Turecko před startem přístupových rozhovorů

Turecko

Přístupová jednání s Tureckem mají podle plánu začít v pondělí 3. října. Jak vypadají argumenty pro a proti tureckému členství? Evropský parlament včera odložil ratifikaci protokolu o rozšíření celní unie s Tureckem. Může postoj EP ohrozit turecké aspirace?

Evropský parlament

Evropský parlament včera překvapivě odložil ratifikaci protokolu o rozšíření celní unie mezi EU a Tureckem na deset nových členských zemí. Pro odklad se vyslovilo 311 poslanců, 285 bylo proti a 63 se zdrželo. Tento krok požadovala především Evropská lidová strana–Evropští demokraté (ELS–ED) a výsledek hlasování je možné považovat za odraz nechuti celé EU k dalšímu rozšiřování. Frakce ELS–ED zdůvodnila svůj požadavek tím, že se zatím neví, v jaké podobě bude tento protokol schválen tureckým parlamentem. „Nedostali jsme od Turecka ujištění, že jeho jednostranná deklarace není součástí ratifikace protokolu. Žádáme proto, aby se hlasování o protokolu odložilo,“ prohlásil podle ČTK předseda ELS–ED Hans–Gert Pöttering (německá CDU). Podpis protokolu o rozšíření celní unie byl podmínkou zahájení vstupních rozhovorů. Ankara k němu ale v červenci připojila jednostranné prohlášení, že tento krok neznamená tacitní uznání Kyperské republiky. Členské státy se poměrně dlouho nemohly shodnout na textu tzv. „protideklarace“, která byla nakonec přijata minulý čtvrtek (Deklarace o Turecku byla schválena).

Debata v EP byla velmi živá. Část pravicových poslanců argumentovala proti zahájení rozhovorů, další podporovali názor předsedající Velké Británie a Evropské komise, že je třeba začít jednat 3. října. Socialisté obvinili konzervativce, že Turecko nechtějí z náboženských důvodů. Předseda Zelených Daniel Cohn–Bendit neváhal mluvit o rasismu a rakouský populista Hans–Peter Martin vytáhl dokonce zpod lavice rakev, symbolizující smrt EU v případě přijetí Turecka.

Ačkoli ani samotná frakce ELS–ED nebyla názorově jednotná, hlasování nakonec dopadlo ve prospěch její oficiální linie. I když odklad ratifikace nemá vliv na pondělní zahájení přístupových jednání, je významným signálem. „Velmi toho rozhodnutí lituji,“ řekl ČTK komisař pro rozšíření Olli Rehn. „Nyní doufáme, že Turecko protokol ratifikuje v dobré víře a pak ho začne aplikovat vůči všem členům EU včetně Kypru. Na start jednání s Tureckem to nemá žádný dopad,“ dodal. Pokud ovšem turecký parlament začlení k protokolu o rozšíření celní unie i jednostrannou deklaraci odmítající uznání Kypru a v této podobě jej odhlasuje, může se stát, že EP protokol neschválí vůbec. „Vstupní rozhovory by tak mohly skončit dřív, než opravdu začnou,“ uvedl pro ČTK nejmenovaný turecký diplomat.

Evropský parlament také vydal zvláštní rezoluci o nadcházejícím startu jednání s Tureckem, kde je uvedeno, že EP nesdílí názor Evropské komise a Rady EU, podle nichž Turecko splnilo všechny podmínky pro zahájení rozhovorů. Rezoluce zdůrazňuje, že přístupová jednání musí mít otevřený konec. Pokud Turecko „nebude schopno na sebe vzít všechny povinnosti, jež členství vyžaduje“, je třeba pro ně zajistit „prostřednictvím co nejsilnějšího pouta pevné místo v evropských strukturách“, stojí v rezoluci, tj. jiný typ partnerství. Pro rezoluci se vyslovilo 356 poslanců, 181 bylo proti a 125 se zdrželo.

Turecké členství v EU

Turecko se snaží stát členem EU již téměř 42 let. V roce 1999 EU formálně přiznala Turecku status kandidátské země s podmínkou, že Turecko splní tzv. kodaňská kritéria.

Historie vztahů EU–Turecko

2. září 1963 – Uzavřena asociační dohoda Turecka s ES (Turecko požádalo o přidružení již v červenci 1959).

Září 1980 – Vojenský převrat v Turecku. Dohoda o přidružení byla „zmrazena“ až do září 1986.

14. dubna 1987 – Turecko požádalo o členství v ES.

18. prosince 1989 – Evropská komise odmítla žádost Turecka o členství. Oficiálním důvodem bylo neplnění politických a ekonomických kritérií, konkrétním pak porušování lidských práv v Turecku a turecká přítomnosti na Kypru.

6. března 1995 – Podepsána celní dohoda mezi Tureckem a EU. V platnost vstoupila 1. ledna 1996.

12.– 13. prosince 1997 – Summit EU (Evropská rada) v Lucemburku nezařadil Turecko mezi země, s nimiž se Unie rozhodla zahájit vstupní rozhovory. Ankara poté přerušila politický dialog s Bruselem.

10. prosince 1999 – Summit EU v Helsinkách přiznal Turecku status kandidátské země.

3. srpna 2002 – Turecký parlament schválil balík reforem, mezi nimi zákaz trestu smrti a další práva pro kurdskou menšinu.

3. listopadu 2002 – V parlamentních volbách zvítězili umírnění islamisté Recepa Tayyipa Erdogana.

12. prosince 2002 – Na summitu EU v Kodani se lídři členských zemí dohodli, že v prosinci 2004 EU rozhodne, zda a kdy zahájí vstupní jednání s Ankarou.

30. července 2003 – Turecký parlament schválil zákon omezující moc armády v zemi.

15.–16. ledna 2004 – Romano Prodi navštívil Turecko jako první předseda Evropské komise v dějinách.

26. září 2004 – Turecký parlament schválil reformu trestního zákoníku, jejíž původní verze způsobila roztržku s EU.

17. prosince 2004 – Evropská rada rozhodla zahájit vstupní rozhovory s Tureckem 3. října 2005, pokud do té doby Ankara uzná řeckou Kyperskou republiku a zavede šest klíčových právních předpisů.

29. července 2005 – Ankara podepsala protokol, jímž rozšířila asociační dohodu s EU na deset nových členů. Připojila však k němu prohlášení, že podpis neznamená uznání Kypru. Druhou podmínku zahájení rozhovorů (šest právních předpisů) již Turecko splnilo.

22. září 2005 – Členské země EU se shodly na deklaraci k tureckému prohlášení z 29. července a vyzvaly v ní Ankaru, aby uznala Kypr co nejrychleji, nejpozději do konce vstupních rozhovorů.

Členské země EU ještě musí schválil vyjednávací rámec. Britský ministr pro evropské záležitosti Douglas Alexander včera uvedl, že jeho předsednická země pracuje tvrdě na tom, aby byl mandát hotov do 3. října. Velvyslanci členských zemí unie se sejdou k jednání opět dnes.

Argumenty pro a proti

Ačkoli je vyjednávací rámec přístupových rozhovorů s Tureckem založen na kodaňských kritériích a důraz je kladen především na přejímání komunitráního acquis, jednání se patrně dotknou i některých témat, která jsou přítomna v současné diskusi o místu Turecka v Evropě.To znamená, že vyjednávání budou nezvykle komplexní. Očekává se, že potrvají nejméně deset let.

Argumenty pro:

  • Strategická poloha Turecka mezi Balkánem, Blízkým východem a střední Asií – Turecko by posílilo vliv EU v Černomořském regionu a na Kavkaze.
  • Druhá největší armáda v NATO (800.000) by posílila roli EU ve světové politice. Vojensky strategická poloha.
  • Přijetí této muslimské země do EU by mohlo pomoci vytvořit most mezi křesťanskou a islámskou civilizací. Šíření norem demokracie a lidských práv, které EU představuje, do konfliktních regionů. Pozitivní příklad procesu demokratizace.
  • Jedna z nejrychleji se rozvíjejících ekonomik v Evropě, turecké HDP roste ročně o více než 7%.
  • Po vstupu do EU a přijetí unijní legislativy by Turecko bylo stabilnějším investičním prostředím.
  • Přirozený přírůstek obyvatelstva v Turecku se pohybuje kolem 14% ročně. To by mohlo pomoci řešit nepříznivé demografické trendy v Evropě a následně i otázky spojené s penzijními systémy členských zemí EU.
  • Proces rozšiřování EU neustále pokračuje. Všechny země, které mají ambice stát se členem, by měly být posuzovány na základě svých zásluh a přínosů. Turecko není výjimkou. Turecko nevstoupí do EU před rokem 2015. V té době bude jiná jak tato kandidátská země, tak EU samotná.

Argumenty proti:

  • Tato více než sedmdesátimilionová země by získala silné zastoupení v institucích EU a významně by ovlivňovala rozhodování, především hlasování kvalifikovanou většinou v Radě.
  • Rozhodování v Radě a Evropském parlamentu by mohlo být komplikováno kulturní odlišnost země, kde 90% obyvatel vyznává islám a která je více asijská než evropská (jen 3% území leží v Evropě). Jeho členství by šlo proti kořenům, na kterých evropská integrace stojí, tj. křesťanství.
  • Turecko je chudý, převážně zemědělský stát. HDP na obyvatele činí pouze 29% průměru EU. Tato ekonomická „zaostalost“ by podstatně zatížila unijní rozpočet v případě, že nedojde k výrazné reformě strukturální a zemědělské politiky EU.
  • Obyvatelé z chudších oblastí Turecka by mohli odcházet za prací do členských zemí. Tomu ovšem EU hodlá zabránit dlouhým přechodným obdobím na volný pohyb osob.
  • Vstupem Turecka by se posunuly hranice EU k Iráku, Íránu a Sýrii, což by zvýšilo příliv ilegálních imigrantů a přineslo další bezpečnostní rizika.
  • Demokracie a lidská práva jsou v Turecku stále mnohdy dodržovány jen na papíře.
  • Únava z rozšíření – negativní výsledky referend o ústavní smlouvě ve Francii a Nizozemí naznačily nechuť občanů EU k dalšímu rozšiřování. EU musí nejprve „strávit“ poslední vlnu nových členských zemí a připravit se na další rozšiřování po stránce institucionální, ale především rozpočtové. Za dveřmi už čeká také Rumunsko, Bulharsko a Chorvatsko.