Předsednická pochodeň předána. Slovinci nezklamali, od Francouzů se možná čeká příliš

(Zleva) slovinský premiér Janez Janša a francouzský prezident Emmanuel Macron v Paříži, duben 2021 © EPA

Do čela Rady EU se na půl roku postavila vláda Emmanuela Macrona. Ten má velké ambice, ale zároveň co dělat, aby zvládl situaci doma. Blíží se totiž prezidentské volby a zároveň sílí pandemie omikronu.

Když slovinský ministr vnitra Aleš Hojs v červenci loňského roku nepřímo označil místopředsedu Evropské komise Franse Timmermanse za „svini“, neodstartovalo slovinské předsednictví Rady EU zrovna povedeně. Nepomohly ani kontroverzní tweety premiéra Janeze Janšy, například na adresu novinářů. Země ležící na pomezí střední Evropy a Balkánu ale nakonec udělala všechno proto, aby svůj náročný šestiměsíční úkol zvládla. A zdá se, že se jí to povedlo.

Přestože dlouhodobé plány opět brzdila covidová pandemie a nově také nedostatek plynu a s tím spojené rychle rostoucí ceny energií, Slovinci si i tak dokázali připsat několik úspěchů. Kromě zvládnuté „moderace“ celé řady náročných jednání šlo především o posun v digitální legislativě, dosažení základního kompromisu v otázce minimální mzdy v EU nebo o přiblížení členství Chorvatska v Schengenu. Rozhodně se ale nepovedlo všechno. Jak na Twitteru upozornil Eduard Hulicius, člen kabinetu české eurokomisařky Věry Jourové, Slovincům se například na sklonku předsednictví nepodařilo zajistit dohodu států v otázce přeshraničních sociálních benefitů.

Ani v politicky citlivějších otázkách nebylo vše růžové. Slovinsko muselo z pozice „mediátora“ řešit staré známé spory o právní stát mezi institucemi EU a polsko-maďarskou dvojicí, a to v době, kdy sama předsednická země čelila podobné kritice. Evropský parlament nedávno přijal rezoluci o právním státu ve Slovinsku, ve které vyjádřil „hluboké znepokojení nad úrovní veřejné diskuse, atmosférou nepřátelství, nedůvěry a hluboké polarizace v zemi“. Evropská komise zároveň kritizovala postoj slovinské vlády vůči médiím nebo její dlouhé odkládání nominace zástupců pro Úřad evropského veřejného žalobce (EPPO).

Francie a velká očekávání

I když Slovinci zvládli svůj úkol s grácií, v porovnání se svými nástupci z Francie jsou jiná liga, a to ekonomicky, politicky, diplomaticky i z hlediska dlouhodobých zkušeností s vedením evropského předsednictví. V tom se však zároveň zrcadlí očekávání, která se na Francouze kladou hned od 1. ledna, kdy usedli v čele Rady.

Od evropských matadorů se například čeká, že zajistí finálový kompromis v přelomové digitální legislativě – aktu o digitálních trzích (DMA) a aktu o digitálních službách (DSA). Pohnout je potřeba také s klimatickým balíčkem Fit For 55 nebo s tzv. mechanismem uhlíkového vyrovnání na hranicích. To samé platí také pro globální/evropskou digitální daň nebo pro zmíněnou minimální mzdu v EU.

Ani v samotných prioritách předsednictví rozhodně nescházejí velké ambice. Patří sem například reforma Schengenu s cílem lépe ochránit vnější hranice EU, reforma rozpočtových pravidel Unie nebo další prohlubování evropské obranné spolupráce, na kterou Francouzi dlouhodobě kladou velký důraz. Sám prezident Emmanuel Macron se nechal slyšet, že je potřeba, aby se Evropa v roce 2022 stala „plně suverénní světovou silou a paní svého osudu“.

Navzdory síle a zkušenostem Francie se však nedá čekat, že by byl tento půlroční úkol pro Macrona procházkou růžovým sadem. Kromě vedení Rady bude totiž zároveň plně ponořený do kampaně před dubnovými prezidentskými volbami, kde bude usilovat o znovuzvolení, a to tváří v tvář sílícím vyzyvatelům z krajní pravice.

„Pokud se mu podaří dotáhnout do úspěšného konce prioritní projekty Francie, nepochybně tyto úspěchy, svůj smysl pro kompromis a svou váhu na mezinárodní scéně vyzdvihne ve volební kampani. To by se mělo líbit jeho elektorátu, který je spíše proevropský. Na druhou stranu, pokud Macron nedosáhne konkrétních výsledků, jeho političtí oponenti nebudou otálet a využijí těchto neúspěchů k tomu, aby ho doma oslabili,“ komentoval vyhlídky současného prezidenta redaktor EURACTIV Francie Mathieu Pollet.

K tomu všemu se přidává pandemie covidu, která kvůli variantě omikron na začátku ledna ve Francii velmi rychle sílí – za jeden den nyní přibývá okolo 300 tisíc nakažených a rekordy dále padají. Vláda tak plánuje zpřísnit opatření, opozici a části veřejnosti se to ale nelíbí, ve společnosti to tedy vře.

Ve třech se to lépe táhne

Se začátkem roku nezačalo jen francouzské předsednictví, ale také nové „předsednické trio“, kam kromě země Galského kohouta a Švédska patří také Česká republika. Ta převezme od Francie štafetu letos 1. července.

https://twitter.com/backstageCZPRES/status/1478076228976496641

Princip tria má zajistit, že na sebe budou předsednické země plynule navazovat. Pomůže jim v tom především společný program, který se dá shrnout do čtyř základních cílů. Do prvního z nich nazvaného „ochrana občanů a svobod“ patří prohlubování genderové rovnosti či respektu k právnímu státu, ale také reforma Schengenu a migrační politiky. Druhý cíl se soustředí na „prosazování nového růstového a investičního modelu pro Evropu“, třetí pak na „vybudování zelenější a sociálně spravedlivější Evropy“. Poslední cíl shrnuje ambici stát se „globální Evropou“, tedy posílit roli EU v multilaterálním systému a sjednotit strategickou vizi celé sedmadvacítky. Z konkrétních společných úkolů je možné vyzdvihnout Konferenci o budoucnosti Evropy, která letos končí a bude potřeba ji vyhodnotit.

Od společného programu se „odpíchne“ i Česko, které v současné době připravuje priority svého předsednictví. Úředníci sice mají „v šuplíku“ celé portfolio možných priorit, bude však záviset na nové vládě Petra Fialy (ODS), které z nich vybere a za které se politicky postaví.

Kromě vlastních plánů je potřeba počítat také s tím, že Francouzi určitě alespoň některé ze svých legislativních cílů nestihnou dokončit, a Češi tak přijdou k rozdělané práci. I proto je důležité udržovat co nejužší komunikaci. To zřejmě ví i nový český ministr pro evropské záležitosti Mikuláš Bek (STAN), který už na této komunikační lince pracuje.