V Německu vzniká velká koalice, je pro SPD výhodná?

Peer Steinbrück; zdroj: WikimediaCommons.org, autor: International Students’ Committee

Po čtyřech letech v Německu velmi pravděpodobně opět vznikne velká koalice. Jakou roli v ní budou hrát menší sociální demokraté? Jak moc se CDU/CSU a SPD liší? A co bude znamenat staronové spojenectví pro Evropskou unii a řešení ekonomické krize?

Nejen v České republice se podzim roku 2013 nese ve znamení voleb. Němci šli k volebním urnám již před měsícem (EurActiv 23.9.2013). Poté, co zkrachovala jednání o možné koalici mezi suverénně vítěznou CDU kancléřky Angely Merkelové a Zelenými, nejpravděpodobnější se zdá vznik velké koalice. Zástupci CDU/CSU a SPD o ni začali oficiálně vyjednávat ve středu 23. října (EurActiv 22.10.2013).

V poválečné historii vládlo v Německu spojenectví křesťanských demokratů a sociálních demokratů celkem dvakrát, a to v letech 1966-1969 a 2005-2009. Ve volbách po rozpadu první velké koalice SPD posílila o více než 3,5 procentních bodů, a získala tak možnost vytvořit společně s FDP první z řady koalic. Naopak v roce 2009 ztratila 11 procentních bodů, což představovalo její nejhorší poválečný výsledek. Bude se jejich poslední zkušenost opakovat?

Personální vakuum

Rozdílů mezi SPD v letech 1969 a 2009 lze nalézt hned několik. Odborná veřejnost většinou na prvním místě skloňuje otázku stranického lídra. Zatímco na přelomu šedesátých let se strana opírala o charizmatickou osobnost Willyho Brandta či pozdějšího kancléře Helmuta Schmidta, od odchodu Gerharda Schrödera z čela strany nedokázali sociální demokraté najít lídra, který by konkuroval velmi populární Merkelové.

Naopak pokud se podíváme na samotnou činnost sociálních demokratů v rámci poslední velké koalice, nedá se jí podle oslovených akademiků příliš mnoho vyčíst. Podle Vladimíra Handla, výzkumného pracovníka Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV), se SPD projevila jako „schopná součást úspěšné vlády“.

Byla především administrativně orientovaná a na její konto jsou připisovány úspěchy jako zlepšení hospodářského růstu i vztahů například se Spojenými státy, dobré zvládnutí předsednictví Evropské rady v roce 2007 a především ubránění Německa před zásadním dopadem finanční krize.

V roce 2009 byla však ve stejné pozici i křesťanská demokracie. Ta měla navíc rozhodující výhodu v podobě populární kancléřky, dodává Handl.

Podle Lukáše Novotného z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy (IMS FSV UK) byli sociální demokraté v posledních letech v pozici, kdy mohli jen těžko nabídnout lepší alternativu k programu CDU, protože Německu se podařilo úspěšně překonat krizi a zemi se nyní ekonomicky daří. Přestože ministrem financí v době velké koalice byl současný sociálně demokratický kandidát na kancléře Peer Steinbrück, hospodářské úspěchy jsou připisovány spíše Merkelové.

Existují sociálně demokratická témata?

Další skutečností, která je v souvislosti s oběma největšími německými stranami často spojována, jsou relativně podobné programové priority. Pro SPD to v současné době znamená, že její program mezi ostatními příliš nevyniká.

„Kancléřka Merkelová posunula CDU daleko doleva a přebírá programové body ostatních stran, jakmile se ukáží jako přitažlivé. Pro SPD tak na programovém poli nezbývá moc místa,“ řekl redakci Handl.

To si uvědomují i samotní sociální demokraté. Jak v nedávném rozhovoru sdělil EurActivu bývalý premiér spolkové země Braniborsko a někdejší předseda SPD Matthias Platzeck, není možné se za to na kancléřku zlobit. „Naše strana dělá politiku proto, aby se lidem dařilo lépe. A pokud se to povede, budu tím posledním, kdo si bude stěžovat,“ řekl.

Sbližování témat obou stran pozorovatele příliš nepřekvapuje, protože k němu dochází už od druhé světové války, a to v podobě evropského sociálního státu. Jak ale zdůrazňuje předseda odborné historické komise ČSSD Jiří Malínský, určité rozdílné pohledy na některé otázky nalézt lze.

U německých sociálních demokratů můžeme podle Malínského sledovat větší důraz na sociální výhody, společenskou soudržnost, důraz na obnovení nebo alespoň udržení síly odborového a družstevního hnutí a boj proti nadměrnému rozmachu i rozsahu prekarizované práce.

Tradiční hodnoty sociální demokracie se ale podle Platzecka po dobu její existence nezměnily. Jediné, co je odlišné, jsou mechanismy a nástroje, jak tyto hodnoty mohou působit.

Podléhají témata kompromisu?

Zajímavou otázkou také je, jak se můžou priority obou stran v programu doplňovat a jestli nakonec převládne postoj CDU/CSU, která mezi voliči získala daleko větší podporu.

Jak řekl redakci Novotný z Fakulty sociálních věd UK, dá se předpokládat, že obě strany budou schopné dohodnout na určitém kompromisu. „Striktně konzervativní témata na straně jedné a striktně sociálně demokratická témata na straně druhé budou v případě velké koalice upozaděna. Bude vytvořen program, který bude v co možná nejmenší míře konfliktní a umožní oběma subjektům kooperovat.“

I další odborníci potvrzují, že nalezení programových shod mezi oběma uskupeními je možné. Německá společnost si totiž nepřeje předčasné volby, které by byly drahé a navíc by mohly uvrhnout zemi do nejistoty. „Voliči dali hlas silným kandidátům. Jestli nejsou schopni se dohodnout, veřejnost potrestá stranu, která bude vnímána jako viník toho, že k dohodě nedošlo,“ uvádí Handl a dodává, že předčasné volby by nebyly výhodné pro nikoho. Obě strany tak prý budou tlačit na kompromis.

Hlavním tématem sociálních demokratů v rámci nedávné kampaně bylo zavedení minimální hodinové mzdy, která by podle SDP měla dosahovat 8,50 eur. V rámci koaličních vyjednávání se pak strana chce zasadit o rovné platy pro muže a ženy, větší investice do infrastruktury a vzdělání, vytvoření společné strategie pro podporu růstu a zaměstnanosti v eurozóně, daň z finančních transakcí, stejné penze pro důchodce v západní i východní části Německa nebo možnost dvojího občanství.

V EU bude převládat pohled Merkelové

Již zmíněná minimální hodinová mzda, která se stala jakýmsi ústředním tématem předvolebního boje, je podle Novotného pro CDU/CSU přijatelná. Bude však zřejmě vykompenzována ústupky v jiné agendě. Například v řešení současných problémů zemí eurozóny se postup Německa prý příliš nezmění a dominantní úloha zůstane kancléřce Merkelové.

„V evropských záležitostech bych mezi SPD a CDU neočekával velké spory,“ potvrzuje také Jakub Eberle z Asociace pro mezinárodní otázky (AMO). Podle něj se sice SPD před volbami snažila zdůraznit, že její řešení eurokrize by bylo solidárnější a založené více na podpoře růstu a méně na snižování deficitů. Na druhou stranu však mezi relevantními stranami v těchto věcech existuje rámcová shoda. Eberle upozorňuje také na fakt, že v počátcích krize, tedy v roce 2008, byla Merkelová společně se Steinbrückem schopná spolupracovat bez nejmenších problémů.

Dalším zajímavým evropským aspektem pak může být vztah s Francií, který mírně ochladl poté, co Nicolase Sarkozyho v úřadu prezidenta vystřídal levicový François Hollande. V Německu je totiž zvykem, že ministrem zahraničí se stává předseda druhé nejsilnější strany. Podle Novotného by touto postavou mohl být právě již několikrát zmiňovaný sociální demokrat Steinbrück.

„Jsem přesvědčen, že určitý sociální prvek v německé politice umožní větší kooperaci s Francií,“ řekl redakci Novotný. Dodal nicméně, že pro Francii je současná pozice Německa jako hlavního aktéra v řešení problémů eurozóny více než výhodná.

Článek vznikl při příležitosti slavnostního otevření výstavy „Za svobodu, spravedlnost a solidaritu: 150 a 135 let sociální demokracie v Německu a v českých zemích“, kterou připravilo Friedrich-Ebert-Stiftung e. V., zastoupení v České republice, společně s Masarykovou demokratickou akademií, o.s. a Ústavem pro soudobé dějiny AV ČR, v.v.i..