Drobnou prací za Dárfúr

UPOZORNĚNÍ: Názor autora/autorů se nemusí shodovat s názorem redakce EurActiv.cz

Ve světě roku 2005 půjde spíše o důvěru než o ropu

Kde hledat maják do roku 2005? To není tak jednoduchá otázka, jak by se zdálo, pokud ovšem nějaká převratná událost nedorazí shůry. Stačí probrat první roky třetího milénia: 2001 – teroristický útok na USA, pro mnohé počátek nové světové války; 2002 – pacifikace sponzorů tohoto útoku na území Afghánistánu; 2003 – pacifikace jednoho z článků „osy zla“, konkrétně režimu Saddáma Husajna; 2004 – dlouho očekávané největší rozšíření EU v historii a před týdnem podobně bezprecedentní přírodní katastrofa v Indickém oceánu.

V tomto kontextu lze říci, že letošek bude zřejmě „rokem drobné práce“. Není na tom nic pejorativního. Vždyť mohutné světlo velkých majáků často ke škodě věci přehluší nemenší bolesti, které mají tu smůlu, že se jimi nezabývají sofistikované armády, a proto nejsou politicky či mediálně atraktivní. Jedna taková se nabízí už skoro dva roky – vraždění v súdánském Dárfúru. Postoj k němu se rýsuje jako praktický test pro rok 2005.

Co dělat, když schází nafta

Ať už mu to poradil tým analytiků, nebo prostý cit a zdravý rozum, papež Jan Pavel II. se ve vánočním poselství Urbi et orbi ve výčtu problémů světa trefil: na prvním místě Afrika, především Dárfúr, až pak Irák a teprve potom Svatá země. Má pravdu a ta se netýká jen počtů mrtvých, ale především politického rozhodování. Zásadní rozhodnutí ohledně Iráku padlo v březnu 2003 a teď jde „jen“ o to, jak toto rozhodnutí a následnou vojenskou invazi vedenou Američany dotáhnout do úspěšného konce. Rozhodnutí ohledně Svaté země musí padnout na místě samém – už mnohokrát se prokázalo, že recepty naordinované zvenčí nefungují, zato právě teď se po smrti Jásira Arafáta otevírají nové možnosti. Naproti tomu Súdán je ukázkou státu, kde nechat řešení na místě samém znamená v lepším případě etnickou čistku, v horším případě genocidu. Co s tím?

Na Súdán nevystartují stíhací bombardéry jako před šesti lety na srbské jednotky v Kosovu či před dvěma lety na Saddámovu armádu. Vždyť Súdán neohrožuje sousedy. Tady se mimochodem ukazuje, jak argumenty, které se později projeví jako nadsazené, mohou účinně působit pro dobrou věc. Většina Evropanů Bushově Americe vyčítá, že nafoukla hrozbu Saddámových zbraní hromadného ničení, že do Iráku vletěla pro svůj zájem o ropu z oblasti Zálivu. To Súdán žádné chemické, bakteriologické, natožpak jaderné zbraně nemá a ropné koncese udílí pouze na jihu země, daleko od násilností v Dárfúru. Co z toho plyne v rámci rozdílu? Tam kde jde – třebas jen skrze mediální bublinu – o ropu, vletí Američané a za kritiky značné části světa zpacifikují brutální režim. Tam kde o ropu nejde, Američané nevletí, tudíž svět neprotestuje proti jejich „agresi“, ale ani proti tamnímu krveprolití.

Vyjít dobře s muslimy

Chceme-li se dívat do roku 2005, nejprve musíme shrnout, co ve světě přinesl rok předchozí. Snad nejvýraznější posun nastal právě ve vnímání Dárfúru: ještě počátkem roku se toto téma objevovalo pouze v některých médiích, koncem léta již americký Kongres i prezident Bush označili tamní realitu za genocidu a v prosinci ji papež jmenoval jako prioritní problém planety. Právě v tomto smyslu by měla letos leccos dohnat Evropská unie.

Mnohé se pomalu, ale postřehnutelně mění ve vztahu k Číně a Rusku. Titulky typu „Čína – rodící se supervelmoc“ se již etablovaly v evropském tisku a Putinovo Rusko, navzdory známému přiškrcování demokracie, se stalo respektovaným partnerem Západu. O těchto posunech svědčí například nedávná dohoda mezi Moskvou a Dillí, podle níž Indie nakoupí ruské tanky a nejnovější vojenská letadla. Podobně Izrael, velký spojenec Ameriky, prodá do Číny modernizované bezpilotní letouny, čímž vytočil Washington. Sama EU letos po 16 letech zruší své zbrojní embargo vůči Pekingu. Zde nelze velké změny očekávat, neboť byznys táhne, Rusko se letos stalo největším producentem ropy a Čína jde strmě vzhůru. Stačilo si přečíst nadšení Evropanů z perfektní organizace první čínské velké ceny formule 1.

Další bod se týká Evropské unie a jejího vztahu k muslimské komunitě čítající přes deset milionů duší. Přelomovou událostí zde byla vražda holandského dokumentaristy Thea van Gogha. Evropané, včetně mnoha levicově orientovaných liberálů, začali přezkoumávat svůj poměr k multikulturnímu modelu a dosavadnímu pojetí jinakosti. I tato mantra tolerance narazila. Evropané už dávno strávili jinakost v podobě barvy kůže, náboženské víry, způsobu odívání, stravovacích zvláštností… Ale nestrávili „jinakost“ například v podobě reakcí na akty terorismu. Proto jsme svědky pozoruhodných přesmyků. Například stranu Vlámský blok, nedávno v Belgii soudně zakázanou pro rasismus, volila v Antverpách většina tamních ortodoxních Židů, ač právě ti by si měli xenofoby ošklivit. Zde se rýsuje evropské téma pro rok 2005, přikrmené ještě referendy o přijetí Turecka. Jak získat důvěru muslimů a zároveň důvěru v muslimy? To opravdu není úkol pro generální štáby, ale pro drobnou práci.

Od „mírového procesu“ ke vzdělání

S muslimským světem souvisí i výhled do roku 2005 na Středním východě, hlavně tamní chystané volby. Iráčané si užijí svou volební premiéru 30. ledna – poprvé si sami zvolí svou reprezentaci. Nepůjde ani tak o to, jak sestavit vládu z koalice stran A, B či C, ale o to, jak v podmínkách jednotného státu zajistit autentickou reprezentaci sunnitů, šíitů i Kurdů.

Také Palestinci budou – již tuto neděli – volit de facto poprvé. Až dosud totiž víceméně aklamací schvalovali Jásira Arafáta a teprve po jeho smrti v listopadu se otevřela volná soutěž. Ta má svá rizika. Jasným favoritem na palestinského prezidenta je Mahmúd Abbás, muž, který za Arafátovy vlády neuspěl jako premiér, ale nyní otevřeně tvrdí, že druhá intifáda byla chybou. „Užití zbraní bylo zhoubné a musí přestat,“ řekl na adresu domácích řad, což tu ještě nebylo. Jenže velkou otázkou zůstává, jak bude Abbás v případě svého vítězství sdílet moc s fundamentalistickým hnutím Hamás.

Má-li se i ve Svaté zemi dařit důvěře, je třeba vyprázdněné slogany typu „mír“ či „mírový proces“ naplnit něčím hmatatelným. Takovou věcí jsou například školní osnovy nebo obsah médií. Známý komentátor listu The New York Times Thomas Friedman popsal v době Arafátovy smrti, jak jednoduše a všem srozumitelně otestoval důvěryhodnost bývalého palestinského prezidenta. Na internetovém vyhledávači Google zadal kombinaci „Arafát“ a „vzdělání“ – a nedostal žádnou odpověď. Naproti tomu Abbás v prosinci vydal nařízení, aby palestinská média zastavila protiizraelské a protižidovské podněcování, a při návštěvě Kuvajtu se – po 14 letech! – omluvil tamním občanům za to, že Arafát podporoval Saddáma Husajna při anexi této země. Takže i zde je naděje pro rok 2005.

Ve srovnání s tím se jeví chystané obecní volby v Saúdské Arábii jako víceméně bizarní perlička. Ale není tomu tak. V novinách čteme, že 10. února tam lidé budou volit polovinu členů místních zastupitelstev. V zemi, která dosud volby nepoznala, je to revoluce. Aby nebylo revolučního nadšení až moc, nemohou volit ani kandidovat ženy. (Jaroslav Hašek by zajásal, jak i dnes funguje mírný pokrok v mezích zákona.) To vše se děje v zemi, která má na jedné straně nesmírné bohatství, na druhé straně je vlastí wahhábismu, myšlenkového směru, který tvoří ideový motor pro teroristy – a spolu s neprůhledným financováním islámských nadací i motor skutečný. Proto si vývoj v Saúdské Arábii a tamní reformy zaslouží větší pozornost, než se jim dostává.

Námět pro společnou politiku

Tak tedy rok drobné práce? Evropa sama nemá kapacity na pacifikaci režimů zla s potenciální jadernou silou. Ale co jí brání v pevném postoji k režimům, které neohrožují sousedy, ale „pouze“ vraždí vlastní občany? Nedokáže-li Francie překousnout zájem na ropné koncesi v jižním Súdánu, těžko může Evropa vyčítat Američanům jejich „boj o ropu“ a už vůbec by neměla hovořit o společné zahraniční politice. Chtít ropu, bojovat za ni a přitom zpacifikovat rabiátský režim není nic tak hrozného. Ale chtít ropu, a proto s rabiátským režimem spolupracovat, to není dobrá vizitka pro třetí tisíciletí.