Vraždy ze cti se nevyhýbají ani Evropě a bude jich přibývat, varuje jordánská novinářka

zdroj: WikimediaCommons.org

V Evropě pravděpodobně poroste počet tzv. vražd ze cti, jejichž oběťmi jsou ve většině případů ženy, které kvůli pošpinění rodinného jména zabijí nejbližší příbuzní. Zločiny jsou nejčastěji spojovány s muslimskými komunitami, avšak podle jordánské novinářky Rany Husseini nemají s náboženstvím nic společného. „Jde o kulturu a tradice, které tito lidé slepě dodržují,“ řekla při své nedávné návštěvě České republiky. Evropská média by si proto podle ní měla dávat pozor, aby zejména s tzv. uprchlickou krizí obraz muslimské společnosti v očích Evropanů nezkreslovala.

Na počátku celého příběhu, který se odehrál v první polovině devadesátých let minulého století, stojí šestnáctileté jordánské děvče, které bylo znásilněno svým bratrem. Dívka otěhotněla, a když se svěřila svým rodičům, bratr se jí pokusil zabít. Rodina ji v tajnosti poslala na nelegálně prováděný potrat a následně provdala za téměř o dvě generace staršího muže. Ten se s ní však po šesti měsících rozvedl a v den, kdy se tak stalo, dívku za pošpinění jména rodiny zavraždil její druhý bratr.

Rana Husseini: „Dříve byly vraždy ze cti společenské tabu, dnes jsou součástí veřejné debaty.“

O události, která se odehrála v sousedství, se dozvěděla mladá jordánská novinářka, která se rozhodla případ prozkoumat a sepsat o něm reportáž. Od té doby dnes již široce uznávaná žurnalistka ověnčená několika mezinárodními cenami a dlouholetá aktivistka za lidská práva Rana Husseini informovala o desítkách podobných vražd, k nimž došlo nejen v jejím rodném Jordánsku, ale i v dalších zemích po celém světě.

„Moje práce vyvolala zájem a společnost si začala problému všímat. Dříve to bylo naprosté společenské tabu, nyní je součástí veřejných diskusí,“ vzpomíná Husseini, která koncem minulého týdne navštívila Českou republiku, aby v Knihovně Václava Havla o svých zkušenostech veřejně promluvila. Pozvání přijala od německé nadace Hanns-Seidel-Stiftung.

Pokud byli pachatelé tzv. vražd ze cti (v angličtině Crimes of Honor) v minulosti odhaleni a usvědčeni, mohli v případě Jordánska počítat s tím, že si ve vězení odsedí maximálně šest měsíců a poté budou propuštěni na svobodu.

„V dnešní době už dostávají odsouzení mnohem vyšší tresty, které nebývají nižší než 7,5 roku, a výjimkou není ani doživotí. Považuji to za velký úspěch,“ uvedla Husseini, která své reportáže publikuje v The Jordan Times a v roce 2009 vydala o tomto fenoménu knihu Murder in the Name of Honor: The True Story of One Woman’s Heroic Fight Against an Unbelievable Crime. Kniha kromě vylíčení příběhů vybraných obětí obsahuje i doporučení, jak by se země měly s problémem vypořádat a jak ho nejlépe začít řešit.

Není to omezené kontinentem

Jordánsko totiž není jedinou zemí, v níž k vraždám ze cti dochází. Zpráva Organizace spojených národů hovoří o tom, že každým rokem kvůli zničení pověsti rodiny, nebo komunity, v níž oběť žije, přijde násilným způsobem o život na pět tisíc osob, v drtivě většině případů žen. Některé lidskoprávní organizace však upozorňují, že počet vražd ze cti může být až čtyřikrát vyšší, než udávají oficiální data.

„O spoustě případů nemáme žádnou šanci se dozvědět. Rodiny vraždu zakrývají a poslední, o co stojí, je, aby se o ní dozvěděla média. Chtějí na oběť zapomenout a plně ji vymazat ze svého života. Nemluví o ní, vyhazují její věci a dokonce trhají fotografie,“ popisuje chování rodin Husseini.

K vraždám ze cti dochází nejčastěji v oblasti Blízkého východu a jižní Asie, avšak bylo by chybou domnívat se, že jsou omezené jedním kontinentem a představují specifikum výhradně muslimských zemí. Islámské právo šaría vraždy ze cti dokonce zakazuje.

Případy vražd ze cti se kromě islámu objevují i v hinduismu, sikhismu, v nábožensko-etnické komunitě drúzů a byly zaznamenány i u křesťanů a židů.

„Tyto vraždy nelze spojovat s náboženstvím. Jedná se spíše o záležitost kultury a tradic, které lidé slepě dodržují,“ vysvětluje novinářka. Za svou více jak dvacetiletou praxi, v níž se věnuje lidským právům a násilí páchanému na ženách, hovořila kromě svědků také s několika pachateli zmiňovaných vražd. „Nikdo z nich netvrdil, že by zabíjel kvůli náboženství. Vždy šlo o strach a obavy, co si o nás a o naší rodině pomyslí společnost,“ doplňuje Husseini.

Pozornost věnují i evropští politici

Zatímco na začátku devadesátých let, kdy Rana Husseini o zabíjení manželek, sester a dcer, které svým jednáním zostudily rodinu, slyšela poprvé, se o fenomén vražd ze cti téměř nikdo nezajímal, dnes se situace mění. O jednotlivých případech informují média a pozornost jim kromě mezinárodních lidskoprávních organizací věnují i politici, včetně těch evropských.

Rezoluce pojednávající o násilí páchanému na ženách, kde byly zmíněny také vraždy ze cti, má i Evropský parlament. První z nich schválil již v roce 2011 a přijetí dalšího důležitého dokumentu následovalo v roce 2014.

Dostupné statistiky uvádějí, že k největšímu počtu vražd za pošramocení pověsti rodiny či komunity dochází s největší pravděpodobností ve Velké Británii. Lidskoprávní organizace, které se snaží situaci monitorovat, upřesňují, že tu ročně přijde tímto způsobem o život minimálně dvanáct osob. Případy však hlásí také země, jako je Francie, Švédsko, Německo, Nizozemsko nebo Itálie.

Podle informací Evropského parlamentu vůbec první (zaznamenaný) případ vraždy ze cti, k němuž na území Evropy došlo, se odehrál ve Švédsku v roce 2002. 24letou kurdskou imigrantku Fadime Sahingal tehdy zastřelil její otec, protože se odmítla podřídit jeho vůli a provdat se za muže, kterého ji vybrala rodina. Smrt Fadime, za kterou byl její otec odsouzen na doživotí, vyvolal ve Švédsku velkou debatu.

Podobné to bylo i v případě, který se odehrál ve stejném v roce ve Francii. Poukázal totiž na skutečnost, že vraždu ze cti nemusí nutně spáchat člen rodiny. Policie tehdy odhalila, že mladá Alžířanka Sohane Benziane byla zaživa upálena svými spolužáky, protože se na jejich vkus oblékala příliš moderně a nošením „západoevropské“ módy urážela jejich kulturu.

Začít se musí od škol

Proč se zájem o páchané vraždy ze cti, které se mnohdy opírají o nepodložené a iracionální motivy, zvyšuje? Pro vysvětlení není nutné chodit daleko. Evropská osmadvacítka se v uplynulých dekádách stala domovem četných neustále se rozrůstajících přistěhovaleckých komunit, které si s sebou na nová místa přinášejí zvyky a tradice. Mezi nimi mají své místo i vraždy ze cti.

Téma navíc v poslední době silně rezonuje i v souvislosti s migrační vlnou, která je v centru světové pozornosti od začátku roku 2015. Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) dorazilo v loňském roce do Evropy více než 800 tisíc uprchlíků a další se na cestu připravují. Oprávněné se proto o uprchlické krizi hovoří jako o nejhorší od konce druhé světové války.

„Rodiny, které do Evropy přicházejí, mají své zvyky. I kdyby na nich mladší lidé netrvali, starší generace se jich nebudou chtít vzdát,“ uvedla novinářka Rana Husseini. V přistěhovaleckých komunitách rozesetých po evropském kontinentě tak podle ní může stále častěji docházet k nebezpečnému střetu generací. Poslední slovo v nich však obvykle mívají právě starší.

„Jsou známy případy, kdy žena, která svým chováním zostudila rodinu, byla odvezena mimo Evropu a tam byla zavražděna,“ zmiňuje jeden z příkladů.

O vraždách ze cti se musí podle Husseini mluvit, evropská média si však musí dát pozor, aby obraz muslimské společnosti v očích Evropanů nezkreslovala. „Lidé, kteří do Evropy přicházejí a páchají tu zločiny, jsou tu sami za sebe a rozhodně nereprezentují všechny muslimy. Naprosto drtivá většina muslimů jejich jednání odsuzuje,“ uvedla.

Novinářka je přesvědčena, že bojovat proti vraždám na cti není snadné, ale není to ani nemožné. Kromě toho, že je nutné o problémech vražd ze cti hovořit, země, v nichž k extrémnímu násilí na ženách dochází, musí přijmout potřebné změny zákonů.

„Je to důležité, ale samo o sobě to dalším vraždám nezabrání. Naprosto zásadní je proto změna smýšlení společnosti,“ tvrdí Husseini a dodává, že začít se musí už u vzdělávacích systémů. „Školní učebnice jsou plné předsudků o ženách a jejich postavení ve společnosti. To by se mělo změnit.“

Lucie Bednárová