Dvě civilizace v boji o ústavu. Reportáž z míst, kde se rozhodne o budoucnosti Unie

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Zatímco ve Francii celonárodní hádka o evropské ústavě vrcholí, Británie k ní po volbách teprve nabírá dech. Obě země v tuto chvíli reprezentují právě opačný pohled na budoucnost Evropy. Diskuse jsou urputné a rozuzlení sporu se bude týkat nás všech.

Pařížan Jean-Michell Gallet je rozpolcený muž. A může za to jedna jediná smlouva. Prošedivělý padesátník ukrytý za stohy papírů v labyrintu kanceláří je totiž členem vedení největší zemědělské odborářské organizace ve Francii a jeho centrála má na starosti okolo 400.000 zemědělských rodin. Pan Gallet je přesvědčen, že ví, co je pro budoucnost jeho farmářů dobré: vydat se 29. května k volebním urnám a hlasovat ANO ve francouzském referendu o evropské ústavě. Zároveň je mu však jasné, že dobrých 70% sedláků, jejichž zájmy zastupuje, se chystá udělat pravý opak – vyrazí vzdorovitě i s rodinami do volebních místností a ústavní smlouvu pošlou pádným NE k čertu. Jean-Michell Gallet je ale přemlouvat nebude. Srdcem je totiž s nimi. To jenom realistický hlas rozumu mu našeptává, že zemědělci na svém demonstrativním odmítnutí nic nevydělají.

„Farmáři ústavu odmítnou, protože nesouhlasí s budoucí reformou zemědělské politiky EU,“ vysvětluje pan Gallet. „S ústavou to sice nesouvisí, ale pro farmáře je to způsob, jak vyjádřit svůj nesouhlas a své obavy z budoucnosti.“ Francouzi poslední dobou rádi vzpomínají na staré dobré časy a farmáři nejsou výjimkou. Od vzniku evropského společenství měli své jisté výkupní ceny nebo dotace. V posledních letech se ale nad živností, jejíž podpora spolyká 40% rozpočtu Evropské unie a na tvorbě evropského HDP se podílí zhruba 4%, stahují mraky: na reformu nákladné ochranářské politiky neodbytně naléhají nejen jednotlivé země Unie, ale také Světová obchodní organizace, podle které dotovaní evropští farmáři ruinují ty méně šťastné kolegy z rozvojových zemí. Francouzští zemědělci tuší, že se blíží konec. „Uvědomujeme si, že dotace z EU tady nemohou být věčně, že jsou neudržitelné,“ konstatuje rezignovaně pařížský odborář. „Víme, že Chirac a Schröder je slíbili zachovat do roku 2013. Ale co bude potom? To nikdo neví.“

Francouzští farmáři mají jednoduše nahnáno. „Pochopte, my jsme tady na rozdíl od vás nemuseli od padesátých let čelit žádným větším otřesům. Lidé léta věří, že zítra bude vždy o trochu lépe než dnes. Jenže poslední dobou přicházejí z Bruselu jenom samé špatné zprávy – reforma, deregulace, odchody firem do zahraničí. V lidech vzbuzují obavy a strach. My ty nové změny nechceme. Takže když se teď objevila příležitost vyjádřit se v referendu, lidé ji využijí a budou proti nim protestovat, ať už s nimi ústava souvisí nebo ne.“

S reformou zemědělské politiky ostatně nesouhlasí ani pan Gallet. „Je naprosto nemožné a šílené, abychom obchodovali v běžných mezinárodních cenách. V takovém prostředí nemůžeme přežít, stali by se z nás žebráci,“ říká. Přesto si však spolu s ostatními členy vedení odborů svou zlobu nevylije v květnovém referendu. Má totiž obavy, že po zamítnutí ústavní smlouvy se pozice Francie v Bruselu oslabí a bude ještě hůř. „Nevíme, co se po odmítnutí stane. Třeba pak nebude existovat už vůbec žádná síla, která by na evropské úrovni bránila sociální model! Evropa bude ještě liberálnější, nebude existovat žádná zemědělská politika! Bojíme se o budoucnost dotací a třeba o ně takto přijdeme už zítra!“ Zemědělští odboráři potřebují pravý opak – postoupit směrem k centralizované federální Evropě, která by byla dosti silná na to, aby nad nimi mohla rozepnout svá křídla. A k tomu je, jak Jean-Michell Gallet doufá, schvalovaná ústava prvním krokem.

Jeho centrála FNSEA však přesto svým rozhněvaným zemědělcům oficiálně nedoporučí, jak 29. května hlasovat. „Možná to od nás není příliš odvážné,“ krčí rameny náš muž z centrály, „ale my nejsme politickou stranou a nechceme ovlivňovat postoje občanů. Stejně si nejsme jistí, jestli bychom farmáře dokázali přesvědčit. Třeba mají pravdu ti, kteří budou volit NON, a my se mýlíme! Potom by se důsledky obrátily proti nám.“ Odboráři tedy alespoň rozeslali letáky a vyškolili své zástupce na místní úrovni, aby vysvětlovali sedlákům důsledky jejich volby. „Můžete tomu třeba říkat utajená kampaň,“ usmívá se pan Gallet.

Podraz zleva

Když prezident Chirac vyhlašoval na konec letošního května referendum o evropské ústavě, byl si svou věcí zřejmě jistý. Francie byla vždy považována za jednu z opor evropské integrace a evropský optimismus byl samozřejmostí ve všech hlavních politických stranách. Evropa sice byla trnem v oku krajní pravici i levici, tato menšina však neměla výsledek plebiscitu ohrozit.

První zrada, jež nabourala sevřené řady politického establishmentu, se objevila letos na podzim: dvojka francouzských socialistů, dosud vždy proevropský Laurent Fabius, se ve snaze zajistit si nominaci pro prezidentské volby v roce 2007 vymezil proti stranické jedničce Françoisovi Hollandeovi a začal návrh evropské ústavy bombardovat levicovými argumenty: připravovaná ústava je podle něj příliš ve vleku anglosaského ekonomického liberalismu a neumožňuje Evropě stát se skutečnou ekonomickou a politickou alternativou Spojených států. Rozpolcená strana uspořádala referendum a odpůrci ústavy prohráli. Vše se zdálo být v suchu.

Na konci března ale přišla studená sprcha. Skeptické argumenty sice neuspěly mezi straníky, u nespokojené veřejnosti ale zabraly nad očekávání – dvacet průzkumů veřejného mínění v řadě po sobě ukázalo, že lidé vyrazí k urnám v bojovné náladě a evropskou ústavu odmítnou.

O tom, že francouzskou veřejností unavenou léty neřešenou ekonomickou stagnací cloumá „spravedlivý“ hněv, nelze pochybovat: od podzimu proti 10% nezaměstnanosti, příliš pomalu rostoucím platům a nebo třeba nedostatku učitelů stihli stávkovat středoškoláci, školní mládež obecně, učitelé, vědci, personál nemocnic, lékaři, soudci, vězeňská stráž, farmáři, vinaři, rybáři, bankovní úředníci, státní úředníci, manažeři ze soukromého sektoru, zaměstnanci supermarketů, pošťáci, trafikanti, herci i pomocný personál rozhlasu a televize. Prezident Chirac má podporu přibližně třetiny obyvatel a předseda vlády Jean-Pierre Raffarin je na tom se svými 20% ještě o poznání hůř.

Není tedy divu, že se vláda a prezident nechtějí nechat vláčet uličkami lidového hněvu. Kromě tradičních ústupků a úplatků stávkujícím z údajně prázdné státní kasy se hledá „viník“ současných problémů. A ten podle vládních alibistů dosti často sedí třeba na úřadu v Bruselu a bezohledně vnucuje francouzské vládě pravidla, která ji omezují v jejích nejlepších úmyslech. Nebo je nepřítel ukrytý v Londýně či jiné Anglosasy ovlivněné metropoli a pašuje do evropské legislativy nelidské liberálně ekonomické myšlenky. Média také nelení a zásobují vystrašené Francouze příběhy o vypočítavých podnikatelích, kteří nutí zaměstnance pracovat déle pod pohrůžkou, že se jinak i s firmou odstěhují do nových zemí Unie, kde firmy platí nižší daně a ve kterých panují „nesrovnatelně horší sociální standardy“. Prezident Chirac se sice poslední dobou obvykle vrací z evropských summitů jako vítěz, to však jenom posiluje dojem, že zlo do Francie prosakuje z Bruselu. Však o tom všem také Francouzi už několik týdnů pořádně zostra debatují.

Ve stínu ďábla

Podvečerní šero ve společenské místnosti základní školy v 18. pařížském obvodu rozptyluje chladné světlo zářivek. Na zelenkavých stěnách visí série dětských kreseb zobrazující bílé muže, kteří odvádějí do otroctví nahé zajatce z nitra černé Afriky. Je půl deváté večer a před zhruba padesátku švitořících Pařížanů usedá francouzský europoslanec Harlem Désir, maďarská europoslankyně Zita Gurmaiová a zástupce starosty Paříže a poslanec francouzského parlamentu Christophe Caresche. Trojice eurooptimistických socialistů se chystá v přímé konfrontaci s voliči obhájit čtyřsetstránkový text ústavní smlouvy, která se mezitím již stihla stát ve Francii bestsellerem v kategorii literatury faktu.

Napřed zní sálem plamenné projevy. Maďarská poslankyně líčí sociálně přívětivou Evropu vytvářející protiváhu chladné a sobecké Americe. Evropa má své historické poslání a bez ústavy se neobejde. Europoslanec Désir pak líčí roli Francie v silné Evropě. Jeho země musí stát ve středu dění, musí být hrází proti ultraliberalismu. Pokud však sami Francouzi ústavu zamítnou, ocitnou se na postranních čarách a budou pouze bezbranně přihlížet, jak jejich nechráněné území plení uragán globalizace.

Pak propuká debata, která ukazuje úskalí schvalovaného návrhu. Zjevně upřímně zaujatí posluchači vytahují různé verze dokumentu – v jejich rukou se objevují tlusté špalky, útlé paperbackové knížečky i obrovské plachty novinového papíru potištěné paragrafy. Diskutéři se střídavě chápou mikrofonu a dlouhé minuty do něj předčítají jednotlivé části ústavy, aby svůj projev zakončili otázkami typu: „To přeci znamená, že konkurence je hodnotou sama o sobě, a nikoli pouze prostředkem, jak to vidím já. Nebo ne?“ Na čelech zastupitelů se objevují kapky potu. Nervozita stoupá, neúnavné publikum si zvýšeným hlasem a za doprovodu divokých gest začíná mezi sebou vyměňovat argumenty. Když zničený reportér prchá krátce před půlnocí do svého hotelu, vyprovází ho závistivý pohled zástupce starosty od předsednického stolku – pro něj je konec v nedohlednu.

Druhý den v poledne je Christophe Caresche již zase ve formě usazen v prostorných sálech pařížské radnice. Zástupce starosty sází na osobní kontakt s voliči. „My socialisté uspořádáme v rámci kampaně pro ústavu jenom v Paříži osmdesát velkých mítinků,“ planou pařížskému politikovi oči. Do hektické kampaně se ve snaze zvrátit nepříznivé nálady občanů už zapojili veteráni ze starých dobrých časů – nejúspěšnější prezident evropské komise Jacques Delors či Lionel Jospin, od nečekané porážky v posledních prezidentských volbách na veřejnosti nevídaný. Kolem nich se semknul výběr francouzské kulturní a společenské elity, jehož slavné tváře plamenně obhajují z obrazovek televize pracně vydobytou pozici Francie jako evropského lídra. Na dlouhém seznamu osobností snažících se přivést Francouze k rozumu nechybí ani irský zpěvák skupiny U2 Bono.

„Lidé chtějí potrestat vládu, jako to obvykle dělají v prvním kole voleb, ale my jim vysvětlujeme, že to není dobrá chvíle na vyřizování účtů. Žádné druhé kolo tentokrát nebude a odmítnutí ústavy oslabí pozici Francie i Evropy,“ shrnuje své argumenty pan Caresche. „Lidé dnes nechápou, co jim Evropa přináší, je to příliš abstraktní. Oni mají vlastní problémy a já se jim snažím vysvětlit, že je nezavinila Unie. Říkám lidem, že ústava není ani pravicová ani levicová, že je to kompromis, a tudíž výhra všech. Jenže Francouzi chtějí francouzskou Evropu,“ rozesměje se zástupce lidu a hned zase zvážní. „To je problém, neumíme jim vysvětlit, že to dnes po rozšíření už není možné, že se musíme změnit podobně jako severské země nebo…“ a tady pan Caresche přece jenom trochu zaváhá, „inu třeba jako Británie. Já si dokonce myslím, že Tony Blair není ďábel,“ směje se pod vysokými stropy pařížské radnice socialista Caresche. „Ale pokud vyhrajeme, musíme Evropu stabilizovat. Žádné další rozšiřování už v tuto chvíli není realistické.“

Bye bye, Unie

Čerstvě znovuzvolený Tony Blair sleduje z Londýna úsilí francouzských politiků nepochybně s velkým zájmem. I on se totiž zavázal uspořádat o textu smlouvy plebiscit, a to přesto, že šance na schválení ústavy lidovým hlasováním nejsou v Británii nijak vysoké. Jenže Blairovi labouristé potřebovali vyhrát volby a na pořadu dne bylo umetání cesty k vítězství – souhlas s referendem byl ze všeho nejvíc šikovnou kličkou, jak se v předvolební kampani vyhnout ožehavému tématu Evropské unie. Takže Tony Blair, přestože si i tentokrát nepochybně věří, teď možná drží palce francouzským skeptikům: pokud vyhrají, bude ušetřen utrpení další kampaně, jejíž výsledek je navíc hodně nejistý. O vítězství v referendu totiž pochybují i mnozí příznivci ústavy. Protože ani v Británii se nakonec debata nepovede o textu jednoho složitého dokumentu: zastánci britské účasti na evropské integraci budou muset překonat hluboce zakořeněnou touhu obyvatel ostrovů udržet si nezávislost a nezaplést se příliš do hemžení za Kanálem. A na rozdíl od francouzských optimistů, válčících s protestem veřejnosti proti nejistým časům, bude Blairovým soupeřem britské sebevědomí. Podle průzkumů si totiž celé dvě třetiny Britů myslí, že jim Evropská unie k ničemu není.

„Od roku 1975 jsme neměli příležitost vyslovit se k tomu, jak se Evropa vyvíjí. Teď tu příležitost mít budeme a já doufám, že Britové ústavu odmítnou. A bude to hlasité NE, počítám tak tři nebo čtyři ku jedné. Lidé půjdou volit s třiceti lety nahromaděné frustrace v zádech,“ prohlašuje pevným hlasem čtyřiatřicetiletý konzervativní europoslanec Daniel Hannan.

První setkání s britskými euroskeptiky může být pro Čecha, který se z „návratu do Evropy“ raduje teprve pár měsíců, docela náraz. V metropoli nad Temží se totiž pěkně zčerstva dozví, že mu zase jednou ujel vlak. „Evropská unie je projekt, který se dávno přežil. Stojí na myšlenkách ze 40. a 50. let, kdy lidé věřili, že potřebují být součástí velkého bloku se silnou centrální vládou. Vývoj ale jde opačným směrem, rozhodnutí by měla padat co nejblíže lidem,“ hodnotí evropský projekt Daniel Hannan. Podle mladého konzervativního politika je Evropská unie zbytnělý orgán, který v něm vyvolává hlubokou nedůvěru. Je ve své nejhlubší přirozenosti nedemokratický, dokáže zašantročit hromady svěřených peněz do kapes zkorumpovaných bruselských úředníků a vnucuje bezbranným členským zemím nesmyslné projekty, za které by v normální (britské) demokracii dostal dávno výpověď od voličů – stačí si vzpomenout na společnou zemědělskou politiku nebo kvóty omezující rybolov.

Daniel Hannan také nemá rád kompromisy a vleklá jednání na evropské úrovni. „Kompromis jednoduše znamená, že ani jedna země nedělá to, co by dělat chtěla. Podle mě je to horší, ne lepší.“ Britská ekonomika navíc už nějakou dobu šlape o poznání rychleji než země eurozóny, takže možná přišel čas poohlédnout se po nějakém jiném vztahu s těžkopádnou mašinerií EU. „Po odmítnutí by měla následovat jednání o podmínkách britského členství,“ popisuje stranické plány Daniel Hannan. „Budeme chtít jednat o tom, jaké kompetence se přesunou zpět do Londýna.“ To však může klidně znamenat, že k dohodě nedojde a Británie se z Unie nějakým způsobem odporoučí.

Europoslanec je ostatně přesvědčen, že místo jeho země skutečně je mimo Evropskou unii. Ostrovní království by se mělo inspirovat v zemích, jako je Norsko, Švýcarsko nebo Island. „Nejsme úplně stejní, ale pokud jsou tyto malé země schopné vyjednat přístup na volný trh bez nutné účasti v politických strukturách a zajistit svým obyvatelům vyšší životní úroveň, než jaká je v zemích EU, pak Británie jistě vyjedná přinejmenším stejně dobré podmínky.“

Ani britský skeptik však nesní o rozpadu neoblíbené Unie – Británie potřebuje mít na svém prahu stabilního partnera. Proč by se ale měla kvůli tomu jeho země podílet na projektu, který jí odebírá pravomoci a svazuje ruce? „Když odejdeme, bude to lepší pro vás i pro nás. Ztratíte věčného potížistu, který pořád něco blokuje. Přijdete o špatného nájemníka, ale získáte přátelského souseda,“ maluje novou Evropu bez Britů Daniel Hannan.

Velmoc u konce

Otázka Evropské unie štěpí v Británii kde co. Zcela opačné názory panují i uvnitř jednotlivých politických stran a nad názory kolegy z Bruselu tak dokáže obrátit oči v sloup i spolustraník zasedající v domácím parlamentu. David Curry je konzervativním poslancem a chystá se v blížící se kampani nastoupit v dresu obhájců navrhované ústavy. Sebevědomí Daniela Hannana jednoduše nesdílí.

„Naše dilema je už léta stále stejné,“ vysvětluje ve své kanceláři s výhledem na Temži proevropský konzervativec, „máme odpor k moci, kterou uplatňuje Brusel, ale zároveň se bojíme, že budeme odstaveni od rozhodovacího procesu. Tedy zjevně alespoň někteří se toho bojí.“ Právě schopnost Britů ovlivňovat dění na kontinentu bude ústředním tématem kampaně, kterou chystá vláda a zastánci ústavy napříč politickým spektrem.

Za kanálem je často těžké voličům vysvětlit, co Britové v Evropské unii vlastně pohledávají. O většině zemí současné pětadvacítky se dá říct, že se do evropského experimentu s nadnárodní strukturou uchýlily v obraně před ošklivou zkušeností vlastních dějin: zakládající šestka v čele s Francouzi a Němci nechtěla riskovat další zničující válku, Španělé, Portugalci a Řekové hledali demokratické vzkříšení po letech diktatury, většina nově přijatých zemí prchá před komunistickou diktaturou a ze sféry ruského vlivu. Ale Británie? Británii jednoduchý důvod chybí. Ostrov dobyli naposledy Normané v 11. století. Konstituční monarchie má staletími prověřené instituce, které se osvědčily i v nejtěžších dobách. Co víc, byli to právě Britové a jejich fungující stát, kdo dokázal jako poslední z evropských zemí čelit dotírající tmě nacismu v polovině minulého století. Tak proč tuhle pevnou skálu najednou vydat napospas bruselským hokuspokusům s nadnárodním společenstvím? „Je to vlastně porážka,“ přiznává trochu překvapivě David Curry. „Vstoupili jsme do Unie, protože naše poslání bylo u konce. Přestali jsme po válce být světovou velmocí. Museli jsme najít novou roli.“

Evropská unie zůstala pro většinu Britů dodnes pouze nutným zlem. Pokud má prý mít jejich země ještě nějakou váhu, potřebuje být součástí většího společenství. Stojí to maličkost – polovina legislativy vzniká v Bruselu, moc se přesouvá na kontinent. Nijak strhující vize, zvláště v době, kdy se zemi daří a cítí se silná v kramflecích – a to je právě teď, kdy její ekonomika roste dvakrát rychleji než na kontinentu. „Zůstali jsme dodnes emocionálně mimo. Když vyrážíme na dovolenou do Španělska, říkáme, že jedeme do Evropy,“ pomrkává vesele poslanec.

Takže proč bude David Curry vlastně agitovat za ústavu? Protože se mu zdá, že se EU po rozšíření o nové členy začíná vyvíjet k britskému obrazu – od socialistického budování státu propagovaného Francií a Německem k liberální ekonomice. A protože je přesvědčen o tom, že ani britský ekonomický úspěch by se bez Unie nekonal.

Pro pocit bezpečí

„Více než tři miliony pracovních míst přímo souvisí s britským exportem do zemí EU. Dva miliony lidí pracují ve firmách zahraničních investorů, z nichž mnoho bylo přilákáno britským členstvím v EU.“ Britské referendum o evropské ústavě proběhne přibližně za rok – nechat si vysvětlit ústavu a seznámit se s výhodami britského členství se ale v tzv. Bílé knize vydané ministerstvem vnitra mohou Britové už dlouho. K vyvolání proevropského nadšení to zaručeně stačit nebude, na start skutečné kampaně si však ještě chvíli počkáme. Jak bude vypadat?

„Kampaň za přijetí ústavy nemůžeme vyhrát, pokud budeme jednoduše říkat, že je Evropa dobrá věc,“ potvrzuje pod kopulí budovy Parlamentu labouristický poslanec Wayne David skutečnost, že britská veřejnost nesní žádný abstraktní evropský sen. „Musíme lidi přesvědčit, že britské členství v Unii je v jejich praktickém osobním zájmu.“ Podle názoru poslance se kampaň před referendem nebude nijak zvlášť lišit od běžných předvolebních kampaní – až půjde do tuhého, nebude se mluvit o ideálech ani kompetencích, ale o ekonomice. A oficiální labouristická kampaň to bude hrát na pocit bezpečí. „Třetina lidí je neoblomně proti Evropské unii a zhruba třetina je víceméně vlažně pro ni. Zbývající část bych nazval mírnými skeptiky – pro Evropu nijak nehorují, ale jejich nechuť je přijatelně mělká.“ Poslancův knírek se stáčí do potměšilého úsměvu. „Pokud lidem vysvětlíme, že naše členství v Unii umožní pokračování dnešní prosperity, budou hlasovat pro zachování současného status quo. Jednoduše se budou bát, že odmítnutí ústavy může mít nepředvídatelné následky a mohlo by ohrozit jejich vyhlídky do budoucnosti.“ Výsledkem kampaně by tak podle labouristů mohl být rezervovaný souhlas s nevyhnutelným – v tomto případě s pokračující evropskou integrací. Bližší detaily jsou samozřejmě tajné a pan poslanec je neprozradí. No dobře, na fámách, že se na stranu ústavy postaví i David Beckham, může být něco pravdy.

O hodinu později vstupuje do jednacího sálu Dolní sněmovny Tony Blair. U řečnického pultu se sice právě snaží obhájit postoj vlády těsně před vypuknutím války v Iráku jeho ministr zahraničí, předseda labouristů se však provokativně rozkročí před lavicemi poslanců a jednání nejednání během několika sekund strhává pozornost poslanců i publika na svůj vycizelovaný, sebejistý úsměv. Jack Straw řeční dál, působí však náhle dojmem, jako by někdo vypnul zvuk. Od šéfa si ještě vyslouží chlapácké poplácání po zádech a pak už je řada na Blairovi. Ten se snaží vysvětlit, proč podlehl na posledním summitu evropské pětadvacítky tlaku francouzského prezidenta a přistoupil na „zevrubnou revizi“ tolik propagované liberalizace služeb. „Jsem nadšeným stoupencem liberalizace,“ zvyšuje hlas předseda vlády, „a musíme zajistit, aby k ní došlo! Na nic jsme nerezignovali, naopak! Bude se o ní jednat v průběhu legislativního procesu!“

Konzervativní poslanci v protilehlých lavicích propukají v hlasitý smích, ti odvázanější z nich se plácají do stehen. „A co je správné?“ překřikuje hurónský posměch opozice Tony Blair. „Dát se cestou ctihodného pana Howarda a začít znovu vyjednávat o podmínkách britského členství? Ne! Být uvnitř a vyhrávat v otevřených diskusích! Volba je jasná. Buďto jít do sporů a bránit britské zájmy, nebo, jak to navrhuje Konzervativní strana, nechat stát Británii bezbrannou u východu!“ Jak velká je šance, že o tom britský premiér své brblající spoluobčany přesvědčí? „Není to nemožné,“ škrábe se za uchem již zmíněný konzervativní eurooptimista David Curry. „Ale svůj dům bych na to nevsadil.“