiva zatím nezaujala vlastně žádné stanovisko k vlastnímu procesu ratifikace, nemluvě již o nulové informační kampani ze strany vlády, tak propastně odlišné od těch, jež probíhají v drtivé většině ostatních členských zemí, nemluvě již o tom, že šest zemí již hladce Ústavu ratifikovalo. Domníváme se, že přijetí jasného stanoviska a scénáře, jak vůbec Ústava u nás schvalována bude, vedoucího k její následné ratifikaci, by bylo velmi žádoucí. Přestože se po formální stránce nejedná o optimální dokument, obsahově zjednodušuje předchozí vrcholnou právní úpravu, přináší věci pro fungování Unie potřebné a současně neomezuje roli a pozici národních států. Nepředstavuje žádný zásadní obsahový převrat, jak se snaží zdůraznit jeho kritici.

ČR si může považovat, že k takto zásadním záležitostem budoucnosti evropského kontinentu má příležitost co říci, že od těch zkušených se může přiučit a že své vlastní zkušenosti může předat těm, kteří o to projeví zájem. Prolínání kultur a zkušeností a hledání nejlepšího řešení ve vzájemné soutěži je hodnota, kterou je třeba ctít. I proto můžeme uplynulý první rok v EU z našeho pohledu hodnotit s mírným pozitivem a střízlivou nadějí.

Čtvrtou klíčovou výzvou je pak volba cesty k euro. Stále sice platí společný vládní a centrálně-bankovní plán počítající se scénářem 2009 – 2010, nicméně většina nyní počítá téměř automaticky s oním pozdějším datem. Takže tato perspektiva se sice nikterak viditelně, přesto však lehce plíživě posouvá. I změna personálního obsazení Bankovní rady ČNB mohla naznačit, že za každou cenu naše centrální banka co nejdříve do euro-zóny rozhodně vstupovat nehodlá. Spíše intuitivně – poslední rok této dekády je zřejmě nejbližším možným datem našeho vstupu do eurozóny.

Některé z okolních zemí jsou v tomto ohledu aktivnější a usilují o dřívější přijetí do eurozóny. Slovinsko, Litva a Estonsko se již dva měsíce po svém členství v EU staly i členy ERM II. I ostatní komplexně méně připravené země než Česká republika alespoň verbálně demonstrují svoji připravenost vstoupit do eurozóny dříve než my.

Tento efekt spatřujeme spíše ve vnímání, že kdo je v eurozóně, resp. se tam snaží co nejdříve dostat, je jaksi „lepší“ a před těmi, kteří tam ještě nejsou. Domníváme se, že ekonomicky není zas tak podstatné, zda tam vstoupíme o dva roky dříve nebo později. Reálné konvergenci členství v eurozóně může bránit jen velmi málo, pokud vůbec, za předpokladu, že bychom nevstupovali v nějakém nerealisticky silném kursu. Na druhou stranu, i mimo eurozónu si můžeme nechat jen snít o nějaké měnové autonomii. Budeme spíše kopírovat měnové parametry eurozóny.

Myslíme, že s ohledem na vývoj inflace i úrokových sazeb i kursovou stabilitu bychom rozhodně nemuseli se vstupem do eurozóny nikterak výrazně váhat. Otázkou je plnění Konvergenčního plánu a schopnost snižovat deficit a výrazně neakcelerovat veřejný dluh. V současné době vyhlíží plnění Konvergenčního plánu relativně velmi uspokojivě. A mnozí z nás si pamatují, jak to s vyhodnocováním Maastrichtských kritérií bylo na konci 90. let. Spíše diplomatické schopnosti, než argumenty statistických čísel hrály tehdy klíčovou roli.

Lze si navíc uvědomit i jistý rizikový faktor v případě, že některé z okolních zemí přijmou euro výrazně dříve než my.

Toto riziko je poměrně reálné; u těch zcela okolních a s námi nejvíce srovnávaných je asi menší. Ve vztahu ke Slovinsku, Litvě a Estonsku je zjevně větší. Na druhou stranu nynější obraz vyhlíží, že země Visegrádské čtyřky vstoupí pospolu, resp. jen s velmi nepatrnými časovými rozdíly.

To riziko navíc nemá fundamentální základ, ale jedná se spíše opět o riziko týkající se renomé, pověsti. Kdo bude v eurozóně, bude „in“ a tudíž atraktivní pro investice a zajímavé transakce. Problém by samozřejmě byl, kdyby tam již všichni byli kromě nás; v tom případě bychom přišli zcela reálně o řadu podnikatelských příležitostí; čistě z důvodu jednoduchosti, průhlednosti i úspory transakčních nákladů by tito investoři dali přednost těm zemím, kde již euro funguje.

Jak pro firmy, tak i domácnosti by výhodou osvojení euro byla především eliminace transakčních nákladů, společné měnové prostředí a větší cenová transparentnost, eliminace kursového rizika v rámci eurozóny, vysoká pravděpodobnost trvale nízké inflace i fakt, že společná měna představuje v nynější fázi integrace logický doplněk Jednotnému trhu.

Občas se objevují z hlediska scénáře osvojení euro i otázky týkající se smyslu přijímání euro před započetím nutných reforem penzijního systému a zdravotnictví. Lze snad přijmout názor, že s ohledem na rozdělení kompetencí v EU mezi instituce a národní státy se jedná spíše o dvě paralelní záležitosti. Řada zemí eurozóny samých stále čelí výzvě zahájení reforem zdravotnictví a penzí. Zdravotnictví a penze zůstanou ještě dlouho autonomní součástí jednotlivých národních států; EMU, euro a společná měnová politika jsou naopak výlučnou výsadou EU institucí. Navíc, z dlouhodobého hlediska, náklady na tyto reformy se podle nových pravidel Paktu stability a růstu v čase posouvají a v prvním období nezapočítávají do výše deficitu, což některým zemím může cestu do eurozóny (resp. členství v eurozóně) krátkodobě ulehčit.

Závěrem

Lze se domnívat, že vstup do EU České republice rozhodně pomohl. Otevřely se nové podnikatelské příležitosti, studenti vyrazili za vzděláním do ostatních zemí, fondy EU se staly realitou. Stali jsme se součástí klubu, v němž platí pravidla, která nám pomohou, pokud je budeme dodržovat. Členství je současně nekonečnou inspirací pro následování úspěšných vzorů. Některé efekty potrvají léta či desetiletí a rok je příliš krátká doba na jejich naplnění – máme tím na mysli změnu ekonomické struktury, zvýšení bohatství, efektivnější věda a výzkum, nová moderní pracovní místa apod.